Podzimní Krušné hory

Na letošní podzim jsem nechtěla plánovat vůbec nic. Holky měly v září poprvé nastoupit do školky, tak jsem si říkala, že s jejich rýmičkami a podobně to nebude mít vůbec cenu, abych rezervovala jakékoli ubytování. Jenže pak přišlo září, dva dny ve školce a holky zůstaly doma. Nejprve s jednou nemocí, pak následně s druhou, kterou jsem si prošla nakonec i já. No a mě to někdy po čtrnácti dnech doma přestalo bavit a vzhledem k tomu, že letošní státní svátek osmadvacátého září připadá na čtvrtek, vymyslela jsem plán, že si oba vezmeme v pátek dovolenou a vyrazíme někam ven.

Naše volba padla rychle na Krušné hory. Je to tu podobné jako Šumava, ale není to tu tolik profláklé, proto to tu máme tak rádi. Dělala jsem si legraci, ze si člověk musí vybrat, co je pro něj menší zlo, jestli hodně lidí nebo hnědouhelné pánve. Pro nás jsou to ty hnědouhelné pánve, takže Krušné hory vítězí.

Nejprve jsem si myslela, že bychom mohli jet klidně opět do Jáchymova, kde jsme byli před třemi lety, když jsme měli jenom v Kačenku. Ale Péťa vyjádřil lehký nesouhlas, že už jsme tam byli a že by chtěl někam jinam. Tak jsem pohledala v mapách a jen o kousek dál jsem narazila na obec Kovářská, ve které jsem našla několik pěkných apartmánů. Jeden z nich se mi líbil až moc, takže to byl hned favorit a i když Péťa prohlásil, že to není daleko od Klínovce, nakonec jsme v něm udělali rezervaci a těšili se na pobyt zde.

Příjezd do Krušných hor

Zvažovali jsme, jestli pojedeme z Prahy už ve středu odpoledne / večer po práci nebo až ve čtvrtek ráno, ale vzhledem k tomu, jak dlouho nám vždycky trvá se ráno vypravit z bytu, jsme se rozhodli, že pojedeme už ve středu. Věci jsem zabalila už v úterý večer a když jsme ve středu skončili s prací a Péťa se vrátil domu, naházeli jsme všechno do auta, včetně dětí a vyrazili jsme. Bylo půl páté, když jsme opouštěli náš byt, což byl podle mě hodně dobrý čas. Bála jsem se, jaká bude průjezdnost Prahou, protože na tenhle prodloužený víkend pravděpodobně půlka Prahy pojede také pryč.

Vyhnuli jsme se Kbelské a jeli jsme raději přes Střížkov na D8, což se ukázalo jako dobrý tah a zároveň je to neuvěřitelné, ale jeli jsme v tom lepším směru. V opačných směrech doprava stála, my jsme se za chvilku dostali z Prahy ven, bez jakéhokoli zdržení. Pak už cesta pokračovala opravdu plynule. Na 18 kilometru jsme sjeli z dálnice na státní silnici vedoucí na Slaný, kde jsme se napojili na silnici číslo 7 a střídavě po státovce a střídavě po dálnici jsme se dostali až do podhůří Krušných hor.

Příjezdový čas jsme nahlásili na sedmou hodinu večerní a vzhledem k tomu, že se nám podařilo vyrazit z Prahy dříve, měli jsme ještě půl hodinu čas na to udělat nákup v Klášterci nad Ohří. Ve čtvrtek totiž budou zavřené všechny obchody, takže bylo dobré se na to připravit dopředu.

Po nákupu a natankování jsme už na nic nečekali a jelikož bylo půl sedmé večer, byl nejvyšší čas vyrazit na apartmán. Cesta nám trvala půl hodinky a těsně před sedmou hodinou jsme parkovali u apartmánu v Kovářské. Ubytování proběhlo bez problémů, paní nám předala klíče od apartmánu, popřála nám pěkný pobyt a bylo vyřízeno. Pak už nezbývalo než se zabydlet, dát si večeři a užít si ještě pěkný večer. Apartmán je opravdu super, moc se nám tu líbí. Holky tu mají k dispozici dětský pokoj, kde je i spousta hraček, takže vyžití tu mají dost.

A my dva se už těšíme na to, až se půjdeme projít na nějaký pěkný výlet!

Den první – Jelení hora

Ve čtvrtek ráno jsme naplánovali první výlet a protože Kovářská leží nedaleko Přísečnické přehrady, kterou jsme moc chtěli vidět, bylo celkem jasné, že se vypravíme tímto směrem. Péťa našel hned u přehrady Jelení horu, což vypadalo jako příhodný výletní cíl. Nejprve to tam Péťa plánoval jako výlet na kolech, ale vzhledem k nejistému povrchu a také značnému převýšení jsem tuhle variantu zamítla a navrhla jsem, že bychom tam mohli spíš vylézt pěšky. Od přehrady to bylo nahoru asi dva a půl kilometru, což je zvládnutelná vzdálenost.

A tak jsme se sbalili a vyrazili jsme na výlet. Auto jsme zaparkovali na malém parkovišti přímo u hráze Přísečnické přehrady, odkud jsme šli přes hráz na druhou stranu. Holky celou cestu přes hráz šly po betonové zídce nad vodou, což je ohromně bavilo a neremcaly tak, že je už na startu bolí nožičky. Od hráze jsme se pak vydali do lesa. Nejprve po modré turistické značce po asfaltové cyklotrase, ze které jsme ale po chvíli uhnuli, protože jsme v lese zahlédli dřevěnou cedulku ukazující směr “Jelení hora”. Cesta tam vypadala o dost zábavnější než varianta po asfaltu, takže jsme se rozhodli odbočit, i když jsme se původně chtěli touto cestou vracet dolů.

Šlo se pěkně po kořenech lesem, tak to bylo pro holky zajímavé, ale bohužel tento úsek brzy skončil. Pak jsme pokračovali kousek po asfaltu a pak už po široké lesní cestě, která vedla pořád rovně a v podstatě až na vrchol hory. To byl hodně dlouhý úsek, který jsme šli totálně šněčím tempem, ale vzhledem k tomu, že jsme si schválně naplánovali krátkou túru a vůbec jsme ještě lehce nemocné, rozhodli jsme se, že není vůbec kam spěchat, takže jsme šli jako obvykle tempem Barunky. Tedy téměř vůbec.

Cestou jsme pojídali gumové medvídky z pytlíku a pomalu pokračovali na vrchol. Když jsme pak odbočili a cíl už byl téměř na dosah, nevěřila jsem. Nakonec jsme i my dvě s Baru vylezli až k vrcholovému kříži, a to bylo radosti! Setkali jsme se tady s Kačenkou a Péťou, kteří byli už na vrcholu drahnou chvíli a už se báli, že jsme někde zabloudili. Ale nezabloudili. Nakonec jsme si všichni posedali na kameny na vrcholu Jelení hory a protože bylo nádherně, užívali jsme si i krásné výhledy na Přísečnickou přehradu. Já jsem tu nikdy nebyla, tohle je poprvé, co jsme v těchto místech Krušných hor, takže je to tu pro nás všechno nové.

Docela dlouho jsme poseděli na vrcholu Jelení hory, ale když už jsme usoudili, že odpočinku bylo dostatek, rozhodli jsme se vydat se dolů. Sestupovou cestu jsme zvolili tu, kterou jsme původně chtěli jít nahoru. Což by asi byla lepší varianta jít tudy nahoru, protože začátek byl poměrně příkrý. Naštěstí to tu bylo jenom lehce podmáčené, takže nám to neklouzalo tolik a zvládli jsme to i s holkama bez větší újmy a ten úsek byl jenom kraťoučký, takže se to dalo. Pak už nás čekala jen malebná cesta lesem, kterou si užily i holky. Jak to bylo z kopce, tak i Barunka se najednou rozběhla a běhala s Kačenkou jak splašená.

Energie jim vydržela, i když jsme z lesa vylezli a napojili jsme se na širokou cestu, což bylo jedině dobře, protože k autu to ještě kousek bylo. Ale jak už to bývá, cesta zpátky se zdá vždycky kratší (a ona tentokrát i na kilometry kratší o něco byla), také byla z kopce, takže byla jednodušší a zanedlouho už jsme míjeli závoru na konci lesní cesty a už jsme byli zpět u přehrady.

Cestu k autu holky opět absolvovaly po betonové zídce hráze a u auta se rozhodly, že si budou kreslit křídami po kamenech, zatímco my dva s Péťou jsme se snažili zjistit, jestli v okolí funguje nějaká restaurace. Bylo to ale složité, protože jednak je to tu trochu zapomenutý kraj (to víme) a jednak ještě byl státní svátek, kdy je státem nařízené, že musí být zavřené všechny obchody, takže i restaurace mají v tento den zavřeno. Moc úspěšní jsme nebyli, tak jsme se vydali autem přes obec Černý potok do Kovářské a až v Kovářské jsme zahlédli jeden otevřený podnik, u kterého jsme zastavili.

Byla to tedy hlavně cukrárna, ale v nabídce měli i pizzu, takže jsme si jednu objednali. K tomu pití a jako zákusek jsme si všichni dali zmrzlinu a pak už jsme pokračovali na další plánovanou zastávku, na dětské hřiště. Nebylo sice nic moc, bylo tu jen pár pérových houpaček, ale na chvilku jsme se tu zabavili. Chtěli jsme pak pokračovat ještě na jedno hřiště s prolejzačkama, ale holky prohlásily, že chtějí na záchod, takže jsme se vrátili k autu a přejeli na apartmán.

Samozřejmě, že jakmile jsme se dostali na apartmán, nikdo už nechtěl jít znovu ven. Trvalo mi hodinu, než jsem holky přemluvila, že ještě půjdeme na hřiště. Měly totiž ještě příliš mnoho energie, což nevěstilo nic dobrého. Nakonec jsme ven vyrazily a šly jsme na to hriště s prolejzačkami. Od apartmánu ho totiž nemáme daleko. Byly tu takové oldschoolové prolejzačky, které jsou asi stejně staré jako my dva s Péťou, ale holkám posloužily.

Když už začala být zima, rozhodli jsme se vrátit na apartmán a jak jsme si to šli cestou kolem školky, zahlédla jsem v dálce za plotem hřiště, které vypadalo, že je veřejné, a tak jsme tam zašli taky. A dobře jsme udělali, to bylo konečně pořádné hřiště, tady toho bylo rozhodně více, co holky zabavilo. Tohle hřiště ale není značené v mapách, takže jsme o jeho existenci dopředu nevěděli. Budeme sem muset holt ještě vyrazit třeba další den.

Holky si tu chvíli pohrály, ale protože už je konec září, tak se stmívá dost brzy a když jsme asi ve čtvrt na osm hřiště opouštěli, byla jak zima, tak i docela tma a než jsme došli do apartmánu, svítily už pouliční lampy a vypadalo to pomalu na noc. Opravdu už se stmívá brzy, podzim klepe na dveře. Ale i tak si myslím, že jsme si tenhle den užili pořádně, nakonec v něm bylo všechno. Nikam jsme nespěchali, všechno jsme stihli a celým dnem vládla taková ta všeobecná pohoda.

Den druhý – Meluzína a Ježíškova stezka

V pátek bylo ráno úplně stejně krásně jako ve čtvrtek a když jsme operativně ráno hledali cíl výletu, Péťa nakonec našel nedaleký kopec Meluzína, na který se dá vylézt a ze kterého se podle fotek nabízely pěkné výhledy. A tak jsme se vydali k němu, aniž bychom měli nějaký pořádný plán. Vypravili jsme se z apartmánu a autem jsme přejeli pod kopec Meluzína. Zaparkovali jsme hned u silnice, našli jsme si takové pěkné místečko v trávě hned vedle miniparkovišťáka pro dvě auta a pak už jsme se mohli vydat na cestu.

Nejprve jsme šli po asfaltové cyklostezce, ale asi po půl kilometru jsme došli k odpočívadlu, kde jsme odbočili na neznačenou cestičku stoupající vzhůru. Tady to začalo být konečně zajímavé a holky se do šplhání po kamenech vrhly s chutí. Kačenka mi hned zmizela někde v dohledu a i Barunku už to tentokrát bavilo. Už je vidět, že je větší a ten terén si začíná užívat. Nahoru na kopec to bylo vážně kousek, takže jsme za chvíli stanuli na vrcholu Meluzíny, kde je krásná dřevěná socha.

U téhle pěkné sochy jsme se prostřídali a udělali jsme si sérii fotek. Chvilku jsem si dělala legraci, když jsem fotila holky, že jsou na fotce vlastně meluzíny tři, ale pak jsme se přesunuli na další vyhlídky, které tu na vrcholu jsou asi tři. Z každé je vidět do malinko jiné části kraje. Je odtud samozřejmě vidět na nedaleký Klínovec nebo Fichtelberg a mimo jiné jsme odsud viděli i na Jelení horu, kde jsme byli předchozí den.

Na poslední z vyhlídek jsme se zdrželi nejdéle, dali jsme si tu sušenky a po pauzičce jsme se rozhodli jít dolů. Vzali jsme to alternativní cestou, která vedla po úbočí kopce a brzy jsme se napojili na větší cestičku, která vedla až k silnici. Když jsme došli k silnici, zjistili jsme, že tady je velké parkoviště pro více aut, což jsme předtím netušili, ale nevadí. Po silnici jsme chtěli původně pokračovat dál a jít se podívat ještě na Křížovou horu, ale holky začaly hodně rozvracet morálku a fakt to nevypadalo jako dobrý nápad. Navrhla jsem tedy, abychom místo další pro holky nezáživné vyhlídky přejeli autem do Božího Daru a jeli na Ježíškovu stezku.

Když to slyšela Kačenka, bylo samozřejmě vyřešeno, protože tam automaticky strašně chtěla. A tak jsme to otočili k autu a přejeli jsme do Božího Daru. Chvilku jsme tam kroužili a hledali parkoviště, protože to parkoviště, které fungovalo před třemi lety, když jsme tu byli naposledy, tak bylo zavřené a museli jsme zaparkovat na velkém centrálním parkovišti umístěným na druhé straně Božího Daru. Trochu jsem držkovala, že je to dost daleko, protože jsme museli s dětmi na kolech překonat celý Boží Dar, což je komplikovaná disciplína, ale co se dalo dělat, že.

Naše první kroky vedly do infocentra, protože tam jsem chtěla holkám vyzvednout Ježíškův zápisníček, do kterého by si holky mohly zapisovat úkoly, které se na Ježíškově stezce plní. V tomto už jsem lehce poučená, že je potřeba si na takovéhle stezky zajistit materiál. V infocentru jsme byli úspěšní, obě holky dostaly zápisníček, daly si ho do košíčku na kole a mohli jsme vyrazit. Vzali jsme to nejprve po cyklostezce podél silnice, což se ukázalo, že jedeme od konce Ježíškovy stezky, ale vůbec to nevadilo.

Ani jsem neplánovala, jak dlouhou trasu ujedeme, Ježíškova stezka je rozdělena na malý a velký okruh. Ten velký má 13 km a malý asi 5,5 km, což je i tak hodně, tak jsem ani nečekala, že bysme ho celý projeli. Ale vydali jsme se na cestu a čekali jsme, jak to půjde. A holkám to šlo pěkně. Po asfaltu jely pěkně a nebrblaly a i když tady ten spodek Ježíškovy stezky mi přišel lehce nezáživný, holkám to ani nevadilo a ke každé budce, což bylo zastavení Ježíškovy stezky, se vrhaly s nadšením.

A tak jsme plnili úkoly a ukrajovali jsme z kilometrů. Netrvalo nám to dlouho a byli jsme na rozcestí, kde se cesta dělila na malý a velký okruh. My jsme zvolili variantu malého okruhu a museli jsme začít stoupat směrem k lesu, protože další cesta pokračovala tam. Tady Barunka lehce skuhrala a šla pěšky, ale musím uznat, že to opravdu do kopce bylo, takže se jí na tom odrážedle nedivím. Kačenka to ale vyjela pěkně, to je cyklistka každým coulem.

Cestou jsme si dali k jídlu housky a těšili jsme se, že potkáme bufet. Ten jsme opravdu potkali, ale nabídka v něm byla taková dost tristní (zelňačka nebo klobása), tak jsme se rozhodli, že bufet vynecháme a dáme si raději něco v restauraci v Božím Daru a vydali jsme se na cestu po Ježíškově cestě zpátky. Tahle část stezky byla ale moc hezká musím říct, tady nejspíš proběhla rekonstrukce. Budky s úkoly byly nově postavené a všude byla spousta dřevěných interaktivních prvků a hřišťátek, kterým jsem říkala sice rušivé elementy, protože jsme kvůli nim pořád někde zastavovali, ale pro holky to bylo tady mnohem zábavnější a byly tady opravdu nadšené a spokojené.

Pomalu jsme se sunuli lesem k Božímu Daru a i když jsme šli fakt pomalinku, nakonec jsme i my došli k poslednímu zastavení Ježíškovy stezky a nakonec i do Božího Daru jako takového. To bylo super, já jsem byla velice ráda, že už jsme zpátky, protože jsme těch pět kilometrů zdolávali asi čtyři hodiny. Naštěstí infocentrum mělo otevřeno až do šesti hodin do večera, takže jsme měli ještě spoustu času na to skočit do infocentra zeptat se, jestli dostaneme něco za odměnu za to, že jsme vyplnili úkoly na malém okruhu stezky. Čekala jsem, že dostaneme razítko, ale kromě razítka holky dostaly ještě omalovánky, pexeso a časopis Sluníčko, což jsem teda opravdu nečekala a holky byly z toho jedním slovem nadšené.

Naproti infocentru jsme si skočili na jídlo do restaurace, což byla dobrá volba, protože tam vařili opravdu výborně. Navíc už jsme nemuseli nikam daleko chodit, takže win win. Po jídle, kterým jsme se totálně přejedli, jsme se museli tedy ještě dostat zpátky na parkoviště na kraji města, kde jsme měli zaparkované auto, ale zvládli jsme i to a musím říct, že jsme byli všichni šťastní, že sedíme v autě. Bylo totiž odpoledne dost zataženo, takže bylo docela i chladno, s čímž jsem úplně nepočítala, protože předpověď počasí byla původně příznivější.

Byl to hodně dlouhý den, na apartmán jsme přijeli až po sedmé hodině večer, kdy už byla venku skoro tma. Jsem ráda, že jsme program dne operativně upravili, protože Ježíškova stezka, i když na ní potkáte davy lidí, stála nakonec za to. A to musím říct, že jsem byla docela skeptická a jela jsem tam jen kvůli dětem a kvůli tomu, jaký to má hype. Když jsme tu byli před třemi lety, tak jsme šli ten spodek po asfaltové cyklostezce a zase tak moc mě to nenadchlo, ale je pravda, že zrovna tam nejsou žádné prolejzačky pro děti a tehdy jsme neplnili žádné úkoly a také jsme s sebou měli jen jedno, ani ne rok a půl staré dítě. Letos už to byla pro obě holčičky zábava.

Den třetí – Výlet parním vláčkem

Na sobotu jsme měli naplánovaný odpočinkovější program, a to výlet parním vláčkem. Ten totiž jezdí jen o víkendech z německého Jöhstadu do Steinbachu, takže bylo jasné, že pokud jím chceme někdy jet, tak právě v sobotu. Navíc tomu napomáhalo i počasí, protože zrovna dneska se oproti předchozím dvěma dnům citelně ochladilo a ve stínu byla vyloženě zima. Tedy alespoň mně.

Protože vláček jezdí teď mimo hlavní sezónu v dvouhodinových intervalech, a to buď v deset hodin dopoledne nebo v poledne, bylo v našem případě dost jasné, že desátou hodinu nebudeme stíhat. A to i přesto, že holky tu vstávají dost brzo a v sedm hodin už je minimálně jedna z nich vzhůru. Ale i tak jsme to dopoledne vůbec nehrotili a z apartmánu jsme vyrazili asi v půl jedenácté. Do Jöhstadu jsme dojeli někdy po jedenácté a ještě jsme měli spoustu času, abychom se zorientovali, z které zastávky vlak opravdu vyráží, kde nechat auto a kde koupíme lístky.

Zkrátka měli jsme to hodně na klid a ještě jsme měli spoustu času předtím, než vlak přijel na nádraží. V klidu jsme nastoupili a rozhodli jsme se pro cestu do Steinbachu zvolit otevřený vagón, že si jízdu náležitě užijeme. Byla to dobrá volba, i když bylo docela chladno, ale zase to mělo venku opravdu atmosféru. Když jsme se nakonec rozjeli, mohli jsme si jízdu parním vláčkem užívat naplno. Jízdenky jsme si koupili přímo ve vlaku a koupili jsme si rovnou zpáteční jízdenku.

Protože ale cesta ubíhala rychle a my jsme věděli, že budeme ve tři čtvrtě na jednu ve Steinbachu, říkali jsme si, co tedy budeme dělat. Původně jsme mysleli, že bychom jeli hned vlakem zpět, ale to se nám najednou nechtělo. Jednak jsme cestou z vlaku viděli, že podél celé vlakové trasy vede pěkná pěší / cyklostezka a jednak začalo vykukovat sluníčko, takže nám bylo líto toho nevyužít.

Rozhodli jsme se operativně tedy, že do zpátečního vlaku ve Steinbachu nastupovat nebudeme a místo toho se vydáme na procházku podél vody a železniční trati po směru vlaku a až bude vhodná příležitost, tak do vlaku někde nastoupíme. Procházka byla pohodová, vedla pěkně po rovince a hned zkraje jsme potkali dětské hřišťátko s točící se chaloupkou na muří noze. To byla pro děti velká atrakce, a tak jsme se tu na chvilku zdrželi.

Jen kousek opodál byla restaurace, a tady jsme se zase rozhodli zastavit my dva s Péťou a dali jsme si tu oběd. Holky to tady zrovna moc nebavilo, hlavně Barunku, která nám to dávala dostatečně najevo, ale vařili tu dobře a my jsme se tu výborně najedli. Pak už nezbývalo než pokračovat dále. Nebo vlastně alespoň chvilku jít, nějak jsme se na tom prvním úseku včetně restaurace hodně zdrželi. Ono totiž s jízdním řádem vláčku to znamenalo buď stihnout vlak ve tři hodiny nebo až v pět hodin odpoledne. A to je docela velká časová mezera.

My jsme se nakonec rozhodli, že zkusíme stihnout vlak vyjíždějící ve tři hodiny ze Steinbachu, a tak jsme to směřovali ke stanici Andreas-Gegentrum Stolln, kde je i bývalá štola. Cestou jsme ještě měli čas na to, aby si holky mohly házet kamínky do vody (část cesty se šla podél náhonu na mlýn, který byl pro tuhle kratochvíli ideální) a také jsme stihli podívat se na jednu vyhlídku cestou.

Na vlakovou zastávku jsme přišli asi pět minut před příjezdem vlaku, takže to bylo docela těsné, ale stihli jsme to. Němci tu jezdí na čas, takže opravdu vlak přijel, kdy měl, zastavil nám, my nastoupili a mohli jsme vesele jet zpět do Jöhstadu. Podařilo se nám náhodou nastoupit do vagonu plného svatebčanů, tak to bylo takové ozvláštnění. Naštěstí nevypadali, že by jim to nějak vadilo, takže asi všechno v pohodě.

Protože při příchodu k autu ještě nebyly ani čtyři hodiny, měli jsme zase roupy, co bychom ještě podnikli a naše volba padla na rozhlednu na kopci Bärenstein ležící nad stejnojmenným městem. Z Jöhstadu to sem bylo kousek, takže jsme sem přejeli opravdu za chvilku. Auto jsme nechali na parkovišti ležící kousek pod vrcholem, abychom si nahoru mohli také vyjít (dá se totiž zaparkovat až přímo nahoře, ale to jsme nechtěli).

Po chvilce chůze jsme došli na rozcestí a mohli jsme si vybrat, zda půjdeme příkrou cestou vedoucí přímo na vrchol nebo malinko oklikou příjemnější cestičkou. Tady jsme se celkem očekávaně rozdělili, Kačenka šla s Péťou “direkt” nahoru, my s Barunkou to vzali lážo plážo variantou. Nahoře jsme byli skoro nastejno, Kačka s Péťou byli o něco málo rychlejší, ale ne o moc. Když jsme se sešli všichni u rozhledny, šli jsme prozkoumat, jak se dostaneme nahoru. Budova je totiž především hotel, všude byly psané jen informace o tom, že je to hotel a že je tam recepce hotelu, nic o rozhledně.

Šla jsem se zeptat slečny, jestli je možné podívat se jen na rozhlednu, že ubytovat se nechci. Sice nevěděla, co je lookout tower, ale na slovo aussichtsturm už reagovala dobře a protože byla nějaká milá, pustila nás nahoru a ještě zadarmo. Takže já vlastně ani nevím, jestli na tu rozhlednu smějí i jiní než hoteloví hosté, možná ani ne. My jsme se tam ale podívat mohli. Leze se tam po dřevěných schodech až nahoru a vyhlídka je celá uzavřená. Výhledy byly ale parádní, bylo vidět pěkně do všech stran.

Když jsme pak z rozhledny sestoupili dolů, obešli jsme ještě celý kopec Bärenstein, na kterém jsou asi čtyři vyhlídky do kraje, každá z nich má svoje kouzlo. Bylo to tam opravdu malebné, a to i díky měkkému podvečernímu světlu, které tomu všemu dodávalo atmosféru. Zkrátka moc pěkné vyhlídky. Když jsme je všechny obešli, vrátili jsme se zase trochu jinou cestu zpět k autu. A protože bylo něco po půl šesté, bylo už jasné, že tentokrát už pojedeme přímo na apartmán.

Což jsme také udělali a myslím, že jsme všichni rádi, že už odpočíváme a užíváme si společného večera na bytě. Myslím, že to byl další zážitky nabitý den a že jsme se opět nenudili. Letos se nám ty výlety s dětmi dost daří.

Den čtvrtý – Zoopark Chomutov

Poslední den, tedy v neděli, jsme věděli, že pojedeme domů, takže jsme ráno dokončovali balení věcí, uklízeli po sobě apartmán a v deset hodin jsme všechno naházeli do auta, rozloučili se se super ubytováním a s máváním jsme opouštěli Kovářskou. Bylo pěkně a my jsme už dlouho věděli, že se zastavíme v zooparku Chomutov, protože holky mají rády zvířátka a Chomutov je pěkně po cestě domů, takže se to více než hodilo.

V zooparku jsme byli před třemi lety, když jsme byli na naší rodinné dovolené v Jáchymově. Tehdy jsme měli jenom Kačenku a byla ještě relativně malá, měla necelý rok a půl, takže si zvířátka tolik neužívala, jako by si je letos měly užívat obě holky. Navíc jsem se já osobně nadchla pro možnost projet se safari vláčkem, který v zooparku jezdí, a tak byl program na neděli jasný.

Do zooparku jsme dorazili poměrně brzy, bylo asi tři čtvrtě na jedenáct, když jsme parkovali na rozsáhlém parkovišti, kupovali si vstupenky do zooparku a vrhli se na poznávání zvířátek. Tentokrát jsme to vzali nejprve po severní straně, viděli jsme hned zkraje zubry a rysy a pak jsme to stočili přes park dolů do dětské části zoo.

Tam jsme si nejprve prohlídli hady a pak jsme zhodnotili, že je akorát čas na oběd. Takže jsme tam ve stánku s rychlým občerstvením udělali objednávku a dali si něco k jídlu. Nebyl to sice žádný gurmánský zážitek, ale alespoň jsme naplnili žaludky a někeří z nás se tím jídlem alespoň zahřáli. Ne tak naše děti, které podlehly tatínkovu nápadu koupit si na začátku října ledovou tříšť.

Během oběda jsem pojala podezření, že už by safari vláček nemusel jezdit, protože od prvního října, což bylo právě ten den, kdy jsme tam byli, už začínala vedlejší sezóna a safari vláček jezdí v hlavní sezóně. To mě malinko rozladilo, protože jsem se na safari opravdu těšila a začala jsem být skeptická. Ale když děti konečně dožbrouchtaly tu ledovou tříšť, byla jsem se poptat u obsluhy dětského vláčku, jestli ještě jezdí safari a tam mi řekli, že dneska je poslední den, kdy jezdí, což byla super zpráva. Hned mi to zvedlo náladu.

Počkali jsme si další půl hodinku a když vláček přijel, pomalu jsme k němu šli. A dobře jsme udělali, protože se do něj nahrnul dav lidí, takže kdybychom přišli později, už bychom si neměli kam sednout. Takhle jsme si pěkně zabrali jednu lavici pro sebe, abychom mohli sedět hezky vedle sebe a bylo to prima. Byl to vlastně jeep, jehož korba byla předělaná na sezení s lavičkami a vzadu za jeep byly připoutány dva vozíky/vagóny s podobným lavičkovým sezením. Do odjezdu safari vlaku zbývalo ještě dvacet minut, což holky těžce nebavilo, ale nakonec jsme to nějak přežili všichni ve zdraví.

Když se vláček rozjel, vzali jsme to nejprve přes část zooparku, potom branou ven a přes veřejnou cyklostezku jsme přijeli k vstupní bráně do části, která se jmenuje eurosafari. Jak už název napovídá, byla tady zvířata, která žijí ve volné přírodě Evropy, takže tu byli zubři, skotský náhorní skot, jeleni a laně nebo mufloni. Projížďka byla fakt parádní, ale musím přiznat, že nadšení jsme z toho byli hlavně já a Péťa, holky to nechalo trochu chladnější, asi si to představovaly jinak. Nás to ale bavilo hodně. Jela s námi kromě řidiče i paní průvodkyně, která povídala, co kde vidíme, zvířata krmila a vždycky je přilákala blízko k nám, abychom je dobře viděli (a to je ještě vždycky přilákala na obě strany vláčku, aby každý viděl dané zvíře opravdu zblízka).

Projížďka trvala asi čtyřicet minut, což jsme krásně zvládli, nikomu se nechtělo čůrat (moje největší obava) a bylo to tak akorát. Kromě safari jsme pak projízděli ještě částí zooparku, která se jmenuje skanzen, kde toho bylo sice dost k vidění, ale pro děti to zajímavé nebylo. Po absolvování projížďky jsme se ještě chtěli podívat do medúzária, což je nová expozice v zooparku, která nás opravdu zajímala. Nachází se dole u jížního vchodu a holkám se moc líbila, hlavně Kačence. My jsme ještě nikdy asi medúzy takhle naživo neviděli, takže to byla opravdová novinka a jak byly medúzy pěkně barevně nasvícené, bylo to hodně efektní.

Od medúz jsme to pak vzali ještě přes medvědy na farmu, protože holky toužily po krmení zvířátek. To byl koneckonců důvod, proč Kačenka nebyla tolik nadšená z toho safari vláčku, protože jí bylo řečeno, že tam zvířátka krmit nemůže, na což se původně těšila. Tak nám nezbývalo než jít na farmu, kde se daly krmit kozy a ovce krmením z automatu a kde byly dětičky hned nadšenější. A to i přes to, že komentovaly pokaždé, když jim koza nebo ovce olízla ruku.

Pak už jsme to vzali jen přes pár zvířátek a už bylo pomalu pět hodin, kdy se zavíral zoopark. Hrozně rychle nám to v zoo ubíhalo. Líbilo se nám tady i před třemi lety a líbilo se nám tady i letos. Zoopark nás nezklamal. Není to tam sice nabušené zvířátky, ale je jich tam tak akorát, aby si to užily i děti, i rodiče. Prostě super.

Když jsme návštěvu ukončili, naskákali jsme všichni do auta, protože i když se nám v Krušných horách celkově moc líbilo, už jsme se také všichni těšili domů. Byly to čtyři parádní dny, byly intenzivní, byly plné zážitků, až jsem měla pocit, že ten prodloužený víkend měl více dní než čtyři. Takhle by měly ty dovolené vypadat! Doufám, že si je užili všichni stejně jako já, protože já se už teď těším na další naši dovolenou!