Bilancování 2022

Rok se s rokem sešel a je opět čas na to ohlédnout se za tím uplynulým rokem. V roce 2022 se toho moc přelomového nestalo, přesto pro mě to byl rok v mnohém zlomový. Když byl v lednu Barunce rok, tak jsem čekala, že to začně být s dětmi jednodušší, ale ono se tak nestalo. Naopak to začalo být náročnější nebo mě opustily ty hormony, které mi po porodu a v prvních měsících dítěte umožnily i přes ten zápřah nějak obstojně fungovat. Zkrátka to byl pro mě šok a na to, co přišlo tento rok, jsem už nebyla připravená.

Zima

A tak jsem začala hledat cesty, jak se z toho nezbláznit. Šlo to postupně. Nejprve jsem zjistila, že mi pomáhá brát děti na výlety a poznávat nová místa nebo se vracet na místa, kde jsem kdysi byla a mám k nim nějaké vzpomínky. Protože já jsem bývala akční osobnost, což jsem ale v předchozích letech s malými dětmi hodně upozadila (lockdowny, těhotenství, novorozenec a batole k tomu, lockdowny, víme…). S nějakými výlety s dětmi jsem začala už v roce 2021, ale byly to takové opatrné krůčky.

A proto vznikl tento blog. Založila jsem si ho, abych si mohla jednoduše zapsat, kde jsme byli. Zároveň to byl můj koníček a něco, co jsem dělala při tom kolotoči kolem dětí a domácnosti a u čeho jsem si připadala více jako člověk ne jen jako matka. Zároveň to nezabralo moc času. 🙂

Od ledna 2022 jsem začala těch výletů podnikat více. S přibývajícími slunečními paprsky, ubývajícími rýmičkami a s větší schopností Barunky chodit se všechno na výletech začalo zjednodušovat (ne tak doma!) a já jsem si troufala děti brát ven víc a víc. Už mi nevadilo, že jsme k tomu chodili jednou týdně na plavání a jednou na cvičení, snažila jsem se ještě jeden den v týdnu zvládnout pěkný výlet. A to mě (nás) drželo a drží nad vodou.

Jaro

Jaro se nám pěkně rozjelo, k výletům a kroužkům jsem zkusila přidat jednou týdně běh s dětmi. Kačenka na odrážedle, Barunka v kočárku a já běžící. Mělo to svoje mouchy, ale důležité bylo se odhodlat. Předchozí rok by to vzhledem k absenci dvojkočáru prostě nešlo.

Také jsem naplánovala přechod východních Krkonoš s dětmi. Jen já a moje holky. Všechno jsem měla promyšlené do posledního kroku, půjčila jsem si terénní kočárek, vyrazili jsme a bylo to strašně prima. Děti byly ještě malé a kolikrát jsem si říkala, že proč do toho jdu a většina lidí, která mě potkala, fakt kroutila hlavou, protože jsem se nemohla pořádně ani najíst :-D, ale byl to jeden z největších zážitků letošního roku. Jsem na nás za to opravdu pyšná a nejvíc na Kačenku, která toho hrozně moc ušla sama. Na konci přechodu za námi přijel i Péťa a společně jsme pokořili Sněžku!

Léto

Léto bylo nabité až k prasknutí. Vzhledem k úspěch přechodu Krkonoš jsme naplánovali ještě přechod Orlických hor, který jsme šli už i s Péťou jako celá rodina a bylo to fakt super. Kromě toho jsme byli týden na Šumavě, vylezli jsme na Králický Sněžník a plavili jsme se i po Pastvinské přehradě. Hlavní dovolenou jsme strávili v Rakousku, celkem operativně si ji protáhli na 14 dní a bylo to tak úplně fantastické, že jsem z toho čerpala energii ještě hodně dlouho. No bylo toho v létě opravdu hodně, v Praze jsme během prázdnin strávili asi jen dva týdny a rozhodně jsme se nestihli nudit. Já jsem si mimo jiné nechala konečně vytrhnout všechny osmičky, takže zábava byla na všech frontách.

Podzim

Na podzim se stalo více věcí. Kačenka začala chodit do školky, ale po pár nadějných dnech a první rýmičce se všechno zlomilo a nechtěla tam vůbec chodit. Chvilku mi trvalo tuhle informaci zpracovat, ale rozhodla jsem se to respektovat a začala jsem hledat jiné alternativy toho, jak si odpočinout od dětí. A tak jsem začala pravidelněji chodit běhat. Každé pondělí večer.

Zároveň se na podzim zdvojnásobil i počet kroužků, protože jsem nově přihlásila na cvičení obě děti a na plavání také. Není to na škodu, ale zároveň nám to hodně vyplňuje týdenní harmonogram. Připočtěte si k tomu rýmičky a následně nějaké náhrady plavání a podobně a na výlety pak už nezbývá čas. Proto došlo v oblasti výletování k logickému zpomalení.

Od podzima jsem také začala opět pracovat. Z domova. Pracovala jsem už předtím, když jsem měla jen Kačenku, ale co se narodila Barunka, tak jsem z různých důvodů práci v podstatě neměla. Těch pár hodin sem tam úplně nepočítám. Takže to je zase velká změna pro mě a i pro rodinu, protože bylo potřeba i tu práci nějak dostat do denního harmonogramu.

Závěrem

No a jsme na konci roku a tohle jsou věci, na které jsem za tento rok pyšná:

• spousta výletů, které jsem s dětmi podnikla, protože jsem se rozhodla si tu rodičovskou užít. Dle blogu to vypadá na bezmála 70 výletů, většinu jsem s dětma podnikla sama, takže podle mě je to úctyhodné číslo i úctyhodný výkon.
• přechod Krkonoš, který nás neskutečně bavil
• že jsem Kačenku konečně přihlásila na plavání a chodím tam s ní bez Barunky, díky tomu máme alespoň nějaký čas pro sebe. Náš vztah je totiž hodně pochroumán narozením Barunky a potřebujeme na něm pracovat.
• že jsem opět začala běhat

Věci, na které pyšná naopak vůbec nejsem:

• dlouho mi trvalo pochopit, že po narození Barunky se z mého rodičování dost vytratila směrem ke Kačence laskavost. Toto zjištění hodně bolelo a snažím se na tom denně pracovat.

Do příštího roku hodlám pracovat na tomto:

• více času pro sebe
• více času 1:1 s dětmi
• více si uvědomovat, že vlastně žiju život svých snů. 🙂

Mám tendenci zvláště na ten poslední bod v těžkostech každodenního života zapomínat. Nejvíce si to uvědomím, když jdu sama a nemám s sebou děti, že právě ony jsou ten můj smysl života a bez nich jsem jen nevýznamná postavička. No asi bude ten základní problém, že sama moc ven nechodím. 🙂