Kitzbühelské Alpy s dětmi

Na dovolenou v Rakousku jsme se dlouho těšili a dlouho ji plánovali. Co máme děti jsme se totiž do zahraničí nepodívali. Buď byla malá Kačenka (2019), nebo byl covid a omezení cestování do zahraničí plus já těhotná (2020) nebo byla malá Barunka (2021). A s malými dětmi (těmi našimi) se nedá cestovat nikam daleko. I cesta na Šumavu byla očistec. Proto jsme se s Péťou domluvili, že pojedeme do zahraničí až tehdy, až bude našemu mladšímu dítku rok a půl. I pro to, abychom si to užili všichni.

I tak jsme volili variantu co nejkratší cesty v autě. A protože pro nás dovolená znamená hory, volba padla celkem rychle na Rakousko. To je blízko, má krásné hory a pro děti nabízí spoustu vyžití. Což je zajímavé, jako bezdětná jsem brala Rakousko jako spíše nudnou destinaci (byli jsme v Rakousku asi jen jednou v roce 2018 shodou okolností těsně před tím, než jsem otěhotněla s Kačkou). Ale jako maminka od dvou dětí beru Rakousko jako super destinaci.

Hledala jsem, kde konkrétně si v Rakousku udělat základnu. Protože to tu opravdu moc neznáme, bylo hodně možností, ale naše volba padla na Kitzbühelské Alpy, konkrétně na městečko Sankt Johann in Tirol, kde jsem našla parádní ubytování a bylo rozhodnuto.

Celý článek o našem pobytu v Kitzbühelských Alpách je rozdělen do několika dní následovně:

• 1. den – Výlet k rozhledně Kulmspitze a Mondsee
• 2. den – Procházka podél Pillersee
• 3. den – Waidring a Triassic park
• 4. den – Harschbichl a Lärchfilzkogel
• 5. den – Kitzbüheler Horn
• 6. den – Ellmi`s Zauberwelt v Ellmau
• 7. den – Turistika k vodopádu u jeskyně Diebsöfen a aquapark
• 8. den – Výlet vláčkem do Wörglu

Transfer do Rakouska

Přemýšleli jsme, jak to udělat, abychom cestu do Rakouska měli co nejvíce na pohodu. Protože z Prahy do Sankt Johann in Tirol je to asi pět nebo šest hodin jízdy, rozhodli jsme se vyrazit uprostřed noci. Zdálo se nám to jako dobrý nápad nechat holky chvíli spát doma (abychom se zároveň my mohli maličko vyspat), pak je přenést do auta v naději, že budou takové čtyři hodinky ještě spát.

No, tak plány jsou jedna věc a realita druhá a s dětma tohle platí dvojnásob. V pátek večer jsem nás balila na cestu do Rakouska. Šlo mi to překvapivě rychle od ruky, asi pro to, že poslední dobou balím pořád, takže to mám docela zautomatizované. Kačka šla spát ve čtvrt na jedenáct, Baru v jedenáct. Já jsem si ještě balila a uklízela a spát jsem šla někdy v půl jedný. Chtěli jsme vstávat asi v půl čtvrté až ve čtyři ráno.

Barunka se mezi jednou hodinou a třetí pořád budila a kloudně nespala, což bylo docela nepraktické. Byla tedy vzhůru i v půl čtvrté, kdy jsme vstávali, což se ale moc nehodilo, protože ta vstávat nechtěla, ale chtěla se jen kojit. Podařilo se mi ji nakonec ukecat, že budeme vstávat, ale samozřejmě nás to trochu zdržovalo, že byla vzhůru. Peťa ještě nosil zbytek věcí do auta. Nakonec jsme se do auta dostali před pátou hodinou (asi ve tři čtvrtě na pět) a vyrazili jsme z Prahy.

Barunka naštěstí díky tomu, co naspala (nějaké čtyři hodinky přerušovaného spánku), usnula asi po půl hodině v autě. Kačence, která spala doma asi šest hodin, to trvalo v autě hodinku a půl, než znova zabrala a usnula někde u Českých Budějovic. Bohužel jsme ale museli zastavit na benzince na česko rakouských hranicích, abychom koupili dálniční známku (online se dá koupit jen asi s 18 denním předstihem, což jsme nechtěli), což samozřejmě probudilo obě dvě holky (Kačka spala necelou hodinku, Baru necelé dvě). To bylo sedm hodin ráno. Normálně naše holky spěj doma do osmi hodin (hlavně Kačka teda, Baru potřebuje prso, aby spala), ale v autě už nezabraly do půl desáté vůbec. To jsme stavěli na parkovišti v kopcích nad Mondsee s tím, že si zde uděláme menší výlet.

Tolik tedy asi k cestě autem. Vůbec nevím, jestli o ní říct, zda se nám to povedlo. Barunku to v autě nebaví, ale byla překvapivě docela hodná a v klidu. Jednou jsme stavěli na odpočívadle, abychom si dali snídani. A kojení. Jinak samozřejmě průjezd Českou republikou byl krásný, na hranicích jsme byli opravdu rychle, protože provoz takhle nad ránem nebyl. Takže z tohoto pohledu to byla fajn cesta, bez žádných kolon.

1. den – Výlet k rozhledně Kulmspitze a Mondsee

První den, tedy v sobotu, jsme úplně neměli naplánované, kde si uděláme výlet. Řekli jsme si, že to pojmeme operativně a že zastavíme podle toho, jak nám půjde cesta a jak to bude vypadat s dětmi a jejich náladou v autě. Znáte to. Péťa během cesty v autě vymyslel, že se zastavíme u Mondsee, nad kterým je rozhledna Kulmspitze, na kterou vede pěkná cesta sjízdná s kočárkem, která ani není dlouhá (asi 3,5 km v jednom směru), a mohla by tam jet i Kačenka na odrážedle.

Přišlo mi to jako docela ambiciozní plán, ale nic jsem nenamítala, těšila jsem se, až zastavíme, a tak jsem byla moc ráda, že jsme u Mondsee sjeli z dálnice a vyšplhali se autem serpentinami do kopce až na parkoviště pod Kulmspitze. Tady jsme vylezli z auta, všichni se postupně převlíkli z přejezdového oblečení do turistického a vyrazili jsme na rozhlednu.

Cesta byla zprvu asfaltová, pak přešla na šotolinu, ale pořád to byla pěkná sjízdná cesta, po které se nám dobře šlo / jelo. Docela i příjemně ubíhala, sluníčko nám pražilo na cestu a bylo nám dobře. Všichni jsme i přes únavu byli úplně v pohodě. Asi alpskej vzduch. 🙂

Když jsme se blížili rozhledně, cesta začala trochu víc stoupat a Kačka už nechtěla jet na odrážedle. Nabízela se tam varianta jít pěšky zkratkou. Prostě jít kratší cestou. Tak jsme se rozdělili, Kačka šla s Péťou zkratkou a já jsem jela s Baru v kočárku okolo kopce a sešli jsme se na rozhledně. Došli jsme tam skoro na stejno, já o trochu později, chvíli mi trvalo, než jsem ten kopec obkroužila, ale na rozhlednu už jsme vystoupali společně.

Rozhledna to byla moc hezká, byla jsem až překvapená (nevěděla jsem dopředu, jak bude vypadat) a co bylo hlavně úplně fenomenální, to byly ty výhledy. Výhledy na Mondsee s jeho překrásnou modrou barvou a na okolní kopce. Nemohla jsem se vynadívat. Holkám se na rozhledně taky líbilo, i když ty asi přírodu kolem úplně nedocenily.

Dole jsme si pak dali za odměnu gumové medvídky, které poslední dobou nemůžou na našich výletech chybět. Na chvilku jsem se tam natáhla na lavičku a čerpala jsem sluneční paprsky, že mi to jako dodá trochu energie. Měli jsme dobrý čas. Nebylo ani dvanáct hodin, když jsme se vydali zpátky k autu. Dolu nám to šlo samozřejmě rychleji, i když místy se mi cesta zdála už nekonečná, ale i tak to netrvalo dlouho a byli jsme zpět u auta.

Sjeli jsme dolů k Mondsee a skočili do místního Intersparu pro pečivo. Měli jsme v kufru nějaké jídlo, hlavně sekanou, kterou jsme si chtěli dát u jezera, jen nám k tomu chybělo to pečivo. Od obchodu jsme pak ještě potřebovali jet přeparkovat někam poblíž pláže u jezera, což se nám na druhý pokus podařilo a našli jsme úplně perfektní místečko v ulici hned u Mondsee. Vzali jsme si s sebou jídlo a šli si sednout na lavičku k jezeru. Cpali jsme se houskami, sekanou, rajčaty, holky se dívaly na rybičky ve vodě, my dva jsme se kochali výhledy na krásné jezero a nic nám nechybělo ke spokojenosti.

Kousek od břehu Mondsee bylo samozřejmě i dětské hřiště, o jehož existenci jsme věděli, a tak jsme tam samozřejmě museli zavítat. To je jasné. Už jen pro to, že to je dovolená a chceme si ji užít všichni. Takže jsme holky vypustili na hřišťátko a ty byly úplně spokojené. Asi v půl čtvrté odpoledne jsme ale museli pohodu u Mondsee ukončit a vrátit se zpět do auta, abychom přejeli do naší cílové destinace v Tyrolsku (Mondsee je v Salzbursku asi hodinu a půl jízdy daleko).

Holky byly tak utahané, že usnuly v autě prakticky hned po nájezdu na dálnici. Na to, jak musely být unavené, byly ale celý den úplně zlaté. A my jsme mezitím přejeli přes německé hranice (dvakrát, kousek cesty prostě vedl Německem) až do Sankt Johann in Tirol. Po páté hodině jsme parkovali u apartmánu, který jsme si dopředu pronajali.

Hned jak jsem vystoupila z auta, tak už nás přivítala paní domácí. Angličtina sice není její silná stránka, ale všechno podstatné jsme si nějak řekli a my jsme se pak v pohodě ubytovali v apartmánu, který je naprosto dokonalý. Má úžasný výhled na Kitzbüheler Horn, dvě ložnice a dvě koupelny, no hotový sen. Už teď vím, že odtud se mi nebude chtít odjíždět.

2. den – Procházka podél Pillersee

V neděli jsme se ráno probudili do krásného slunného rána. Péťa jel nakoupit do města do obchodu (opravdu div, ale je tu jeden obchod, který má otevřeno i v neděli, tak jsme toho rádi využili), já jsem mezitím s holkama vstávala. Po návratu Péti jsme si teprve dávali snídani na balkoně a měli jsme prostě takové langsam ráno. Moc jsme nespěchali. Den předem jsme se domluvili, že to pojmeme ležérně a uděláme si procházku podél nějakého jezera, protože nám ještě nebylo jasné, jestli si chceme kupovat nějakou místní sommer card nebo ne (karta, se kterou máte zadarmo lanovky a další aktivity se slevou) a pokud ano, tak na kolik dní.

A tak jsme se asi v jedenáct hodin dopoledne teprve vykodrcali z apartmánu a zamířili si to do Pillerseetal. Tam jsme zaparkovali na placeném parkovišti kousek na jih od jezera Pillersee a vydali se po pěkné cyklostezce podél jezera. Barunka jela v kočáře, Kačka na odrážedle. Cesta byla super a my jsme nespěchali vůbec nikam. Hned zkraje jsme narazili na stádo krav, které s námi kráčely po cestičce. Docela mě překvapilo, jak byly rychlé. Ani jsem jim pořádně nestačila. Ale jinak byly zvyklé na turisty, tak s nimi vůbec nebyl problém.

V plánu jsme měli dojít podél jezera až na jeho severní stranu, cestou se někde smočit v jezeře a zastavit se někde na jídlo. Nakonec nás docela překvapilo, jak to byla krátká procházka. Čekali jsme, že jezero bude prostě o něco větší. Takže jsme byli dost rychle na jeho konci. Prošli jsme kolem stánku s rychlým občerstvením a došli jsme až na lávku za jezerem. Tam jsme se kochali pohledem na jezero a holky si tam šly do řeky pod mostek házet kamínky do vody.

Kupodivu tam nespadly a když se trochu vyblbly, tak jsme se posunuli ještě o pár set metrů dále, kde byla taková rybářská restaurace. Měli tam rybníček s rybami přímo u stolů, u kterých se sedělo, takže jsme během jídla koukali na rybičky. A taky tam samozřejmě měli dětské hřiště, takže holky měly dost jasno, kde trávit čas.

Dali jsme si tam výborný oběd a ještě než jsme se vydali na cestu zpátky, tak jsme si tam koupili krmení pro rybičky (z místního automatu za 50 centů), že půjdeme krmit ty rybičky, na které jsme během jídla celou dobu koukali. U automatu neměli žádnou nádobu na krmení, tak jsem to vyřešila tak, že jsem Péťovi dala do ruky Barunčinu kšiltovku, kterou stejně nechtěla mít na sobě. A to krmení jsme nasypali do té kšiltovky. Což zjevně inspirovalo i jednu rakouskou holčičku, která pak nadšeně babičce říkala, že chce taky krmení do kšiltovky, a to se babičce teda nelíbilo, tak to se jí omlouvám. 🙂

Ale my jsme si krmení užili, holky házely granule o sto šest, no mají trénink od dědy Pepy, se kterým chodily krmit ryby k řece docela často. Pak jsme se od restaurace vydali na zpáteční cestu. Šli jsme stejnou cestou, moc kreativní být nešlo. Objet se jezero s kočárem nedalo (pěšky by to šlo), takže jsme neexperimentovali.

Cestou jsme si našli super místo, kde jsme na chvíli zakempili a šli se osvěžit do jezera. Sice jsem trochu litovala, že jsem ráno zapomněla přibalit do batohu plavky, ale voda byla tak chladná, že já bych tam stejně celá nevlezla. Bohatě stačilo zout si boty a jít si namočit nohy. Barunka si tam nechtěla smočit ani ty nohy, na ni to bylo ještě dost studené. Kačka už se osmělila víc, dokonce si tam nějak sedla a namočila si kalhotky. 🙂 Takže byla dost odvážná!

Osvěžení ale docela bodlo, protože bylo horko, pocitově tak třicet stupňů, sluníčko dost smažilo. Když jsme pokračovali pak dál směrem k autu, udělali jsme malinko změnu a vzali jsme to po cestě vedoucí kolem rašeliniště. Tudy protékal i horský potůček a mně nenapadlo nic lepšího, než si zkusit smočit nohy i tam. Tvl to byla ledová voda. Vydržela jsem tam mít nohy tak pět sekund a pak taková fyzická bolest! No nic pro mě. 🙂 Peťa samozřejmě v pohodě, ten se tam rochnil, no my s Kačenkou jsme tam strčily kus nohy a už nám omrzal. Baru tou dobou spala, ale ta by tam nešla vůbec.

Namočili jsme si tam tedy alespoň čepice a vyrazili jsme k autu. Chvilku jsme zvažovali, jestli se cestou zastavit ještě v malém zooparku, který Peťa našel nebo ne. Kačka moc nechtěla, ale já jsem rozhodla, že tam pojedeme, bylo to opravdu cestou a vím, že holky mají zvířátka rády. A bylo to tam prima. Viděli jsme prasata s malými selátky, pštrosy, kozy, ovce, poníky nebo daňky. To všechno s epesním výhledem na hory, který takovému zooparku dodává úplně jiný rozměr. Holky teda byly nejvíc nadšené z místního hřiště, na kterém jsme se zastavili :-), ale mně se tam líbilo moc. Byl to konkrétně Kleintierpark Grosslehen ve Fierbrunnu.

3. den – Waidring a Triassic park

Nakonec jsme se rozhodli, že si místní Sommer card koupíme a uděláme si několik výletů s lanovkami. Chvíli jsme to kombinovali s ohledem na to, jak dlouho tu budeme a s ohledem na počasí a nakonec jsme se rozhodli pro čtyřdenní permici. Holky to mají ještě zdarma, takže jsme si ji kupovali jen pro sebe s Péťou.

Na pondělí byla trošku horší předpověď počasí, mělo odpoledne pršet, takže jsme řešili nějaký kratší dopolední program, abychom se pak na déšť mohli někam schovat. Původně jsme měli vymyšlený trošku jiný program, ale pak jsme to přehodnotili na Waidring, kde jezdí kabinková lanovka přímo nahoru k Triassic parku. To je v podstatě takový dinopark na vrcholku Alp, který bychom my samozřejmě nemohli minout. Ráno jsme vstávali asi v sedm hodin, abychom mohli vyrazit na výlet brzy a strávit tam v pohodě dopoledne, než začne pršet.

A tak jsme ráno opravdu vyrazili na naše poměry brzy a už před desátou hodinou jsme parkovali pod lanovkou ve Waidringu. Nechali jsme se vyvézt nahoru a tam jsme se dali prozkoumat dinosauří svět. U horní stanice lanovky se začíná vnitřní expozicí, o které jsem měla dopředu pochybnosti, ale velice příjemně mě překvapila, prošli jsme to tedy rychle, ale líbilo se mi tam, jak to bylo interaktivní.

Pak už jsme šli ven a všude byla spousta modelů dinosaurů. A zajímavých herních i vodních prvků. Z vodních to třeba byly různé vory, na kterých se dala překonávat jezírka nebo hra se stavidly a vodními mlýnky. Z herních prvků tam pak byly tobogány nebo skluzavky uprostřed dinosaurů, prostě zábava pro děti moc pěkná. A ostatně i pro mě. Tobogánem jsem jezdila s Kačkou (a jednou s oběma dvěma naráz) i já a byla to psina.

Dinosauři byli super a bavilo to obě dvě holky. Někteří měli u sebe namluvené příběhy, na spoustu z nich se dalo (byť jen částečně) vylézt a tak nějak to bylo prostě interaktivní. Nenudili jsme se tam ani my dva s Péťou. Mně se třeba líbila i řada lehátek, na jednom houpacím lehátku jsem kojila Barunku mezitím, co Péťa s Kačkou šli do jeskyně a nemohla jsem si stěžovat, klidně bych tam s tím výhledem strávila mládí. 🙂

Ale nejvíc ze všeho jsem se asi těšila na “skywalk”, tedy na vyhlídku visutou nad skalní stěnou s prosklenými částmi, kterými bylo vidět dolů. Ten mě nezklamal, líbilo se mi na něm a líbily se mi i výhledy z něj. Od skywalku jsme pokračovali k lanovému hřišti pro menší děti, které jsme předtím přešli, ale bylo jasné, že se k němu budeme muset vrátit, což jsme také udělali a nechali tam děti vyblbnout. Hlavně Kačenka si tam užila tobogánu, i když Barunka na něj lezla také (horolezec je to!), sjíždět jsem ho ale musela s ní.

Nakonec jsme došli i k jezírku, kde byl vodní dinosaurus, který se vynořoval z vody a pak se do ní zase zpátky nořil. To bylo fakt super! Z toho jsme byli opravdu odvaření i my dva. Líbilo se nám to prostě moc, mělo to nápad. U jezírka jsme zvažovali, co podnikneme dál. Původně jsme mysleli, že tu strávíme jen půl dne, sjedeme dolů do údolí a pojedeme se podívat na Jacobskreuz. Jenže to bychom to nebyli my. Tady u jezírka jsme se s ohledem na počasí, které vypadalo, že bude OK, rozhodli udělat si ještě menší procházku a vydali se po “Triassic Trail”. To byla stezka vedoucí nahoru na kopec směrem k vrcholovému kříži, kde se stezka otáčela a vracela se druhou stranou kopce zase zpátky k Triassic parku.

Celkem asi 3,5 km okruh navíc. Kačka teda nebyla nadšená, že musí šlapat do kopce (zpočátku to bylo prudké stoupání), ale pak, když už se terén srovnal, tak byla ráda, protože to byla hezká procházka. Měli jsme tedy nakonec štěstí, protože kousek pod námi v údolí bylo vidět, jak prší. Na nás spadly asi tři kapky a i když jsme si mysleli, že se budeme muset schovat před deštěm, nakonec se mraky stočily a my jsme nemuseli vytahovat ani pláštěnky.

Procházka přes kopec byla super a zakončili jsme ji zpátky v Triassic parku návštěvou dětského hřiště, kde jsme předtím nebyli. Kačenka si tam užila slibovaný písek (milovnice), Barunka zase jízdy na skluzavkách a obě jsem tam chvíli povozila v dětském vozíku, což jim udělalo fakt radost. 🙂 Nakonec jsme se asi v půl čtvrté vraceli k lanovce. Nevěděli jsme, do kolika přesně lanovka jezdí, ale jela asi až do tři čtvrtě na pět.

Plány už jsme ale neměnili a sjeli jsme dolů do údolí. Chtěli jsme si dojít někam do restaurace na jídlo. Cestou v autě jsme to trochu přehodnotili s tím, že si nakoupíme jídlo v obchodě a uvaříme si doma třeba pizzu, protože s holkama se nám do restaurace moc nechtělo, je to většinou dost náročné. Zastavili jsme u obchodu a zjistili, že má zavřeno. V pondělí. A nikde žádná informace. No a hle, on byl státní svátek. Takže nám to trochu hodilo do našeho plánu vidle.

Chvilku jsme zvažovali, jestli tedy zajít do restaurace, ale pak jsme se rozhodli pro variantu vzít si pizzu do krabice s sebou. Péťa viděl u cesty stánek s pizzou a rychlým občerstvením, tak jsme se tam vrátili, objednali si dvě pizzy, dojeli na ubytování a společně jsme se přejedli pizzou na balkoně. Takže nakonec dobré řešení. 🙂

4. den – Harschbichl a Lärchfilzkogel

Na úterý jsme měli jasný plán. Chtěli jsme se jet podívat na vrcholek Harschbichl, což je jeden z vrcholů, na které vidíme z balkonu našeho apartmánu. Rozhodli jsme se pro úterý, protože na dnešní den byla pěkná předpověď počasí. Ráno jsme se sbalili, vypravili se z ubytování a autem přejeli relativní kousek k lanovce, která startuje přímo v Sankt Johann in Tirol. Přímo pod lanovkou je pěkné prostorné parkoviště.

Tentokrát jsme se rozhodli, že nahoru vezmeme i kočárek, aby to měla Barunka pohodlnější, a tak jsme od auta vyrazili s kočárem. V dolní stanici lanovky mi kočárek vzal pán obsluhy, že v pohodě, že mi ten kočárek dá do lanovky on sám. No, byla v něm i Barunka, kterou jsem vůbec nestihla vyndat, ale nějak to zvládla. Trošku byla v šoku, když zjistila, že je sama v kabince a my jako ještě nenastoupili, takže řev, ale pak jsme mohli nastoupit i my a všechno dobrý. Příště ale Barunku radši vyndám. 🙂

Lanovka nás vyvezla přes mezistanici, na které jsme nemuseli vystupovat, až nahoru na vrchol Harschbichl. Tam na nás čekalo hned na startu krásné dětské hřiště a nádherný výhled na vrcholek Kitzbüheler Horn, který je ještě o 400 metrů vyšší. Děti tu ale měly ráj. Byly tu kolotoče, skluzavky, prolejzačky, trampolína nebo traktor, na který se dalo vylézt. Takže jsme tu chvilku strávily, než si děti pohrály a teprve poté jsme se vydali na cestu dolů.

V plánu jsme měli sejít celou horu z vrcholku až k autu. A tak jsme vyrazili. Cesta byla pěkná, vedla po parádní šotolinové cestě, pěkně utažené a nebyla ani moc prudká dolů, klesali jsme v příjemných serpentinách. Takže i pro kočárek to byla dobrá cesta. Šlo se nám pěkně, kochali jsme se výhledy a těšili se na jídlo, které jsme si tentokrát chtěli dát v restauraci na kopci.

Jenže to byl trochu kámen úrazu. Restaurace, kterou jsme měli vyhlídnutou, měla napsáno, že byla “dnes zavřená”. Předpokládáme, že pojem “dnes zavřená” znamenalo spíše “zavřená každý den”, zvlášť když se jednalo o všední den. No nevadí, pokračovali jsme tedy až k mezistanici lanovky, kde měla být další restaurace. A ta byla také zavřená. Fungoval tam pouze stánek s rychlým občerstvením a ani u jezera, kde je lanový park, neměli nic kloudného k jídlu. Dali jsme si tedy u stánku pivo a nějaké jídlo, ale náš původní plán, že se dobře najíme, nám tedy nevyšel a byli jsme tedy lehce zklamaní, což se malinko odrazilo na náladě všech. Holky u jídla prostě dost zlobily.

Jak jsme tam tak seděli, tak jsme zvažovali alternativy. Sejít dolů do údolí by znamenalo dalších asi pět kilometrů, s prakticky pořád stejným výhledem, ve vedru a po serpentinách šotolinovou cestou. K autu bychom došli asi splavení, holky protivné, otázka je, jestli bychom si to užili. No a pak byla varianta na sestup do údolí se vykašlat, nasednout do lanovky v mezistanici a sjet lanovkou dolů k autu a přejet na jiný kopec, kam se můžeme nechat vyvézt opět lanovkou. Díky naší Sommer card můžeme jezdit kolika lanovkami chceme, takže v tomhle jsme měli volnou ruku.

Hodně jsme to zvažovali, Peťovi to bylo jako vždycky jedno, nechává to na mě, mně se nechtělo úplně ustoupit od původního plánu a když jsem dala na vybranou Kačence, tak ta chtěla jet dolů a autem na další lanovku. Takže ta nám to nakonec rozhodla a rozčísla jsem to s tím, že jo, že jedeme lanovkou dolů.

Prima. Nastoupili jsme do lanovky a pospíchali jsme do auta. Naložili jsme všechny věci a chystali se vyrazit z parkoviště pryč co nejdřív. Chtěli jsme jet na Jakobskreuz a čas jsme měli dobrý, tak akorát na to, abychom to tam stihli. U závory u výjezdu z parkoviště jsme měli ale menší zádrhel. Strčili jsme tam parkovací lístek a automat zahlásil, že máme zaplatit deset euro. Přitom mělo být parkoviště pro návštěvníky lanovky zdarma. Zkusili jsme vložit jízdenku na lanovku a nic, závora nás nepustila. Tak jsme trochu řešili, hledali automat, nic nenašli, zkoušeli jsme ještě jednou zopakovat postup a pak jsem řekla, že teda nic, jdu na kasu. Už jsem toho couvání od závory měla dost. 🙂

Vyběhla jsem ke kase a na chlapíka jsem vybalila, že jsem si jako myslela, že by mělo být to parkoviště zdarma, ale že to po mně chce peníze a závora se neotevírá. Hehe, jo, chlapík asi dobře věděl. Řekl mi, že je to v pohodě, že musím k závoře přiložit jen jízdenku z lanovky a ne ten parkovací lístek. Že pokud tam přiložím parkovací lístek, tak pak mi to napočítá částku a už mi to závoru nezvedne. Omg. User experience jak prase. 🙂

Ale jo, prima, zafungovalo to přesně tak, jak mi týpek z pokladny řekl a my jsme vyrazili na cestu. Péťa navigoval a zanedlouho jsme dorazili do Fieberbrunnu na parkoviště, které se už zčásti uvolnilo, protože bylo už odpoledne, takže jsme zaparkovali pěkně blízko lanovky. Vystoupili jsme z auta a došli jsme ke spodní stanici. Docela nás překvapilo, že kabinky tady jezdily v pětistupu za sebou a pak byla dlouhá mezera a pak zase pět kabinek za sebou. Zajímavý koncept lanovky. Tak jsme tím byli dost fascinovaní.

Cestou lanovkou nahoru jsem koukala do mapy a říkám, že to je prima, že už jsme v polovině lanovky a že za chvíli budeme nahoře. A pak na to koukám znova a říkám Péťovi, že jsme ale na úplně jiný lanovce, kam že nás to jako navigoval. 😀 Jojo, byli jsme na lanovce na Lärchfilzkogel. 🙂 Trochu jsem z toho byla rozladěná, Péťa taky, ale ještě v lanovce jsme operativně vymysleli plán. Já jsem prohlásila, že je to aspoň prima, že u mezistanice lanovky je dětské hřiště, tak si holky vyhrajou. Péťa tedy řekl, že si vyjedeme lanovkou až nahoru, tam se pokocháme výhledem, pak sjedem zpět do mezistanice, kde zakotvíme a děti vypustíme na hřiště.

A tak se taky stalo. Výhledy z Lärchfilzkogelu ovšem byly fenomenální, přátelé. Předpokládám, že mnohem lepší než od Jakobskreuzu. Děti tam zabavily hned dvě lehátka, do kterých se vyložily a byly spokojené. Asi tak minutku, ale spokojené. My jsme se kochali výhledy, dali jsme si tam sváču, prostě pohodička. Pak jsme sjeli do mezistanice, jak jsme slíbili a děti svištěly na hřiště.

Velkým lákadlem byla samozřejmě trampolína. Já to moc nemusím, ale Kačka to miluje. Skákaly tam ale dost větší děti, tak jsme se po chvíli přemlouvání rozhodli jít na prolejzačky v lese. Jenže v tu chvíli se uvolnila dětská houpačka a Barunka se na ni hrnula, takže jsme se rozdělili. Já zůstala s Baru na houpačce a skluzavkách a Kačenka šla s Péťou do lesa na prolejzačky / lanový park. A super! Užily si to takhle podle mě obě, Kačku to bavilo v lese a Baru spokojená s houpačkou a skluzavkou. Ta by se v tom lese nudila, i když jsme tam původně měly v plánu dojít.

Hřiště tam ale bylo rozsáhlé, byl tam ještě vodní svět, který jsme nestihli projít, na to jsme neměli bohužel už moc času. Když se po nějaké době vrátila Kačka s Péťou z lesa, tak si ještě šla zaskákat na trampolínu a pak už jsme museli jít na lanovku, abychom stihli poslední jízdu dolů do údolí v půl šesté večer. Jinak bychom museli zůstat nahoře a jít dolů pěšky. 🙂

Nakonec jsem byla s programem pro úterý hodně spokojená. Tím se mi jenom potvrdilo, že občas je lepší moc věci neplánovat a být operativní. A že i neplánovaný program může být nakonec tím nejlepším programem, se kterým budou všichni naprosto spokojení. Nám se to dneska povedlo.

5. den – Kitzbüheler Horn

Kitzbüheler Horn je taková dominanta Kitzbühelských Alp a je to pro nás po celý týden záchytný bod, kamkoli se vydáme na výlet. Tahle hora má totiž docela specifický majestátní tvar a na jeho vrcholu stojí vysílač, který je vidět ze všech stran. Během pondělní večerní bouřky, kterou jsme tu zažili a pozorovali ji z balkonu našeho apartmánu, do tohohle vysílače několikrát uhodil blesk, takže to byla opravdu podívaná.

Zkrátka a dobře, na tenhle kopec jsme se chtěli určitě jet podívat. Výlet tam jsme si naplánovali na středu, protože ve středu mělo být pořád moc pěkné počasí. Autem jsme přejeli do Kitzbühelu, kde jsme zaparkovali pod lanovkou a dvěma lanovkami jsme se vyvezli až přímo pod vysílač Kitzbüheler Horn. První lanovka byla klasická kabinková a druhá lanovka vedoucí až na vrchol byla taková ta větší kabinka, která pojme až 44 lidí a jede vždy jen jedna nahoru a jedna dolu.

Hned jak jsme vystoupili nahoře z lanovky, tak jsme zahlédli dětské hřiště. Naše první kroky vedly samozřejmě tam. Holky si tam trochu vyhrály, tedy hlavně Kačka, protože na Barunku tam byly moc velké skluzavky a tobogány a lezecké prvky. Baru se zabavila hlavně na houpačce, asi jako obvykle. 🙂 Po vyblbnutí jsme Kačku přemluvili, že už jdeme na vrchol. Vylezli jsme tedy pod vysílač a rozhlédli se do kraje. Nádherné výhledy, co vám budu povídat.

Pokochali jsme se, pojedli gumové medvídky (bez nich poslední dobou ani nechodíme na vejlety) a pak jsme se vydali na sestupovou cestu dolů směrem na Hornköpfl. Hned zkraje jsme se napojili na dětskou ferratu, což byla taková zábavná lezecká cestička pro děti. Nic složitého, určitě nepotřebujete ferratové sety, ale pro děti je to dobrý trénink a zábava. Bavilo to tedy i nás a Kačka byla fakt šikovná a šlo jí to. A to jsme to šli směrem dolů, přitom jak je známo je určitě jednodušší vyškrábat se po kamenech nahoru než to slézat dolů.

Poslední úsek ferraty jsme tedy vynechali, to přiznávám, tam bylo víc lezeckých prvků, na které by možná měla Kačka ještě krátké ruce / nohy, a šli jsme se podívat ke kříži tyčícím se nad údolím Kitzbühelu. Bylo tady docela dost lidí, protože kříž je oblíbenou zastávkou, takže jsme se tu moc nezdržovali a pokračovali v cestě.

Nechtěli jsme jít pořád po asfaltu a naštěstí sestupová cesta nabízela spoustu možností, jak z asfaltu uhnout. Jednou z nich byla také alpská botanická zahrada, kde byla spousta skalek s ještě větším množstvím skalniček z celého vysokohorského světa. Mohli jsme tu vidět jak alpské kytičky, tak třeba kytičky rostoucí v Pyrenejích (zavzpomínala jsem si) nebo v Himalájích. Hrozně se mi tam líbilo, a to já na flóru vůbec nejsem. Ale bylo vidět, jakou si tady s tím dávají práci a fakt mi to přišlo jako hezkej nápad udělat tu botanickou zahradu a dát všechny kytičky na jedno místo. Pro nadšence hotový ráj.

Po opuštění botanické zahrady jsme sešli z asfaltové silnice a šli jsme nejprve po šotolině a pak po kamenech směrem na Hornköpfl. Tady si Kačenka pilovala techniku, kterou doufám jednou pořádně zužitkuje, až spolu budeme chodit na pravé vysokohorské túry.

Netrvalo dlouho a byli jsme na Hornköpflu, ze kterého jsme chtěli sejít ke stejnojmennému jezeru. Cestou jsme ale našli otevřenou restauraci, v což jsme ani nedoufali, protože předchozí den to bylo trochu fiasko, když všechny restaurace, které jsme mohli navštívit, byly zavřené. A tak jsme do této s vděčností vpluli a objednali si tam vídeňský řízek. A Radlera. Mňam, super to bylo.

Když jsme se najedli, sešli jsme k jezírku, ve kterém se sice koupat nedalo, ale hned vedle byl takový malý rybníček, kde byl přírodní Kneippův chodníček. To když jsem řekla Péťovi, tak prohlásil, že tam určitě musíme, a tak jsme k jezeru sešli, zuli si nakonec boty všichni čtyři a šli se máchat do vody. Překvapivě nebyla ani ledová ale spíš příjemně chladná, což když řeknu i já, tak to je co říct. Já bych do ledové vody takhle pohodově nevlezla.

Jak jsme se tam tak rochnili ve vodě, tak jsme museli konstatovat, že nám odpoledne trošku pokročilo (myslím, že jsme se dost zdrželi v té restauraci). A že nejspíš nestihneme původně plánovanou trasu výletu, kterou jsme si vytyčili. Museli jsme se totiž vázat na lanovku vedoucí do údolí, která jela poslední v pět hodin odpoledne. Zvažovali jsme varianty, měřili v mapách a s ohledem na to, že nad lanovkou bylo ještě jedno hřiště a aby si ho holky stihly užít, rozhodli jsme se pro nejkratší variantu a šli jsme od jezera přímo k horní stanici lanovky u Alpenhausu.

Vystoupali jsme kousek k hřišti a holky si tu chvíli hrály. Nebylo to sice nijak topové hřiště, spíš kombinace hřiště a lezeckých prvků, ale i tak to bylo hřiště, takže spokojenost na dětské straně určitě byla. Asi v půl páté jsme to tu zabalili a pomalu se vydali k lanovce, která nás svezla až dolů k autu. Už zkušeně jsme opustili parkoviště. Tentokrát jsem k automatu u závory rovnou přiložila Sommer card a závora se otevřela na první dobrou, takže hurá. 🙂

6. den – Ellmi`s Zauberwelt v Ellmau

Na čtvrtek už byla taková všelijaká předpověď počasí a hlavně na odpoledne byly slibované přeháňky. Ale i tak jsme doufali, že budeme mít pěkný den na výlet, a tak jsme to udělali zase tak, aby byli spokojení všichni. Pro děti to byl kouzelný svět žáby zvané Ellmi (překládám to fakt volně podle toho, jak jsem to pochopila, protože moje němčina je hodně, hodně slabá) a pro nás kromě malé rozhledny u lanovky pak ještě menší výlet k jezeru.

Autem jsme popojeli do Ellmau, což bylo město překvapivě dost blízko St. Johann in Tirol (vlastně tady celý týden sice jezdíme autem, ale vůbec ne daleko, jsou to vždy jen krátké úseky) a tam jsme zaparkovali přímo u lanovky. Mysleli jsme si, že vzhledem k předpovědi počasí a zamračené obloze bude nahoře málo návštěvníků, ale už obsazenost parkoviště nás vyvedla z omylu. 🙂 I když my jsme zaparkovali fakt přímo u lanovky, což bylo super. Chvilku jsme tu laborovali s tím, jestli je parkoviště zdarma nebo není (a bylo), ale pak jsme vyrazili na lanovku.

Nastoupili jsme do kabinky a v ten moment jsem se zeptala Péti, jestli přibalil do batohu plenky pro Baru, což jsme měli udělat u auta a zapomněla jsem na to. Nepřibalil. Takže Peťa vyskočil z lanovky (ještě měl čas, než se zavřely dveře) a šel se vrátit do auta. Já jsem s holkama zůstala pro jednoduchost v kabince a jely jsme nahoru. Holky byly v kabince totálně milionové. A ani jsme se nemuseli s Peťou domlouvat, kde se sejdeme. Hned u výstupu z lanovky bylo malé dopravní hřiště, na něm spousta traktůrků a autíček (jak šlapacích tak odstrkovacích), takže holky tam okamžitě naskákaly a nebyl tudíž nejmenší problém nás tam najít. 🙂

Dopravní hřiště nás zabavilo na dlouho, ale pak jsme je ukecali a pokračovali jsme dál. Zase na hřiště. Průlezky, houpačky, trampolína. Všechno bylo. Nakonec jsme se prokousali herními prvky až k začarovanému lesu, u kterého byla socha čaroděje. V lese se pak měl hledat poklad. To jsme trochu prošvihli, že jsme si někde u kasy nevyzvedli mapu a nevěděli jsme o tom, ale všichni ostatní nějaké papíry s mapou měli. My jsme totiž ke kase vůbec nešli, jak jsme měli dopředu koupenou Sommer card. Ale nevadí, stejně by na to holky byly ještě malé a navíc by to bylo v němčině.

Do lesa jsme vešli a hned zkraje tu bylo jezírko se stříkajícími figurkami a byla to celkem legrace. Od jezírka jsme pokračovali přes tajemnou komoru s pokladem nahoru směrem k rozhledně. Cestou jsme potkali kuličkodráhu, takže jsme hned v automatu zakoupili dřevěnou kouli a šli si pouštět kuličku. A bylo to fakt parádní, hodně dlouhá kuličkodráha s řadou zajímavých prvků. Líbilo se nám to všem, a tak jsme tam běhali nahoru dolu a chytali kouli po cestě. Bylo nás tam dost, co jsme si posílali kouli dolů, tak to byl chvilkami celkem zmatek se vyznat, která koule patří komu. 🙂

Od kuličkodráhy jsme pak pokračovali až k rozhledně. Taková malá rozhlednička to byla, pár schodů, ale z vyhlídkové plošiny byl pěkný výhled na všechny strany. Bylo vidět jak celé hřiště u horní stanice lanovky, tak pak okolní panoramata hor. Trochu se tou dobou zatáhla obloha a vypadalo to, že přijde nějaký déšť. Dole pod rozhlednou jsme si našli lavičku a dali jsme si nějaké občerstvení (opět gumové medvídky, žejo) a pak jsme pokračovali dál. Chtěli jsme stihnout náš plánovaný výlet.

Po cestě ale byla ještě další část kouzelného světa, a to hřiště s pirátskou lodí, maják a podobné prvky. Kačka obsadila loď a hrála si na piráty, Barunka předtím v nosítku usnula, takže tuhle část prospala. Když se nám konečně podařilo Kačku dostat z herních prvků, vydali jsme se směrem k vrcholu a stejnojmennému areálu Brandstadl, kde je pod vrcholem nevelké jezero. Cesta k němu byla moc pěkná, vedla nejprve po úbočí, pak lesem a následně po široké šotolinové cestě až k jezeru.

Bohužel se ale úplný cíl, a to jezero, nevydařil, protože na tom jezeře pracovaly pracovní stroje a něco s tím jezerem dělali. Bylo z části vypuštěné a nevím, jestli ho čistili, prohlubovali nebo revitalizovali, ale každopádně nebylo přístupné a nebylo tedy ani vzhledné. No nedalo se nic dělat. Mohli jsme pokračovat v cestě na Brandstadl, což dělá hodně lidí, protože tam je také nějaké dětské hřiště, ale my jsme raději zvolili variantu vrátit se zpátky, ale jinou cestou, abychom si udělali okruh.

Celou dobu se nad námi a v okolních údolích honily mraky a viděli jsme, jak všude možně prší. Když jsme se vrátili zpátky do kouzelného světa Ellmi, tak začaly padat první kapky. Trošku jsme zrychlili krok a vlezli jsme do jedné chatičky, která nám zrovna přišla vhod. A vyhodnocovali jsme situaci. Podle radaru to vypadalo, že zlepšovat se situace v dohledné době zrovna nemá, a tak jsme nasadili pláštěnky s tím, že určitě bude lepší přiblížit se k lanovce a nezůstávat na druhé straně kopce.

Nepršelo ale zase tolik na to, abychom si neudělali fotku v rámečku, který tu byl. Pak jsme se vydali na zpáteční cestu k lanovce, potažmo k hřišti, kam se Kačka těšila. Cestou byl ještě malý lanový park pro děti, ale Kačka na něj nechtěla, chtěla jít rovnou na trampolínu. Tak jsme šli. Kačka na trampolínu, my jsme se ještě podívali do starého vyřazeného vozu zubačky, který se nám líbil. Líbilo se nám hlavně to, že člověk mohl do kabiny strojvůdce, kde fungovalo tlačítko na zapnutí stěrače na předním okně, což jsme si samozřejmě museli vyzkoušet.

Nechali jsme chvíli děti blbnout na trampolíně. Nepršelo sice tolik, ale pršelo a všechno bylo mokré, no a představte si, jak to asi vypadá, když je na trampolíně rok a půl staré dítě a tři a půl roku staré dítě. Každou chvíli se tam jedna z holek válela, takže jsme tuhle kratochvíli museli po chvilce ukončit, jinak by byly durch (i tak už byly trochu zmrzlé, dost se ochladilo a já je v tom dešti už znova nepřevlíkala zpět do softshellek). Bylo lepší, když lezly po nějakých autíčkách a podobně.

Stejně jsme se ale brzy z hřiště sebrali a sjeli jsme dolů lanovkou i my, stejně jako většina ostatních, kteří to udělali už před námi. Bylo to tam parádní a kdyby nás nevyhnalo počasí, zabavili bychom se tam klidně tu další tři čtvrtě hodinku, než by jela poslední lanovka. Třeba prvky vodního světa zůstaly z naší strany hodně neprozkoumané. Ale nevadí, užili jsme si to dostatečně i tak a myslím, že si tam na své přišli všichni. Kačenka opouštěla žábu Ellmi opravdu nerada a nechtělo se jí od ní odejít ani u dolní stanice lanovky, kde jedna socha žáby byla také.

7. den – Turistika k vodopádu u jeskyně Diebsöfen a aquapark

Už od pondělka předpovídali na pátek déšť, tedy hodně deště. Mělo vlastně pršet od rána do večera. I proto jsme si koupili onu Sommer card na čtyři dny (platnost končila ve čtvrtek) s tím, že v pátek vymyslíme nějakou indoor aktivitu. Moc tady toho v okolí Sankt Johann in Tirol není, ale chtěli jsme alespoň někam popojet vláčkem v rámci hesla “i cesta je cíl”. Jinak jsme měli na pátek naplánovanou návštěvu aquaparku, kterou máme v rámci ubytování zdarma.

Ráno jsme se probudili do pěkného počasí, svítilo sluníčko a my jsme znovu prozkoumávali předpověď počasí a naše možnosti. Nakonec jsme se hodně operativně rozhodli, že vyrazíme přímo od ubytování na túru směrem do lesů pod Wilder Kaiser, a to konkrétně k jednomu vodopádu, který byl na mapě označený. Od apartmánu to vycházelo asi na čtyři kilometry chůze a necelých 400 metrů převýšení až přímo k vodopádu. Upřímně jsme měli za těch pár dní tady v Rakousku těch komerčnějších zábavních parků pro děti docela dost (a to jsme se jim i tak docela vyhýbali), takže jsme se na nějakou túru těšili. A tak jsme se sbalili a vypravili.

Trochu jsem děti oblíkla na větší zimu, takže mě překvapilo, když jsme vyšli ven a tam bylo teplo. Začali jsme se okamžitě svlíkat a později jsem dětem sundala softshellky a vyměnila je za obyčejné legíny. Nejprve jsme chtěli zkusit jít neznačenou cestou, která by nám trasu zkrátila, ale když jsme se po chvíli začali prosekávat hustým houštím, vzdali jsme to a vrátili se zpátky na značenou trasu. Občas je potřeba i takové věci rozhodnout a nejít bezhlavě cestou necestou.

Šli jsme tedy po asfaltce a pokračovali až na parkoviště a odtamtud už po šotolinové cestě směrem do kopce. Nečekaně jsme cestou potkali i nějakou naučnou stezku s řadou herních prvků (prolejzaček), což Kačku trochu i zabavilo a na jednom místě bylo i malé dětské hřišťátko. Tam si mohly hrát obě holky.

Protože ale předpověď počasí byla taková nejistá a pořád hrozilo, že bude pršet (vlastně to byla taková jistota, jen se přesně nevědělo kdy), tak jsme se moc dlouho nezdržovali a šli šlapat do kopce. Cesta byla příjemná, nejdříve vedla lesem, pak se napojila na pěknou cyklostezku a po chvilce opět odbočila na menší kamenitou traverzovou cestu. Po té se šlo Kačence už trošku hůře, což nám samozřejmě dávala dost hlasitě najevo, ale šlapala se svým klacíkem statečně dále.

Museli jsme tu šlapat poměrně do kopce, protože někde jsme ty výškové metry nastoupat prostě museli. Šlo se terénem asi jako na Milešovku. Šlo se i dost lesem, což se hodilo, protože při stoupání docela svítilo ještě dost sluníčko. Kousek před vodopádem samotným byl i jeden jištěný úsek, tak jsem z toho měla dopředu docela strach, ale nakonec to nebylo nic složitého, bylo tam pouze natažené ocelové lano a šlo se po úzkém, ale pěkném chodníčku. Lano tam bylo jen pro jistotu nebo pro případ horšího počasí, každopádně pro náš případ jsem byla moc ráda, že tam to lano je. Kačka to přešla levou zadní a odškrtla si tím své “poprvé” na jištěném úseku.

Když jsem došli k vodopádu, tak zavládlo lehké zklamání, protože vodopád moc vodopádem nebyl. Byl poněkud vyschlý a po skále tekl jen takový čůrek vody, a to bylo všechno. Pravda je, že teď jsou všude hodně sucha. Naštěstí hned u vodopádu byla jeskyně Diebsöfen, která ten výletní cíl alespoň trochu zachraňovala. Koukali jsme do mapy a řešili, zda by se nám vyplatilo ještě dojít na další vodopád vzdálený jeden kilometr nebo ne. Tady v tom terénu by ale jeden kilometr znamenal docela velkou námahu, asi 200 výškových metrů navíc a celkově by se celý výlet prodloužil o dva kilometry. A pořád tu byla hrozba špatné předpovědi počasí. A tak jsme to nehrotili a rozhodli se vrátit se dle plánu na ubytování.

U vodopádu jsme ještě posvačili gumové medvídky a vydali jsme se zpět. Překonali jsme jištěný úsek a pomalu se vraceli zpátky na širší cestu v lese. Já jsem šla malinko vpředu a jako první jsem měla výhled do údolí, kterým se hnal velký těžký mrak s přicházejícím deštěm. Trošku jsem hnala Kačku s Peťou (hlavně Kačku), ať přidají, abychom se dostali alespoň na úroveň lesa mezi vzrostlé stromy. Takže jsme Kačku trošku hnali, ale zvládala to statečně.

Bylo to až neuvěřitelné, ale pořád jsme klesali a klesali a déšť pořád nepřicházel. Sestoupili jsme všechny lesní úseky, až jsme se dostali na šotolinovou cestu, po které se už Kačce šlo mnohem líp. Na hřišťátku jsme ji nechali párkrát sklouznou na skluzavce a pak už pospíchali domů, protože už na nás pomalu začalo dopadat pár kapek. Prokonzultovala jsem situaci s radarem a i když to bylo věštění jak z křišťálové koule, rozhodli jsme se neschovat se v přístřešku a hecnout to a jít rychle domů.

To už jsme šli opravdu rychle, Kačku jsme vzali mezi sebe za ruce a zabavili jsme ji tím, že mohla skákat zatímco se nás držela za ruce, takže si ani nevšimla, kolik jsme toho ušli. Kapky na nás dopadaly celou dobu, pořád jsem se bála, kdy přijde ta průtrž, ale měli jsme takové štěstí, že jsme došli až k apartmánu a pořád to nebyl žádný liják, jen slabý déšť. Teprve až když jsme si doma sedli a dívali se z balkonu ven, tak přišla pořádná průtrž mračen, ve které bychom opravdu nechtěli někde venku šlapat. Gratulovali jsme si k tomu, že jsme se rozhodli nejít na další vodopád, že jsme se rozhodli nečekat v přístřešku a jít domů a tak. Měli jsme prostě štěstí.

Chvilku jsme pobyli doma, něco jsme pojedli a pak jsme se k večeru vydali do místního aquaparku, což jsme Kačence (a Barunce taky, ale té to bylo samozřejmě jedno) slibovali celý den. Návštěvu aquaparku jsme měli zdarma jako držitelé “guest card”, kterou jsme dostali od ubytování. Myslela jsem si, že tam budeme mít nějaký krátký vstup nebo jen slevu na vstupné, ale bylo to úplně zdarma a ještě ke všemu na tři hodiny. A tak jsme šli dovnitř a bylo to fakt super. Nejlepší aquapark, ve kterém jsme s holkama byli, nebo to možná je tím, že už trošku povyrostly.

Každá si tam našla svoji skluzavku, po které se klouzala. Baru to nejdřív moc neklouzalo, ale pak vymyslela, že se bude klouzat po břiše a byla spokojená. Kačka si tam oblíbila jednu větší skluzavku a dělala na ní různé kreace. Barunka se pak i osmělila a chodila s Kačkou na tu větší, i když u toho potřebovala ještě hodně asistence. No nakonec jsme se tam pak chodili klouzat celá rodina a měli jsme z toho děsnou švandu. Sedláčkovi v aquaparku. 🙂 Strávili jsme tam dvě a půl hodiny a kdyby nezavírali, tak tam jsme ještě dodnes. Fakt nás to tam bavilo všechny, největší radost z aquaparku měla ale Kačenka, a to bylo zkrátka super.

8. den – Výlet vláčkem do Wörglu

Na sobotu předpověď počasí opravdu vyšla. Hned od rána pršelo, pršelo a pršelo nebo rovnou lilo jako z konve. My jsme se ráno museli sbalit, což se nám i přes veškeré pochybnosti a skeptické obavy podařilo a v deset hodin dopoledne jsme se loučili s našimi hostiteli apartmánu a nasedali do auta. Plán jsme neměli úplně konkrétní, ale věděli jsme, že zkusíme realizovat projížďku vlakem. Ještě ten den nám platily naše “guest cards”, díky kterým jsme měli jízdu lokálním vláčkem zdarma a i při ošklivém počasí se dá strávit klidně půl dne ve vlaku. Navíc jsme byli v sobotu dočasnými bezdomovci a bezdomovci přece tráví spoustu času ve vlaku, no ne?

Kačenka má ráda vláčky, takže jsme se rozhodli udělat si i s ohledem na počasí výlet co možná nejdelší. Autem jsme dojeli do Fieberbrunnu a tam jsme nechali auto na parkovišti u nádraží. Měli jsme štěstí, protože když jsme došli na nástupiště, tak asi za tři minuty nám jel vlak (další jel za hodinu), takže jsme do něj vesele nastoupili a kochali se okolní přírodou. Teda kochali samozřejmě ve smyslu rodiny se dvěma malými dětmi. 🙂

Dost pršelo. Jak jsme jeli, tak se situace trošku měnila, někde pršelo více, někde méně, ale vlastně pořád pršelo. Já jsem chtěla vystoupit někde po cestě, až nebude tolik pršet a Péťa chtěl dojet do Wörglu s tím, že se uvidí. Cestou našel v mapách, že u městečka jsou nějaké malé skokanské můstky, tak že bychom se tam mohli podívat. A tak jsme také udělali. Asi po půl hodině nebo tři čtvrtě hodině jízdy jsme vystoupili ve Wörglu a naše první kroky vedly do čekárny, kde jsme potřebovali přebalit Barunku, protože měla v plenkách bohužel “velký špatný”.

Pak jsme pokračovali do města. Sice pořád pršelo, ale nebylo to tak hrozné. Šli jsme v softshellkách, a to nás chránilo pro zatím dostatečně. Jediné, čeho jsem litovala, bylo to, že jsem si nevzala nosítko. Jak jsme si to dopředu moc nenaplánovali, tak jsem nepočítala s tím, že toho tolik nachodíme a Barunka se chce hodně nosit. Prošli jsme centrem města a došli jsme až ke skokanským můstkům. Byly asi čtyři a byly menší, ale to jsme asi věděli, že to budou takové malé dětské můstky, takže nás to tolik nepřekvapilo a protože začalo trošku víc pršet a měli jsme už hlad, stočili jsme to opět zpátky do centra města a šli do obchodního centra s tím, že tam najdeme nějakou restauraci.

To jsme se trochu přepočítali, protože v obchodním centru toho moc nebylo. Takhle, byla tam jedna pizzerie a zbytek samé kavárny, bary, cukrárny a tak. My jsme chtěli nějakou restauraci. A tak jsme hledali v okolí. Daleko se nám chodit nechtělo. Vyzkoušeli jsme jednu bageterii, která byla navzdory otevírací době vyvěšené na dvěřích zavřená a šli už trošku zoufale do čínské restaurace. Když jsme tam vešli, zjistili jsme, že je to spíše obrovská čínská restaurace plná lidí, ale jeden stůl pro čtyři nám tam našli. Docela schovaný v zadní části restaurace.

Bylo nám divné, že k nám nejde žádný číšník nebo servírka, abychom si mohli objednat, a tak jsem se šla zeptat, jestli si můžeme objednat jídlo. Na to mi číšník řekl, že proč si chci objednávat jídlo z menu, když tu mají “all you can eat” bufet, za stejnou cenu jako jídla v menu, mají tam všechno, co je na jídelním lístku a můžu si vybrat, co chci. A že když si objednám z menu, tak budu čekat třeba 40 minut na jídlo. OK, to jsme ani netušili, že všichni, co tu v restauraci byli, sem šli na “all you can eat”. Jak jsem psala, byli jsme v zadní části restaurace a přecijen máme pořád dvě malé děti k hlídání a řešení požadavků, takže nebyl čas nějak řešit své okolí.

No tak jo, tak jsme tedy šli vyzkoušet bufet a paráda. Každý jsme si vybrali, co jsme chtěli, já jsem si mohla dát konečně nějaké sushi (o bože, jak mi to chybělo), dětem jsme tam taky v pohodě vybrali, co jedly, Péťa si dal taky dle svého gusta a byli jsme všichni maximálně spokojení. Nebojte, myslím, že jsme ostudu neudělali, úplně přežraní jsme odtamtud neodcházeli. 🙂 Já tyhle “all you can eat” věci neumím, ve skutečnosti si myslím, že toho sním méně než když si objednám normální porci, ale je super, že si člověk vybere, na co má chuť. Takže jsme měli opravdu štěstí, že jsme nakonec na tuhle restauraci narazili. Úplnou náhodou.

Načasovali jsme to tak, abychom před třetí hodinou opouštěli restauraci, protože v 15:22 nám jel zpáteční vlak zpět do Fieberbrunnu. To už se rozpršelo trochu více, a tak jsme na nádraží trošku dobíhali, ale pořád v pohodě. I když v tomhle dešti už bychom tu dopolední procházku neabsolvovali.

Ve vlaku na zpáteční cestě už to byla trošku větší nuda, Kačenka byla unavená a Baru usnula při kojení, takže jsme se všichni už těšili do auta. Ve Fieberbrunnu jsme naložili děti do auta a vydali se na cestu směr Faistenau, kde jsme měli rezervované další ubytování. Nejdřív jsme jeli po okresních silnicích, což byla fajn serpentinová cesta. Ještě před nájezdem na dálnici jsme stihli za pět minut dvanáct nákup jídla v Bille (tady v Rakousku je potřeba zase pamatovat na to, že tu nemají otevřené obchody v neděli) a pak jsme najeli na dálnici, kde jsme bohužel stihli nějakou kolonu v dopravní špičce, což nás poměrně zdrželo.

Po sjezdu z dálnice už ale byla cesta opět průjezdná a my jsme se dostali docela rychle do Faistenau, kde na nás čekal už připravený apartmán. Holky už měly cesty plné zuby, protože od nákupu v Bille byly samozřejmě zase vzhůru a už to bylo prostě dlouhé. Pan majitel tu zrovna nebyl, když jsme přijížděli, ale nechal nám klíče ve schránce, takže jsme si je vyzvedli a bez problému se ubytovali. A moc se nám tu líbí. Apartmán je opět obří, je tu všechno, co potřebujeme, děti tu mají asi tak tunu hraček, což záhy oslavily tím, že je všude po bytě roztahaly. A taky do místních hraček zamíchaly naše hračky, takže bude bžunda tu něco nezapomenout. 🙂