Bilancování 2024

Jako již tradičně na konci každého roku, i na konci tohoto roku bych si ráda udělala svoje malé mentální shrnutí toho, co se nám za uplynulý rok povedlo nebo naopak v čem se můžeme do budoucna zase někam dál posunout. Obvykle tohle bilancování rozděluji do několika kapitol na tématické oblasti a výjimkou nebude ani tento rok.

Rodina

Pořád jsme čtyři a čtyři zůstáváme. Během roku jsme ale zkoušeli několik možností, jak sladit náš rodinný harmonogram. Od ledna do srpna byla veškerá agenda ohledně odvádění dětí do školky, vyzvedávání a odvádění na kroužky na mně. Lítala jsem jako hadr na holi a nebyla jsem takhle spokojená, protože nikdy nic nebylo hotové, práci jsem nestíhala (ač na zkrácený úvazek) a na děti a domácnost pak paradoxně neměla tolik času, když jsem práci doháněla ještě po večerech.

Od října jsme tento harmonogram změnili a děti ze školky začal vyzvedávat třikrát týdně Péťa. Mně to umožňuje tyto dny dokončit práci ještě v kanceláři a domu se vracet v podstatě v klidu. Kroužky máme rozdělené, Péťa holky vodí na cvičení a já s nimi chodím plavat. Za mě to takhle funguje a jsem mnohem spokojenější a vyrovnanější. Doufám, že do dalšího roku se nám to podaří takhle udržet, protože jsem zjistila, že já to se svoji povahou workaholika potřebuji.

Práce a školka

Od začátku tohoto roku obě holky začaly chodit do školky na celé dny, resp. už jsem si je přestala vyzvedávat po obědě a domů chodily až odpoledne po spaní. Důvodem bylo, že jsem si od ledna domluvila navýšený úvazek z polovičního na 80%. Dlouho jsem si myslela, že takhle to bude fungovat a nechám si zkrácený úvazek po celou dobu, co budou holky malé, ale popravdě jsem to vůbec dlouho nevydržela. Rychle mi došlo, že za 80% platu dělám 40 hodin týdně a také že nikdo v práci (ani já) s konceptem zkráceného úvazku neumí pracovat. Stejně se po mně chtělo odvést velké množství práce v nereálném termínu, tak jsem se na to rozhodla brzy vykašlat a od podzimu se domluvila na plném úvazku.

To znamenalo pro děti další změnu, a to že je bude v některé dny vyzvedávat tatínek. S plným úvazkem už jsem nebyla schopna vyzvedávat děti dříve než Péťa a ani jsem upřímně nechtěla, protože den má přecijen pořád pouze 24 hodin a já už sama nevěděla, kde bych ty hodiny brala. Tahle změna vložila do našeho života nový rytmus, ale já ho vnímám jako změnu k lepšímu.

Ono totiž ani ty dny nejsou nafukovací. U nás běžný všední den vypadá tak, že Péťa vstává v pět hodin, já někde mezi pátou a půl šestou. Péťa odjede brzy ráno do práce a já si sednu doma k počítači. Pracuji do sedmi hodin, kdy jdu budit holky. Následuje rychlý sled činností ranní hygieny a snídaně a před osmou hodinou vyrážíme do školky. Poté, co se mi holky podaří do školky odvést a rozloučit se s nimi, tak odjíždím metrem do práce. Cesta mi trvá přibližně hodinu, věčně se ji snažím zkrátit různým dobíháním, ale metro neurychlím. Takže obvykle přijíždím do práce až po deváté hodině, a to i přes to, že vstávám v pět.

A tady nastává ten problém. Abych vyzvedla děti ze školky řekněme ve čtyři, musím z práce jít ve tři hodiny pryč. Zde vzniká největší paradox – práci opustit neuvěřitelně brzy, abych neuvěřitelně pozdě vyzvedla děti (ve čtyři hodiny už tam totiž není prakticky žádné dítě). A tenhle rytmus byl neudržitelný, i když si přiznejme, že odpracovaných hodin bych měla mít teoreticky dost. Nyní ale můžu zůstávat v práci déle řekněmě do té půl šesté (na tom musím ještě dost zapracovat) a pak frčet domů věnovat se rodině.

Péťa do práce jezdí stejně jako já hodinu a na cestě zpátky se ještě otáčí doma a pro děti jezdí autobusem. Školku totiž nemáme úplně za rohem. Takže pro to, aby mohl vyzvednout děti ve čtyři, musí jít někdy před třetí hodinou z práce. Což je taky hrozně brzo, i když je ráno v práci kolem šesté. Zkrátka není vůbec jednoduché stíhat tenhle kolotoč práce rodina a my pořád hledáme ideální řešení.

Volnočasové aktivity

Tak jsme si tady tak vypsali, že během týdne volného času rodině s malými dětmi moc nezbývá. Vlastně vůbec žádný. Doteď jsem nepochopila, jak můžou mít jiní více času na sport a podobně. Já jsem úplně přestala běhat, protože prostě není čas. Jasně, je to všechno o prioritách a řekněme, že bych mohla v sedm přijít z práce a dětem říct: “Čau, já si jdu ještě zaběhat a uvidíme se v osm.” Nojo, ale chci to? Nechci.

Ano, mohla bych běhat více přes den, když bych byla doma na HO. Problém je ale v tom, že já doma na HO moc nebývám a když už ano, spíše to cílím na dřívější vyzvednutí dětí ze školky než na moje vlastní potřeby.

O víkendu by se volného času našlo podstatně více, tam mám jisté rezervy. Třeba jsem na podzim zjistila, že jsem schopna se dokopat k tomu jezdit po ránu na kole (i když mi byla dost zima), motivací mi bylo ale to, že jsem se já blbec přihlásila na jaře na jeden bajkový závod s kolegy z práce a vůbec nic jsem neměla najeto. Takže jsem to doháněla na poslední chvíli, ale ano, pak jsem si ten čas o víkendech našla. O víkendech se obvykle nepracuje, o víkendech ten čas je.

Co ale flákám ohledně sportu na sobě, to zase doháním ve sportu s dětmi. Na začátku roku začala jezdit na kole i naše mladší Barunka (ve třech letech), což svádělo k pravidelným výjížďkám s oběma dětmi. Asi polovinu roku jsem s oběma holkama chodila běhat a ony dvě jely na kole. Důvodem bylo, abych mohla Barborku jistit, kdyby ztratila rovnováhu a abych ji snadno pomohla s rozjezdy. Takže je pravda, že jsem měla několikrát příležitost běžet deset kilometrů, takže aspoň něco jsem za ten rok naběhala.

Někdy v létě jsem už vyzkoušela model, že si vyjedema na kole všechny tři a zjistila jsem, že to funguje ještě lépe než když jsem na kole nebyla. Tyhle naše výjížďky jsem si oblíbila a cyklostezku podél Rokytky jsme takhle sjely několikrát. Silnou motivací je, že asi 4,5 km od našeho domova je skvělá zmrzlinárna, což tak pěkně definovalo délku našich cyklovýletů. Díky tomu, jak je Barunka na kole šikovná, tak během roku přešla z kola 14″ na 16″, kterou dostala na podzim, což si myslím, že nám na příští rok otevírá nové a lepší možnosti a těším se na ně.

Obě holky chodí po většinu roku na lekce plavání. Kačka plave hezky a plave sama, u Barunky je ten přechod postupný, ještě pořád potřebuje asistenci a nerada se potápí. I tak ji ale plavání baví a kromě kurzů plavání jsme byli během roku několikrát v bazénech nebo na jiných vodních plochách a když mají holky plavecké pásky, můžu tam s nimi být úplně v klidu sama. Což miluju a ráda to tak i praktikuju. Třeba naši oblíbenou pískovnu Lhota jsme tento rok takto několikrát navštívily.

Holky jsem letos od podzima nově přihlásila i na kurzy cvičení (předpokládala jsem totiž, že nebudou moci kvůli Kačky zdravotnímu problému chodit plavat, viz níže) a na nich jsem si poprvé uvědomila, jak je šikovná Barborka v porovnání s ostatními vrstevníky. Ona totiž tráví většinu času ve společnosti dětí stejně starých jako je Kačenka, a to i ve školce, kam chodí spolu. Takže když jsem Barču přihlásila na lekci dětí ve věku 3 – 4 roky, viděla jsem, jak je hrozně šikovná a dojímala jsem se. Cvičení je baví, ale nicméně myslím, že na další pololetí už ho zase zruším, máme těch kroužků až až.

Zdraví

Musím zaklepat, v této oblasti nás nic velkého nepotkalo a já jsem tomu ráda. Holky jsou během celého roku nemocné spíše více než méně, ale pořád to přičítám nevyvinutému imunitnímu systému a také k nezdravému životnímu stylu, který navzdory mým snahám vedeme. Pohybu máme sice dost, tam si myslím, že by moje děti mohly klidně ubrat, slovo výlet už nesnáší. Ale pohyb není všechno a my jako rodina máme rezervy ve zdravém stravování, to nám totiž moc nejde.

Samostatnou kapitolou jsou Kačenky problémy s ušima. Kapitolou s vtipným koncem. S Kačkou jsem chodila celý rok na ORL, protože už někdy od července roku 2023 víme, že špatně slyší. Na jednom uchu měla asi o 11% horší sluch než je standard. Diagnózou byla tekutina ve středouší. Minulý rok jsem nám našla skvělého pana doktora, který se snažil náš problém řešit co nejméně invazivně, takže jsme zkoušeli profukování nosu / uší balónkem doma, u něj v ordinaci kompresorem, ale nic nepomáhalo a nález byl pořád stejný.

To skončilo na jaře tím, že se máme objednat do nemocnice na odstranění nosní mandle a odsátí tekutiny ze středouší. Takže jsem nás objednala, vybrala jsem nemocnici v Mladé Boleslavi (ano, zatímco všichni ze Středočeského kraje jedou do Prahy někam do Motola, já Pražanda jedu do Mladé Boleslavi) a asi za pět měsíců jsme dostali termín operace. Ten připadal na polovinu září. Mezitím se samozřejmě děly věci, my jsme mimo jiné byli na dovolené u moře, a to byl právě ten game changer.

Když jsme totiž přijeli v září k příjmu do nemocnice, tak Kačence během předoperačního vyšetření vyšlo měření sluchu velmi dobře, žádná tekutina přítomna nebyla. Takže nám bylo řečeno, že na uši se sahat vůbec nemusí a že dojde pouze k odstranění nosní mandle. No mně to přišlo jako fór. Rok vím, že Kačka špatně slyší a snažím se to nějak řešit. Půl roku čekám na termín operace. A když už k operaci dojde, tak zjistím, že ji nakonec vůbec nepotřebujeme.

Kromě téhle epizody se středním uchem jsme měli poměrně klidný rok. Barunce dvakrát prasklo ucho se zánětem středního ucha, ale jinak jsme ten rok přežili pouze s častými rýmičkami, což považuji za uspokojivé.

Cestování

V téhle oblasti jsem se tento rok nakonec vyřádila hodně. Zprvu to tak ani nevypadalo, ale teď na závěr roku mám pocit, že jsme cestovali docela dost. Nejsme žádná cestovatelská rodina, na tomhle si vůbec nezakládám, protože si myslím, že zážitky se dají nasbírat dobře i kolem rodné hroudy, když je člověk duší dobrodruh. Na stranu druhou jsem ale ráda pořád v luftu, takže obvykle na dovolenou někam jedeme.

Tento rok jsme tedy vystřídali snad všechny dopravní prostředky, které jsme mohli. V květnu jsme vyrazili na dovolenou do Vídně vlakem, v červnu jsme jeli na přechod Krkonoš autobusem, v srpnu jsme podnikli první rodinný roadtrip autem a v listopadu jsme poprvé s holkami letěli letadlem do Albánie. Dá se tedy říci, že kromě lodi jsme jeli snad vším. Doufám, že holky z toho budou ty zážitky mít, já si je pamatovat budu.

Určitě bych vypíchla náš první přechod hor, kdy jsme s sebou netáhli kočárek. Pro tyto účely jsem vybrala Krkonoše a jejich profláknutou cestu česko-polského přátelství. Šli jsme ho pět dní a každý den jsme spali na jiné horské chatě. Holky všechno uťapaly samy a já jsem se každý den pyšnila tím, jak šikovné jsou. Lidé nám je také dost chválili, a to nemůžu být hrdější máma.

V červenci jsme vyzkoušeli stanovat mimo kempy a musím říct, že nás to hodně bavilo. Je to asi ten styl stanování, co nám víc vyhovuje. Zrovna na tom pozemku, co jsme byli my, nebyla tekoucí voda, to bych příště pohledala, aby byla přímo na místě, ale jinak ten klid, co jsme tam měli a ty prostory, to nás bavilo velmi. Stanování jako takové byl opět úspěch, letos jsme poprvé zažili, že nám pod stanem pršelo a příští rok si pobyt pod stanem určitě zopakujeme, protože mám pocit, že to baví snad všechny děti.

Poprvé jsme vyzkoušeli také dovolenou typu roadtrip, i když bez spaní v autě. Vybrali jsme si pro tyto účely Polsko a spali jsme v různých apartmánech (a na závěr v karavanu) po různě dlouhou dobu, od jedné noci až po čtyři. Spát někde na jednu noc je na nás až moc kočovné, ale byla to dobrá zkušenost. Díky tomu jsme mohli vidět velkou část Polska (najeli jsme 3000 km) a mimo jiné jsme dojeli s holkama poprvé k moři. Což byl pro ně velký zážitek a největší zábavou bylo skákání přes vlny a stavění hradů z písku.

Letos začaly také holky mít zájem o to letět někam letadlem. Ale protože Kačka měla jít na operaci se středouším, myslela jsem si, že tento rok už nám to neklapne a necháme to na další roky. Ale potom se to s operací vyvinulo, jak se to vyvinulo a my jsme si narychlo zařídili pasy a ještě více narcyhlo jsem koupila letenky do Albánie. Tahle dovolená bylo jedno velké překvapení. Poprvé jsme někam letěli, půjčili si tam auto a udělali si dovolenou dle svého gusta. Albánie jako taková je nádherná země, to byla třešňička na dortu.

Shrnutí

Když se ohlédnu za uplynulým rokem, tak mám pocit, že se toho příliš nezměnilo. Všechno jede v zajetých kolejích, děti nám rostou a společně strávený čas si troufám říct, že využíváme na maximum. Máme před sebou ještě posledního půl roku, kdy nám budou obě děti chodit do školky, od září nás čeká jedna změna v tomto směru. O sobě si myslím, že jsem se příliš neposunula, uvědomuji si, že štěstí je žít přítomným okamžikem a nezaměřovat se na nějaké cíle “až”. Na nic nečekám, do všeho se vrhám po hlavě a užívám toho, jak děti rostou a že už s nimi spousta aktivit jde podnikat.

Po pracovní stránce se posouvám, ale není to pro mě priorita. Nedávno jsem si uvědomila, jak jsem před dětmi stála o to, abych dosáhla povýšení v práci a jak důležité to pro mě tenkrát bylo. Teď jsem se vrátila po rodičovské do práce, jsem tam rok a už se po mně pomalu chce, abych se posunula na vyšší pozici. A já vlastně ani nevím, jestli to chci. Mně osobně to připadá úsměvné. Dřív jsem se snažila a nebylo mi to k ničemu. Teď se nesnažím o kariéru vůbec a věci plynou samy.

Těším se do dalšího roku a i když vím, že se přelomem do roku 2025 vůbec nic nezmění, jsem zvědavá, co nám další rok přinese. Věřím, že všechny výzvy zvládneme a že si ten rok opět užijeme. Nebo spíše, že si užijeme každý den tak, jako to děláme doposud.