Roadtrip po Polsku

Letošní dovolená pro nás byla déle než jiné roky jedna velká neznámá. Nemohli jsme se totiž shodnout na destinaci. My totiž obvykle preferujeme hory, takže když jsme byli předloni s dětmi v Rakousku a loni ve Slovinsku, přišlo mi jako logická volba vypravit se další rok do italských Dolomit. Tam se ale nechtělo Péťovi a navrhoval, že bychom mohli jet k Baltu.

Nějakou dobu jsem se na to tvářila skepticky, ale zrovna když jsme tuhle otázku opět řešili, byli jsme na návštěvě u babičky a tam byl takový ten klasiký katalog jedné cestovky. Dohledala jsem si v ní destinaci Polsko a některé cíle jako Mazurská jezera mě minimálně zaujaly. A tak jsem prohlásila, že do Polska tedy ano, ale když už tam pojedeme, tak nepojedeme jenom k Baltu, ale uděláme si takový malý roadtrip, zastavíme se mimo jiné i v horách a poznáme více míst cestou.

A tak se začal rodit plán

A nerodil se jen v hlavě, doma jsem si sedla k počítači a začala jsem pomalu vytyčovat trasu. Do mapy jsem si zaznamenávala místa, která bychom chtěli vidět, ale jak asi všichni víte, Polsko je obrovská země a když jsem si pak nechala spočítat, kolik kilometrů je to do některých míst, trošku jsem to seškrtala. My nejsme rodina, která by vlastnila obytný vůz nebo by vůbec měla ambice si ho půjčovat. Není nám to blízké, po dálnici rádi jezdíme alespoň 130 a obecně v autě neradi trávíme celé dny. A v neposlední řadě je třeba zmínit, že s sebou bereme naše dvě relativně ještě malé děti (toho času 3,5 a 5,5 let).

A z toho všeho vznikla poměrně jednoduchá kostra našeho roadtripu. Nejprve jsme z České republiky dojeli do Slezských Beskyd, konkrétně do města Skryczne. Tady jsme několik nocí přespávali a chodili si po horách. Poté jsme se začali pomalu přesouvat na sever, ale cestu jsme neabsolvovali naráz, jednu noc jsme přespávali v Lodži. Z Lodže jsme dojeli až k baltskému pobřeží, kde jsme několik dní zůstávali ve městě Gdaňsk. A odtud jsme se pak týden zdržovali u Baltu a přesouvali se postupně po pobřeží na západ, jednu noc jsme přespávali u proslulé písečné duny u Leby a několik nocí jsme pak strávili v kempu u Kolobřehu, kde jsme si pronajali k našemu pobytu karavan.

Celkem to tedy bylo pět různých ubytování, ve kterých jsme se zdržovali. Také je důležité zmínit, že my jsme si na tuhle dovolenou vyhradili 12 dní. Původně jsem měla v plánu jet k severnímu pobřeží ne přes Lodž, ale přes Varšavu a zastavit se také u Mazurských jezer, ale to by chtělo alespoň 14 dní. Já jsem tuhle destinaci nakonec vynechala s tím, že by to tam děti nejspíše nebavilo (dodnes vlastně nevím, jestli se u Mazurských jezer dá koupat nebo ne) a raději jsme zvolili přímější cestu přes Lodž, která vede kompletně po dálnici.

Celkem čistá trasa našeho roadtripu měla asi 2 000 kilometrů, jak je vidět i na obrázku z mapy.cz. Samozřejmě jsme se nedrželi jenom této vytyčené trasy, ale dělali jsme různé výlety, takže když jsme se vraceli domů, tachometr nám ukazoval něco málo přes 3 000 kilometrů. Jak jsem psala již výše, Polsko je opravdu velká země a najet po ní o tisíc kilometrů víc oproti původnímu plánu není vůbec žádný problém.

Na závěr již jen uvedu, že protože si dovolenou plánujeme sami a už jsme poučeni z předchozích let, že v některých dnech je prostě nejlepší nikam kvůli dopravní špičce nejezdit, už si vybíráme termín dovolené oproti ostatním poněkud nestandardně. Letos jsme se rozhodli vyrážet z Prahy ve čtvrtek v ranních hodinách, abychom se co nejvíce vyhnuli dopravě v Čechách a zpátky z dovolené jsme se vraceli v pondělí v podvečer, rovněž z důvodu, abychom nejeli v nedělní návratové dopravní špičce. A osvědčilo se nám to velmi.

Tak teď už si pojďte detailněji přečíst, jak jsme náš roadtrip strávili po jednotlivých dnech.

1. den – čtvrtek – z Prahy do slezských Beskyd

Letos to bylo vlastně poprvé, co jsme jeli s dětmi na dovolenou a já jsem nebyla na rodičovské dovolené. Což především znamenalo to, že jsem se vrátila pozdě z práce a začala jsem tedy i pozdě s balením věcí. Dá se ale říct, že přecijen mám v balení rodiny nějaký ten cvik a že už rozhodně nepotřebujeme tolik věcí, jako když s námi jezdilo nějaké mimino. A že balím poměrně minimalisticky. Navíc jsem se letos rozhodla nechat část vybavení do kuchyně doma – věci jako houbičku na nádobí, jar a vlastní utěrku jsem tentokrát označila za zbytečné.

Ve výsledku se tedy v našem kufru krčilo pár tašek (no dobře, celý spodek kufru byl plný), ale i tak jsem balila asi do půlnoci. I proto nebylo v plánu vstávat někdy uprostřed noci a vyrážet příliš brzy. Takže jsme vstávali asi v půl páté ráno a vyrazili přibližně v půl šesté z Prahy. Tak akorát na to, aby ještě nebyl hustý provoz a jelo se dobře. Začátek trasy vedl po D11 směr Hradec Králové a pak po D35 co nejdále to jde, zbytek pak po silnici stejného čísla na Mohelnici a Olomouc.

Cesta nám ubíhala pěkně a když hodiny ukazovaly čas tak akorát na snídani, přibrzdili jsme v Litomyšli u Lidlu a udělali si první zastávku na koláčky a na kávu. Já jsem vlastně vyzkoušela kávu z automatu v Lidlu poprvé a příjemně mě překvapila, ale to je na trochu jinou diskuzi. Provoz už tou dobou docela zhoustl, jezdilo hodně kamionů a traktorů, ale pořád to bylo v pohodě. Z cesty přes Českou republiku jsem měla největší obavy, ale zbývající úsek do Mohelnice jsme projeli také bez zdržení a pak už se dá říct, že zbytek cesty k hranicím vede po dálnici, což velice pomůže.

Hranice s Polskem jsme překračovali někdy v jedenáct hodin dopoledne a chvíli poté jsme se rozhodli začít hledat nějaké odpočívadlo a záchody. To se nám úplně nedařilo, nic takového jsme v mapách nenašli, takže jsme přibrzdili na jedné benzínce. Záchody tu neměli úplně pro veřejnost, ale hned vedle benzínky holky zaujalo dětské hřiště, které patřilo k restauraci. A protože bylo tou dobou asi půl dvanácté a my jsme byli už docela dlouho na cestě, prostě jsme si tady došli na oběd a udělali si tu delší pauzu. My jsme si tu začali procvičovat základy polštiny (které já nemám veškeré žádné) a holky byly nadšené z hřiště a dětského koutku. Nakonec tedy win-win.

Po obědě jsme nasedli opět do auta a absolvovali závěrečnou část trasy toho dne. Do cíle už jsme to neměli daleko, naše ubytování bylo ve městě Szczyrk, což je opravdu nedaleko hranic. Jet přímo na ubytování bylo ještě brzy a my jsme vůbec nevěděli, co budeme ten den dělat. Předpověď počasí totiž nebyla úplně top, odpoledne mělo víceméně propršet, tak jsme přemýšleli, jestli nejet přímo do Wieliczky do solného dolu, ale nebyly tam na ten den volné sloty, takže s tím jsme měli smůlu.

A tak jsme se rozhodli pro nenáročný outdoorový plán. Schválně tu píšu nenáročný. Zaparkovali jsme na jednom z neplacených parkovišť ve Szczryku a začali se přezouvat. Původně jsem nás chtěla i převléct, ale dostala jsem stopku, děti jsem tak tak přemluvila, že v crocsách na výlet opravdu nepůjdou. I já musím přiznat, že jsem šla v džínových šortkách a nepřelékala se do turistického. V plánu totiž bylo, že dojdeme po zelené značce k něčemu, co bylo v mapách značené jako vodopád. Nebo vodopády dva.

Trochu poprchávalo, takže jsme neměli velké ambice, prostě bychom se vrátili k autu, kdyby už nešlo pokračovat. Protože jsme byli v Beskydech, trasa se začala poměrně brzy poměrně příkře zvedat. My to máme do Beskyd daleko, takže v nich nejsme úplně doma, proto jsme byli tou strmostí docela překvapeni. Nebo ne úplně zaskočeni, ale zkrátka když stoupáte v Krkonoších, takové svahy tam nejsou. Ale i tak nám cesta pěkně ubíhala, i když děti trochu brblaly.

Cestou jsme si dělali legraci, že to nebudou pořádné vodopády, ale jen nějaký pramínek vytékající ze skály, protože už jsme jednou k takovému bodu označenému v mapách šli kdysi v Rakousku a výsledek byl řekněme neuspokojivý. A také že ano, vodopády nebyly vodopády. Jeden byl pramínek sotva tekoucí po kamenech a druhý byl vyschlý úplně. Ne že by nám to nějak vadilo a trasu bychom tu mohli klidně zakončit, ale v plánu bylo dojít ještě o kousek dál na rozcestí a zpátky se vracet jinou cestou.

A když už jsme byli na tom rozcestí, tak jsem si tam přečetla že na turistickou chatu Klimczok to už není daleko. I tak jsme se ale rozhodli vrátit se zpět k autu, když tu se holky ozvaly, že by klidně nahoru vyšly. Ono totiž u té turistické chaty bylo dětské hřiště a chata byla také příslibem nějaké sladké odměny. Takže jsme po chvilce naše klesání obrátili a vydali se nahoru na chatu a já jsem byla na holky opravdu hrdá, že se tak rozhodly. Rozhodně jsme je do toho tentokrát nenutili.

I když to bylo na turistickou chatu dle rozcestníku kousek, stoupání to ještě ale bylo. Takže nám to chvíli trvalo, ale nutno podotknout, že teprve tady na tomto úseku se nám otevřely nádherné výhledy do údolí, takže moje srdce plesalo. Také se mezitím počasí vybralo natolik, že déšť už nehrozil a bylo vyloženě pěkně, začalo svítit sluníčko a pohledy do kraje byly tak trochu zabalené v oparu.

Když jsme se konečně doškrábali do sedla pod Klimczokem, rozhodně jsem zamítla, že bychom se drápali ještě na vrchol a šli jsme rovnou k turistické chatě, polsky zvané schronisko. Dětské hřiště tu opravdu bylo a dle mého soudu poměrně pěkné. Holky na něm okamžitě zmizely a my s Péťou jsme šli dovnitř prozkoumat, co tam nabízejí. Ven jsme vyšli se zmrzlinou, což především holčičky ocenily velmi, takže se dá říct, že tady panovala všeobecná spokojenost.

Chvíli jsme se tu zdrželi, přecijen dětské hřiště je dětské hřiště a úplně jsme nespěchali. Výhodou ubytování v Polsku obecně bylo, že snad každé ubytování bylo bezkontaktní. To nám umožňovalo být tak flexibilní, jak jsme potřebovali, a to my máme rádi. Takže jsme se nikam nehnali a to platilo i o klesavé cestě dolů k autu. Ukázalo se totiž, že cesta k autu, i když vede z kopce, je také pěkně náročná. Strmé klesání, teplo, to všechno dohromady a byli jsme poměrně uťapaní.

Ono nebylo ani divu, protože naše nenáročná procházka nakonec vydala na 500 výškových metrů asi na 3,5 kilometrech. A pak to samé dolů. Jen tak na zahřátí. Všichni jsme to šli v sandálech, což nebyla úplně nejšťastnější volba, ale vycházelo to z toho, že jsme takovou túru úplně neplánovali. Nicméně k autu jsme se vraceli veselí a spokojení. Nasedli jsme do něj, cestou udělali rychlý nákup v místní Žabce a pak už hurá na ubytování.

Cestu k apartmánům jsme našli bez problémů, klíče jsme získali ještě snadněji a o chvíli později už jsme večeřeli na pokoji. Holky prozkoumaly celý apartmán, vyzkoušely pohodičku na balkonu s krásným výhledem na hory a na závěr dne jsme všichni hupsli do vany. Byla to pohoda a lepší zakončení dne jsme si snad ani nemohli přát, zahájení naší letošní dovolené vyšlo na jedničku.

2. den – pátek – výlet na Skryczne

Na pátek byla slibována nejlepší předpověď počasí z těch několika dní, které jsme měli ve slezských Beskydech strávit, takže výběr aktivity na tento den byl celkem jednoduchý. Rozhodli jsme se vyrazit na Skryczne, což je nejvyšší hora místní oblasti. Abychom si to ale udělali jednodušší, nahoru jsme se rozhodli vyjet lanovkou. Ale abychom si nepřipadali jako takové velké lemry, alespoň jsme k té lanovce chtěli dojít pěšky a ne se k ní dovézt autem.

Takže vznikla kostra plánu. Sbalili jsme si věci do baťůžků a poměrně brzy jsme vyrazili z apartmánu ven. Sešli jsme z kopce k vodě a tam jsme se napojili na pěknou stezky pro pěší a pro cyklisty, která se nám moc líbila. Podél vody jsme pokračovali v podstatě celou dobu směrem k lanovce, což byly asi tři kilometry chůze. Cestou jsme minuli lyžařské skokanské můstky, kde jsme dokonce viděli na umělém povrchu trénovat jednoho skokana, takže jsme to měli i s neplánovaným zážitkem. Minuli jsme cestou i nějaká ta dětská hřiště, na některých z nich jsme na chvilku zastavili, ale nechtěli jsme se tu zase až tak zdržovat, protože začínalo být docela horko.

Cestou na lanovku jsme se zastavili ale ještě v Žabce, abychom si koupili nějaké sušenky a pečivo na cestu, a pak nám už nic nebránilo v tom jít si vystát frontu jak na lístky u pokladny, tak na samotnou lanovku. Tady u pokladny jsem měla první zážitek s tím, jak vyřizovat záležitosti v Polsku. Nákup lístků jsem chtěla provést v angličtině, tak jsem na paní za kasou spustila, co chci. Chudinka se na mě dívala hodně nechápavě a začala to zkoušet jinými jazyky, takže jsem přešla do polštiny, kterou jsem si přečetla na ceduli s lístky. No a na závěr, když jsem odcházela od pokladny a něco mluvila na holky, tak mi paní pokladní řekla, že “česky taky rozumíme”. 🙂 Takže poučení pro příště, někdy to tady v Polsku bude jistější česky.

Zatímco já jsem stála frontu na lístky u pokladny, Péťa stál frontu na lanovku, takže jsme si čekání malinko ukrátili. Tenhle trik, jak se ukázalo, praktikovalo hodně turistů s námi, takže se to vyplatilo velmi. Zanedlouho jsme díky tomu byli na lanovce a jeli jsme nahoru. Byla to klasická čtyřsedačková lanovka a já vlastně nepamatuji, kdy jsme na takové lanovce byli naposledy všichni čtyři, takže pro holky to zážitek rozhodně byl, alespoň Barunka si to mohla letos opravdu vědomě užít.

Lanovky nahoru na Skryczne vedly dvě, tudíž jsme zanedlouho vystupovali v mezistanici, kde bylo pro holky příjemné dětské hřiště, které samozřejmě musely jít vyzkoušet. Mezitím se tu začalo kupit větší množství lidí, takže Péťa šel raději opět stát frontu na druhou lanovku, zatímco já jsem čekala s holčičkama u hřiště, aby si pohrály a nemusely stát frontu s námi. Poté jsme se k Péťovi přidali, vystáli si zbytek fronty na druhou lanovku (zřejmě ta druhá lanovka jela o něco pomaleji, a tak se tu štosovala opravdu řada lidí) a pak jeli opět čtyřsedačkovou lanovkou až na vrchol.

Jízda lanovkou nám opravdu hodně usnadnila dnešní den, protože vyškrábat se nahoru (což bylo asi sedm kilometrů a sedm set výškových metrů) by nám dalo buď hodně zabrat nebo bychom to ani nedali. Pořád jsme si nezvykli na to, že v Beskydech jsou ty svahy tak prudké… Navíc nás čekalo ještě těch sedm nebo více kilometrů z kopce dolů a ráno už jsme měli za sebou tři. Takže to bylo na holky tak akorát, především na Barborku, ale naše tempo a výkonnostní limity samozřejmě přizpůsobujeme nejmladšímu účastníku.

Nahoře na vrcholu hory Skryczne jsme to pořádně prozkoumali, byli jsme se podívat na vyhlídku a dali jsme si tu jídlo z vlastních zásob. Hodně nás zaujal hotel přímo na vrcholu hory, který vypadal jako klasický horský hotel, ale přímo u něj byl zcela neklasicky horsky vykopaný bazén, kde se hoteloví hosté koupali. Přišlo nám to bizarní, takže nás to zaujalo velmi.

Po svačince jsme si udělali fotku u místní sochy žáby nebo ropuchy nebo co to bylo, porozhlídli se po kraji a pak už se vydali na klesavou cestu dolů do údolí. Myslela jsem si, že nám to bude pěkně ubíhat, ale trochu jsem se spletla. Zpočátku nám ten sestup trval dlouho, byl tam nějaký ten terén, po kterém se Barunce nejde ještě tak hladce. Ne, že by ho nezvládla, zvládne v pohodě, ale chvilku to prostě trvá. Také jsme kousek pod vrcholem zakempili u louky, ze které startovali paraglidisti a chvilku jsme na ně koukali, jak jim ten start jde.

Pak jsme se vydali na další klesání, které bylo poněkud nekonečné. Kromě všeho bylo dneska také velké horko. Barunka si začala stěžovat na to, že jí bolí nohy v botech, takže jsme kontrolovali puchýře. Puchýře naštěstí nebyly, ale zapařené nožky jo, tak jsme měnili ponožky a ještě jsme zalepovali rány na kolenech po různých pádech. Lékárnička nám přišla vhod.

Po nekonečné době jsme se dokodrcali na rozcestí, sedli jsme si tu na kmen, bylo nám horko a zvažovali jsme, jestli zvolíme delší nebo kratší cestu dolů do města. Velice překvapivě vyhrála varianta kratší cesty, po které jsme se posléze vydali a díkybohu poměrně brzy narazili na pěknou širokou cestu! To byla tak příjemná změna! Najednou se nám šlo mnohem snadněji a mnohem rychleji jsme sklesali zbývající výškové metry až do města Szczryk.

A protože bylo vedro, bylo úplně jasné, že využijeme místní říčky, ve které se daly smočit nohy. Takže jsme po chvilce chůze po proudu zamířili ke břehu, zuli si botky a šli se zchladit do vody. Bylo to parádní a hrozně nám to bodlo. Udělali jsme si tu opravdu pohodičku, na chvíli jsme tu zastavili a děti si běhaly ve vodě. Jejich běhání sice bohužel znamenalo, že si zráchaly kompletně kalhoty, ale to byla moje chyba, že jsem jim bláhově ponechala šortky.

Tak jsme trochu sušili, ale ne úplně úspěšně. Zpátky se holt pokračovalo jenom ve spodních kalhotkách. Nevadí. Nebránilo nám to ani v tom zastavit se ještě na dětském hřišti nebo skočit do obchodu koupit si něco dobrého k večeři. Den se nám tím úplně natáhl a zpátky na apartmán jsme se vraceli až poměrně pozdě. Jak jsme ale byli rádi, že na apartmánu jsme. Byl to super den strávený v krásné přírodě a zároveň kompenzovaný spoustou času na pohodu typu ráchání se v řece nebo pobytu na hřištích. Takže jsme si to užili všichni a nezbývalo než to zakončit pohodovým večerem na apartmánu.