Přechod Krkonoš s dětmi

Jak vznikl plán

Po loňské a předloňské zkušenosti s přechodem hor, kdy jsme si ten čas v přírodě maximálně užívaly, jsem věděla, že si tuhle záležitost nechci nechat ujít ani letos, ačkoli už nejsem s dětmi na rodičovské dovolené. Předchozí roky jsme šli ale vždycky s kočárem, kdy se jedno nebo dvě děti vezly, ale protože už obě děti poněkud povyrostly a protože ani doma kočár určitě rok už nepoužíváme, nechtěla jsem nic podobného zavádět ani na těch horách. Logickým krokem tedy bylo zkusit přejít nějaké pohoří bez kočáru.

Přemýšlela jsem o Slovensku, že bychom přešli kupříkladu Malou Fatru, ale nakonec jsem z logistických důvodů zůstala u Krkonoš, i když jsme tohle pohoří využili k našemu přechodu před dvěma lety. Koneckonců jsem si říkala, že pro tříleťáka by to na Malé Fatře bylo asi přecijen ještě náročnější než ty naše české kopečky.

A tak jsem plánovala. Tentokrát jsem šetřila dovolenou a nechtěla jsem si na přechod brát celý týden volna a zároveň jsem věděla, že petidenní přechod je tak akorát, takže myšlenka byla spojit to s víkendem. Další otázka nastala v tom, jestli půjdeme zase jen sólo my tři holky a Péťa se k nám přidá na víkend. Ale to bychom museli scházet nejspíš níže do údolí a obecně by Petr pak přišel o to nejlepší z přechodu. Druhá věc byla, že bez kočáru jsem také přišla o značný úložný prostor, takže dva batohy na dospělých zádech by se hodily.

Největší problém jsem ale měla v plánování jako takovém. Krkonoše jsme přecházeli s Petrem naposledy asi před sedmi lety a šli jsme ho ze západu na východ a pak zase zpátky. Proto moje prvotní představa byla, že začneme někde v Rokytnici nad Jizerou a budeme se přibližovat po hřebeni ke Sněžce. Ale špatně mi tam vycházely vzdálenosti, protože on je s tříleťákem trochu problém, když někde máte ubytování po šesti kilometrech, což je málo a další je po dvanácti kilometrech, což je zase hodně.

Takže jsem prohledala internet a seznala jsem, že lepší varianta je jít to z východu na západ. A tak vznikl finální plán. Půjdeme všichni čtyři, vyrazíme ve středu ráno autobusem z Prahy do Velké Úpy a odsud zahájíme pětidenní přechod hlavního hřebene Kronoš převážně po cestě česko polského přátelství, který zakončíme v neděli sestupem do Harrachova a odjezdem autobusem zpět do Prahy.

Balení před cestou

Na cestu jsme se snažili toho zabalit samozřejmě co nejméně, ale s dětmi je i tak minimální množství poněkud větší, než kdyby člověk šel sám. Měli jsme s sebou dva batohy: já jsem šla se svou 50 litrovou krosnou, Péťa měl asi 38 l batoh plus holčičky měly každá svůj malý Boll batůžek. V mém batohu bylo veškeré oblečení pro mě a děti, přezuvky, kosmetika a lékárnička, Péťa nesl svoje oblečení, vodu a v podstatě veškeré jídlo. Holky si nesly pláštenky, sluneční brýle, pochutiny na jeden den a nějaké drobnosti.

Brali jsme si s sebou jídlo i na vaření přes den. Dopředu jsem letmo prohlídla mapu a vytipovala jsem, že z pěti dnů se určitě dvakrát najíme v nějaké chatě cestou, takže nebudeme vařit pětkrát, takže jsme si vzali jídlo na tři dny. I když jsem loni nebyla úplně spokojená s kvalitou a chutí Adventure Menu, vzali jsme ho i tentokrát. Nechtělo se mi tahat bombu a vařič a neměla jsem vůbec čas dohledávat nějakou alternativu, i tohle jídlo jsem objednala těsně před cestou.

Vodu jsme měli v hydrovaku plus jsem ještě nosila jednu nerezovou lahev na vodu, která byla spíš záložní a sloužila právě na vaření, omývání apod. Batohy jsme těžké neměli a vzhledem k denní dávce kilometrů, která byla malá, to nebylo náročné, ale určitě by se dalo na váze ušetřit, pro děti jsem měla tentokrát více oblečení, než bylo reálně potřeba. Opravdu i oproti předchozímu roku povyrostly, takže si nezakydaly oblečení ani večer během večeří, a já tak nesla náhradní trička zbytečně.

Cesta do Krkonoš

Samozřejmě jsme mohli jet do Krkonoš autem, ale bylo by potřeba řešit logistiku, jak se dostat z jednoho bodu do druhého nebo kde si auto nechat někde na půl cesty a protože nám přišlo, že jsou holky už větší a nejsou to mimina, že bychom to mohli zvládnout. Náš přechod začínal ve Velké Úpě a autobus jede z Prahy na toto místo něco přes tři hodiny. Což mi přišlo jako docela výzva a nejvíc jsem se obávala toho, jak budeme řešit, když se bude Barunce chtít na záchod, protože jí se chce na záchod prakticky pořád.

I tak jsme ale koupili jízdenky na autobus a ve středu ráno jsme si to valili na Černý Most, odkud nám autobus jel. Ještě před odjezdem jsme koupili holkám nové časopisy s úkoly, aby měly na cestu nějakou zábavu. Což docela zabralo, bylo ale potřeba se jim celou cestu věnovat. Čůrání bylo nakonec v pohodě, protože autobus měl asi 13 mezizastávek, takže když byla delší pauza a pan řidič si šel zakouřit, šli jsme s Baru ven, aby mohla vykonat potřebu. Nakonec nečůrala ani jednou, což mě překvapilo.

Co mě ale překvapilo více, byl problém Kačenky, protože se ukázalo, že se jí v autobuse dělá špatně a cestou zvracela. To nás dost překvapilo, protože nikdy podobný problém neměla, takže jsme na to nebyli vůbec připraveni! Je pravda, že autobusem jsem s nimi nikdy takhle daleko nejela, maximálně hodinku v autobuse jsem s nimi absolvovala a nikdy jí špatně nebylo, až teď. Ale zvládli jsme to, musím zaťukat, i když to bylo hodně komické a lehce adrenalinové. Tak to jen pro informaci pro ostatní, abyste se na to raději připravili a nedopadli jako my.

1. den – Velká Úpa – Růžohorky

Autobus nás vyložil ve Velké Úpě s lehkým zpožděním asi ve tři čtvrtě na dvanáct. Docela se mi ulevilo, když jsme vyšli ven, vzali si batohy a Kačence se udělalo hned lépe. Nicméně byla hodina jaká byla, stáli jsme u dolní stanice lanovky na Portášky a přes silnici byla otevřená restaurace. Podívali jsme se na sebe, vyhodnotili situaci a náš přechod zahájili stylově tím, že jsme do restaurace zašli, dali si něco dobrého k obědu, holky něco dobrého k pití a my pivko. Takhle idylicky ten přechod začal. Říkala jsem si, že přesně takhle by se mi to líbilo.

Přechod jsme oficiálně zahájili asi v jednu hodinu odpoledne. Vrátili jsme se k dolní stanici lanovky na Portášky a protože v červnu ve všední den lanovka na Portášky nejezdí (což jsme ale věděli), museli jsme nahoru vystoupat po svých. Vydali jsme se po Cestě horských nosičů. Jak už název napovídá, bylo to do kopce. Hodně do kopce. Ze začátku to docela šlo. Začínalo se serpentinovou cestičkou v lese a stoupalo se pěkně. Ale už zespoda byly Portášky vidět, takže bylo jasné, kam stoupáme a co nás tak asi čeká.

Naštěstí nahoře na nás čekala Herní krajina Pecka, kterou si Kačenka pamatovala, takže motivace byla jasná a hlavně funkční. A tak jsme přešli loukou po úbočí, kde to ještě moc nestoupalo, dostali jsme se do lesa a tam se vrstevnice přimáčkly k sobě a stoupání se zostřilo. Holkám se moc nechtělo, nožičky bolely, ale Pecka se blížila. Vyšli jsme pak z lesa a to už byly Portášky na dohled. Zároveň jsme měli odsud nádherný výhled dolů do údolí, bylo vidět, co jsme všechno vystoupali a holkám jsem názorně ukazovala, jak dobré jsou.

Když jsme pak došli k Portáškám, tak jsme se u nich ani nezastavovali, rovnou jsme si šli koupit dřevěné koule do automatu a šli jsme si užít Pecku jako takovou. Sice je to sem z Velké Úpy asi jen dva kilometry, ale my to šli dvě hodiny, takže už byly tři hodiny odpoledne, když jsme sem došli. Začali jsme tentokrát na visutých lávkách a pak na všech dřevěných atrakcích pod lesem a následně i v lese.

Před dvěma lety, když jsem tu byla, tak jsem byla k Pecce trochu skeptická, protože být tu s dětmi 1 a čtvrt a 3 a čtvrt roku bylo ještě moc náročné a holky na to byly malé. Kačenka navíc měla tenkrát nějakou špatnou zkušenost z jiného tobogánu, ze kterého vylítla a rozbila si hlavu, že snad tady ani do tobogánu nechtěla. Ale letos už to bylo jiné. Teď mají holky 3 a čtvrt a 5 a čtvrt a lítaly na všech atrakcích obě. Tobogány, skluzavky, prolejzačky, všechno top.

V lese jsme si pak užili ty dvě kuličkové dráhy (můj názor se na ně moc nezměnil, stojí trošku za prd, ale budiž, děti bavily moc), opět byl v kurzu had a holky prolezly i všechno ostatní. Takže jo, letos je to fakt bavilo a super. A já jak jsem viděla, že je to baví, tak jsem se snažila dovolat do ubytování, abych zjistila, jak dlouho můžeme na Pecce zůstat. Bylo to trošku horší kvůli signálu, ale nakonec se zadařilo, domluvila jsem se, kdy můžeme přijít, abychom si stihli dát večeři, takže jsme na Pecce zůstali až do pěti hodin.

Což bylo super, protože holky tu měly dvě hodiny pro sebe a já jsem byla moc ráda, že si to tady mohly tak dlouho užít. Někdy po páté hodině jsme to tady ale zabalili a vydali se na další cestu. Čekalo nás ještě nepříjemné stoupání na Růžohorky, spali jsme ten den na Děčínské boudě a sem to bylo ještě docela dost do kopce, tak jsme se báli, že se holkám už nebude chtít šlapat.

Nakonec jsme ale byli tak rychlí, že nás to s Petrem fakt překvapilo. Vylezli jsme k Děčínské boudě ani ne za hodinku, v klídku jsme se ubytovali, objednali si večeři a po hození věcí na pokoj jsme šli ještě ven. Holky totiž viděly před chatou dětské hřiště, takže je okamžitě přestaly bolet nožičky. My s Péťou jsme si objednali pivo a s výhledem z Růžohorek, pivem a spokojenými dětmi jsem nemohla být šťastnější. Navíc jsem byla nesmírně pyšná na to, jak jsme to pěkně vyšlápli až sem.

Večeře byla výborná, nadlábli jsme se božsky. Po večeři jsme šli ještě na chvilku ven, ale tak v osm nebo v půl deváté už jsme byli na pokoji a pomalu jsme se chystali jít spát. Po takovém výkonu je potřeba, aby si holky pořádně odpočinuly a nabraly síly na další den.

2. den – Sněžka – Schronisko Odrodzenie

Ve čtvrtek, tedy druhý den, jsme se probudili do krásného rána. Z pokoje jsme měli fantastický výhled, takže jsem se kochala už od probuzení. Došli jsme se na snídani, která byla stejně božská jako večeře. Až jsme se divili, kolik jídla tu pro nás přichystali, protože jsme tu bydleli sami. Ještě nám paní zabalila jeden nesněděný koláček na cestu s sebou, ať si ho dáme někde přes den. Byla fakt zlatá.

Zabalili jsme se, zaplatili jsme a rozloučili jsme se s Děčínskou boudou. Ubytování tu bylo super, skoro mi bylo až líto se s ním loučit. Od Děčínské boudy jsme si to mířili na Růžovou horu, kde je mezistanice lanovky na Sněžku. Bylo to ještě malinko do kopce, ale ne moc, za chvíli jsme tam byli. Měli jsme v plánu vyvézt se lanovkou z Růžové hory až nahoru na Sněžku, a to byla lehká nejistota, protože jsme nevěděli, jestli nás vezmou.

Ukázalo se ale, že jsme měli totální štěstí. Lanovka jezdila, takže jsme si koupili lístky a nikdo nám neříkal, že by byla lanovka moc plná, že nás nevezmou, jen nám pán říkal, ať si chvilku počkáme, až pojede nějaká lanovka prázdná. Jezdí tady jenom čtyřmístná kabinka, takže při větším návalu zesdola je těžké nastoupit. Proto jsem také chtěla jet lanovkou ve všední den. Pro jistotu.

Když jsme tam tak stáli, tak pořád jezdily plné kabinky, takže když jela jedna kabinka se třemi důchodkyněmi, rozhodli jsme se využít příležitosti a rozdělit se. Do lanovky jsem nastoupila já s Barunkou a Péťa s Kačenkou zůstali čekat v mezistanici. Ty paní v lanovce byly tak strašně milé, daly se s námi hned do řeči. Ukázalo se, že je to nějaký zájezd (asi proto jely kabinky zrovna všechny plné) a prozradily nám, že chtěly jet na Sněžku už předchozí den, ale to je lanovka vyvezla jen na Růžovou horu, protože nahoře na Sněžce hodně foukalo a tam lanovka nejezdila.

Teda, jak já byla šťastná, že jsme tu nebyli o den dříve a že nás lanovka vyvezla. Udělalo by nám to velkou čáru přes rozpočet, pokud bychom museli s holkami vystoupat ještě na Sněžku. To bychom je museli velice pravděpodobně vynést a bylo by to celé náročnější. Takže jsem byla opravdu moc ráda, že jsme dneska mohli na střechu České republiky vyjet.

Když jsme nahoře s Barunkou vystoupily z lanovky, tak jsem začala vyndavat bundy z batohu, aby nám nebyla zima a nevěděly jsme, jak dlouho budeme čekat na Péťu s Kačenkou. Takže bylo moc milé překvapení, že jeli hned další lanovkou za námi a také byli nadšení, s jak hodnými spolucestujícími jeli. Kačenka si dokonce přinesla kamínek s namalovanou rybou, který dostala právě od paní na lanovce. No zkrátka nám to vyšlo úplně na jedničku.

Nahoře na Sněžce nebylo tolik lidí, ale že by tam bylo úplně prázdno, to zase ne, byly tam i nějaké školní výlety a podobně. I tak ale tady bylo pořád dejchatelno, což bylo super. Vyplatilo se sem jet ve všední den. Udělala jsem si tu nějaké vrcholové fotky jako obvykle a kvitovala jsem, že zmizely ty nevzhledné bíločervené pásky a místo nich tu byly vkusnější řetězy. Holky si tu mezitím, co jsem si fotila, dávaly vrcholovou odměnu, i když jsme sem nevyšli po svých a zvažovali jsme, kterou cestou půjdeme dolů.

Nakonec jsme se rozhodli pro variantu jít po Jubilejní cestě, což je ta mírnější cesta, kterou se klesá jen mírně. Mohli bychom jít i tou strmější variantou, mimo sezónu je obousměrná, ale myslím, že by nám to trvalo delší dobu. Takhle jsme si v klídku šlapali kolem Sněžky, kochali se výhledy do Polska a zanedlouho jsme byli u chaty Slezsky dom, kde jsme si na chvíli sedli, že si odpočineme. Hodně tady foukalo, což nebylo příjemné, ale byl tu čas na to pustit se do toho koláčku, co jsme dostali ráno od snídaně a holky si daly svoje ovocné plátky.

Pak jsme se ale vydali na další cestu a pokračovali jsme po hlavní hřebenovce pořád směrem na západ. Nijak zvlášť jsme nespěchali. Sice nás čekalo ten den nejvíce kilometrů a ze Sněžky bylo potřeba dojít asi deset kilometrů k chatě, kde jsme chtěli přespat, ale počasí nám přálo a navíc ta cesta nebyla moc do kopce, spíše měla být klesavá. A tak jsme si to v pohodičce šlapali podél Luční boudy (ale nešli jsme úplně kolem ní), až jsme byli nad polskými jezery Maly Staw a Velki Staw. Nad tím druhým větším jezerem jsme si vytipovali místo, kde bychom se chtěli zastavit a uvařit si oběd.

Byly tady ruiny staré chaty, vlastně to byly spíš jen kameny rozházené po louce. Zrovna tudy nechodilo moc lidí, tak jsme toho využili a zakempili jsme tady. Uvařili jsme si oběd, zbaštili ho a udělali jsme si tu dlouhou pauzu. Asi tak na hodinku. Holky si tu hrály na velkém kameni a měly taky pohodičku. Bylo odsud pěkně vidět na Polední kameny, které byly nedaleko a když jsme k nim po polední pauze vyrazili a nakonec i došli, tak jsem byla ráda, že tady jsme si oběd nedělali, protože tady bylo mnohem více lidí.

Nicméně i tady jsme si udělali pauzičku, i když jsme sem šli asi jen půl kilometru. Holky totiž chtěly lézt po kamenech, hlavně samozřejmě Kačenka, kterou tyhle věci baví. Takže si tu šplhaly někam do výšin, i když já z toho mám vždycky spíš strach, aby se něco nestalo. Bylo to tu ale fajn.

Od Poledních kamenů jsme pak pokračovali cestičkou směrem sedlo, kde je i Špindlerovka. Tam jsme ale spát nechtěli, protože Špindlerovka si podle mě hraje na něco, co není, a měli jsme zarezervovaný pokoj na polské chatě Odrodzenie. Cestou od Poledních kamenů už se vlastně jen klesalo dolů, ale v podstatě celý den jsme šli po kamenech a ukázalo se, že i takový terén je pro Barunku ještě trochu náročný, protože si v tom musí dávat větší pozor na to, kam šlape. A my jsme tím pádem nešli moc rychle.

Ale to nevadilo. Sice se nad námi začaly honit mraky, ale radar říkal, že prší někde v Peci a my už jsme byli tou dobou někde jinde, takže nás to jen lízlo a nic z toho nebylo. Takže jsme v pohodě došli až ke Schronisku Odrodzenie, kde jsme se i úspěšně ubytovali. Úspěšně říkám pro to, že jsme na sebe mluvili v podstatě česko polsky, ale nějak to klaplo. Dostali jsme klíčky od pokoje v prvním patře, tak jsme si tam šli hodit věci a povléct si postele, protože tady si to dělá každý sám.

Bylo sice ještě relativně brzy, ale rozhodli jsme se, že si dojdeme na večeři. Jídelní lístek byl naštěstí dobře srozumitelný, takže jsme si objednali samé dobroty a napapali jsme se. Holky tady kvitovaly hlavně dětský koutek, kam se běžely hned zašít a hrály si tam tak pěkně a spokojeně, že jsme si pak s Péťou dali ještě jedno pivo a čekali jsme, až si dohrají.

Ubytování tu bylo prima, pokoje byly takové strohé, ale ve výsledku měly všechno, co jsme potřebovali. Jediná věc, co nám nevyšla, bylo to, že tam s námi byl nějaký školní zájezd, který tam podle všeho tu noc končil a ta děcka tam dělala neskutečný bordel po celé chatě. Všude tam lítaly dlouho do noci, třískaly dveřmi a na záchodech dělaly nepořádek. A ráno to celé začalo znovu asi v půl šesté. Učitelky nebo učitelé prostě neřešili nic a nechali je. Což byla otrava, protože byl z těch dětí fakt kravál, a to si myslím, že už jsem tolerantní, když mám svoje děti, které také nepatří zrovna k těm tichým.

3. den – Schronisko Odrodzenie – Martinova bouda

V pátek jsme se ráno probudili do zamlženého dne. Když jsem ráno otevřela oči, vzala si brýle a podívala se z okna, tak jsem nevěděla, jestli nic nevidím pro to, že máme zamlžené okno nebo jestli fakt není nic vidět. Pravdivá byla ta druhá varianta, byla prostě mlha. Mělo ten den být ale podle předpovědi počasí hezky, takže jsme se tím moc nestresovali, protože tyhle věci se na horách mění jako spodní prádlo.

Ráno jsme si ještě došli na snídani, která tu nebyla v ceně, což byl pravda další minus tohoto ubytování. Koupili jsme si tedy nějaký snídaňový set, ale nebyla to tedy žádná hitparáda, to se musí nechat. Obzvlášť Kačenka byla zklamaná, že nebylo nic sladkého. Tenhle den, protože byl třetí, jsme měli ale naplánovaný jako odpočinkový. V plánu bylo málo kilometrů a tak nějak jsem doufala, že se hned zkraje zastavíme na nějaké boudě a já si dám třeba kafe.

Tak jsme polské boudě o nějakou hodinku později zamávali, mlha se tou dobou už pěkně zvedla, udělali jsme si poslední fotku s ubytováním a vydali se do sedla směr Špindlerovka. Tady jsme se trochu přioblékli, protože nám byla zima, ale následně jsme začali postupně stoupat, i když nejprve mírně podél naučné stezky. U každé cedule jsme zastavovali a četli jsme si zajímavosti, které na ní byly napsané. A protože jsme šli podél hranice, všude byly hraniční kameny, tak jsem holkám ukázala, že když si stoupnou na hraniční kámen, tak můžou vystrčit jednu nohu do Polska a druhou do Čech. Netušila jsem, že to bude mít takový úspěch a budeme to dělat prakticky na každém hraničním kamenu.

Ale jak už jsem říkala, nespěchali jsme. Cesta se následně hodně zvedla, když jsme začali stoupat k Petrovce, ale asi tak v polovině stoupání jsme přišli na rozcestí, kde jsem objevila, že můžeme jít buď pořád nahoru do kopce k Petrovce, nebo po vrstevnici, kde vedla naučná stezka pro děti, a dojít k Moravské boudě, kde měli navíc podle cedule otevřeno. Asi nemusím říkat, pro jakou variantu jsme se rozhodli. A tak jsme si to štrádovali po naučné stezce Krkonošská zvířata a objevovali jsme dřevěné sochy zvířat, které byly podél cesty umístěné.

Tahle stezka byla fajn, vedla po povalových chodníčkách, což baví nejen děti a cesta díky tomu příjemně utíká. Navíc to tady vedlo fakt úplně po rovině, takže se šlo dobře a za chvíli jsme byli na Moravské boudě. A tady měli v zemi zapuštěnou trampolinu, na kterou si to holky hned zamířily a nám bylo jasné, že tady se na chvíli zdržíme. A když bylo tak krásně a bylo asi jedenáct hodin, tak jsem zapomněla na všechny myšlenky dát si kávu a objednala jsem si rovnou pivo. Péťa si dal limču a oba jsme se s výhledem na krásné hory kochali pohledem na holky, jak blbnou na trampošce.