Šumava 2024

Původně jsme letos plánovali jet na Šumavu na čtyři dny. Postupem času se s upravujícím se počtem účastníků plán zkracoval na tři dny a nakonec to dopadlo tak, že jsme na Šumavu vyrazili jen na víkend. A to především pro to, že několik dětí již chodí do školy, a tak nechtěly rodiny meškat výuku.

Proto jsem i zvažovala, jestli vůbec o tomhle pobytu na Šumavě psát na blog, ale nakonec jsem se rozhodla, že to udělám i letos, abych navázala na tradici z předchozích let.

Pátek – příjezd na Šumavu

I když jsme měli vyrazit jen na víkend, chtěla jsem alespoň vyrazit z Prahy co nejdříve. Máme to na tuhle stranu republiky špatným směrem, přes celou Prahu, takže bylo dost pravděpodobné, že strávíme mnoho času v pátečních kolonách, i přesto jsme to ale riskli. Věci jsem zabalila všechny už ve čtvrtek večer, abychom se v pátek už ničím nezdržovali.

Holky jsem vyzvedla v pátek ze školky po obědě, chvilku jsme si pohráli s kamarády na hřišti a když se blížil Péťa domů (který měl také za úkol jet domů co nejdříve to půjde), tak jsme si to k domovu namířili také. Rychle jsme naházeli věci do auta a lehce po třetí hodině jsme opustili Vysočany.

Bohužel se potvrdil předpoklad, že bude Praha v pátek ucpaná a průjezd ní byl tedy poněkud bolestivý. Uplynula hodina od startu a teprve jsme opouštěli hranice Prahy. Pak už byla cesta plynulá, po dálnici jsme si to razili směr Plzeň a pak Klatovy. Tady jsme přibrzdili a šli jsme nakoupit zásoby jídla a alkoholu do místního Kauflandu, což nám sice sebralo asi hodinku času, ale bylo potřeba nákup udělat.

Pak už jsme si to razili rovnou směr chata Rokyta, kde už všichni ostatní byli, protože jsme dorazili jako poslední. Ale nevadí. V pátek nebylo úplně hezky, vlastně docela pršelo, takže venku bylo mokro a my jsme strávili zbytek večera uvnitř chaty. Dali jsme si večeři, povídali si s ostatními a holky šly spát až hodně pozdě někdy kolem jedenácté hodiny večerní. My jsme to zabalili o několik hodin později, což byl první příjemný start tohoto víkendu.

Sobota – výlet na Horskou Kvildu

Na sobotu byly hlášené přeháňky, ale předpověď říkala, že po desáté hodině dopoledne už bude docela hezky. Padl návrh na to dojít z Rokyty podél Hamerského potoka na Horskou Kvildu, tam si pohrát na hřišti, dát si oběd a vrátit se stejnou cestou zpátky. Jedním směrem je to procházka asi na 4,5 km, což mi přišlo jako optimální vzdálenost, takže jsem byla jednoznačně pro.

A tak jsme někdy po desáté hodině startovali od chaty. Domluvili jsme se ještě s kamarády, kteří mají apartmán v Prášilech a ti se k nám na výlet přidali. Společně jsme tak vyráželi směr Antýgl, kde jsme uhnuli na šotolinovou cestu vedoucí podél potoka až nahoru na Kvildu. Měli jsme s sebou asi dvanáct dětí, z toho dvě v kočáru a naše tempo bylo malinko nevyrovnané, protože starší děti šly o malinko rychleji než třeba my s Barunkou.

Ale zpočátku se šlo moc hezky, děti držely při sobě. Bohužel bylo počasí malinko proti nám, zatáhlo se a začalo pršet, což nám poněkud roztrhalo skupinku. Podle radaru to vypadalo na dvě hodinky trvalého deště, takže jsme se logicky rozdělili a ti rychlejší spěchali nahoru do kopce, aby se dostali rychleji do restaurace na Horské Kvildě. My s Péťou a ještě s dalšími jsme zůstali vzadu. Toho času se Barunka stala nejmladším členem výpravy, takže samozřejmě její tempo bylo nejpomalejší. Kamarád totiž s ještě o malinko mladším chlapečkem zvolil variantu vrátit se zpátky na chatu a na Horskou Kvildu dojet autem. Ale protože pršelo a bylo to v našich možnostech, tak jsem poslala Kačenku dopředu s ostatními, aby s námi nemusela zbytečně moknout a ta s nadšením šla.

Já jsem si řekla, že prostě tak hnusně celou dobu nebude, že se udělá hezky a ono také jo. Vůbec nakonec nepršelo tolik, pršelo jen mírně, takže jsme zůstali poměrně suší. Chvilkami nepršelo vůbec, takže když jsme se po nějaké době i my dohrabali až na Horskou Kvildu, nebyli jsme nijak zvlášť promáčení. Navíc mě mile překvapilo, že jsme ve srovnání s ostatními nedorazili do restaurace o tolik později.

Objednali jsme si jídlo a pití a zůstali jsme uvnitř. Mezitím venku pršelo, takže bohužel to nebylo na dětské pobíhání na hřišti, ale dětem to naštěstí tolik nevadilo, protože se zabavily vzájemně i vevnitř. Předpověď na radaru hlásila, že se má ještě jeden déšť přihnat, takže jsme se rozhodli ještě chvíli uvnitř zdržet, dát si další pivo a počkat, než se mraky rozeženou.

Mezitím kamarádi, kteří tam byli autem, odvezli svoje děti zpátky na chatu a s sebou vzali ještě další dítko s tím, že se nejspíše vrátí a odvezou další děti, které budou mít zájem svézt se na chatu a nešlapat tu trasu zpátky. My jsme tuhle nabídku odmítli, já jsem nechtěla, aby se holky vezly autem na chatu a navíc s Barunkou bych musela jet i já, a to se mi nechtělo už vůbec. Takže jsme rozhodli, že my zůstáváme, ale tak se stalo, že zůstaly jen naše děti a pak děti v kočáru, jinak už nezbyl žádný další chodec v holek věkové kategorii.

Zbytek skupiny se navíc rozhodl, že cestou zpátky půjdou jinou trasou, údajně jen o dva kilometry delší. To jsme ale s díky odmítli, protože i dva kilometry navíc by byly už nad naše síly a naším cílem bylo vrátit se zpátky na chatu stejnou cestou, což i tak bylo devět až deset kilometrů určitě. A tak jsme se rozdělili a my jsme vyrazili zpátky na chatu jen ve čtyřech, jak to máme stejně nejradši.

A co by jeden nevěřil, ono se udělalo navíc nádherně. Jak jsme začali scházet dolů z Horské Kvildy, tak se šedá obloha náhle roztrhala, vykouklo modré nebe a od té doby svítilo sluníčko a bylo naprosto božsky. Navíc celá cesta vedla už jenom dolů z kopce. Já byla tak ráda, že jsme se rozhodli to na Horské Kvildě nezabalit!

Celkově se šlo dolů báječně. Holky se přezuly do holínek, procházely loužemi, úseky mezi loužemi prokládaly konzumací sušenek, takže nám to pěkně ubíhalo. Netrvalo dlouho a byli jsme zpátky na chatě a jaké bylo naše překvapení, že jsme dorazili jako první. Zbytek skupiny byl daleko za námi a trvalo mu poněkud dlouho, než na chatu došel. Ona totiž ta zpáteční trasa nebyla jen o dva kilometry delší, ale o víc, takže jim to zabralo delší dobu.

My jsme si mezitím na chatě dali pivo a povídali si s kamarády, kteří už tu byli. Kluci pak vymysleli dětem překážkovou dráhu, aby byly dětičky trochu zabavené, takže děti skákaly po špalcích a přebíhaly po dřevěných lávkách a byly spokojené. A my koneckonců také, protože je to zabavilo.

Když se vrátil zbytek kamarádů z Horské Kvildy, tak kluci ještě vyrazili na kolech na Březník a na chatě zůstali jenom holky s dětmi. A my s Péťou. My jsme se s holkami rozhodli ještě vytáhnout kola, která jsme dětem vzali a jeli jsme se projet podél Vchynicko-Tetovského kanálu. Což ve výsledku znamenalo, že holky jely na kole, já jsem podél nich běžela a Péťa šel někde za námi.

Moc jsme toho neujely, holky daleko jet nechtěly. Na jejich obranu nutno říct, že třeba Barunka měla za sebou svých asi prvních deset kilometrů v nohách, takže se ani nedivím, že už nechtěla jet dalších pět kilometrů na kole. Já jsem se na tu jejich jízdu hecla a i když mi nebylo celý den dobře a šla na mě nějaká rýmička, tak jsem se snažila běžet a chtěla jsem doběhnout až k Hradlovému mostu, ale když se mnou nikdo nechtěl jet na kole, vzdala jsem to také a otočili jsme to zpět na chatu.

Večer jsme pak ještě zvládli opéct buřty, což mají holky rády. Počasí nám přálo, protože pršet začalo až později, když už holky byly vykoupané a spící v posteli. Nakonec jsme toho ten den stihli tolik, že holky úplně odpadly. Navíc předchozí noc toho moc nenaspaly, protože šly spát pozdě a ráno vstávaly brzy, takže nebylo divu a zabalily to tak rychle, že to snad ani nepamatuju.

A samozřejmě se holky staly turistickými hvězdami. Barunka si vysloužila obdiv, kolik toho ušla a jak pěkně šla a Kačenka zase sklidila pochvalu za to, jak rychle s ostatními šla. Jsou to prostě moje holky šikovný, já se dmu pýchou.

Neděle – Vlčí výběh Srní

V neděli ráno už jsme věděli, že nám pobyt tady končí, a tak jsme jako vždycky svlíkli na pokojích postele, všechno jsme si pobalili, poklidili jsme a postupně jsme začali vyrážet na cestu. Domluvili jsme se s ostatními, že se pojedeme podívat do vlčího výběhu u Srní, který je nedaleko chaty a jelikož jsme tam už zase dva roky nebyli, přišlo mi to jako dobrý nápad.

Nakonec jsme tam od chaty odjížděli každá rodina zvlášť, protože jsme měli každý jiné tempo balení se. My jsme vyrazili jako druzí ze tří rodin a v klídku jsme zaparkovali na placeném parkovišti u vlků. Nikam jsme nespěchali, holky si pohrály na hřišti, pak jsme si dali obvyklou zastávku na místních toaletách a pomalu jsme se vydali delší cestou k vlčímu výběhu.

Moje myšlenka byla totiž taková, že když půjdeme delší cestou, kamarádi půjdou určitě tou kratší, tak máme větší šanci, že se nahoře u vlků potkáme. Delší cestou vedla naučná stezka s otázkami, takže jsme měli nějakou tu motivaci, ale tentokrát nám to vůbec nešlapalo. Kačence nebylo dobře, stěžovala si na bolest břicha, ale spíš na ni lezla nějaká viróza, což ostatně na mě celý víkend také.

Takže nálada v týmu byla pochmurná a do kopečka jsme se serpentinovou cestou vysloveně plazili. Přišlo mi to jako nekonečně dlouhá doba, než jsme se k vlčímu výběhu dostali, ale samozřejmě, že jsme se tam nakonec dostali, jinak bych nepsala tenhle článek na blog.

Kačenka si tam sedla na lavičku a řekla, že tam bude odpočívat, my jsme se vydali prozkoumat, kde jsou tentokrát vlci, ale nejvíce jich bylo právě na začátku někde v těch místech, kde se Kačenka usadila, takže jsme je viděli vlastně všechny. Nakonec se nám docela ukázali v celé kráse, i když polehávali trošku dál od lidí, ale jeden vlk korzoval po okolí, takže se procházel i pod samotnou lávkou, kde chodí návštěvníci.

Nakonec jsme se tu potkali i s kamarády, takže jsme na vlky koukali společně, a byla to tak větší zábava. Dolů k autům už jsme pak šli všichni společně, děti dolů vysloveně utíkaly (i když Kačka ne, té bylo fakt špatně), takže dole jsme byli coby dup. Děti si pak chvilku pohrály na hřišti, ale pak už jsme přejeli do Prášil do restaurace, kde jsme si plánovali dát oběd.

A jak plánovali, tak také udělali. Oběd jsme si dali v restauraci, děti si v mezičase pohrály na dětském hřišti, které k restauraci patří, a všichni byli spokojení. Po obědě jsme se ještě zašli rozmazlovat do místním kavárny / cukrárny, kde děti dostaly po kopečku zmrzliny a my dospělí jsme si tam dali kávu. Péťa tedy měl výjimku a ten měl také zmrzlinu.

Když všechny děti s menšími či většími úspěchy dolízaly zmrzlinu, šli jsme se ještě podívat do místní botanické zahrady, kde mají ve výběhu i morčata, což bylo pro děti trochu lákadlo. Děti si je tu mohly krmit, což je samozřejmě baví. A tak jsme se tu chvilku zdrželi, ale pak už jsme se vydali k autům, protože kamarádů nejmladší chlapeček byl už totálně unavený a vypadal, že usne i za chůze.

Proto jsme se rozloučili a slíbili si, že se snad uvidíme dříve než zase za rok. Následně jsme převlékli děti ze softshellek do legín, naházeli je do auta a vyrazili jsme vstříc svému domovu. Byl to další super den, další super víkend strávený v dobré společnosti a myslím, že jsme si ho užili na maximum, i když jsme byli trochu nemocní, a i když to byly nakonec jen dva dny.

O to ale intenzivnější a těším se zase za rok, že vyrazíme na stejné místo zase za novými zážitky. Jak holky rostou, tak se nám totiž otevírají zase nové možnosti, jak to v okolí prozkoumat.