Vídeň s dětmi

Ve Vídni jsme byli (v podstatě poprvé a naposledy), když jsme měli jenom Kačenku a bylo jí půl roku. Tehdy jsem tu strávila asi tři týdny a zatímco Péťa pracoval v rámci služebky, já jsem procházela Vídeň skrz naskrz. A moc se mi tady tehdy líbilo, kolik je tu zeleně a památek. A i když jsme tehdy s sebou neměli dítě, které by ocenilo jakékoli hřiště, už tehdy jsem si tu některých dětských hřišť všimla a líbily se mi.

Zvlášť to jedno ve čtvrti Favoriten, kde jsme tenkrát část pobytu bydleli. A tak letos v lednu vymyslela plán, že Péťovi koupím k narozeninám pobyt ve Vídni a my pojedeme samozřejmě s ním. Našla jsem ubytování v oné čtvrti Favoriten, které je blízko pěknému parku s dětským hřištěm, blízko metru a blízko hlavnímu nádraží. Prostě podle mě ideální poloha.

Už když jsem ten pobyt kupovala, tak jsem si pohrávala s myšlenkou, že bychom tentokrát nemuseli jet do Vídně autem. Parkování je tady možné na ulici nebo v nedalekém parkovacím domě a ani nevycházelo nijak draze, ale říkali jsme si doma, že se můžeme zkusit vyhnout kolonám na D1 a vyzkoušet si, jaké to je sbalit se s dětmi do batohu a jet trošku více na lehko. A protože děti už mají 3 a 5 let, říkali jsme si, že už to vyzkoušet můžeme, že letos už by to šlo.

A tak vznikl plán. Koupili jsme jízdenky na vlak a na květnový prodloužený víkend, který tentokrát vychází na pět dní, jsme se vypravili do rakouské metropole.

Sobota – cesta do Vídně a Belvedere

Vstávali jsme hodně brzy ráno, já s Péťou jsme se budili už před pátou hodinou ranní, holky jsme budili v pět hodin. To není absolutně jejich hodina, zvlášť když spát nešly dříve než v deset večer. Ale motivace cesty do Vídně a cesty vláčkem zabrala lépe než každodenní buzení do školky a netrvalo dlouho a holky byly na nohou.

Výprava z bytu nám šla tedy nad očekávání dobře a lehce po půl šesté hodině jsme vyráželi na tramvaj. Dokonce jsme tam byli tak s předstihem, že jsme stihli dřívější tramvaj, ještě noční spoj, která nás odvezla na nádraží Vysočany. Podle IDOSu totiž bylo nejlepší dopravit se od nás z domova na hlavní nádraží vlakem. Pražské MHD má tou dobou ještě tak dlouhé intervaly, že by nám to metrem trvalo déle. Mně to přišlo jako ideální volba přijet osobním vlakem na hlavák, kde jen přestoupíme na rychlík do Vídně, takže jsem byla všema deseti pro.

Na nádraží Vysočany jsme si museli chviku na vláček počkat, protože jsme tam byli fakt brzo, ale ve čtvrt na sedm přijel na čas vlak, který nás dle plánu hodil na hlavní nádraží. Péťa se šel podívat do obchodu, aby koupil něco k jídlu a pití, ale obchod s potravinami ještě nebyl otevřený, takže jsme vzali zavděk trafikou, kde jsme si koupili minerálku. Jídlo jsme s sebou nějaké měli, to nebyl problém, toustíky se pěkně hřály v Péťově batohu, ale pití jsme schválně nebrali, na téhle cestě jsem nechtěla tahat znovupoužitelné lahve, které věčně tečou.

Lehce po půl sedmé už jsme věděli, kde stojí náš vlak, takže když jsme děti odtrhli od interaktivního modelu hlavního nádraží, vyrazili jsme k němu. Místa jsme měli rezervovaná v dětském vagónu, který byl umístěný hned za lokomotivou. V tomhle vagonu bylo i dětské kino, což znamenalo, že tam měly děti k dispozici obrazovku, kde jim běžela smyčka filmů a díky tomu cesta ubíhala rychle a v podstatě bezproblémově. Ve vagonu navzdory jeho účelu necestovalo ani mnoho dětí, víceméně tam holky byly samy, takže jsme měli všichni klídek.

Cesta pomalu ubíhala přes Pardubice a Brno, já jsem mezitím udělala checkin do hotelového pokoje a Péťa nám koupil lístky na vídeňské MHD. Vzhledem k tomu, že tu budeme tak dlouho, tak jsme si koupili týdenní kupony, aby nás to neomezovalo a mohli jsme si ve městě jezdit bez omezení. Holky mají MHD zdarma.

Před jedenáctou hodinou nás vlak vysadil ve Vídni na hlavním vlakovém nádraží. Naše první kroky vedly někam, kde bude jídlo. Chtěli jsme si dát něco jako oběd a já jsem navrhovala, že mi klidně bude stačit nějaký fast food. Takže jsme našli Burger King, který byl v komplexu budov hlavního nádraží a dali jsme si tam meníčka. Byla to podle mě dobrá volba, nemuseli jsme jít nikam daleko a jídlo nás celkem uspokojilo. Když jsme se tedy všichni najedli, zjistili jsme, že jsme zrovna na té správné straně hlavního nádraží a že můžeme jít rovnou ven směr Belvedere.

Dnes jsme totiž chtěli jít sem, do zámeckého parku Belvedere. Je to od vlakového nádraží kousek a my jsme si nenechali nikde v úschovně zavazadla, takže jsme se se vším táhli. Ne, že bychom toho měli hodně. Já měla na zádech 50L batoh, Péťa asi 38L a holky si nesly hračky a drobnosti ve svých malých batůžcích.

Nicméně i tak bylo v plánu jít jenom nedaleko a Belvedere je navíc opravdu krásný. My jsme se tam mohli kochat architekturou a kašnami, děti si tam pobíhaly po parku, nahoře jsme se zastavili i na dětském hřišťátku, takže myslím, že průchod parkem nebyl pro nikoho zvlášť velkou újmou. A to hřiště nahoře mě potěšilo. Atrakce tam byly pro menší děti, což holkám úplně nevadilo, ale byly tam schované neoznačené veřejné toalety, které jsem tou dobou velice uvítala, takže kvituji.

Když jsme si pak o hodinku později park prošli, holky už začali trošku protestovat, že je bolí nohy a že chtějí na apartmán. Upřímně se ani nedivím, koneckonců jsme toho dost našlapali a hlavně v noci spaly sedm hodin, takže jsem se divila, že ještě nějak fungovaly. Chvilku jsme poseděli u kašny, kde si holky větraly nohy a pak jsme ještě popošli asi 200 metrů na další dětské hřiště. Tam samozřejmě holky bolet nohy zázračně přestávají, ale při houpání na houpačce už bylo vidět, jak je Barunka utahaná. Takže jsme pobyt na hřišti museli ukončit, aby nám tam neusnula a skočili jsme na metro, které nás odvezlo asi pět stanic blíže k našemu ubytování. A abysme to neměli moc náročné, popojeli jsme ještě jednu stanici tramvají, což už bylo k apartmánu opravdu kousek.

Check-in proběhl bezproblémově, dělali jsme ho v automatu, ze kterého na nás vylezly dvě kartičky k pokoji a už za chvíli jsme jeli výtahem do třetího patra do našeho apartmánu, který jsme se hned vrhli prozkoumat. A myslím, že tu budeme spokojení! Máme tu dost prostoru, chládek a všechno, co potřebujeme.

Přemlouvala jsem holky, aby si šly lehnout. Byly asi čtyři hodiny odpoledne, tak jsem si říkala, že když si ve čtyři lehnou, usnou na dvě hodinky a v šest můžeme jít ještě na hřiště. Nojo, ale holky nechtěly. Preferovaly jít ještě na nákup jídla, který jsme měli určitě v plánu, protože jídlo jsme si s sebou nevezli a hlavně v neděli v Rakousku nejsou otevřené obchody. Takže jsme šli všichni společně na nákup. Barunka se obzvlášť těšila na zmrzlinu, kterou jsme si donesli na pokoj a když už si ji konečně na pokoji dala, tak pak u konzumace kornoutu usnula. Co na to říct, věděli jsme, že je unavená.

To bylo šest hodin večer, tak to už bylo celkem jasné, že večerní program odpadává a na hřiště nepůjdeme. A když o hodinu později odpadla i Kačenka, věděli jsme, že teď už určitě budeme po zbytek dne jen na apartmánu. Ale žádná škoda, je to tu pěkné a vynahradíme si to určitě další dny, to je jasné.

Neděle – po Donauinsel rikshou

Do nedělního rána jsme se probudili s dobrou náladou, všichni vyspinkaný do růžova a počasí venku krásné. Také předpověď počasí slibovala, že bude pěkná slunečná neděle. Což bylo na jednu stranu samozřejmě super, na druhou stranu nám bylo jasné, že na profláknutých místech Vídně bude o víkendu hodně lidí. Proto jsme se rozhodli vybrat si program takový, že se nebudeme muset potkat s velkou spoustou lidí a vyrazili jsme na Donauinsel. Donauinsel je uměle vytvořený ostrov uprostřed Dunaje, má asi 22 km a je protkaný sítí stezek a cyklostezek.

Je to taková oáza zeleně pro obyvatele Vídně, jsou tu místa, kde se dá koupat a opalovat u vody, grilovat a je tu samozřejmě i několik dětských hřišť. Upřímně když jsme vyráželi po desáté hodině z apartmánu a naše kroky směřovaly rovnou na metro U1, tak jsme neměli ještě vůbec žádnou představu, co budeme ten den dělat. Prostě jsme metrem dojeli na Donauinsel a pojali ten den víceméně ad hoc.

Myšlenka, že bychom si mohli půjčit kola, začala pomalu vznikat až když jsme vystoupili na ostrově z metra. Holky si pobíhaly někde po ostrově a my začali hledat. Jenže v mapách nebyla žádná půjčovna kol vidět, i když nám bylo podezřelé, že by tu žádná nebyla. Za nedlouho jsme ale uviděli ceduli s mapičkou ostrova, kde byla půjčovna kol vyznačená. No tak dobrá tedy, přejdeme přes pontonový most na druhou stranu Dunaje a podíváme se tam. Tak zněl plán.

Už samotný přechod přes pontonový most byl lákadlem. Já jsem si ho pamatovala poněkud dramatičtější, takže jsem rodinu namotivovala k zážitkovému přechodu, ale nakonec se ukázalo, že to byl velmi pevný dřevěný most, jen položený na pontonech. Nevím, jestli jsem si to s něčím nespletla, nebo byla tenkrát jedna část divočejší, ale nic adrenalinového to zkrátka nebylo. Nicméně jít po mostě položeném na hladině Dunaje je podle mě pořád super zážitek.

Od pontonového mostu to bylo jen kousek k půjčovně kol. Tam jsme si prošli ceník a i když jsem myslela, že si půjčíme kolo s vozíkem nebo sedačkou a nějaké dětské kolo, nakonec nám nejlépe (i cenově) vycházela varianta půjčit si rikshu nebo jak tomu tady říkali Familienwagen. Dětem se ten nápad samozřejmě velice líbil, protože to znamenalo, že budou sedět vepředu a nebudou muset šlapat, šlapat budeme jen my s Péťou.

A tak jsme si rikshu půjčili. V půjčovně jsem zanechala svoji občanku jako zálohu a už nám pán vyparkovával zelené vozítko. Měla jsem strach, že nedosáhnu na šlapky, ale mělo to takové univerzální nastavení, že jsem dosáhla já i Péťa. Řídilo se volantem a brzda se také ovládala poměrně jednoduše. To tedy obstarával Péťa, já jsem jen šlapala. A vyrazili jsme. Nejdřív po pevninském břehu a už jsme si to (s několika zastávkami na toaletu) šlapali směrem k mostu přes Dunaj.

Hned u tohoto prvního mostu, kdy se cyklostezka lehce zvedala do kopce, jsme pochopili, že vyšlapat s rikshou kopce nebude úplně jednoduché nebo vůbec možné a už tady jsme museli sesednout a kopeček vytlačit. Což bylo ale úplně OK. Myslím, že jsme budili úsměv na rtech protijdoucím lidem a za chvíli jsme se s vozítkem sžili, že se nám jelo pěkně. A když jsme jeli po rovince, tak jsme to valili rychlostí nějakých 12 km/h. A tady na Donauinsel byla rovinka prakticky pořád.

Nejprve jsme prozkoumávali severní část ostrova, ale když už jsme byli téměr na jeho konci, tak jsme zamířili na most, kde jsme si užili vyhlídky a otočili to směrem zpátky, protože na severu už nic k vidění nebylo, zatímco opačným směrem bylo nedaleko dětské hřiště, a to bylo více než jasné, že na hřiště už jet musíme, protože děti už po hodině jízdy rikshou něco takového naznačovaly. A tak jsme za chvíli zastavovali na hřišti, kde se děti mohly trošku vyřádit.

Nějakou dobu jsme tu pobyli a když jsme z hřiště vyráželi, byla asi jedna hodina odpoledne. Což dost nasvědčovalo tomu, že se zastavíme v asi padesát metrů vzdálené restauraci. Holky si tu daly zmrzlinový pohár, my s Péťou pizzu, pivo a radlera. Dost tady procvičuju němčinu, třeba slovíčko zweimal mi už fakt jde. 😀 Restaurace ale byla prima, všechno nám tu na stůl přinesli rychle, takže potřeby všech (hlavně těch, kteří chtěli zmrzlinu a pokřikovali tak i na paní servírku) byly rychle uspokojeny. Tady jsme si s Péťou říkali, jak moc jiná dovolená tahle dovolená pro nás je. Nejsme normálně zvyklí trávit dovolenou ve městě, takže se spíše učíme, jak tu trávit volný čas.

Po jídle jsme opět vyrazili na cestu, ale dostali jsme se do centrální části ostrova, kde je vyšší koncentrace dětských hřišť a my jsme na nich zastavovali. Holky jsme tu nechali vyblbnout a my si sedli do stínu vegetace. Čas ale rychle utíkal, my jsme si vozítko vypůjčili na čtyři hodiny, takže jsme nějakou tu limitaci měli. Holky jsme odvolali z hřiště a jeli jsme zase o kousek dál. Minuli jsme most, kde jezdí metro a kousek za ním vodní hřiště. To jediné jsme vynechali, protože bylo spíš na plavky a ty jsme s sebou neměli. Holky byly trochu smutné, ale asi tak na dvě minuty, protože pak se objevilo moc pěkné hřiště, u kterého jsme zastavili.

To už se blížila třetí hodina, půjčovné nám končilo v půl čtvrté, takže zatímco holky se šly klouzat a prolejzat si, my jsme s Péťou propočítávali, kolik času jim na hřišti dáme. Ve čtvrt na čtyři jsme vyráželi z hřiště, vzali jsme to přes most Kaisermühle a zpátky do půjčovny, což bylo asi 1,5 km. Na pevninské části jsme zahlédli také nějaká hřiště a vzhledem k tomu, že to nebylo daleko od půjčovny, navrhli jsme holkám, že si tam můžeme pak dojít zpátky pěšky. Ne že by se to setkalo s velkým ohlasem, ale nicméně bylo 15:20, když jsme parkovali před půjčovnou kol.

Zaplatila jsem požadovanou sumu, vzala jsem si zpátky občanku, rozloučili jsme se a po zhodnocení našich časových a jiných možností jsme se rozhodli vrátit se k tomu hřišti, které jsme viděli. Tam když jsme došli, tak ještě nebyly ani čtyři hodiny a vzhledem k tomu, že tentokrát už nás fakt netlačil žádný čas, vydrželi jsme tu určitě hodinu. Původně Péťa ještě chtěl vzít holky do Prateru, na mašinku a na nějaké atrakce. Ale mašinka jezdí jen do šesti hodin do večera a navíc byl víkend, tak jsme se rozhodli na to dneska vyprdnout a zůstat déle na hřišti.

Po páté hodině jsme se vraceli na metro U1 a přesunuli se na apartmán. Uvařili jsme si tu večeři (v troubě připravované lasagne) a po večeři jsme se ještě vydali do Motorikparku, který máme nedaleko a kvůli kterému vlastně bydlíme v této čtvrti, protože jsem si pamatovala, jak se mi tenkrát líbil a že by se mohl líbit i holkám. A bylo to fajn. Přišli jsme tam sice asi až o půl osmé, ale bylo tam narváno jako kdyby byly tři hodiny odpoledne. Holky si procházely balanční prvky a byly spokojené. Hlavně Kačenku tyhle věci moc baví. Ona ty překážky chodí opakovaně, aby se v nich zlepšovala, na tyhle aktivity má fakt odhodlání.

V devět hodin jsme byli zpátky na apartmánu, všichni jsme se vykoupali a honem do postele. Byl to pěkný a nakonec i nabitý den. Někdy se prostě vyplatí nechat věci plynout a přizpůsobovat je spontánně.

Pondělí – Schönbrunn ZOO

Schönbrunn a místní vídeňská ZOO bylo to jediné, co jsme věděli, že chceme ve Vídni během našeho pobytu navštívit. Když jsme tu byli před pěti lety s malou Kačenkou, tak jsme do téhle ZOO nešli, ale tentokrát, když už máme obě holčičky, které si to můžou užít, jsme věděli, že tam musíme. A tak jsme si dopředu koupili vstupenky a naši návštěvu jsme si naplánovali na pondělí, kdy mělo být ještě hezky a kdy by v ZOO mělo být méně lidí.

Jak jsme naplánovali, tak jsme udělali. V pondělí jsme se ráno vykodrcali z apartmánu a metrem jsme přejeli až k Schönbrunnu. Metrem to je od nás docela štreka, museli jsme přestupovat z červené U1 na zelenou U4, ale jelikož není problém zorientovat se ve vídeňských linkách metra, bezpečně jsme vystupovali o půl hodiny před branami Schönbrunnu z metra. Tady jsme se natřeli opalovákem a holky se vrhly do pytlíku bonbonů, který měly slíbený.

No a pak jsme vyrazili směr Schönbrunnský palác. Já jsem se kochala tím, jak je pěkný, holky si pobíhaly a pojídaly bonbony a Péťa někam utíkal hledat stín. Tady byly ještě davy lidí, ale tušila jsem, že míří především do zahrad a že do ZOO samotné tolik lidí nepůjde. My jsme si dopředu úplně nestudovali, který vchod do ZOO je hlavní, ale zvolili jsme ten, co vede v podstatě od Neptunovy kašny. A to se ukázalo, že to je vchod vedlejší. Když jsme tam přišli, tak tam nebyla vůbec žádná fronta. My navíc s online vstupenkami šli rovnou k turniketu a byli jsme hned uvnitř.

Už cestou do ZOO jsem holkám říkala, že když tam budou nějací plyšáci za rozumnou cenu, tak že si budou moct každá jednoho vybrat. Samozřejmě že se toho chytly a pořád nás s tím bombardovaly, ale hned za turnikety jsem je vzala do obchůdku, abych obhlídla ceny. A byli tam i malí plyšáci za přijatelných 8 EUR, tak to jsem řekla, že si klidně koupit můžou, ale že to nebudeme kupovat hned a že je koupíme třeba i v nějakém jiném obchodě. No tak to byla chyba, jak se časem ukázalo, protože tady v tomto obchodě měli zelené mořské želvy, které se holkám líbily a hlavně tedy Barunka říkala, že chce želvu.

Nicméně odešli jsme bez plyšáků a rozhodli jsme se napojit na hlavní vyhlídkový okruh vedoucí skrz celou ZOO. Údajně měl tento okruh trvat tři a půl hodiny. My jsme na něm strávili mnohem více času, ale vzal nás po všech highlightech ZOO, to bylo bezesporu. Nejdříve jsme minuli výběhy s nosorožci, buvoly či pelikány, a to jsem si říkala, že nevidím rozdíl mezi touhle ZOO a třeba pražskou. Přečetla jsem si totiž o vídeňské ZOO, že několikrát za sebou vyhrála cenu nejhezčí ZOO Evropy. Ale když jsme došli k šelmám a dostali jsme se do řekněme historičtější části ZOO, kde vedla jedna široká cesta od Schönbrunnu k císařskému paláci (dneska je z něj restaurace) a kolem dokola do kruhu vyvedené výběhy, tak tady to svoje kouzlo mělo.

Naštěstí tu ty výběhy nebyly už tak stísněné, lvi už dávno dostali trochu více prostoru o kus dál a výběhy byly poměrně velkoryse řešené, v dřívějších dobách si představuji, že tu byla zvířata chována klecovitě pro potěchu smetánky.

Ale na co já jsem se pak už těšila, tak to byla panda velká, protože ta je velkým lákadlem Schönbrunn ZOO. A měli jsme štěstí! Když jsme kolem ní procházeli poprvé, tak se nám ukázala v celé své kráse a dokonce se šla i najíst a když jsme kolem ní procházeli podruhé, tak se šla zase napít. Já jsem byla spokojená a byla jsem i ráda, že se mi zrovna podařilo dostat se až k výběhu, takže jsem tam pak holky mohla postavit na zídku a měly pohled na pandu z první ruky. Takže jo, pandu jsem viděla, teď už jsem mohla v klidu ZOO opustit.

My jsme pak ale pokračovali dále, došli jsme až k hlavnímu vchodu, kde jsme asi půl hodiny strávili v pavilonu s krokodýly a podobnou havětí. Byl tam ale moc hezký podvodní tunel, kde nám nad hlavou plavaly ryby a to se mi líbilo moc. Když nad tím tak přemýšlím, tak jsem takovým podvodním tunelem asi nikdy neprocházela, takže to byl pro mě také zážitek.

Pak už jsem ale identifikovala, že mám fakt hlad a že bychom si měli dát něco k jídlu. Byl už na to rozhodně čas. Jídlo jsme si dali v jednom bistru, kde já jsem si dala sendvič se šunkou a sýrem, Péťa si dal nějaký slaný preclik a holky si daly meruňkový koláč a bábovku. Takže každý tak nějak podle svého gusta. My dva jsme si tam ještě koupili radlera a nakonec jsme byli všichni spokojení. Po jídle, které jsme zvládli tentokrát rychle, jsme pokračovali na další expozice. Viděli jsme koaly, orangutany a také slony. Taková ta klasická exotická zvířata, která se člověku vybaví, když se řekne ZOO.

Už delší dobu jsem od holek poslouchala, že by chtěly zmrzlinku, ony by ji samozřejmě nejradši obědvaly, svačily a pak večeřely, ale u orangutanů jsem jim každé jeden kornout koupila. Musím říct, že kornout už nějak zvládá i Barunka jíst, že nemá zmrzlinu všude po těle, takže se to dalo a i se zmrzlinama jsme pokračovali v cestě. Když jsme došli někam k lachtanům, chtěla jsem se podívat do obchodu se suvenýry, jestli tady také nemají ty plyšáky, co si holky vyhlídly u vchodu.

Bohužel tu neměli želvu, což byl zásadní kámen úrazu, protože Barunka se rozhodla, že prostě chce želvu a pandu červenou tu sice měli (tu chtěla Kačenka), ale mně přišla trochu opelichaná a nekupovali jsme ji prostě. Místo toho jsme se rozhodli, že dojdeme rychleji zkratkovitě k onomu vchodu, kde jsme viděli plyšáky na startu, koupíme je a pak se vrátíme zpátky na prohlídkový okruh.

Tak jsme také udělali. Byly asi tři nebo čtyři hodiny odpoledne, my jsme přesprintovali půlku ZOO, abychom ukořištili dva vytoužené plyšáky. Želvu a pandu červenou. Kdybyste viděli to nadšení, že mají konečně plyšáčky… Jeden by si pomyslel, že doma žádného plyšáka nemají.

Po úspěšném lovu jsme se zase pomalu vraceli zpátky na trasu k lachtanům. Cestou jsme navštívili pavilon s ledními medvědy, který tu mají pěkně udělaný, uprostřed je expozice a nahoru či dolů se chodí po točitém ochozu. Měli jsme štěstí a i v tom horku, které ten den panovalo, se nám lední medvěd několikrát ukázal v celé své kráse. A ve výběhu naproti jsme viděli zase medvěda brýletého. Bylo zkrátka na co koukat.

Nesměli jsme vynechat pavilon tučňáků, ve kterém Kačenka ihned prohlásila, že to jsou tučňáci z Madagaskaru a ti se nám pěkně předváděli, to bylo prima. Tím v podstatě končila naše prohlídka spodní části ZOO, takové té historické a poté jsme se vydali nahoru do kopce jakoby do lesa. Tam chodí pravděpodobně méně lidí, nevede tam asfaltová cesta, jen zpevněná a ve skutečnosti tam moc zvířat není. Ale je tam stín a větší klid.

My jsme teda stín zrovna už nepotřebovali, bylo asi pět hodin odpoledne a k Vídni se přiblížila bouřka, nebe se zatáhlo černými mraky a hromy se ozývaly každou chvílí. Pořád jsem to konzultovala s radarem a předpovědí počasí a vypadalo to, že se nám bouřka vyhne, tak jsme doufali. Na déšť jsme totiž nebyli vůbec vybavení. My jsme nebyli vybavení ani na chladné počasí, nebrala jsem holkám do batohu ani mikiny, protože ochlazení původně podle předpovědi mělo přijít později.

Nicméně i s blížící se bouřkou jsme se zastavili hned u prvního výběhu s vlky, kde bylo hřiště, takže se tam holky musely jít proběhnout, bez toho by to nešlo. Ale ať si hrají, mě uklidňovalo, že hned u hřiště je velký dřevěný domek, do kterého bychom se mohli případně schovat.

Když jsme pak stoupali nahoru do kopce k hornímu vchodu do ZOO, začalo poprchávat, ale bylo to snesitelné, poprchávalo opravdu drobně a navíc jsme ještě byli částečně schovaní pod stromy. Prošli jsme rychle kolem voliér s ptáky a včelích úlů a došli jsme do domu, který představoval typický rakouský dům v Alpách. Takový ten obrovský dům s jednou nebo spíše dvěma terasami, na terasách všude kytičky, vyřezávané okenice, no prostě úplná pohádka. A uvnitř byla hospodářská zvířata jako krávy nebo slepice. Obzvlášť nás zaujala líheň kuřátek, kde jsme viděli, jak velká kuřátka jsou po vylíhnutí, po jednom dni, po týdnu a dále.

Proběhli jsme si i zbytek domu, kde jsem holkám ukazovala, jak se dříve bydlelo, jaké měli lidé postele, dětské kolíbky, skříně. A když jsme si to tady prohlídli, byli jsme už úplně nahoře u východu ze ZOO. Zpátky dolů jsme se vracet už nechtěli, to jsme zavrhli. Já jsem totiž chtěla vylézt ze ZOO nahoře, abychom se pak dolů dostali Schönbrunnskou zahradou, kterou jsem si chtěla nenásilně prohlédnout a určitě bych už děti nedonutila, aby se se mnou vydrápaly nahoru na kopec. A holky už si také přály opustit ZOO, už je to přestávalo bavit.

Nedivím se, strávili jsme tu hodně času. Ale ještě jsme věděli, že mezi horní a spodní částí ZOO je relativně nově vybudovaná visutá cesta. Nazývají ji stezkou v korunách stromů a je to lávka zavěšená mezi stromy, s příjemným sklonem, kterou se dá dostat z jedné části ZOO do druhé. Na tu jsem holky ještě ukecala, protože mají takovéhle lezení rády. A byla moc fajn ta stezka. Šli jsme po ní obousměrně, takže jsme si ji užili dosytosti. Holky po ní běhaly sem a tam a já jsem si vychutnala i nějaké ty výhledy na Vídeň.

ZOO jsme opustili asi v šest hodin večer horním vchodem, jak bylo v plánu. Když jsme ji opouštěli, přestávalo pomalu poprchávat. Došli jsme kousek po rovince k pavilonu Gloriette, který se tyčí nad Schönbrunnským palácem (je to ta budova nahoře na kopci), a odtud jsme měli jednak krásný výhled dolů a na město, ale holky spíše ocenily, že jsme viděli i duhu, která se objevila na obzoru. Duhu a za ní tmavý mrak, jak bouřka odcházela pryč.

Poté, co jsme si tu udělali sérii fotek (z nostalgie, protože tady jsem se fotila s tehdy půlroční Kačenkou), už nebyl problém seběhnout kopeček dolů k Neptunově kašně a k Schönbrunnskému paláci. Holky tady vyškrábly opět nějaké zbytky energie a najednou už zase nevypadaly unaveně. Ale my jsme stejně už jen scházeli dolů a směrovali to k metru. Už jsme se nikde v zahradách nezdržovali, už jsme na to neměli ani chuť, ani energii.

Došli jsme místo toho na metro, což nám stejně zabralo nějaký ten čas a dvěma linkami metra jsme přejeli ze Schönbrunnu na Riemannplatz, což byla zastávka, kde jsme vystupovali k našemu ubytování a tam jsme zaskočili do Sparu udělat nákupy dalších zásob jídla. Přes víkend se nám zásoby lehce ztenčily a cílem bylo nenakoupit toho tolik, abychom to stihli sníst a nemuseli to vyhazovat nebo tahat domů. To jsme asi úplně neodhadli, nákup jsme udělali poměrně velký, ale koupili jsme si i nějaké pivo a večeři, tak jsme pak naskočili do tramvaje a frčeli domů.

Uvařila jsem nám masové knedlíky, okoupali jsme se, najedli jsme se, otevřeli jsme si pivo a ten den už jsme nikam nešli. Bylo hodně hodin, venku se schylovalo k dalšímu dešti a myslím, že jsme si to dneska náramně užili.

Úterý – Haus des Meeres

V noci ve Vídni pršelo, ale ráno už to na další déšť nevypadalo. Předpověď počasí byla příznivá, i když se samozřejmě dle očekávání znatelně ochladilo a foukal vítr. Původně jsem si myslela, že bychom využili úterý k návštěvě Prateru a nechali si případně Haus des Meeres na středu, protože to byla předpověď počasí o něco horší. A předpokládala jsem také, že když se dělá do domu moří rezervace vstupenek online, tak že bude nebude možné lístky takhle na rychlo sehnat. Pokud nám to vůbec vyjde v rámci pobytu.

Ale ukázalo se, že rezervační systém nabízí hodně volných lístků i na dnešek. Přecijen byl úplně obyčejný všední den, bylo úterý, takže kdo by se tak cpal do domu moří. Jedině čestí turisté. A protože se Péťa obával, že bychom si dům moří ve středu nevychutnali, protože bychom se stresovali tím, že musíme stihnout vlak, rozhodli jsme se tedy raději pro úterý. Lístky jsem koupila pro jistotu až na 11:15, abychom měli klídek. Trochu jsem nás podcenila, protože vypravování z apartmánu nám šlo každý den docela rychle, většinou jsme byli před desátou hodinou venku, a to jsme nijak nespěchali.

Nejinak tomu bylo i tentokrát, takže když jsme byli asi ve tři čtvrtě na jedenáct u domu moří, měli jsme ještě chvíli času. Ten nebylo těžké jakkoli vyplnit, protože u domu moří se nachází hned několik dětských hřišť, takže plán byl více než jasný. Holky si tam začaly lézt po prolézačkách a byla pohodička. Z té nás vytrhlo Barunky velice obvyklé “mami, čůrat”, a to už se ale přiblížil čas našich lístků, takže jsme zaběhli dovnitř do domu moří a fast trackem se dostali dovnitř. Opět nepochopitelně tu stála fronta lidí, kteří si kupovali lístky u pokladny, my jediní s mobilem v ruce a lístky uvnitř. Pořád to nedovedu pochopit.

Zatímco Barunka s Péťou byli na toaletách, já jsem šla s Kačenkou obhlídnout obchod se suvenýry a samozřejmě vyvstala otázka, jestli si tady můžou holky koupit také jednoho plyšáka. Na to jsem řekla, že možná jo, ale že až poté, co si to tady celé prohlídneme a půjdeme domů. Takže si můžete tipnout, kolikrát za den jsem slyšela o plyšácích.

Prohlídku jsme zahájili procházkou podvodním tunelem, kde plavali rejnoci a rybky a bylo to boží. A hned vedle bylo kontaktní akvárium, kde si holky mohly sáhnout na ryby nebo si je pohladit. Tak tady by mohly zůstat asi po celou dobu naší návštěvy, protože se jim tam moc líbilo. Ale celý dům moří je postaven v bývalé protiletadlové věži a má deset pater, ve kterých je umístěno strašně moc akvárií (některá malá, některá velká) se spoustou ryb, žraloků, rejnoků a podobnou faunou, takže pokud jsme si dům chtěli projít, museli jsme holky od hlazení ryb odtrhnout.

V dalším patře tedy nebylo moc ryb, ale byla tam taková ta havěť jako hadi, pavouci, štíři a další ne úplně hezcí živočichové. Jako být na mě, já bych tohle patro proběhla. Holky sdílely podobný názor, takže jsme se rychle přesouvali k něčemu zajímavějšímu. Tropický výběh, kde nám nad hlavami běhaly opičky, rozhodně zajímavější byl. A úplně nejzajímavější bylo asi akvárium, kde nás okusovaly, nebo spíš ožužlávaly malé rybičky. To se holkám líbilo moc a také jsme se k tomuhle akváriu ještě několikrát vrátili. To bylo opravdu moc fajn.

Když jsme byli asi ve čtvrtém patře, našli jsme tu příjemnou kavárnu a bylo hned rozhodnuto, je čas na pauzičku. Koupili jsme si něco dobrého k jídlu (holky opět něco sladkého, já klasicky wiener schnitzel v housce) a usadili se ke stolkům s výhledem na město. Kavárna byla téměř prázdná, což mě dost překvapilo a bylo to hrozně fajn. Takže jsme se tu chvíli zdrželi, holky si přidaly každá po jednom donutu a já jsem si tu koupila ještě kávu.

Těch akvárií tu mají opravdu hodně. Určitě stojí za zmínku všichni ti žraloci, mořští koníci, chobotnice, hvězdice a nebo mořské želvy, ty byly opravdu nádherné. My jsme si tak postupně pokračovali po patrech nahoru, až jsme se dostali do sedmého patra, kde bylo akvárium, které se dalo celé obejít, a člověk měl tak pohled na ryby a žraloky ze všech stran. Tady se nám líbilo, pobíhali jsme tak kolem dokola, když v tom najednou se spustil alarm a celá budova začala houkat. Byl to požární poplach a bylo nám řečeno, že je potřeba okamžitě opustit budovu a zachovat u toho klid.

Musím říct, že panika žádná nebyla, lidé normálně v klidu sešli dolů po schodech a vyšli jsme ven před budovu, kde jsme všichni čekali, co se bude dít. V podstatě hned poté, co jsme vylezli ven z budovy, tak přijeli hasiči. Kačenka se dala hned jak jsme vylezli z budovy do pláče. Já jsem tak nějak tušila, proč brečí, ale všimnul si nás jeden mladý Rakušan, který v domě moří pracuje a ptal se nás, jestli jsou holky vyděšené kvůli tomu požárnímu poplachu. Řekla jsem mu, že jen malinko, protože se mi nechtělo vysvětlovat pravý důvod Kačenčina pláče. A on nám hned říkal, že z 99% to bude falešný poplach a že pak budeme moct jít zase dovnitř, ať nemáme strach.

Poděkovali jsme mu, byl fakt hrozně milí. Ale Kačenka plakala především kvůli tomu, že hrozilo, že už si nebude moct koupit toho plyšáka, na kterého se těšila, protože najednou stojíme mimo budovu a nedejbože, že by ten obchod s plyšáky vyhořel. No to by byla opravdu učiněná katastrofa.

Naštěstí se opravdu i tentokrát jednalo o falešný poplach a my jsme se zanedlouho mohli vrátit zpátky dovnitř. U vchodu nám nějakým způsobem zkontrolovali vstupenky a my jsme se brzy dostali zpátky do sedmého patra, kde jsme předtím skončili.

Pak už jsme si jen doprohlédli zbylá patra. Z těch vyšších už byl povětšinou i pěkný výhled na Vídeň, který jsme také oceňovali a úplně nejlepší výhled na město byl z posledního patra nebo spíš z terasy na střeše, kde je i restaurace. Do té jsme nešli, ale obešli jsme celou střechu a podívali se na Vídeň pěkně z ptačí perspektivy. To bylo super a když jsme si to tady prohlédli, tak už jsme sestoupali až dolů ke vchodu. Chtěli jsme zkusit jet výtahem, ale ty tady byly beznadějně přetížené, i když nebylo v domě moří tolik lidí, přecijen výtahy kapacitně nedostačovaly. Takže jsme šli pěšky po schodech a po cestě se příležitostně zastavovali u akvárií, která nás bavila.

No a následně se holky dočkaly, byly jsme konečně v obchodu se suvenýry. A začal výběr plyšáků. Barunka se rozhodla opět pro želvu, protože chtěla mít celou želví rodinku. Ale vybrala si takovou želvu, která se mi fakt nelíbila a prohlásila jsem, že za takovou želvu osm éček nedám, takže jsme měli malinko konflikt, ale nakonec se podařilo najít želvu o jedno euro dražší, která už vypadá k světu, takže tu jsme vzali. A Kačenka chtěla modrého delfínka, že ještě žádného nemá. Tak bylo rozhodnuto, noví plyšáčci v ruce a šli jsme kam jinam než na dětské hřiště před budovou.

Nakonec jsme v domě moří nestrávili tolik času jak jsme si dopředu mysleli, byly asi čtyři hodiny, když jsme vyšli z akvárií ven. Takže jsme měli dost času na to, aby se holky vyřádily na hřišti a strávili jsme tu určitě více než hodinu. Holky byly nadšené, spokojené, nožičky je samozřejmě přestaly bolet hned po opuštění budovy, takže všechno v pohodě.

K večeru jsme se přesunuli metrem na apartmán, tam jsem uvařila večeři (opět masové knedlíky, protože jsme jich předchozí den koupili nějak hodně), kterou jsme snědli a protože se holky těšily ještě na hřiště v Motorikparku, rychle jsme apartmán zase opustili a došli si ještě na hřiště, kde jsme strávili další hodinku. Tentokrát tam nebylo tolik lidí, přecijen nebyla neděle a nebylo horko, takže jsme to tam měli v podstatě pro sebe a i já s Petrem jsme si vyzkoušeli některé cvičební prvky, které byly všechny zaměřené na udržení rovnováhy a jako upřímně některé fakt nebyly lehké a vůbec jsem je nedávala. Další den jsem pak cítila svaly na břiše, které jsem už dlouho necítila.

Ale bylo to opravdu fajn, kdyby se už nestmívalo a nezačala být pomalu noc, tak tam chodíme ještě teď. To hřiště je super a byl to vlastně důvod, proč jsem hledala ubytování v této čtvrti a v dochozí vzdálenosti k Motorikparku.

Středa – Prater a odjezd domů

Ve středu ráno jsme se probudili do lehce deštivého dne. S tím jsme ale počítali, odpovídalo to předpovědi počasí, která podle všech meteo aplikací v průměru hlásila, že buď přestane pršet kolem jedenácté až půl dvanácté nebo bude pršet celý den. A my jsme na apartmánu mohli zůstat do jedenácté hodiny dopoledne, takže naše jasná volba byla udělat si pomalé ráno, v klidu se zabalit a využít toho, že můžeme být do jedenácti hodin pod střechou.

Musím říct, že sbalit se zpátky do krosny, tedy do omezeného prostoru s omezeným počtem věcí (ne jako když člověk jede autem a tahá tunu zbytečností) bylo poměrně jednoduché a balení nám šlo dobře. Poklidili jsme v rámci možnosti po sobě byteček a těsně před jedenáctou hodinou jsme sešli dolů do lobby, kde jsem si já ještě koupila kafe jako každý jiný den. Pak jsme se podívali ven a ještě tam mrholilo. Tak jsme se rozhodli, že já s holkama počkám ještě ve společenské místnosti dole a Péťa skočí s tříděným odpadem k Lidlu, kde víme, že jsou popelnice na odpad. To jediné nám nebylo moc jasné, totiž kam tady máme házet odpadky.

Podle radaru údajně vůbec nepršelo, nicméně venku mrholilo, takže když jsme odevzdali kartičky k pokoji, nasadili jsme si kšiltovky a vydali se na metro. Přejeli jsme nejprve na hlavní nádraží, kde jsme tentokrát hodlali využít úschovny zavazadel a naházeli jsme batohy za malý poplatek do skříňky. To bylo super, protože nám to umožňilo volně se pohybovat po Vídni a neřešit zavazadla. První den jsme to neudělali, protože jsem si myslela, že se jen půjdeme na chvilku projít po Belvedere, ale pak jsem trochu litovala, že jsme to neudělali.

Nicméně teď už jsme byli chytřejší a od úschovny zavazadel jsme si to namířili na lokální linku vlaku, která také jela směr Prater. Tam jsme totiž měli primárně namířeno. Již několik dní jsme holkám slibovali, že se budou moci projet Lilliputbahn, což je úzkokolejka, která jede po dráze měřící asi 4 km a pro děti je to dobrá atrakce. A pořád nám na to nějak nevycházel čas, protože jsme měli přes den jiný program.

Takže dnes byl ten den, který jsme chtěli Prateru věnovat. Když jsme asi o deset minut později vystupovali z vlaku na nádraží u zábavního parku, tak první, co jsme navštívili, byli místní toalety. Hned poté jsme se vypravili ven a přešli do Prateru (bylo to opravdu kousek). Pořád mrholilo a tím, jak mrholilo, bylo i takové lezavo, které zalézá pod nehty. Říkala jsem si, že pokud tohle vydrží celý den, tak my to zvládneme tak dvě hodiny, než budeme mokří a zabalíme to.

V podstatě hned za branami parku jsme viděli autodrom, takže to bylo jasné, jdeme na autíčka. Holky to samozřejmě jednomyslně odsouhlasily, takže jsme naskákali do autíček a projeli se. Bylo to super, protože jsme měli celý autodrom úplně pro sebe, nikdo tam nebyl. Takže pecka, první atrakce na jedničku. Od autodromu jsme pokukovali po velkém ruském kole zvaném Riesenrad, ale ještě jsme tam nešli, spíš jsme směřovali k ceduli Lilliputbahn, protože pokladna s hlavním nádražíčkem byla nedaleko.

Měla jsem trochu strach, že úzkokolejka bude v tomhle počasí a ve všední den zavřená. Ostatně hodně atrakcí tu zavřená opravdu byla. Ale naštěstí ne Lilliputbahn. Pán nám na pokladně prodal lístky a vlak měl přijet asi za 15 minut. Takže úplná paráda. Když jsme se ho dočkali, byl úplně prázdný a my jsme ho měli opět zcela pro sebe, takže jsme si mohli vybírat, kam si sedneme. A posadili jsme se doprostřed vlaku, abychom si to náležitě užili.

Cesta byla super, trvala asi 15 nebo 20 minut a projeli jsme si kousek Prateru. Nevede přímo zábavním parkem, ale venkovní částí Prateru, takže člověk spíše vidí na atrakce zvenčí, ale zato cesta vede zelení. Což je fajn. Závěr trasy vláčku vedl malým tunýlkem, což byla pro holky taková pomyslná třešnička na dortu.

Po projížďce vláčkem nastal další úkol, a to najít nějakou pěknou atrakci, kterou by si holky užily. Jak jsem psala, tak bohužel hodně toho bylo zavřeného a třeba do takových strašidelných domů bych holky ještě nepustila. Procházeli jsme tedy Praterem a nálada v týmu začala poklesávat. Když do toho započítám to mrholení, tak to náladě také vůbec nepřidávalo. A pak jsme ho konečně našli. Ledový hrad, resp. hrad jako z Doby ledové, co do něj vedl vláček jako do strašidelného hradu, ale strašidelný nebyl, byl pro děti. Tak to bylo ono.

Koupili jsme si lístky a jeli dovnitř. Čekali tam na nás lední medvědi, tučňáci, tuleni, spřežení vlků, krabi, rybky a já nevím, co všechno ještě, bylo toho spousta a bylo to dobrý. Holky byly spokojené, protože se konečně dočkaly, uvnitř jsme se ohřáli, venku mezitím i přestalo mrholit a najednou bylo všechno růžovější.

Ocitli jsme se také v uličce, kde bylo otevřeno více atrakcí, takže chvilku po ledovém domě se holky dostaly i na klasický kolotoč, kde si mohly nasednout každá na jednoho koně pohybujícího se nahoru a dolů. To mi přišlo super, protože na takový kolotoč bych chtěla i já. Takže asi nemusím nijak zvlášť vypichovat, že holky byly na vrcholu blaha. Podle mě to byla pro ně top atrakce.

Ono se to nezdálo, ale tou dobou už jsme strávili v Prateru docela dost času, bylo poměrně hodně hodin a také jsme začínali mít všichni hlad. Chtěli jsme ale ještě jít na to velké známé ruské kolo. Dokonce i holky na něj chtěly jít, takže bylo o plánu rozhodnuto a šli jsme ještě tam. Snad poprvé v mém životě jsme si koupili rodinnou vstupenku a nasedli jsme do jedné z kabinek ruského kola.

Kolo se s námi vlastně jen jednou otočilo kolem dokola a v podstatě pořád jsme stáli, protože dole někdo vystupoval nebo nastupoval. Byl to super zážitek, kolo je opravdu obrovské a výhled na Vídeň byl odsud fakt pěkný. Ten výhled jsem ocenila asi jen já s Péťou, ale zase holky mohly koukat dolů na Prater, což bylo taky prima. Prostě zážitek.

Věděli jsme, že Riesenrad je poslední atrakce, na kterou chceme jít, takže jsme poté zamávali Prateru a vydali se na metro. Měli jsme ještě nějaký čas před odjezdem vlaku a já jsem si přála dojet se podívat na Stephansdom. Normálně památky tolik nemusím a děti bych po nich nechtěla tahat, ale na tuhle katedrálu jsem se podívat chtěla, metro jede přímo k ní, takže mi to přišlo jako skoro žádný effort a dojeli jsme tam.

Pokochala jsem se a mohli jsme pokračovat dále. Pokračování v cestě nám opět překazila touha dětí po toaletě. Ta byla naštěstí hned v metru, ale když už jsme byli v metru, tak jsme to zase trochu přeplánovali a přejeli jsme metrem ke státní opeře, kde jsme se rozhodli vyzkoušet jízdu tramvají č. 1, která údajně objíždí centrum města a projíždí kolem nejznámějších památek. A není to jen údajně, ona to opravdu objíždí. Za krátký časový okamžik jsme z tramvaje viděli nejen onu státní operu, ale také Hofburg, budovu parlamentu, divadla a dalších. Kdybychom chtěli, tak můžeme na libovolné zastávce vystoupit a památku si prohlídnout, ale protože nás to ani jednoho tolik nebere, nedělali jsme to. A navíc holky byly spokojené, že sedí v tramvaji a nemusí chodit.

Pak už jsme jen naskočili do metra a přejeli pár finálních zastávek na hlavní nádraží. Do odjezdu vlaku nám zbývalo něco málo přes hodinu, takže jsme se šli najíst do místního food courtu. Péťa měl chuť na gyros, takže si dal gyros a já s holkama jsem byla věrná Burger Kingu. Pojedli jsme, popili a půl hodinky před odjezdem vlaku jsem zahlásila odchod směr toalety a úschovna zavazadel. Všechno nám tak krásně vycházelo a klapalo, až to bylo neuvěřitelné. Na ceduli příjezdů za chvilinku vyskočilo číslo nástupiště a už jsme si to mířili na číslo 12, kam přesně na čas přijel náš vlak.

Ještě ve Vídni jsme nabrali půlhodinové zpoždění, byla to nějaká hloupá shoda okolností, někomu se ve vlaku stal úraz, takže jsme na následujícím nádraží čekali, až přijede sanitka a dotyčného ošetří, proto to zpodění. Jinak už byla cesta plynulá a po čtyřech a půl hodinách jsme dorazili do Prahy na hlavní nádraží. Tam jsme přeběhli na vedlejší nástupiště a naskočili do vlaku, který nás hodil zpátky do Libně a odtud pak autobusem až domů.

Wow byla to ale nabitá dovolená. Pro nás úplně jiný typ dovolené, než na který jsme obvykle zvyklí. Obvykle se nacházíme v horách a chodíme v přírodě, kde nikdo není. Ale byla super. Byla to příjemná změna nebo spíše bylo příjemné si vyzkoušet, jestli nám takový typ dovolený půjde. Dost mě překvapilo, kolik jsme za jednotlivé dny nachodili kroků. Hodně, řeknu vám. Možná i více než na horách. Ale pro holky byly jednotlivé aktivity tak atraktivní, že někdy ani nedržkovaly, že je bolí nožičky.

Nemůžu se dočkat na další naši dovolenou! Užívám si je s dětmi více a více, až to není ani možné a těším se na cokoli dalšího moc!