Lyžování v Harrachově

Harrachov je naše oblíbená destinace pro zimní dovolenou a protože nám to časové možnosti zatím umožňují, jezdíme sem rádi v předsezóně, tedy v lednu, kdy se dá očekávat, že tu nebude tolik lidí jako pak o jarních prázdninách. Už jsme si tu oblíbili apartmán, do kterého se velmi rádi vracíme a jinak tomu nebylo ani letos, kdy jsme si kolem poloviny ledna opět apartmán rezervovali jen pro nás.

Loni jsme měli trochu smůlu, protože když jsme přijeli do Harrachova, nikde nebyl vůbec žádný sníh a všude bylo jen bláto a tráva. Ale letos při nás stálo štěstí. Těsně před naším plánovaným příjezdem nasněžilo, a to docela dost, že všechno bylo nádherně pohádkově zasněžené, všechny sjezdovky v provozu, že jsem našemu štěstí ani nemohla uvěřit. Ale to bych předbíhala.

1. den – sobota – Příjezd do Harrachova a Mumlavské vodopády

Tak nějak všechno před odjezdem do Krkonoš klaplo, jak jsme potřebovali. Holky zůstaly týden před odjezdem doma a léčily se z rýmy, což znamenalo, že s největší pravděpodobností další víkend už budou dost v pořádku. V práci mi odpadly starosti s tím, že by mě o víkendu a další dny otravovali a v Krkonoších napadlo větší množství sněhu. Všechno to bylo prostě parádní. A tak jsme si v pátek odpoledne vyzvedli lyže pro holky v půjčovně, moje lyže ve skladu a už zbývalo jen zabalit se a připravit se k sobotnímu odjezdu.

V sobotu ráno jsme se opět vypravili z bytu bůhvíkdy, ale pravda je, že jsme to vzali trochu langsam, takže nikoho asi nepřekvapilo, že jsme vyjížděli až někdy kolem jedenácté hodiny z Prahy. Naštěstí na dálnici to nemáme daleko, takže jsme si zanedlouho frčeli směr severovýchod. Cesta ubíhala pěkně, holky celou cestu něco štěbetaly a protože byly vzhůru, zastavili jsme se kolem poledne na oběd v jedné obci, kterou jsme projížděli a kde jsem v mapách identifikovala pizzerii s dobrým hodnocením.

Dobře jsme udělali, protože tu vařili dobře. Objednali jsme si tu dle plánu pizzu (já jsem si objednala s holkama prazvláštní kombinaci kukuřice a ananasu), něco dobrého k pití a užívali jsme si dovolenkového módu. Když nám přinesli pizzu, vrhli jsme se do jídla, abychom pak opět naskočili do auta a vydali se na finální úsek do Harrachova. A to už nebylo daleko.

Auto jsme píchli rovnou před apartmán, ale ubytovat jsme se ještě jít nechtěli. Ze zkušeností už víme, že když se začneme ubytovávat, znamená to tak hodinu až dvě časovou ztrátu, protože dětičky se celé vysvlečou, začnou si hrát s hračkami a pak šíleně protestují, že se nebudou oblíkat a že nepůjdou ven. A to jsme tedy nechtěli dopustit. Takže jsme je nemilosrdně vyšoupli z auta, posadili na sáňky, na nich je oblékli do oteplováků, sebe taky a i se sáňkami jsme se vydali na procházku k Mumlavským vodopádům.

Protože letos bylo sněhu dostatek, mohli jsme holky naložit prakticky před apartmánem na sáňky a vézt je směr Mumlavské vodopády, což nás dost urychlilo nejen tento den, ale i všechny dny následující. K Mumlavským vodopádům jsme šli už zkušeně, protože sem chodíme každý rok. Vzali jsme to tentokrát rovnou Liščí stezkou a pak po druhém břehu Mumlavy až k vodopádům. Tam jsem tedy Barunku na sáňkách vézt nechtěla, ale šlo by to.

Netrvalo dlouho a byli jsme až u vodopádů. Lidí tu bylo poměrně hodně, protože sobota, ale zase už byly asi tři hodiny odpoledne, takže tu nebylo tak husto. Vyfotili jsme se u vodopádů jak na lávce, tak pak až přímo pod vodopády, kam jsem i přes Péťův prvotní protest s holkama doklouzala, čímž jsme měli povinné fotky do rodinného fotoalba z krku (děti se fakt tvářily otráveně, že je chci fotit) a pak už měly dětičky volnou zábavu v tom, že strašně nutně potřebovaly házet sníh do vody, což jim bylo umožněno.

Když jsme se dostatečně u vodopádů vyblbli a někteří z nás se i pokochali, vzali jsme děti opět na sáňky a vytáhli je do prudšího kopce nahoru k chatě, kde jsme se ocitli na hlavní pěší / běžkařské trase vedoucí k Mumlavským vodopádům. Po té jsme se chtěli svézt na sáňkách s dětmi dolů, což jsme také udělali. Cesta se hezky svažovala, ale ne moc prudce, takže pro jízdu na sáňkách to bylo vlastně dost ideální.

Tím pádem jsme byli za chvilku dole a protože jsme už neměli ambice jít někam dále, vraceli jsme se pomalu k apartmánu. Po cestě jsme se ale ještě stavili v lese na trase, kterou jsme také rádi v minulosti sjížděli na sáňkách a líbila se nám a párkrát jsme si ji sjeli. Měli jsme totiž ještě dost času, než by se začalo stmívat. Naše sáňkovací choutky nám ale překazila Barunka, která prohlásila, že se jí chce kakat, a tak jsme museli jít na apartmán, aby jsme její potřebu uspokojili.

Když jsme posléze došli na apartmán, Péťa začal nosit věci z auta, zatímco já šla s holkama do pokoje. Vybalili jsme všechny svoje věci, zabydleli jsme se a užívali jsme si pohodu sobotního večera. Tenhle den jsme ani nešli dolů do společenské místnosti, což ostatně neděláme nikdy, protože o víkendu jsou apartmány obsazené a tím pádem bývá obsazená i společenská místnost.

Místo toho jsme naložily holky do vany, které se v ní do sytosti vyblbly a pak už jsme se jen po večeři poskládali do postelí a večer strávili příjemným nicneděláním a přípravami na zítra. Nic nám tu nechybělo, ostatně jako vždycky na tomto místě v Harrachově.

2. den – neděle – První lyžování v sezóně

Jak jsme si zjistili předchozího dne, s lyžováním malých dětí v Harrachově to nebylo tak jednoduché, jak jsem si původně myslela. Sjezdovek s provazovými vleky pro malé a/nebo začínající lyžaře je tu dostatek, ale ve většině případů patří tyto sjezdovky lyžařské škole a platí tu, že vás na ni nepustí, pokud dítě nedáte do té lyžařské školy. Což já jsem úplně nechtěla, s Barunkou by to bylo zbytečné a asi i příliš brzy a s Kačenkou jsem to chtěla nejdříve vyzkoušet sama. Teprve až kdyby se ukázalo, že mě vůbec neposlouchá a nevnímá, tak bych ji přihlásila do lyžařské školy.

Konzultovali jsme to i s paní majitelkou předchozí den a ta nám doporučila vyzkoušet svah dole v centru Harrachova kousek od hotelu Inn, kde by údajně mělo být možné lyžovat i bez nutnosti přihlášení do lyžařské školy. A tak jsme se v neděli ráno vydali přesně tam. Péťa naskládal holek lyžáky do batohu, navěsil na něj i helmy a já jsem se v rámci úspory místa rozhodla, že se nazuju do lyžáků už u baráku a dojdu tam v botech.

No, to byla komedie. Po těhotenstvích s holkama se mi asi nějakým způsobem zvětšila noha a já se do těch lyžáků po dětech prostě nemůžu dostat. Když jsou ty lyžáky vyhřáté z místnosti, tak to ještě nějak dám. Ale já blbec jsem si je nechala přes noc venku v autě a další den jsem se do nich fakt NEMOHLA vůbec dostat. Musel mi pomáhat Péťa, že rozevíral botu co nejvíc to šlo, i tak to byla fuška a bez něj bych se tam nevlezla. No, kdo nás viděl venku u auta před barákem, jak se soukám do bot, asi se za břicho popadal.

Když se mi konečně podařilo se do bot dostat, mohli jsme se pomalu přesunout ke svahu. Neměli jsme to daleko. Já vzala svoje lyže, Péťa vzal ty holek a společně jsme šli dolů směrem ke Sporthotelu a pak za běžkařský areál, kde začínala cvičná sjezdovka. Obuli jsme tady holky do lyžáků a následně jsme se všechny nazuly do lyží a začali jsme zkoušet jízdu na lyžích.

Nejdříve jsme to testovali na dojezdu sjezdovky, jak to holkám bude klouzat. Netrvalo ale dlouho a Kačenka chtěla zkusit jízdu na vleku. Byl tu klasický provazový vlek a u něj stál pán, který ho obsluhoval, takže jsme se zeptali, jak to tady funguje. Následně jsme zaplatili sto korun na osobu s tím, že můžeme jezdit, jak dlouho chceme. Prima, byl to první den a my ještě nevěděli, jak to budeme zvládat.

Nejdřív jsem jezdila já s Kačenkou, Barunka zůstala s Péťou dole, kde zkoušela sjíždět spodní část sjezdovky. Já jsem s Kačenkou mezitím pilovala styl. Velice rychle se ukázalo, že letos se Kačenka naučit lyžovat chce. Sice jsem se nechala v půjčovně ukecat, že jí mám vzít 80ky lyže, takže to zprvu zkoušela na nich, ale viděla jsem, že jsou na ní pořád ještě hodně dlouhé a těžké na uřízení. Takže když to přestalo Barunku dole bavit, půjčili jsme si Barunky lyže, které byly jen 70 cm dlouhé a na nich to Kačence šlo prakticky samo.

Za chvíli jezdila sebevědomě pluhem dolů, já couvala před ní. Bylo to prima, obě jsme z těch úspěchů měly radost. Když už byla Kačka utahaná, vzala jsem si na chvíli Barunku a také jsem s ní zkusila vyjet svah na lanovce. Ale s Baru nám to nešlo, bylo to na ni asi ještě přecijen moc prudké, nahoře na svahu se jí lyže jen rozjížděly a já jsem celou dobu jen držela její lyže v pluhu.

Vyzkoušely jsme to takhle dvakrát třikrát a pak jsme pochopily, že tudy cesta nepovede a rozhodly jsme se to pro tento den ukončit. A protože se přiblížil čas oběda a my už jsme přecijen nějakou dobu na svahu strávili, vrátili jsme se zpátky na apartmán, lyže a boty jsme hodili do lyžárny, já jsem se přezula do normálních bot a společně jsme vyrazili do restaurace Roubenka, což je restaurace, do které chodíme poslední tři roky vždy.

Pohledem do meníčka jsem konstatovala, že se tady toho mnoho nezměnilo, ale jak holky povyrostly, byla ta nabídka pro ně přecijen o něco širší. Obě si samozřejmě neomylně objednaly malinovku, Kačence jsem objednala palačinku s marmeládou, Barunce řízek s kaší společně se mnou a pro nás dva s Péťou pivo. Takhle se mi ta dovolená líbí, pěkně pivko k obědu, to můžu.

Po obídku jsme vzali sáňky a rovnou z restaurace jsme šli sáňkovat na Televizní cestu. Tam bylo nejprve potřeba vytáhnout děti. Já nevím, že na těch dovolených, hlavně na těch zimních, utaháme hlavně sebe. Většinu cest jsme tady tahali děti na sáňkách a to se po celou dobu pobytu nezměnilo. Jinak to nebylo ani tehdy, a tak jsme se nejdříve plahočili do kopce až na Televizní cestu, kterou jsme vystoupali až téměř ke skokanským můstkům.

Poté už nás čekal sjezd dolů a tam to začalo stát za to! Letos jsme s tím sněhem měli opravdu kliku, cesta byla parádně utažená a sáňky se fakt dokázaly rozjet! Museli jsme to dost brzdit, abychom se nevysekali. Ale bylo to parádní. Párkrát jsme si jízdu nahoru / dolů zopakovali a vždycky to byl zážitek. A když už jsme měli dost sáňkování na Televizní cestě, rozhodli jsme se sjet to na sáňkách až dolů do centra Harrachova.

Což nám šlo se střídavými úspěchy, cesta tady nevedla dostatečně rovně a dostatečně dolů, navíc byla spíš svažitá na stranu, takže jsme věčně končili někde v pangejtu. Ale byla to sranda i tak. Nahoru k apartmánu jsme pak došli vysportovaní a spokojení. Mám pocit, že nikdo ale nechtěl odpočívat, i když to na sáňkách vypadalo, že Barunka nám usne. Na pokoji se však tato potřeba nekonala, a tak jsme šli raději ještě navečer okupovat společenskou místnost, kde jsme hráli spoustu společenských her, které jsme tam našli.

3. den – pondělí – Lyžování a skokanské můstky

Další den ráno probíhal velice obdobně dnu předchozímu. Vstali jsme a začali se vypravovat na lyže. Rozdíl byl v tom, že jsem se do lyžáků dostala obstojně i důstojně sama, že jsme na svah brali jen jedny (ty kratší) lyže a že Barunka vůbec lyžovat nechtěla. Tak zněla dohoda, kterou jsme respektovali, a tak místo lyží a lyžařské výbavy jsme vzali s sebou ještě sáňky.

Díky tomu jsem mohla s Kačenkou lyžovat na svahu, zatímco Péťa s Barunkou sáňkovali hned vedle nás. Kačenka v pondělí dělala další velké pokroky. Pilovali jsme spolu zatáčení a na konci dne jsme už sjížděli slalom. Bylo to prima, na svahu jsme vydrželi zase tak hodinku nebo hodinku a půl, ale je pravda, že sáňky s Barunkou velice lákaly.

Takže po ukončení lyžařského výcviku byl cíl jasný – Kačenka chtěla sáňkovat také a netrvalo dlouho a pustil ji Péťa na sáňkách samotnou. Takže to byla velká legrace, ještě že to naše dítko mělo na hlavě lyžařskou helmu, protože se díky množství skokánků po cestě dost často vyklopila.

Když se dětičky dostatečně vyblbli, vrátili jsme se na apartmán, hodili lyže do lyžárny a pak šli opět na jídlo do restaurace Roubenka. Tady si už děti objednaly samy, Barunka objednala dvakrát malinovku a dvakrát palačinky a bylo vymalováno. Holky byly ale hodné, když to srovnám s předchozími lety, tak to bylo letos pohodové, kupodivu ani žádná vylitá malinovka se nekonala.

Po obědě, kdy jsme se s Péťou opět přecpali a měli jsme v nohách i každý jedno to pivo, jsme vytáhli sáňky na střechu Sporthotelu, odkud jsme děti na sáňkách táhli až ke skokanským můstkům. Ty vole, to je kopec jako kráva. Tam stačí jít jen tak pěšky. Ale vláčet se tam s dítětem na sáňkách, to je ještě jiný level. Upřímně nevím, jak jsme to dali, ale dali jsme to. Jako takhle, zase to nebyla taková divočina, nijak zvlášť to neklouzalo, jen je to prostě prudký kopec.

Ale dostali jsme se až nahoru nad vyhlídkovou plošinu, kde jsme měli původně ambice vyjít po schodech až nad druhý skokanský můstek. Jenže tam to bylo hodně namrzlé a klouzalo to. Zkoušela jsem jít kousek s Kačenkou, ale klouzaly jsme se tam obě dvě, Kačka věčně na zadku, no brzy nám bylo jasné, že na to prdíme a nejdeme tam. Sešli jsme tedy jen na vyhlídkovou plošinu, která je pod střechou a namrzlé to tam nebylo.

Výlet ke skokanským můstkům patří mezi naši klasiku. Chodíme sem prakticky každý rok. Vynechali jsme snad jen loni, kdy nebyl žádný sníh, díky čemuž mohli jezdit lanovkou na Čertovu horu i turisté a my jsme šli místo skokanských můstků na výlet po hřebenech. Letos jsme ale vynechat nechtěli a hlavně počasí nám přálo, sněhu byl pořád dostatek, takže se výlet ke skokanským můstkům dal spojit s jízdou na sáňkách.

Pokochali jsme se výhledem na Harrachov, tedy alespoň my starší ročníky a pak jsme se vrátili zpátky k sáňkám a na Televizní cestu, kterou jsme brousili stejně jako předchozí den. Oproti včerejšku ale byla cesta trochu namrzlejší, takže to klouzalo o něco víc a také se to více rozjíždělo. To byl nicméně důvod, proč jsme tento den měli tolik nehod a všichni jsme se vyklopili. Nejčastěji chudák Kačenka, protože s tou se vysypal Péťa, pak jsme se prohodili, abych si také užila jízdu s Kačkou, načež jsme se další jízdu vysypaly také…

Ale vyvázli jsme naštěstí jen s modřinami a Péťa s naraženým zadkem! Cestu zpátky do Harrachova jsem už neriskovala na sáňkách a raději jsem jen sledovala Kačenku, jak jede sama. Společně jsme si sjely jen poslední dva úseky, které jsou prudké a jeden končí potokem a druhý mostem přes říčku, tam bych děti samotné nepustila. No bylo to prima a opět jsme se vraceli celí uondaní na pokoj, ovšem to jen do té doby, než jsme vstoupili do baráku a děti jako mávnutím proutku ožily a už ani nechtěly opustit společenskou místnost.

A tak jsme tam strávili zbytek dne. Na řadu přišly nejen společenské hry, ale zapnuli jsme také xBox, kde se hitem kromě oblíbených adventure jízd stalo i tancování. My jsme si vzali nějaká piva z místní lednice a večer nám velice příjemně utíkal.

4. den – úterý – Poslední lyžování a večerní výlet s čelovkami

V noci z pondělí na úterý už začalo pršet a oteplilo se. Pršelo i ráno, což mělo za důsledek jediné – sníh byl mokrý a těžký, takže lyžování v něm bude o něco náročnější. I tak jsme ale vyrazili na svah s vidinou toho, že to bude poslední možnost si zalyžovat. Na středeční dopoledne byla totiž předpověď počasí ještě o něco méně příznivá.

Na úterý jsem byla domluvená i s Barunkou, že lyže opět vyzkouší. Nicméně dvoje lyže jsme s sebou nebrali a vzali jsme s sebou opět sáňky, aby dvojice nelyžařů mohla sáňkovat, zatímco dvojice lyžařů bude kroužit obloučky.

Nejprve jsem šla na svah s Kačenkou. Té už šlo lyžování velice dobře, obloučky dělala jedna báseň a už jsem ji pouštěla ze svahu i samotnou a necouvala jsem před ní dolů z kopce. Ale bylo vidět, že v tom těžkém sněhu jí to nejde tak dobře, byla relativně často na zemi a musela jsem ji hodně zvedat. Takže se stalo nevyhnutelné, přestalo ji to po poměrně krátké době bavit a prohlásila, že chce pauzu.

To jsem řekla, že OK, nahoře nad vlekem jsme se sešli s Péťou a s Barunkou, Kačenka si sedla na sáňky a dala si svačinku, já si mezitím obula do lyží Baruš a zkusily jsme spolu sjet svah. Bylo to na ní pořád prudké, takže jsme pak několikrát zkusily sjet jen spodní část sjezdovky, kdy jsem vzala Barunku do ruky a kousek nahoru ji poponesla, aby pak mohla sjet dolů a snažit se plužit na velmi mírném sklonu svahu.

A to jí šlo dobře, to bylo prima. Tam bylo vidět, že je to na ní tak akorát, že si to pěkně vyzkouší a nemá jen hrůzu v očích z toho, že se jí to moc rozjede. Takže dobrý. Takhle jsme si to párkrát vyzkoušely, Baru měla děsnou bžundu z toho, jak jsem ji v rukách nosila nahoru, ale pak prohlásila, že už ji to nebaví a že skončíme.

Jasně, říkala jsem si, že ji vyvezu nahoru na vleku a tam si zase vezmu Kačenku na lyže. Jenže když jsme jeli nahoru, tak jsem viděla, jak Kačenka už nemá lyžáky, má normální boty a jak se chystá sjíždět na sáňkách vedlejší kopec. Pauzička se lehce zvrhla a Kačenka prohlásila, že už na lyže nechce. I když jsme si tedy ujasnili, že tohle už je poslední lyžování a že další příležitost na lyže nebude, lyžovat nechtěla.

Nevadí. Tak jsme nechali děti ještě drahnou chvíli jezdit na sáňkách z kopce samotné. Díky tomu, že byl sníh dost mokrý, tak to tolik nejezdilo a sáňky se nerozjely nijak zásadně, takže holky byly během sjezdu v relativním bezpečí. A to je ale hrozně bavilo, že jezdí samy (jinak jsme je tady v Harrachově samotné jezdit nenechali, protože ty sáňkařské dráhy jsou dlouhé a rychlé a někde v lese, kde by mohly velice snadno vylítnout z trasy a vzít to někam ze srázu do údolí), takže u této kratochvíli jsme chvíli vydrželi.

Pak jsme jako každý jiný den došli na apartmán, hodili lyže a boty do lyžárny a pak se šli najíst do restaurace Roubenka. Na třetí pokus tady jsme holky nechali kreslit si před jídlem obrázky, což je také pěkně a celkem spolehlivě zabavilo. A když jsme se pak najedli a napili, tak jsme se rozhodli, že půjdeme rovnou zpátky na pokoj, dáme si odpolední siestu (nebo alespoň něco na ten způsob) a uděláme si večerní bojovku s čelovkama.

Jak jsme řekli, tak jsme také udělali. Sice nikdo pořádne neodpočíval, ale na pokoji jsme byli. Já jsem s holkama luštila jednu záhadu v knížce s Albi tužkou a najednou bylo asi pět hodin odpoledne, když už byla venku prakticky tma. To byla ideální příležitost k tomu se obléct, vzít si čelovky, dole v lyžárně sáňky a vyrazit ven.

Naše kroky si to namířily až k Mumlavským vodopádům. To jsme vymysleli tak nějak ad hoc venku a byl to nápad víc než dobrý. Čelovky se nesmírně hodily, protože jinak nebylo vidět ani na krok a zároveň v této tmě k Mumlavským vodopádům nešel už prakticky nikdo. Jestli jsme cestou potkali jednoho člověka v každém směru, tak to bylo hodně.

Myslím, že to byl poměrně zážitkový výlet. Holky seděly na sáňkách a my jsme je táhli do kopečka k Mumlavským vodopádům. Na cestu jsme si svítili a když jsem identifikovala, že Barunka začíná usínat, vytáhli jsme těžký kalibr gumových medvídků, který ji probudil. Poslouchali jsme zurčení říčky Mumlavy a za chvilku jsme byli až u vodopádů. Byli jsme tu naprosto a úplně sami. Byla to vlastně docela velká romantika, kdyby teda člověk nehlídal, aby mu nespadlo nějaké dítko do Mumlavy.

Ale supr to bylo, možná víc pro nás než pro děti. Pro děti přišla ta zábavnější část ve chvíli, kdy jsme od Mumlavských vodopádů sjížděli zpět do Harrachova. To jsme si sedli na sáňky s nimi, svítili si na cestu čelovkami a svištěli jsme si to dolů. Když si k tomu přičtete smích a výskání, asi jsme tam trochu rušili okolní přírodu.

Byla to zkrátka legrace. Dokonce až tak velká, že jsme si neodpustili ještě jedno svezení na sáňkařské trase kousek od baráku, kde jsme byli i první den v sobotu. Takhle za tmy to tam má rozhodně svoje kouzlo. Pak už nezbývalo než holky vytáhnout zpět nahoru a odvézt je na sáňkách až prakticky před apartmán, dokud to sníh dovolil. Což ještě dovolil.

A protože jsme měli před sebou poslední noc v apartmánu, strávili jsme zbytek večera ve společenské místnosti hraním her, tancováním před xBoxem a popíjením vína. Zkrátka jsme si ho užili na plné pecky, fotodokumentaci provedenou dětmi zaměřenou obzvlášť na tancování rodičů máme velice obsáhlou a celkově bych řekla, že jsme plni zážitků.

5. den – středa – IQpark a bazén Liberec

Poslední den, tedy ve středu, jsme se probudili do deštivého rána tak, jak to předpovídali. Tentokrát se rosničky nespletly, a tak jsme jen koukali z okna, jak sníh pod návalem deště taje. A do toho jsme samozřejmě balili, protože jsme se potřebovali chystat k odjezdu. Nic nás tedy pravda nehnalo, protože paní majitelka nám říkala, že můžeme zůstat klidně do večera, neboť další lidé do apartmánu měli přijet až další den odpoledne.

Což vedlo tedy k jedinému, a to, že nám to trvalo docela dlouho, než jsme se z apartmánu vypravili. Nakonec jsme ale naskládali všechny věci i všechny děti do auta a vyráželi jsme. Protože venkovním aktivitám počasí moc nenapomáhalo, rozhodli jsme se, že budeme dělat něco indoorového. Péťa navrhl navštívit IQpark v Liberci, kde jsme už jednou byli a líbilo se nám tam. Holky tento plán odsouhlasily s tím, že pak ale chtějí do bazénu.

Proto jsme původně plánovali zajít do aquaparku Babylon, který je ve stejné budově jako IQpark. Po zjištění ceny už jsme my dospělí ale tenhle bazén nepreferovali. A protože jsem tentokrát neřídila já, začala jsem hledat po Liberci různé alternativy. Nakonec jsem našla, že v Liberci je i jiný plavecký bazén, přímo městský, a že v něm jsou sice zastaralé šatny, ale jsou tam také nějaké tobogány a skluzavky. A tak bylo o plánu rozhodnuto.

Nejprve jsme dojeli do Liberce do IQparku. Na úplně narvaném parkovišti svítila jednička oznamující jedno volné místo, a tak nás závora pustila dovnitř, abychom mohli projet a hledat ten jeden volný flek. Něco jako parkovací místo jsme našli, vyskočili z auta a utíkali jsme si to užít dovnitř. Věděli jsme, že nemáme tolik času, bohužel měli v lednu otevřeno jen do čtyř hodin odpoledne a my už z předchozí zkušenosti věděli, že potřebujeme na každé patro hodinku času, což bylo vzhledem k tomu, kolik bylo hodin, tak akorát.

Vešli jsme dovnitř a prozkoumávání IQparku jsme zahájili hrátkami ve vodním světě. To samozřejmě holky bavilo moc. Já jsem jim raději svlékla mikiny, aby nebyly úplně zráchané a pak jsem je nechala stříkat vodou, lovit ryby a hrát si se stavidly. Následně jsme to vzali přes zrcadlové bludiště (tentokrát tu do zrcadel narážela Barunka, při poslední návštěvě to byla Kačenka, tak to mají holky vyrovnané), točící se tunel a pokračovali jsme do dalšího patra. Tam nás čekaly stavební práce. Holky si tam oblékly stavební přilby, reflexní vesty a pobíhaly tam po patře, že jsme o nich ani nevěděli.

To se mi na IQparku líbí moc, že se tam každý zabaví něčím jiným a každý si tam přijde na to své. Konkrétně z tohoto patra jsme museli holky trošku vytáhnout, abychom se podívali také do dalšího. Ve třetím patře vedla jako tradičně potrubní pošta a protože tu bylo hodně logických úkolů, zapotili jsme se u toho i my dva s Péťou. Bylo tady i poměrně málo lidí, přecijen byl všední den, takže jsme mohli být rozděleni po patře a pořád jsme o sobě dobře věděli, kdo kde je.

V posledním patře jsme se už tak dlouho nezdržovali, my s Péťou jsme si šli opět vyzkoušet fakírské lože a holky tam probíhaly bludiště s obleky jako včeličky. Bylo tam ještě pár zábavných věcí, co se nám líbily, i když zrovna v tomto patře na mě dýchalo to, že některé prvky by potřebovaly údržbu a opravu. Holky se ještě chtěly vrátit cestou dolů do druhého patra, kde byla hra na obchod, tak jsme se před zavírací dobou ještě zastavili tam.

To už se blížila čtvrtá hodina a už tam naběhly slečny, co to kolem nás začaly uklízet, takže jsme jen v rychlosti nakoupili, namarkovali zboží a pak ho zase vrátili do regálů a pomalu se chystali k odchodu. Když jsme se vraceli k autu, tak holky pořád žadonily, že chtějí jít do toho bazénu, že jsme jim to slíbili a tak. Péťa chtěl jet rovnou domů, tomu se nechtělo a já jsem zase nechtěla, aby holky byly rozladěné, takže jsem se přikláněla na stranu bazénu.

Tatínek byl tedy rychle přehlasován a i když byly čtyři hodiny odpoledne, přesunuli jsme se autem od IQparku k městskému bazénu v Liberci. Zaparkovali jsme nedaleko a vydali se do budovy. U pokladny to v jednu chvíli vypadalo, že dovnitř ani nepůjdeme, protože tam měli napsáno, že dětský bazén je až do šesti hodin večer obsazený. Ale prozkoumáním plánku areálu jsme dospěli k závěru, že jsou tam ještě další skluzavky, které by nás mohly zabavit, a tak jsme se rozhodli jít dovnitř.

Holky jsme si rozdělili, Kačenka šla s Péťou do pánských šaten a my s Barunkou do dámských. Hned před šatnami jsem zjistila, že jsem se v čase posunula o takových patnáct, dvacet let dozadu, když mi paní, co půjčovala klíčky od šatny oznámila, že rozhodně nesměňuje peníze a že pokud nemám stokorunu na klíček, tak si musím dojít zpátky na pokladnu.

Tento drobný zádrhelek jsme záhy vyřešili a pak už jsme s Barunkou celkem bez problémů prošly šatnou, následně sprchama až pak do bazénu. I v šatnách a sprchách to bylo jako zpátky do minulosti, ale nutno říct, že i když to tu bylo starší než já, tak to tu bylo funkční a relativně čisté. Nejvtipnější byl závěrečný průchod bazénkem k plaveckému bazénu, kde ze stěn začala stříkat z trysek voda, tam mi Barunka prohlásila, že tam tedy nepůjde. To jsme vyřešili snadno, protože vedle byly dveře, takže to šlo obejít, i když by se nemělo.

Když jsme se dostali konečně na bazén, sešli jsme se s Péťou a Kačkou, kteří už se klouzali po velké skluzavce. Ta se Kačence líbila moc, sjížděla ji opakovaně, tak jsem ji vyzkoušela i jednou s Barunkou. Ale u ní jsme se s velkým úspěchem neshledali, vůbec se jí to nelíbilo, ostatně nedivím se, přecijen ten dojezd na ni byl asi trochu děsivý, když nás omyla voda.

Tak jsme se poprvé rozdělili a my s Baru jsme šli hledat brouzdaliště. Tam jsem teda velká očekávání neměla a nakonec to bylo nejen že brouzdaliště, ale byl tam i malý tobogánek / skluzavka pro děti, která byla točitá a podle mě byla naprosto super. Byla tak super, že Barunka na ní strávila v podstatě zbytek našeho pobytu v bazénu a já jsem stála u ní. Skluzavka se zkrátka líbila i mně a když za námi po chvilce došla Kačenka s Péťou, i jí se líbila.

Ne tedy tolik, protože po chvíli prohlásila, že si chce jít zaplavat, takže šla s Péťou do velkého bazénu. Péťa si půjčil od plavčíka plavecký pásek pro děti, takže ho mohl dát Kačence, aby spolu plavali ve velkém bazénu bez problémů (my jsme si plavecké pásky z domova tentokrát nebrali). Když nás to s Baru už přestalo v brouzdališti bavit, prohlásila Barunka, že chce jít taky plavat. A tak jsme došli za plavci k bazénu, kde se holky prostřídaly, protože plavání už Kačenku zase nebavilo. A tak Baru zůstala plavat s Péťou a já jsem s Kačkou šla zpátky do brouzdaliště na skluzavku.

Nakonec se uvolnil i ten dětský bazén, kde probíhaly asi do šesti hodin lekce, takže jsme zavítali na chvíli i tam, aby si holky zaplavaly. A Péťa si v mezičase vyzkoušel oba dva tobogány, které v tomhle plaveckém bazénu byly. Nejvíc času jsme trávili u brouzdaliště, kde jsem si já nahřívala nohy, takže jsme vlastně všichni byli spokojení.

Když nám končila doba pobytu, došli jsme do sprch a do šaten a pomalu jsme se loučili s naší dovolenou. Zbývalo vyřešit poslední otázku, a tou bylo, kde se najíme. Přecijen bylo už hodně hodin, moc toho v okolí otevřeného nebylo a my jsme měli po celém dni hlad. Nakonec jsme to ale vyřešili naprosto famózně. Přímo v budově plaveckého bazénu se nachází restaurace / pizzerie s výhledem na plavecký bazén. A my jsme se rozhodli tam zajít.

Sedli jsme si ke stolu přímo k oknům, kterými bylo vidět na bazén, objednali jsme si večeři, pití a ke spokojenosti nám toho chybělo opravdu málo. Pak už jsme se jen překulili k autu, nasedli jsme a vydali se na cestu domů. Ach, byla to naprosto dokonalá tečka za dokonalou dovolenou. Moc jsme si to užili a jako vždy, už teď se těšíme, až někam opět vyrazíme.