Wellness víkend v Peci pod Sněžkou

V listopadu kolem sedmnáctého jsme snad nikdy nikde jako rodina nebyli. Protože k tomu nebyl důvod. Blížil se advent, takže příprava na Vánoce už tak nějak visela ve vzduchu a také tou dobou bývá už poměrně sychravo a ne zrovna vlídně. Jenže letos, to byla jiná písnička. V září jsem se vrátila do práce a zatímco v září byly děti ve školce celé dva dny a následně tři týdny doma, v říjnu zvládly sice dva týdny ve školce, ale ty potom dorovnaly čtyřmi týdny doma.

A to už bylo na mě trochu moc. Přecijen něco jiného je, když jsou děti nemocné a člověk je na rodičovské a něco jiného je, když už musí pracovat a děti do toho pořád smrdí doma, nic moc jim kromě rýmy není a tudíž se nudí. No prostě ten čtvrtý týden s nimi doma už mi z toho dost hrabalo. A když jsem se svěřila Péťovi s tím, že už to s dětmi doma nedávám, řekl mi, ať si najdu nějaký wellness víkend.

Nelenila jsem a prohledala jsem na Bookingu skrz celou republiku ubytování s bazénem. A našla jsem, apartmány v Peci pod Sněžkou s možností chodit do wellness centra v nedalekém hotelu. Byl tam bazén nebo sauna. Znělo to dobře, a tak vznikl spontánní plán odjet na wellness víkend, a to s celou rodinou.

Les království a příjezd do Pece

Tentokrát jsme se rozhodli, že pojedeme až v pátek ráno z domova, abychom se nemuseli stresovat s tím, jak zvládneme vyrazit ve čtvrtek po práci z domova. Navíc předpověď počasí byla poněkud nepříznivá, mělo původně hodně pršet. Když jsme se ale v pátek probudili do slunečného rána, zkonzultovala jsem předpověď počasí a ta se úplně zázračně vybrala. To mě hodně potěšilo, byl to takový dárek pro mne.

Docela rychle jsme dobalili věci a vyrazili jsme z domova. Holky teďka vstávají už brzy a navíc jsou větší, takže časy odjezdu z domova se nám trochu zlepšili. A rozhodli jsme se zastavit se kousek za Hradcem Králové u přehrady Les království. Já jsem tam nikdy nebyla a už dlouho jsem se tam chtěla podívat, ale nikdy to nebylo dostatečně po cestě nebo po ruce, že bychom se tam zastavili. Přecijen z Prahy to není na otočku.

Ale tentokrát se nám to úplně nabízelo, takže jsme někdy po poledni parkovali přímo u přehrady. Bylo docela mrazivo, foukal studený vítr a holky dost skuhraly, že nechtějí chodit, že chtějí do auta a že chtějí do restaurace na jídlo. Ale svítilo sluníčko, takže bylo zase nádherně, my jsme si na sebe navlíkli lyžařské bundy (tedy kromě Péti, který snad ani zimní bundu nevlastní), rukavice, čepice a myslím, že brzy nám bylo dobře. Nálada v týmu se sice příliš nezvedla, ale krátkou procházku kolem přehrady jsme nakonec zvládli.

Protože jsme měli samozřejmě hlad, začali jsme hledat restauraci, hned jak jsme se vrátili zpět k autu. Jenže bohužel už byl listopad, mimo hlavní sezónu nebo mimo jakoukoli sezónu a i restaurace, která na internetu hlásala, že je otevřená a cedule hlásaly, že je otevřená, otevřená samozřejmě nebyla. Nevadí, vrátili jsme se tedy k autu a hledali restauraci někde v okolí. Našli jsme ji v nedaleké obci, přímo na náměstí a rozhodli jsme se ji zkusit. A dobře jsme udělali. Byla super. Sice když jsme k ní dojeli, tak nás vyděsil venku zaparkovaný zájezdový autobus, ale k našemu štěstí krátce po našem příchodu zájezd z restaurace odcházel, takže jsme měli už kuchyni víceméně jen pro sebe.

Dali jsme si tu všichni něco dobrého, já jsem si dala pivo, protože Péťa tentokrát řídil a když jsme uspokojili svoje žaludky, vydali jsme se na zbytek cesty do Pece pod Sněžkou. Cestou jsme ještě potřebovali vyřídit takové ty běžné otravné úkoly jako je nákup jídla (nakonec jsme se rozhodli, že hotelovou snídani vynecháme a budeme raději jíst v klidu na apartmánu) a natankování auta, takže se nám cesta do Pece logicky protáhla, ale nakonec jsme i tak byli ve čtyři hodinu u hotelu Horizont, kde jsem vystoupila z auta a šla nás na recepci přihlásit.

Všechno proběhlo v pořádku, dostala jsem vstupní kartičky k apartmánům a za chvilku jsme přejížděli k apartmánům Firn, což je takový panelák asi půl kilometru od hotelu Horizont. Jak jsme odjížděli od hotelu Horizont, kde byl bazén, do kterého jsme plánovali chodit, obhlédli jsme si ten bazén a byli jsme trochu zklamaní, protože byl menší než jsme předpokládali, ale rozhodli jsme se nenechat si tím kazit náladu, protože jsme ho stejně chtěli vyzkoušet.

Nejdřív jsme se ale jeli ubytovat do oněch apartmánů. Děti samozřejmě cestou prohlásily, že potřebujou čůrat a kakat, takže naše první kroky vedly víte kam. Péťa ale mezitím vynosil věci z auta do apartmánu. Bydleli jsme ve třetím patře a měli jsme pro sebe moc hezký apartmán. Zařízením teda starší, taková osmdesátá léta, ale koupelna a záchod byly nově zrekonstruované a všude bylo čisto. Za mě úplně dostačující a moc se mi tam líbilo. Navíc jsme měli pro sebe dvě ložnice, v každé dvě postele (i televize), což bylo naprosto luxusní.

Rychle jsme se ubytovali, já jsem naskládala věci do skříněk a lehce po páté hodině už jsme vyráželi do bazénu, plavky a plavecké pomůcky v tašce. Bazén jsme měli nějakých těch 500 metrů daleko, takže jsme se příjemně prošli. V hotelu jsme se rychle zorientovali a už jsme byli v šatnách, do kterých jsme si rozdělili děti, abychom byli rychlejší. Já jsem šla s Barunkou a Péťa s Kačenkou a za chvíli jsme se potkali na bazénu. Holkám jsme dali plavecké pásky a šli jsme se protáhnout.

A bylo to super. Užili jsme si to všichni a dokonce mi ani nepřišlo, že by ten bazén byl nějak narvaný. Bylo tam docela snesitelně. Uprostřed bazénu byly bublinky, které byly pouštěny asi ve čtvrthodinových intervalech a na jednom konci bazénu byl trvale protiproud. Ten nás bavil, hlavně Kačenku, která do něj chodila nechat se unášet.

U bazénu byla ještě vířivka. Na tu se tam stála samozřejmě pomalu fronta, ale i my jsme se tam jednou dostaly a i s holkama si to užily. I když samozřejmě pro Kačenku to byla děsná nuda, páč ta neumí sedět na zadku, ale zároveň jí už na bazénu byla zima, takže se tam pěkně zahřála. Zkrátka bazén byl super, strávili jsme tam asi hodinu a půl a pak jsme se rozhodli, že se vrátíme zpátky na apartmán, protože už bylo docela dost hodin.

Když jsme se vraceli z hotelu zpátky, začalo už lehce sněžit, což se nám moc líbilo, protože to byl náš první letošní sníh. Také bylo už osm hodin a přecijen ten bazén a výlet se na nás podepsaly, takže jsme si dali něco rychlého k jídlu a pak jsme začali všichni postupně odpadávat.

Výlet na Jelení louky

V sobotu jsme se probudili do malebného zasněženého výhledu na krkonošské vrcholky. A měli jsme samozřejmě jasno, co budeme dělat. Chtěli jsme jít na nějaký pěkný výlet v okolí. Varianty byly jít buď na Jelení louky a nebo na Lučiny někam ke Kolínské boudě. Nakonec jsme zvolili variantu kratší cesty s menším převýšením a vydali jsme se na Jelení louky. Nikdy jsme tam ještě nešli, dal se tam udělat okruh podél potoka (když už s sebou nemáme kočárek) a cesta vedla pěkně od apartmánu, tak se nám to zalíbilo.

Nejprve jsme se vydali směrem do Pece. Já jsem se s holkama zastavila na hřišti a Péťa mezitím skočil do místních potravin pro pečivo na další den. Bylo krásně, svítilo sluníčko, sněhu bylo tak akorát na to, aby si s ním holky pohrály a zároveň ho nebyly hromady, takže se dalo projít po cestách, takže všechno bylo naprosto v topu.

Když jsme pak finálně vyrazili na cestu od dětského hřiště, vydali jsme se nejprve po silnici směrem do Zeleného dolu. Asi nám ta cesta nešla tak rychle od ruky nebo prostě už bylo relativně hodně hodin a nebo prostě tomu odpovídalo naše rozpoložení, ale brzy jsme vyhodnotili, že se zastvíme v chatě Amor na pivo. Když jsme tam docházeli, tak svítilo sluníčko, opíralo se do zasněžených ploch a sníh rychle mizel.

My jsme si mezitím na chatě dali pivo, holky nějaké džusy a nakonec jsme to vyhodnotili, že si tam dáme polívku. Hlavní jídlo jsme si tam dávat zatím nechtěli, ale polévka nás příjemně zahřála a zasytila. Bylo to tam fajn. Já jsem tam s holkami přespávala v rámci přechodu východních Krkonoš, který jsem s nima šla minulý rok. Od té doby to tam bylo takové uklizenější. Přespávat bych tam podruhé nemusela, ale jako zastávka na chatě je to tam prima.

Když jsme dojedli a dopili, vydali jsme se na další cestu a pokračovali jsme dále po silnici směrem Jelení louky. Bylo to ještě nějaké dva kilometry, ale šlo se nám dobře. Kačka si pořád hrála se sněhem a cesta docela ubíhala. Takže to netrvalo tak dlouho a byli jsme na Jeleních loukách. Tady stojí velká bouda a u ní stálo ještě větší množství zaparkovaných aut. To na mě bylo teda trochu moc, ale co se dá dělat, dnešní doba tomu prostě odpovídá.

Když jsme přicházeli na Jelení louky, tak bylo v chatě hodně plno. Říkali nám to i turisté, které jsme potkávali cestou nahoru, že je tam až překvapivě hodně plno. My jsme se tam trošku porozhlédli kolem, udělali si nějaké fotky u sochy modrého jelena, hledali jsme tam dětské hřiště, a tak podobně. Když jsme se nakonec rozhodli vydat se na zpáteční cestu s tím, že tedy do restaurace tady nepůjdeme, vyvalil se z boudy dav lidí. No a my se rozhodli plán změnit, vrátit se do chaty a jídlo si tu dát.

A tak jsme si tu dali dvě dobrá jídla, dvě piva a dvě malinovky a všichni byli spokojení. Bylo to tu příjemné, taková typická horská bouda. Zdrželi jsme se tu asi hodinku a pak už jsme museli vyrazit, protože hrozilo, že zpátky se vrátíme za tmy. A to se nám úplně nechtělo, protože já nebalila do batohu na s sebou čelovky. Nečekala jsem, že bychom šli tak hrozně pomalu.

Cestu zpátky jsme absolvovali přímo kolem Zeleného potoka. Byla to cesta nekočárková, pouze pro pěší, ale moc hezká. Místy sice trochu podmáčená, takže nás to malinko zdržovalo, jak jsme hledali nejsušší cestu, ale jinak nám cesta pěkně ubíhala a moc se mi tam líbilo. Po nějaké době jsme došli zpátky do Pece pod Sněžkou. Hned zkraje nás uvítalo jedno dětské hřiště, na kterém jsme se museli na chvilku zastavit a pak už jsme si to valili zpět do apartmánu.

Bylo někde mezi čtvrtou a pátou hodinou, takže jsme se tu dlouho nezdržovali, já jsem jen zabalila věci na plavání a už jsme zase frčeli do hotelu do bazénu. Cestou do bazénu už začalo zase sněžit, takže cesta malinko klouzala a bylo to takové dobrodružnější. V bazénu jsme strávili opět takovou hodinku a půl a bylo to zase moc příjemné protažení. Tentokrát se nám děti proházely, já jsem šla přes šatny s Kačenkou a Péťa s Barunkou, takže si obě holky prošly obě šatny.

V bazénu bylo v sobotu méně lidí než v pátek, takže jsme tam byli prakticky sami. To jsme si hodně užívali a díky tomu, že tam bylo tak málo lidí, tak jsme si mohli trochu zaplavat i my dva s Péťou. Já jsem si tam tedy zaplavala pěkně. Zkrátka to bylo super a myslím, že wellness pobyt s bazénem se nám více než vyplatil. Sauny jsme se sice rozhodli vynechat, ale nakonec to vůbec nevadilo.

Zpátky na apartmán jsme se doklouzali opět kolem osmé hodiny večerní, opět jsme byli dost unavení, takže jsme opět odpadávali jako švestky. Zkrátka pobyt na studeném horském vzduchu, podvečerní plavání, to by jednoho zmohlo. Nás tedy rozhodně. Ale den to byl více než vydařený. Taková turistika, kdy jsme se dokonce dvakrát zastavili cestou v horské boudě na pivo, ta se mi moc zamlouvá!

NS Krakonošova zpovědnice

Neděle byla posledním dnem našeho báječného prodlouženého víkendu v Krkonoších. Ráno jsme jako obvykle pobalili všechny věci a pomalu se připravovali k odjezdu. Stihli jsme se nasnídat a kolem desáté hodiny ranní jsme začali vynášet věci z apartmánu. Auto nám během předchozího dne a noci zapadalo sněhem, takže bylo potřeba nejdříve ho pořádně odmetat. O to se postaral Péťa a hlavně s nadšením i děti, které se stihly poprat o to, kdo bude mít který smetáček.

Nechala jsem zbytek rodiny, ať odmetává auto a šla jsem nás odhlásit z apartmánu na hotelovou recepci. Protože to bylo asi půl kilometru pěšky, udělala jsem si velice ráda takovou pěknou procházku. Vyšlo to tak pěkně, že když jsem vystála frontu na recepci a vyšla ven z hotelu, Péťa s holkama zrovna přijížděl autem, takže jsem jen nasedla a jeli jsme hned dál.

Sama jsem vyrazila do hotelu napřed jednak pro to, že jsem očekávala větší frontu lidí a jednak pro to, že jsme měli v noci menší nehodu, když se Barunka počůrala. Paní na recepci se s obdrženou informací vypořádala úplně bez problémů a mě překvapilo, že s tím neměli nejmenší problém a nijak to neřešili. Zřejmě tam perou potahy na matrace po každém hostu. To byla výhoda, že jsme pobývali v hotelu a pro mě to byla úplně nová zkušenost.

V neděli mělo sněžit a pršet, takže jsme se rozhodli zůstat v Peci pod Sněžkou, protože tady byla větší šance na to, že bude jen sněžit. A vybrali jsme procházku především pro děti, a to naučnou stezku Krakonošova zpovědnice, která vede z Pece do Velké Úpy. Udělali jsme to tak, že nás Péťa vyhodil na začátku stezky v Peci, sám odjel autem do Velké Úpy a pak se nám vydal po stezce naproti.

Začátek stezky jsem tak absolvovala s holkami sama. Šlo se hezky podél vody, cesta vedla mírně do kopce, pak zase z kopce a hlavně jsme cestou potkávaly zastavení, které holky bavila. Nejvíc úspěchu sklidilo skládání barevných klíčů do předpřipravených míst, kuličkový labyrint nebo piškvorky. A pak také mělo velký úspěch setkání s tatínkem, který nám dost záhy přišel naproti, protože byl o hodně rychlejší než my tři.

Cestou se několikrát opravdu rozsněžilo a jak jsme klesali níže do Velké Úpy, tak přibývalo deště, přesně tak, jak jsme se obávali. Když jsme došli k dolní stanici lanovky na Portášky, pršelo už docela výrazně. Nám zbývalo ještě jedno stanoviště Krakonošovy zpovědnice, které chtěla Kačenka ještě navštívit, ale Barunka už to odmítla. Tak jsme se rozdělili, Barunka šla s Péťou do auta a já jsem se s Kačenkou vydala podél silnice k poslednímu stanovišti stezky.

Cestou jsem u něj viděla parkoviště, na které se dalo vjet bez závory, takže jsem Péťovi zavolala, aby tam sjeli, že nás pěkně vyzvednou. My jsme mezitím došli na ono poslední stanoviště, kde byl úkol, který se nám podařilo vyřešit a když jsme se vracely zpátky směrem k parkovišti, akorát Péťa s Barunkou přijížděl a my hezky nastoupily. Celkem se to hodilo, protože opravdu docela pršelo.

Neuvědomovala jsem si to tolik, dokud jsem byla venku, ale po nástupu do auta mi došlo, jak moc máme mokré bundy, takže jsme i ustoupili z původního plánu zastavit se cestou na nějakém výletě (celé auto kromě mě bylo proti výletu) a jeli jsme rovnou domů.

Zastavili jsme se ještě v Hradci Králové na jídlo a pak už nic nebránilo tomu dojet domů a začít vybalovat věci. Byla to parádní minidovolená, troufám si říct, že jsme si ji užili všichni, odpočinuli jsme si a domu jsme se vraceli plní nových dojmů. A už teď se těšíme na další dovolenou v Krkonoších, kterou už máme dopředu naplánovanou.