Rakousko

Dvě zastávky v Rakousku

26 srpna, 2023 /

Vzhledem k tomu, že jsme minulý rok strávili celou letní dovolenou v Rakousku, letos jsme vyloženě do Rakouska jet neplánovali. Ale protože cesta z Prahy do naší cílové destinace ve Slovinsku je poměrně dlouhá, rozhodli jsme se dost jednoznačně, že si cestu rozdělíme a přespíme v Rakousku. Volba padla na Sankt Johann im Pongau, což je horské městečko ve spolkové zemi Salzbursko, kde jsme našli pěkné ubytování v oblasti Alpendorf. Je to část města rozkládající se na kopci a poskytující dechberoucí výhledy na okolní hory, což nás uchvátilo natolik, že jsme se rozhodli nejen pro to strávit na tomto místě jednu noc, ale rovnou dvě. Ale k tomu pěkně popořadě.

Odjezd z Prahy

Rozhodli jsme se, že na dovolenou vyrazíme ve čtvrtek brzy ráno. Nebo alespoň relativně brzy. Letos už to balení s dětmi bylo výrazně jednodušší, výrazně snazší a výrazně proveditelnější. Jednak pro to, že děti jsou už o chlup starší a hlavně ta mladší na mě není tolik vázaná a jednak pro to, že mi přijde, že balím pořád někam, takže už to balím tak nějak jak na běžícím pásu. Také je těch věcí možná méně než předchozí roky. Zkrátka balení šlo ve středu docela dobře a někdy mezi desátou a jedenáctou hodinou večerní jsme měli věci v autě a doma jen pár věcí na dobalení ráno.

Spát jsme šli někdy kolem půlnoci a budíka jsme si s Péťou dávali na půl pátou ráno. Do auta jsme donesli zbytek věcí (tedy Péťa), pak už jen oblékli děti do legín a přenesli je do auta. Naše děti se samozřejmě během přesunu vždycky vzbudí, to je klasika, ale tentokrát se podařilo, že někde s nájezdem na dálnici obě dvě opět usnuly. A to bylo super, protože jsme mohli úplně nerušeně jet, nikdo vzadu nehučel a cesta nám pěkně ubíhala. Já jsem byla navíc oproti loňsku pěkně vyspaná, takže se řídilo pěkně.

Z Prahy jsme vyráželi asi v půl šesté ráno a v osm hodin jsme byli na benzínové pumpě v Dolním Dvořišti. Koupili jsme tam rakouskou dálniční známku, dotankovali a došli si na záchod. Holky se sice během zastávky vzbudily, ale po rozjezdu auta spaly ještě dál. Já nevím, jestli za to mohlo to, že letos šly spát až někdy o té půlnoci nebo prostě byla letos dobrá konstelace, ale bylo super, že spaly. Pamatuju si živě, jak loni nespaly a bylo to malinko o nervy. Letos to bylo super, protože jsme byli za chvíli v Linzu a o něco později už jsme objížděli Salzburg.

U Salzburgu jsme stavěli na odpočívadle, protože jsme měli v autě požadavek na čůrání a kakání a tomu nejde odporovat. Našli jsme tu docela pěkné odpočívadlo, kde byly i nějaké lavičky a protože bylo asi půl desáté, dali jsme si tu snídani. Do cíle nám odsud zbývalo už asi jen padesát kilometrů, což bylo více než optimistické.

Na těch posledních padesát kilometrů už se hodně zvýšila teplota, začalo být horko a vzhledem k denní době jsme chytli už nějakou tu kolonu. Nicméně i tak jsme dorazili kolem jedenácté hodiny do Sankt Johann im Pongau k Liechtensteinské soutěsce, což byla naše cílová destinace a do které jsme se chtěli toho dne podívat.

1. den – Liechtensteinská soutěska

Když jsme dopoledne dorazili k Liechtenštejnské soutěsce, zjistili jsme, že podobný nápad mělo větší množství lidí, a že tedy zaparkovat na jednom z pěti parkovišť bude asi docela oříšek. No nepodařilo se nám najít žádné místo a jelikož jsme nechtěli ani parkovat na krajnici u silnice, museli jsme malinko improvizovat. Improvizovali jsme i v tom, když Barunka prohlásila, že potřebuje kadit, tak jsme stavěli na kraji slepé silnice. A mezitím, co my dvě jsme byly venku a vytvářely hodnoty, vymyslel Péťa, kde bychom mohli ještě zkusit zaparkovat.

Tím místem bylo parkoviště pod lanovkou v Alpendorfu, odkud bychom k Liechtenštějnské soutěsce mohli dojít asi kilometr a půl dlouhou procházkou. To se nám zdálo jako přijatelná alternativa, a tak jsme se rozhodli přejet do Alpendorfu a vyzkoušet štěstí. To nám přálo tentokrát více, protože parkovacího místa tu bylo ještě relativně hodně a neměli jsme problém zde auto nechat.

Zaparkovali jsme a já s holkama jsme se šly hned převléknout do letnějšího oblečení. Vyměnily jsme dlouhé kalhoty za šortky a sukně, sbalili jsme si pár švestek a pak už jsme mohli konečně vyrazit na výlet. Jak nám to všechno dlouho trvalo, tak už bylo dvanáct hodin, takže vlastně nejvyšší čas.

První část cesty začínala dolů z kopce ostrým traverzem kolem lukostřeleckého areálu, který holky zaujal, a to hlavně pro to, že tam byly nějaké sochy kamzíků. Tenhle areál jsme obešli a pokračovali jsme po alpské louce až k rozcestníku a pak lesem po kamenitější cestě dolů. Dolů nám to šlo docela rychle. Po chvíli se i cesta srovnala a my jsme šli téměř po vrstevnici, což bylo fajn. Nakonec jsme došli až na parkoviště u Lichtensteinské soutěsky a odtud jsme se vydali po cestě až k pokladně.

U ní se vinula fronta lidí čekajících na řadu a bylo tu také dětské hřiště. Automaticky jsem se zařadila do fronty s tím, že uvidíme, jak bude postupovat a podle toho se rozhodneme. Péťa byl mezitím s dětmi na hřišti a já čekala. Během čekání mi došlo, že jsem zapomněla peněženku v autě, protože jsem si ji nedala zpátky do batohu, když jsem ji na benzínce kvůli návštěvě WC vyndavala. To mě celkem polilo horko, protože jsme tím pádem neměli s sebou žádná eura, ale naštěstí jsme s sebou měli ještě Péťovu peněženku a na pokladně brali karty. Takže jsme byli zachráněni.

Fronta ubíhala až nečekaně rychle a asi za patnáct až dvacet minut jsme byli na řadě. Koupili jsme si lístky a pak už prošli turniketem do soutěsky. Cesta vedla po úbočí soutěsky a byla pěkně zařezaná do terénu. Všude pod námi hučela řeka / potok a otevíraly se nám malebné pohledy. Za chvíli jsme se dostali ke schodům, na které bylo potřeba vystoupat. Byly docela vysoké, ale zvládli jsme je vystoupat i s Barunkou, až jsme se ocitli nahoře nad točitou šroubovicí, která vedla zase zpět dolů k vodě. Tuhle šroubovici tu postavili prý po ničivých povodních, kdy voda nejspíš strhla či podemlela původní cestičku ve skále. Je to moc hezká cesta a když už nic jiného, tak to zážitek z návštěvy Liechtensteinské soutěsky ozvláštňuje.

Po překonání tohoto úseku nás čekalo ještě několik tunelů ve skále a pár lávek vedoucích z jedné strany soutěsky na druhou. Cesta směrem dovnitř k soutěsce směrem k vodopádu byla logicky stoupavá, takže jsme pořád nabírali nějaké výškové metry. A pak už jsme byli u vodopádu i my a viděli jsme ho v plné kráse. Oproti době před deseti lety, kdy jsem tu byla naposledy, tu přibylo pár lávek, schůdků a okénko pro instafriendly fotky, ale jinak byl vodopád stejně krásný jako byl tehdy. Pokochali jsme se pohledem na něj, i my jsme si tu udělali pár rodinných fotek a odpočívali jsme, protože minimálně Barunka potřebovala po té cestě malinko vydechnout.

Když jsme tam tak odpočívali, tak začalo malinko ubývat lidí, takže jsme toho využili a začali se vracet na cestu zpět. Ta nám utíkala o něco rychleji, protože byla z kopce. Ono to tam není dlouhé, je to krátká procházka, ale s takhle malými dětmi to samozřejmě chvíli trvá, než jsme ji prošli celou.

Na konci soutěsky jsme dětem slíbili zmrzlinu, na kterou hlavně Barunka čekala jak na smilování a já byla velice ráda, že tam zmrzlinu nejenom že prodávali, ale brali i karty, takže jsme byli v tomto ohledu zachráněni. Zmrzlinu jsme si vychutnali u dětského hřiště, na kterém jsme se pak ještě na delší dobu zdrželi, aby si to dětičky vychutnaly. A aby je přestaly bolet nožičky, což se vždycky nějakým zázrakem na hřištích stane.

Potom jsme se vydali zpět k autu, což byla cesta bohužel jen a jen do kopce, ale vybrali jsme trošku jinou cestičku, než kterou jsme šli dolů a na téhle cestě jsme potkali několik dřevěných lávek, spoustu kamenů a kořenů a jedno přeskakování potoka, což holky bavilo a o zábavu tedy bylo postaráno. Bylo tam tedy také malinko víc bahna, ale to jsme zvládli překonat celkem bez ztráty kytičky. Pak už jsme se napojili na stejnou cestu jako jsme šli předtím dolů a stoupali jsme k autu. Na závěr nás hnal mrak v údolí, kdy to vypadalo, že ještě trochu zmokneme, takže jsme k autu spěchali, ale nakonec z toho bylo jen pár kapek.

Když jsme došli k autu, byli jsme sice blízko od našeho ubytování, ale rozhodli jsme se ještě sjet rovnou dolů do Sankt Johann im Pongau do obchodu na nákup jídla. Ten jsme udělali všichni společně, takže v našich vozíkách nechyběly ani sladkosti a pak už jsme se jeli ubytovat zpět do Alpendorfu. Bez problémů jsme si vyzvedli klíče z boxu a už jsme byli v apartmánu s krásným výhledem do údolí. Večer jsme pak strávili relativně poklidně, uvařili jsme si v apartmánu večeři a protože jsme byli plní zážitků, tak jsme šli hodně pozdě do postele.

2. den – Geisterberg

Na pátek jsme naplánovali výlet vyloženě pro děti. Jelikož bydlíme v oblasti Alpendorf asi jen deset minut chůze od dolní stanice lanovky na Geisterberg, kde je rozlehlé dětské hraníčko, bylo celkem rozhodnuto, že se na tuhle horu pojedeme podívat. A tak jsme den předem koupili lístky na lanovku, abychom další den nemuseli řešit frontu u kasy.

Ráno jsme se vzbudili docela brzo (s ohledem na to, kdy jsme šli spát) a vypravování nám šlo docela svižně. Už někdy po deváté hodině jsme opouštěli apartmán a vydali se směrem k lanovce. Za chvíli jsme sešli z prudkého kopce dolů a kolem velkého dětského hřiště, které jsme se prozatím rozhodli ignorovat, jsme prošli k turniketům lanovky. A protože jsme měli lístky koupené dopředu, zanedlouho už jsme si frčeli lanovkou nahoru. Cesta chvíli trvala, během ní jsme totiž překonali několik stovek výškových metrů.

Když jsme vystoupili z lanovky, všimla jsem si papírových medailí, které tam byly k dispozici. Tak jsem je pro děti vzala, vzala jsem i mapičku, ale bohužel jsem si nevšimla, že musím vzít ještě papírek se samolepkami, což byla trochu chyba, ale s tím jsme se nakonec popasovali. Holky byly nadšené, že mají medaile, byly na nich čísla, takže bylo jasné, že budeme plnit na stanovištích nějaké úkoly, a to nám prozatím stačilo. Spokojeně jsme se vydali po cestě vedoucí k dolní stanici vláčku.

Už cestou byly sem tam prolejzačky pro děti a dřevěné vyřezávané figurky, takže o zábavu nebyla nouze a za chvíli jsme byli ve spodní stanici. Docela nám to pěkně vyšlo, protože jsme nemuseli čekat dlouho a už tu byl vláček. Byl to vlastně traktor s vlekem, který byl předělaný na vagonek a pro děti to byl super zážitek. Nastoupili jsme a i když jsem tomu nevěřila, úplně s přehledem jsme se všichni dovnitř vešli a už jsme si to stoupali do prudkých serpentin, kterými nás vláček vyvezl.

Jen co jsme vystoupili, tak jsme se vydali podle mapičky hledat první úkoly, které jsme chtěli sbírat. No a tady jsme zjistili, že nám chybí samolepky a že jsme si je asi měli vzít někde tam, kde jsme si brali ty medaile. Jenže to teď bylo dost daleko, když jsme byli o čtvrt kopce výš. No nevadí, zapisovala jsem si výsledky úkolů do telefonu s tím, že samolepky si vyzvedneme, až pojedeme dolů. U každého úkolu bylo potřeba medaili přiložit na číselné kolečko a přečíst to správné číslo, na které přišla ona samolepka. Což byl fajn úkol, který holky bavil, hlavně Kačenku, ta ta čísla zjišťovala pěkně sama.

Kromě těchto úkolů tu ale byla spousta motorických prvků, zkrátka různé prolejzačky, tunely, cokoli vás napadne. My jsme začínali v říši země, kde byla i čertí stezka, takže tu byla i spousta čertů a čarodějnic, no moc pěkně vyvedené to tu měli. Pak jsme pokračovali do říše vody, kde bylo kromě velkého prolejzacího hradu také jezírko, po kterém se dalo přejet z jedné strany na druhou pomocí plavidla, které se pohybovalo taháním za provaz. Tam chtěl jít hlavně Péťa a holky vzal samozřejmě s sebou.

I říše vody byla parádní, tekl tu potok, hodně dětí se tu brodilo naboso. Nechyběly ani vodní hrátky se stavidly, které naše děti zabavily na hodně dlouho a podle mě, kdybych je odtamtud nevyhnala, hrály by si tam dodnes. Tak moc je to chytlo. My jsme si tam mohli v klidu sednout a koukat se na ně, jak si tam hrají s vodou.

Nad touhle říší vody se tyčila rozhledna, která zajímala především nás dva, ale podívat jsme se na ní šli samozřejmě všichni. Rozhledna se tyčila na samotném vrcholu kopce, odkud to šlo už jedině dolů, takže když jsme se pokochali výhledy do kraje a na okolní majestátné hory, vydali jsme se na klesavou cestu zpět. Obešli jsme kopec a tím jsme se dostali do říše vzduchu. I tady byly nějaké prolejzačky pro děti, takže jsme všechny poctivě prošli, až jsme se dostali zpět k velkému prolejzacímu hradu.

Tady začínala říše ohně, což byla poslední říše, kterou jsme ještě neměli projitou. Lezecké prvky v téhle říši se mi líbily a líbily se i dětem, takže jsme se tam trochu zdrželi. Oblíbená byla třeba skluzavka, kterou holky sjely nespočetněkrát. Odtud jsme se vydali po pěkné cestě směrem dolů. Byla to pěkná klikatá cestička, která vedla kolem via ferraty, cestou jsme potkávali různé dřevěné sochy místních zvířat (kamzíci, tetřevi, medvědi, syslové a další) a několik dřevěných domečků, do kterých holky s nadšením lezly.

Jak jsme tuhle stezku prošli, ocitli jsme se v úrovni mezistanice, kterou jezdil vláček, ale protože jsme neměli v plánu vláčkem jezdit dolů, chvilku jsme tu nechali holky lézt po dalších prolejzačkách a nebo v tunelu a pak jsme pokračovali níže. Cestou jsme totiž potkávali ještě několik dalších hřišť, takže by byla rozhodně škoda projet tudy vláčkem a hřiště vynechat. Třeba takové, kde byly konečně houpačky, na které se těšila hlavně Barunka a stará vyřazená kabinka lanovky.

Sledovali jsme čas, protože lanovka dolů do údolí jezdí do pěti hodin odpoledne, takže jsme to směřovali dolů tak, abychom to pěkně stíhali. Směrem dolů to jde samozřejmě snadněji a rychleji než když jsme to dopoledne stoupali v opačném směru, takže jsme byli rychlí, a to i s Barunkou, která opět šlapala všechno po svých. Nakonec jsme byli zpátky u horní stanice lanovky kolem čtvrté hodiny. Ještě jsem vběhla dovnitř vyzvednout ony samolepky, aby si je holky mohly nalepit na medaile, což se mi v pohodě podařilo a pak už jsme nasedli na lanovku a vydali se z kopce dolu.

V lanovce jsme s holkama nalepili všech jedenáct samolepek na správné místo a holky byly spokojené, že mají samolepky a mají je pěkně vylepené. Čtvrt hodina v lanovce tím pádem utekla jako voda. Dole pod lanovkou na nás čekalo to hřiště, které jsme ráno míjeli a na které jsme s Péťou totálně zapomněli. Holky na něj ale nezapomněly a už byly úplně připravené na to na hřiště jít. Prolezly si to tam snad všechno, včetně točícího kolotoče nebo lanovky či trampolín, které jsme jim na pár minut zaplatili, ať si zaskáčou. Zkrátka bylo půl šesté, když jsme hřiště opouštěli s tím, že už je Barunka docela unavená a že bychom mohli jít zpátky do apartmánu.

Chvilku jsem Barunku nesla na zádech, ale pak jsme objevili malý obchůdek, tak jsem prohlásila, že bychom se tam mohli podívat, jestli by tam neměli něco, co bychom si mohli dát k večeři. To tam sice úplně neměli, zato tam měli mrazák se zmrzlinami, které jsme si koupili. Tím pádem musela Barunka na zem, pak se probudila a zpátky na apartmán to vystoupala úplně celé. Respekt před ní tedy. Myslím, že pro dnešek toho bylo až až.

Přejezd do Slovinska

V sobotu už nám končil plánovaný pobyt v Rakousku, které jsme tentokrát brali “jen” jako transfer destinaci, i když myslím, že jsme to tady využili na maximum. Nicméně podle plánu jsme se ráno vzbudili, pobalili těch pár věcí do tašek, uklidili po sobě a vyrazili na další cestu. Už zkraje jsme udělali lehkou navigační chybu, že jsme najeli na dálnici trochu jinde, než jsme původně plánovali, ale nevadí, ona to nakonec byla asi rychlejší varianta.

U Villachu jsme i tak chytli první kolony, které nás společně s kolonou před Karawanken tunelem (to je zároveň hranice se Slovinskem) zdržely asi na hodinu. Nějak jsme to přežili, dokonce jsme zvládli i jednu zastávku na čůrání Barunky, která to vydržela až za tunel před Villachem. Ale byli jsme rozhodně rádi, když jsme Karawanken tunelem projeli do Slovinska, kde jsme dálnici opustili a dál jsme pokračovali po místní komunikaci bez kolon. A přivítalo nás to pravé Slovinsko hned od hranic, srdce mi plesalo pohledem na ty kopce a na barvu řek. Ach!

Po týdnu, tedy další sobotu, jsme v šest hodin ráno přejížděli hranice zpět do Rakouska. Rozhodli jsme se pro brzký odjezd ze Slovinska na základě toho, co jsme viděli na dálnicích předchozí týden. Úplně jsme se děsili toho, že bychom někde měli stát tří hodinovou frontu na dálnici. Protože minulý týden byla fronta před Karawanken tunelem až k Bledu a možná ještě dál. Zvažovali jsme různé varianty a nakonec zvítězil návrh opustit apartmán v pět hodin ráno a vyrazit na cestu ještě před dopravní špičkou.

Tenhle plán nám vyšel a opravdu jsme měli plynulý průjezd jak mýtnou branou a tunelem, tak pak po rakouských dálnicích. V opačném směru už se valily proudy aut, i když kolony to ještě vyloženě nebyly, ale hustý provoz, který zpomaloval, to už byl. V našem směru to ale bylo volné, a tak jsme až překvapivě rychle postupovali dále.

Když jsme někdy ve čtvrtek řešili, jaký výlet bychom si mohli udělat v sobotu v Rakousku, našla jsem na internetu tip na Schladming a horu Planai, kde se rozprostírá také Hopsiland, který nabízí spoustu hraní a vyžití pro děti. Mimo to se také dá vyjít na samotný vrchol Planai (což nebyl obtížný úkol) a vzhledem k tomu, že jsem ve Schladmingu kdysi byla v zimě na lyžích a líbilo se mi tam, byl to náš favorit a rozhodli jsme se, že pokud nám bude přát počasí, pojedeme tam. Schladming se nenachází daleko od místa, kde jsme se zastavovali cestou do Slovinska, ale není už v Salzbursku, ale ve spolkové zemi Štýrsko.

3. den – Planai a Hopsiland

V sobotu nám cesta ubíhala hodně rychle, řekla bych až nad očekávání, a tak jsme v půl osmé parkovali ve Schladmingu ve velkém parkovacím domě. Počasí vypadalo docela rozumně. Bylo zataženo a bylo rozhodně chladněji než celý předchozí týden, ale předpověď byla poměrně příznivá, i když slibovala i nějaký ten deštík. Na internetu jsem také zjistila, že lanovka na Planai jede až v devět hodin a rovnou jsem koupila jízdenky.

Měli jsme hodně času. Barunka se probudila hned po příjezdu do parkovacího domu, Kačenka ještě spala a Péťa navrhnul, že skočí do Billy, která byla hned vedle parkovacího domu, pro snídani. Mezitím, co byl Péťa na nákupu, začal se parkovací dům lehce zaplňovat. To jsme pochopili, že tu jsou v areálu traily pro cyklisty, kteří se sem hrnuli ve velkém. Což nám nevadilo, my jsme se v pohodě obuli, převlékli, došli si na záchod a někdy před devátou hodinou jsme se přesunuli k lanovce.

Chvilku jsme tam čekali a pak nám paní od lanovky říkala, že lanovka v devět úplně nepojede, že mají nějaký problém, který řeší, že pojede tak v půl desáté. No nedalo se nic dělat, jízdenky už jsme měli koupené a nikam jinam jsme se nechystali, tak jsme si tam sedli na lavičky a dali se do snídaně. Proč nevyužít plonkový čas, že.

Nakonec ale lanovka začala nabírat cestující asi dvacet minut po deváté, takže jsme nečekali nijak dlouho. Mezitím se už hala pomalu zaplnila turisty, ale my jsme se dostali docela pěkně dopředu a brzy jsme i my nastupovali do kabinky. Kabinky tu byly pro deset lidí a navíc to měli pěkně vyřešené, vždycky pustili jednu kabinku s koly a cyklisty a jednu kabinku s turisty, takže fronty byly odbavovány spravedlivě.

Když jsme vystoupili nahoře na Planai (konec lanovky je kousek pod vrcholem), teploměr ukazoval patnáct stupňů. No, bylo trochu frišno, až jsem trochu litovala, že jsme si s sebou nahoru nevzali víc teplejšího oblečení. Holky i já jsme byly v mikinách, Péťa jen v tričku, ale říkala jsem si, že se zahřejeme pohybem. Hned u horní stanice lanovky bylo první dětské hřiště, kde jsme se na chvíli zastavili.

O kousek dál byla první kuličkodráha. To bylo velké lákadlo a holky na ni byly natěšené. Šli jsme k automatu a koupili jsme každé holčičce jednu kouli a pak už koulet koulí po kuličkodráze. Nadšení bylo obrovské a několikrát jsme tu dráhu absolvovali. Trochu záludné to tady bylo v tom, že občas kulička vypadávala a bylo pak nutné ji honit po kopci. Což mě stálo špinavé kalhoty, neboť jsem tam s sebou jednou plácla na zadek.

Od kuličkodráhy jsme holky ukecali, že půjdeme po tzv. Panoramaweg, což byla okružní cesta kolem celého kopce. A tak jsme vyrazili. Po cestě jsme procházeli jeden lanový park a pak jsme narazili na interaktivní stezku, kde byla řada několika dřevěných zvířat, kdy všechna mluvila a říkala něco zajímavého o sobě. Bylo to sice logicky v němčině, tak jsme se snažili s Péťou chytat alespoň něco málo a dětem to pak zprostředkovat.

Tahle cesta byla super, protože vedla do kopce a děti díky ní vyběhly nahoru, ani nevěděly jak a ani nohy je nebolely. Od konce téhle interaktivní stezky to byl jen kousek na vrchol, kde jsme byli cobydup. Bohužel jen co jsme došli nahoru, tak jsme se ocitli v mlze nebo v mraku a nebylo odsud nic vidět. Což byla zrovna škoda, protože já jsem se moc těšila na výhledy na masiv Dachsteinu, který jsem si teď neužila. A to jsem si dokonce šla odskočit na WC, které zde mělo prosklenou stěnu s výhledem, akorát že já jsem zrovna viděla kvůli viditelnosti prd.

Holky mezitím nadšeně objevily vrchol, kde stál kříž, tak nás tam tahaly, ať se jdeme podívat. Což jsme také udělali a zjistili jsme u toho, že kousek pod vrcholem probíhá svatba, takže jsme se snažili holky utišit, ať tam moc neřvou, udělali si pár rychlých fotek a pak se radši posunuli trochu dál na opačnou stranu vrcholu, abychom je tak nerušili. Svatba to musela být epesní. Neměli zrovna teď výhledy, ale jinak skvělé místo a navíc se pak i vyčasilo.

Nějakou dobu jsme se zdržovali na vrcholu. Částečně jsem to brzdila já, protože jsem doufala, že ten mrak odejde a že něco uvidíme. Trošku se to zvedlo, ale ne moc, a tak jsme nakonec vrchol opustili a scházeli jsme dolů opět na Panoramaweg, kterou jsme chtěli pokračovat dál kolem vrcholu Planai. Někdy tehdy, když jsme se vrátili na Panoramaweg, začalo svítit sluníčko a mrak rozpouštět. Takže i nám se otevřely výhledy na okolní vrcholy a dolů do kraje.

Procházeli jsme se po cestě, kde byla spousta laviček, takže hodně odpočinkových míst pro Barunku, která se tvářila dost unaveně. Cestou jsme potkali i pítko s vodou, které sklidilo úspěch a pak jedno jezírko, ke kterému když jsme přišli, tak jsme zjistili, že je plné pstruhů a za 50 centů se tu dalo koupit krmení z automatu. Vyštrachala jsem z peněženky jeden jediný padesátník a Péťa nabral krmení pro ryby do své čepice. Holky si braly granulky, házely je do vody a pstruzi se na ně vrhali, úplně se voda vařila.

A pak se nám nedopatřením podařilo utopit Péťovu čepici i s krmením. Když Kačenka natahovala ruku, že hodí granule, Péťa se zrovna díval na Barunku, nečekal to a Kačenka mu čepici tím švihem vyrazila z ruky. No paráda, čepice ve vodě. No a co s tím. Péťovi se podařilo najít bokem odlomený kus dřeva, který tam odněkud vypadl a ten byl dost dlouhý, že na čepici dosáhnul, i když se potvora čepice už stihla mezitím potopit. Ale jemu se podařilo tu čepici postrčit blíž ke břehu, odkud už se pak dala pomocí toho klacku vytáhnout. Takže dobrý, čepice byla zachráněna! Holky byly nejvíc smutné z toho, že přišly o to krmení pro rybičky.

Péťa si pak skočil zpátky k pítku čepici vypláchnout, aby ji mohl používat. Naštěstí voda v jezírku se zdála čistá a nesmrděla rybinou, tak to bylo fajn. Po téhle eskapádě jsme se raději vrátili zpět na Panoramaweg a už to byl jen kousek k horní stanici lanovky. Tam holky zázračně ožily, protože teď přišlo na řadu obcházení okruhu s hraníčkama, což bylo vyloženě pro děti.

Měli to tu pěkně udělané. První hřiště bylo mezi stromy a byla tam spousta lezení. Pak jsme pokračovali přes další a další kuličkodráhy k prolejzačkám ve vzduchu nebo motorickým prvkům. Kousek níž pak byla část s vodními hrátky, takže tady bylo jezírko s vodními děly, různá stavidla, klouzačky, prolézačky a opět hodně kuličkodráh. Ty byly tedy velice nápadité, část jich byla třeba ve western stylu, kde koule projížděly třeba sudy.

Holky jsme odsud museli dost tahat, abychom se posunuli dále a vůbec to stihli celé projít. O kus dál byl další lanový park s motorickými prvky, tunely, houpačky a pak dvě hodně dlouhé skluzavky, které holky absolvovaly nespočetně krát. Tady Barunka prohlašovala, že je už unavená a že to nedá. Při každém návratu ke skluzavce musela jíst dost do kopce a já věřím, že to bylo hodně náročné.

A nejen Barunka byla unavená, unavená byla i Kačenka, protože množství hysterických pláčů se nebezpečně zvyšovalo. Navíc čas tomu i dost odpovídal, že se máme vracet k lanovce. Prošli jsme ještě kolem kuželek, které si holky zkusily shodit až k panoramatické vyhlídce na vrcholy Dachsteinu, kde jsem si konečně udělala fotky, na které jsem čekala celý den. Pak už jsme to vzali přes houpačky a kolotoč, kde jsme byli už ráno až k horní stanici lanovky. Bylo asi půl páté, když jsme sjížděli lanovkou dolů zpět k autu.

V pět hodin jsme startovali auto, opustili parkovací dům a následně i Schladming. Musím říct, že Hopsiland navzdory mému očekávání byl hodně příjemnou tečkou za celou naší dovolenou. Na své jsme si tu přišli všichni, takže co víc si přát. Původně jsme mířili na dálnici směr Salzburg, ale když Péťa zkonzultoval dopravní situaci, rozhodli jsme otočit to a jet raději druhým směrem na dálnici A9. Ještě jsme operativně kupovali průjezd mýtnou branou před jedním placeným tunelem na téhle dálnici, abychom se tam nezdržovali a fičeli jsme si to na Čechy.

Bylo asi půl osmé, když jsme přejížděli hranice v Dolním Dvořišti. Už když jsme se blíželi k hranicím, viděli jsme tu černou oblohu, která se před námi otevírala. To byla bouřka, ale hodně pořádná bouřka. Měla jsem strach. A když jsme přejeli hranice, po chvíli jsme do té bouřky vjeli. Bylo to naprosto příšerné a šílené. Silný vítr, silný déšť. Bála jsem se, aby na nás nespadl strom. Naštěstí nespadl, ale popadané stromy přes cestu jsme potkali. Naštěstí se vždycky daly objet. A když jsme konečně překonali úsek s popadanými stromy a větvemi, dorazili jsme do Českých Budějovic, kde místo silnic byly spíš řeky. To bylo něco neskutečného, nevěděli jsme, jestli to dokážeme projet nebo ne. Pod jedním mostem už nejspíš někdo před námi auto utopil, už tam stáli policajti a uzavřeli tam průjezd. Takže jsme díky tomu museli najít náhradní trasu a najet na dálnici jinde. Na dálnici už to bylo lepší, i když průtrž to byla hrozná, ty provazy deště, které se na nás valily, byly děsivé a jedna hrozná louže pod mostem na dálnici nás dost vyděsila, ale stáli při nás asi všichni andělíčci a my jsme projeli i tu.

Sečteno podtrženo, ta cesta byla hrozná. Nad Táborem už to bylo lepší, tady jsme se prostřídali v řízení a domů jsme dorazili ve tři čtvrtě na jedenáct, tedy kupodivu s asi jen hodinovým zpožděním oproti původnímu plánu. To mi přišlo fakt neuvěřitelné a byla jsem neskutečně ráda, že jsme doma živí a zdraví.

Byla to ale krásná dovolená, užili jsme si intenzivních deset dní, kdy jsme byli pořád v pohybu. Myslím, že holky mají tolik zážitků, že je teď budou ještě nějakou dobu zpracovávat. A nám s Péťou vůbec nebude vadit, když strávíme celou neděli doma. Bylo to parádní a budeme z toho teď všichni čerpat!

Zanechat Odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *