Ve Slovinsku u Bohinjského jezera

• 1. den – Zastávka u jezera Bled
• 2. den – Lanovkou na Rjavu skalu a výstup na vrchol Šija
• 3. den – Den v soutěskách Vintgar a Pokljuška
• 4. den – K vodopádům na řece Rybnica a koupání v Bohinjském jezeře
• 5. den – Vodopád na řece Savica a projížďka po Bohinjském jezeře
• 6. den – Výstup na vrchol Viševnik
• 7. den – Vlakem k Bledu a projížďka na kole okolo něj
• Konec dovolené ve Slovinsku

Jako hlavní destinaci pro letošní dovolenou jsme si vybrali Slovinsko. Těch pár dní jsme v Rakousku strávili jen z toho důvodu, že jsme si chtěli rozdělit poněkud dlouhou cestu z Prahy tak, aby to neštvalo ani nás, ani děti. A tak jsme se v sobotu ráno v Sankt Johann im Pongau sbalili opět do auta a vypravili se na poslední úsek naší cesty. Zpočátku cesta ubíhala slibně, napojili jsme se na dálnici a frčeli jsme si pěkně na jih. Ale někde u Villachu už jsme se začali štosovat do kolon a také jsme začali nabírat zpoždění. Nejvíc jsme si postáli kolem tunelů před Villachem a pak před tunelem Karawanken, což je tunel tvořící hranici mezi Rakouskem a Slovinskem. Takže jsme nabrali celkové zpoždění minimálně hodinu, a to jsme ještě měli mýtné v tunelech zaplacené dopředu, takže jsme se nemuseli na mýtné bráně zdržovat vůbec.

Nicméně i nám se podařilo kolonami po nějaké hodince projet, hned u hranic jsme sjeli z dálnice a už jsme si to sypali po slovinských komunikacích. A protože jsme měli původně v plánu jít se podívat na vodopád na řece Savica, na který bychom potřebovali více času, museli jsme malinko improvizovat a nakonec jsme se rozhodli zastavit u jezera Bled, kolem kterého jsme projížděli, takže to bylo vyloženě cestou.

1. den – Zastávka u jezera Bled

Když jsme přijížděli k Blejskému jezeru, byl Péťa pěkně zpruzený, že tu nikde nezaparkujeme a kdesi cosi. On totiž navrhoval jako odpolední program nákup jídla, což jsem já zavrhla, protože mi to jako dobrá alternativa nepřišla. Takže nás nejdřív odnavigoval k nějakému vzdálenému parkovišti, kde byl alespoň obchodní dům se záchody, které využila Barunka, ale pak jsme se na druhý pokus dostali blíže k jezeru, kde byla kaskáda parkovacích stání. A na tom úplně nejvyšším, do kterého jsme jeli, čekalo úplně poslední místečko hezky pro nás. Šup tam s autem a byli jsme zaparkovaní. Paráda.

K jezeru to bylo kousek, navíc kousek u parkoviště bylo hřiště, takže minimálně děti začínaly být spokojené. A navíc tu byly veřejné záchody, které tentokrát využila Kačenka. A já. Mimo jiné jsem si tady začala uvědomovat, že už nejsme v Rakousku, ulice tu nejsou načančané a nablýskané a že sem tam někde něco bude ošuntělé a rozbité. Prostě skoro jako doma, tady ten vztah k věcem a schopnost o ně pečovat mají téměř balkánský.

Od hřiště jsme se pak mohli přesunout přímo k jezeru, což byl vyloženě kousíček a skončili jsme rovnou na promenádě. Okamžitě se nám otevřely nádherné výhledy na jezero, takže jsem se minimálně já kochala, hlavně tou barvou, bože, ta je tady neskutečná.

Naše první kroky vedly ale ke stánku se zmrzlinou, kterou jsem dětem slíbila, takže to bylo úplně jasné. Už jsem kupovala čtyři zmrzliny a zjistila jsem, že si budu muset zjistit slovinskou slovní zásobu, protože nakupovat tady lámanou slovinštinou nebude tak těžké a je pak zbytečné otravovat angličtinou. Zmrzlinu jsme si vychutnali u takové starobylé kašny a pak jsme se vydali na procházku podél jezera. Čas jsme měli lehce omezený, protože jsme byli domluvení na nějakém času příjezdu do apartmánu a podle toho jsme si také zaplatili lístek na parkovišti.

Cesta podél jezera byla malebná. Voda tu byla překvapivé hluboká, krásně modrá a čirá. Ve vodě plavala spousta rybiček, které jsem holkám ukazovala a ty byly nadšené, že je můžou pozorovat. Méně nadšené teda byly, kdy jsem jim zakázala házet do jezera kamínky. Do tohohle asi raději ne. A tak jsme šli a já jsem se chtěla přiblížit k ostrůvku s kostelíčkem, to byl náš cíl. Došli jsme až do míst, kde je silniční tunel vedoucí skalou, ale tam jsme se rozhodli to otočit a vrátit se zpátky, protože nás tlačil čas.

Cesta zpátky ubíhala jako vždycky rychleji a když jsme se opět vrátili do centra Bledu, uviděla jsem na molu umístěné insta srdíčko, u kterého je možné se vyfotit. Říkám to holkám a Kačenku se mi podařilo strhnout pro ten nápad, že si tam dojdeme a vyfotíme se. Bohužel Péťa byl jiného názoru, a to toho, že se jde zpět k autu a ten zase strhnul Barunku, která se rozhodla, že jde s ním. Takže jsme k srdíčku šly jen my dvě s Kačenkou. Ale bylo to fajn, nebylo tam zrovna úplně moc lidí, takže po chvilce jsme se dostali na řadu i my a já jsem si mohla Kačenku vyfotit.

Pak už jsme pospíchaly zpět k autu i my dvě a zbytek týmu jsme našly samozřejmě na hřišti u parkoviště. Tam se holky ještě pohoupaly a sklouzly, ale pak už jsme opravdu museli opustit Bled, abychom to všechno stihli. K našemu apartmánu to bylo ještě půl hodiny jízdy autem a ještě jsme řešili, jak to uděláme s nákupem jídla. Péťa během cesty našel, že obchody mají v Bohinjské Bistrici, takže jsme tam udělali odbočku a zaparkovali přes místním Sparem. Nakupovat jsme šli opět celá rodina a zanedlouho jsme měli opět plné nákupní košíky.

Už nám nezbývalo moc času do předem domluveného času příjezdu na apartmán, a tak jsme rychle nastoupili a vydali se na cestu. Ta vedla prudce do kopce přes obec Jereka, do které když jsme přijeli, tak se nám otevřel výhled na nádhernou náhorní plošinu mezi dvěma horskými masivy. Hned jsem se do toho pohledu zamilovala, opravdu. No a na téhle plošině my bydlíme, protože jsme projeli ještě další dvě vesnice a zaparkovali před apartmánem v obci Srednja vas v Bohinju.

Ubytování proběhlo v pohodě, zavolala jsem pánovi, od kterého máme pronajatý apartmán a ten přijel asi za deset minut, předal nám klíče, vzal si od nás doklady a peníze jako poplatek obci, poradil nám, co tu kde můžeme vidět a pak se s námi rozloučil, ať si to tu užijeme. Apartmán máme tedy trochu spartánsky zařízený. Je velký, ale spoustu věcí tu postrádám. Třeba tady není horkovzdušná trouba, ani žádná jiná trouba. Což je snesitelný, ale já jsem v obchodě koupila jídlo na večeři, které se má v troubě připravovat. Takže jsem zvědavá, co s tím teďka budeme dělat. Taky tu není rychlovarná konvice, ale zato jsem tu našla stylovou džezvu, kterou můžu dát na indukci a uvařit si v ní vodu na kávu, takže jsem spokojená.

Ale apartmán je dostačující, my nejsme nároční, pán byl opravdu milý a přátelský (zkrátka vítejte na Balkáně) a mimo jiné nám poradil, že tu mají ve vsi moc dobrou vyhlášenou pizzerii, že tam to stojí za to. A toho jsme se rozhodli využít, protože jsem na pizzu zrovna měla chuť. Takže jsme se vypravili do restaurace. Máme ji kousek od baráku, je z ní nádherný výhled do údolí a opravdu dobře tady vaří. Objednali jsme si jednu velkou pizzu pro celou rodinu, pro nás dva pivo Leško, děti si tam pobíhaly v zahradě a hrály si na honěnou s jinými dětmi, no všichni jsme byli spokojení.

2. den – Lanovkou na Rjavu skalu a výstup na vrchol Šija

Na neděli jsme si vybrali z předem vytipovaných výletů úplný highlight pobytu u Bohinjského jezera, kterým jízda lanovkou Vogel bezpochyby je. Ráno jsme se vypravili z apartmánu a autem jsme přejeli kousek k jezeru, do obce Ukanc, což jsme měli asi tak deset minut jízdy. Podařilo se nám pěkně zaparkovat u krajnice na konci parkoviště, kde tak tedy parkovali všichni a hned se za námi ještě vytvořila pěkná řádka aut. A protože tady nešlo koupit lístky online, šli jsme se postavit do fronty na lanovku. Do jejího plánovaného odjezdu v půlhodinových intervalech totiž zbývalo necelých deset minut.

Fronta ale utíkala rychle a my jsme lístky měli za chvilku v kapse a přesunuli jsme se do fronty další, tentokrát na lanovku. Nahoru na kopec jezdí jedna velká kabinka, která pojme až 80 lidí, takže si vždycky musíte počkat, až lanovka pojede a pak se tam namačkat jako sardinky. Ale nahoru to jede hodně svižně a jedna jízda trvá jen čtyři minuty, takže to není nic hrozného, i kdyby byla lanovka vyloženě narvaná. My jsme měli štěstí, nebylo to tak děsivě narvané, i když lidí tam bylo plno. Stáli jsme s holkama sice uprostřed, ale když jsme je vzali do ruky, tak se mohly dívat z okýnka a tu jízdu si taky užít.

Lanovka se jmenuje Vogel, ale ve skutečnosti jede na kopec, který se jmenuje Rjava skala. Vrchol Vogel je vzdálený ještě asi tři hodiny chůze cesty odtamtud, ale zřejmě je to jeden z častých výletních cílů nebo je lanovka brána jako přibližovadlo k němu a jmenuje se tak. My jsme tedy neměli ambice dojít na Vogel, to bylo na nás opravdu daleko. Místo něj Péťa vybral vrchol Šija, na který to mělo být jen asi hodinu a půl a asi 350 výškových metrů. Já jsem prohlásila, že tam nedojdeme, že je to moc ambiciozní, ale že půjdeme na vrcholek před ním a pak prostě uvidíme. Ale to předbíhám.

Hned jak jsme vystoupili z lanovky, tak jsme se kochali pohledem na Bohinjské jezero shora a také výhledem na Triglav. Udělali jsme si rodinnou fotku v dřevěném srdci, namazali jsme se opalovacím krémem a pak jsme vyrazili na túru. Zpočátku nám to šlapalo pěkně, šlo se malinko z kopce a pak pěkně po sjezdovce nahoru až k horní stanici lanovky na kopci Orlove glave. Tady někdy v sezóně jezdí také lanovka, čtyřsedačková, ale tentokrát bohužel nejezdila, takže my jsme museli jít po svých. Mně to nevadilo, ale Barunka asi nadšená úplně nebyla. Nakonec ale vylezla úplně sama až k horní stanici lanovky, kde se na kopečku nacházel kříž se zvoničkou.

U toho jsme se zastavili a udělali si pauzu na bombony. Holky si tam zazvonily na zvon pro štěstí (to říkal Péťa, podle mě to byla prostě jen zvonička) a my jsme zvažovali, co dál. Čas jsme měli dobrý, vracet se nám ještě nechtělo, tak jsme si stanovili, že můžeme stoupat tak do dvou hodin, abychom pak měli dostatek času na to vrátit se k lanovce. Ta totiž jezdila až do půl sedmé do večera, takže prostoru bylo hodně. A tak jsme po pauze vyrazili ještě dál směrem do kopců. Pokračovali jsme dál po trase označené jako Šija, což je název vrcholu, na který vede.

Za chvíli jsme se dostali na takovou pěknou skalku, kde jsme se rozhodli, že si uděláme oběd. No, oběd, měli jsme s sebou sušenky, do kterých jsme se pustili. Tady jsme také chvilku poseděli a tady jsem prohlásila, že dojdeme k horní stanici lanovky pod vrchol Šija a tam to zapíchneme, že úplně na vrchol to nevidím. Kačenka prohlásila, že jde napřed a než jsme stihli pobalit sušenky a napít se, tak už byla pryč a odhopkala po cestě s kameny. My jsme se pak vydali za ní, cesta vedla fakt malebnou částí, spousta kamenů a prohlubní. Malebnou částí, ale pro Barunku náročnou, takže my dvě jsme šly samozřejmě adekvátně pomaleji.

Kačenku mezitím někde po cestě vyzvedl Péťa a společně na nás čekali na jednom z kamenů. Pak už jsme pokračovali opět společně, kousek pod horní stanicí lanovky jsme se s cestou vrátili na sjezdovku a tady jsem vzala Barunku za krk, aby si trochu odpočinula. Doteď prakticky všechno šlapala po svých. No a za chvíli jsme byli u horní stanice. Postávali jsme tady, kochali se výhledem a já jsem hleděla na vrchol Šija, který byl opravdu kousek. Podle map tam měla cesta trvat asi čtvrt hodiny nebo dvacet minut. A my měli za deset minut dvě, takže čas jsme ještě měli. No a ve mě se ozvalo mé já, které nechtělo tenhle vrchol vynechat, když už jsme byli tak blízko. Tak jsem řekla, že si tam vyběhnu. Kačenka se ke mě přidala a prohlásila, že půjde taky. A když tedy chtěla jít Kačenka, tak jsme se rozhodli, že tam dojdeme všichni.

Takže jsme se tady neusazovali, holky se zvedly, Barunku jsem si dala za krk a vyrazili jsme. Nejdřív jsme překonali takový malý brdek a pak už vzhůru na vrchol po kamenité traverzové cestičce, takové té vrcholové klasice. Nahoru se mi to šlo s Baru dobře a bylo asi deset minut po druhé hodině, když jsme stanuly na vrcholu. A otevřely se nám nádherné výhledy. Myslela jsem si dole pod kopcem, že zeshora už lepší výhledy mít nebudeme, ale to jsem se pletla, zeshora z vrcholu to bylo ještě o chlup lepší. Byla jsem šťastná, že jsme tam vylezli, jsme fakt dobří.

Udělali jsme si tu spoustu fotek, dojedli jsme bonbony a zdrželi jsme se tu asi na čtvrt hodiny předtím, než jsme se vydali na cestu dolů. Chtěli jsme vyrážet asi tak v půl třetí, abychom měli dost času na sestup a mohli to jít v klidu. Přecijen nás od cíle (od lanovky) dělilo tři a půl kilometru a 350 výškových metrů. Naštěstí náročnější terén byl jen na začátku při tom stoupání na vrhol Šija. To jsem si nechtěla vzít Barunku za krk, chtěla jsem, aby to šla za ruku sama, ale Péťa ji za krk vzal a společně to bezpečně sešli.

Pod vrcholem už jsme si zase Barunku přehodili, překonali jsme ten malý brdek a kolem horní stanice jsme začali klesat směr Orlove glave. Tady jsme si zvolili malinko jinou sestupovou cestu a vyhnuli se tomu kamennému úseku. Okolo vedla o něco delší, ale schůdnější cesta, kterou jsme sestoupili. Pro holky, teda hlavně pro Barunku, to byl rozhodně jednodušší úsek, dokonce sama řekla, že chce jít dolů a chce ťapat sama. Protože tady to bylo pěkné. Občas se někdo natáhnul, to je pravda, ale terén to náročný nebyl.

Kačenka si tu trhala kytičky, pořád něco vyprávěla, až jsem měla pocit, že budu mít brzy díru v hlavě a cesta nám svižně ubíhala. Brzy jsme se dostali na vrchol Orlove glave, odkud nás čekalo závěrečné klesání po sjezdovce dolů. Chůze po sjezdovce není nikdy nic moc a tady to nebylo výjimkou. Vzala jsem si hned na začátku klesání Barunku za krk, abychom šli rychleji a měli ten úsek brzy za sebou. Péťa s Kačenkou to vzali po připravovaném singletracku, který ještě nebyl hotový, ale byl tam parádní zpevněný povrch. Sice by se tam asi nemělo chodit, ale nebyli jsme zdaleka jediní a Kačenku to přimělo zapomenout na to, že je unavená a chce taky za krk a běhala tam po singletracku jak éro.

Pořád jsme na sebe viděli a sestupovali jsme společně. Dole jsem byla přemluvena, ať si taky vyzkouším chůzi po singletracku. Tak tedy žádná hitparáda, ale zábava to asi byla. Možná by to byla větší zábava, kdybych neměla Baru na zádech. Každopádně odsud už bylo potřeba jen vystoupat poslední schody k lanovce, už to bylo prostě co by kamenem. Schody jsme vystoupali a byli jsme u lanovky. A byly asi čtyři hodiny, my jsme dolu sklesali tak rychle, že nás to samotné překvapilo. Podle ukazatelů to mělo trvat asi hodinu a půl a nám to přibližně tak dlouho trvalo.

To jsme ani nečekali, ale zároveň to bylo prima, měli jsme hodně času a věděli jsme, že u lanovky je dětské hřiště, na které jsme holky vypustily, aby si tam pohrály. Ty byly samozřejmě spokojené a ještě spokojenější byly, když jsme je tam nechali hrát si asi hodinu. Lanovku v půl páté jsme vynechali a rozhodli se to cílit na pátou hodinu. Myslím, že jsme dobře udělali, protože fronta na lanovku nebyla v pět hodin tak dlouhá a lanovka dolů nebyla tak nacpaná. Každopádně se Péťovi povedlo ukořištit a uchránit místo u okna, takže holky se cestou dolů mohly pořádně koukat, kam jedeme.

Pak už jsme jen nasedli do auta a z parkoviště se přesunuli směrem domů do apartmánu. Holky jsme motivovaly, aby neusnuly v autě, což se nám podařilo. I když nevím, jestli to bylo vůbec nutné, stejně pak strašily neuvěřitelně dlouho vzhůru, hlavně Kačenka, ta šla spát opět až v jedenáct v noci. Každopádně večer už jsme strávili poklidně v apartmánu, udělali jsme si večeři (tu věc, co se jmenovala Burek a co jsme koupili předchozí den a měla se připravovat v troubě, jsme usmažili na pánvi a podle mě to bylo dobré), popíjeli radlera a už jsme nic dalšího nedělali. Myslím, že jsme si to po tak náročném dni všichni více než zasloužili.

3. den – Den v soutěskách Vintgar a Pokljuška

V pondělí jsme si chtěli původně udělat odpočinkový den, takže jsme nechtěli dělat nic velkého, pravděpodobně se jít podívat na vodopády na řece Savica. Ale protože jsme se ještě rozhodovali, jestli se nám vyplatí koupit si místní zážitkovou kartu nebo ne, navrhnul Péťa, že bychom mohli jet do soutěsky Vintgar, protože ta je daleko, až u Bledu a na ní karta určitě neplatí. A tak jsme ještě v neděli večer kupovali lístky online a studovali, kde bychom tam mohli zaparkovat. Ty lístky se kupují na určitý čas, ve kterém máte přednostní vstup. My jsme si dopředu vybrali čas 11:40 – 12:00, což nám dávalo dostatečnou rezervu na to dostat se tam z ubytování.

Dalšího dne ráno jsme celkem svěžně vyrazili z apartmánu, takže už asi deset minut před desátou hodinou jsem startovala auto a vydali jsme se na tři čtvrtě hodiny dlouhou cestu směr Vintgar. Cesta vedla po takových užších uličkách a hodně do kopce a z kopce, takže nás čekalo hodně, ale opravdu hodně serpentin. Místní uličky jsou tu tedy běžně úzké, hlavně ve vesnicích, ty jsou mnohdy jen na jedno auto a musí se tu dost vyhýbat. Nám to tentokrát ale utíkalo rychle i v těch serpentinách a to i přesto, že jsme jednou stavěli na čůrání a jednou jsme zabloudili.

I tak jsme asi ve tři čtvrtě na jedenáct parkovali na rozsáhlém centrálním parkovišti označeném P3, které sice bylo daleko od soutěsky Vintgar, ale od kterého měl údajně jezdit shuttle až k soutěsce. Vystoupili jsme z auta a zatímco se Péťa přezouval do pohorek, šla jsem s holkama k zastávce, odkud jsem očekávala, že bude jezdit ten shuttle. A zanedlouho opravdu přijížděl, byla to taková dodávka asi pro šestnáct lidí a než jsme k ní došli, tak už do ní naskákali lidé, kteří tam stáli před námi. Místo tam ještě bylo, řidič mi pokynul, ať nastoupíme, já mu zase posunky ukázala, že ještě čekám na Péťu, ale řidič zatím nikam neodjížděl, takže když Péťa došel, naskočili jsme všichni společně a vyrazili. Byly tu pro nás pěkně tři místečka, já jsem si vzala Baru na klín a jelo se.

Cesta trvala ani ne deset minut a vystupovali jsme na parkovišti u soutěsky. Poděkovali jsme a už jsme si to štrádovali k vstupní bráně. Všechno nám to šlo tak hladce, že ještě zdaleka nebylo 11:40, ale bylo asi teprve pět minut po jedenácté. Nicméně jsme si přečetli předchozí den na internetu, že ty lístky jsou platné po celý den v jakoukoli hodinu, jen ne s přednostním vstupem. A fronta na normální vstup tam téměř žádná nebyla, takže jsme šli klasicky k turniketům a za chvíli už jsme byli uvnitř. Což bylo super.

Čekala nás asi kilometr a půl dlouhá procházka soutěskou Vintgar s řekou, jejíž barva je úchvatně modrá. Všude podél soutěsky vedly dřevěné chodníčky, několikrát jsme přecházeli po lávce z jedné strany na druhou, takže jsme měli výhledy na soutěsku z obou stran. Takže jsme pořád zastavovali a fotili si tu krásu, což teda dělali všichni, co tam byli s námi. Moc se mi tam líbilo a kochala jsem se tou řekou a ostatně i těmi skalami. Vím, že jsem tu byla ve svých 25 letech a tuším, že tenkrát jsem z toho tak odvařená nebyla, holt jsem měla tou dobou jiné priority a zájmy. Ale dneska se mi tam líbilo moc.

Vintgar je taková klasika, kam chodí téměř každý, kdo navštíví Slovinsko. Společně s jezerem Bled jsou to nenáročné turistické cíle, kde bývá hodně lidí. Takže i proto se rozhodli tuhle soutěsku udělat v době covidové jednosměrnou, a to zůstalo dodnes. Soutěska se tedy prochází ve směru po řece až k vodopádu Šum, což vlastně není ani tolik vodopád jako spíš přepad na řece, a zpátky je potřeba vrátit se jednou z cest, které vedou po obou stranách soutěsky, ale vysoko nad ní.

My jsme si zvolili tu klasickou červenou, tam chodí většina. Ještě existuje zelená, ta je malinko delší, ale nedávno byla ještě nedoporučovaná kvůli nedávným bouřím a povodním, úplně nevím, jestli je to ještě aktuální, ale my jsme se i kvůli času rozhodovali jednoznačně, že půjdeme tou červenou. Parkování na centrálním parkovišti má totiž sazbu na 4 hodiny, pak se platí na celý den, což jsme nechtěli. Za 4 hodiny jsme si říkali, že bychom to měli stihnout.

A tak jsme od konce soutěsky pokračovali po schodech do kopce do obce Blejska Dobrava. Protože holky už od konce soutěsky skuhraly, že chtějí zmrzlinu a protože tady v Dobravě byl pěkný bar s občerstvením, zastavili jsme tady a zmrzlinu jsme si koupili. U toho jsme poseděli, protože za chůze jíst zmrzlinu nezvládáme, takže si holky nejen že pochutnaly, ale ještě si odpočinuly. Po zmrzlince bylo potřeba ještě malinko vystoupat do kopce a pak už cesta vedla v podstatě po vrstevnici po úbočí nad soutěskou. Dole pod námi byla pořád slyšet voda, jak hučí.

Na závěr cesta sklesala až k pokladně na začátku soutěsky, odkud to bylo jen pár kroků k zastávce shuttle. Bylo to neuvěřitelné, ale opět když jsme docházeli k zastávce, přijelo auto. Nevím, jestli jezdí opravdu pořád, ale my jsme v žádném směru čekat vůbec nemuseli. Nastoupili jsme dovnitř, tentokrát jsme měli pro sebe čtyři místa, holky si vyžádaly, že chtějí připoutat, tak jsem je připoutala a jeli jsme těch deset minut na parkoviště.

Tam jsme vystoupili a já šla zaplatit parkovací lístek. Bylo asi 14:20, takže jsme to stihli s asi tak dvacetiminutovou rezervou do oněch čtyřech hodin. Což bylo fajn, přiznávám, že jsme cestou zpátky holky malinko popoháněli, abychom pořád nezastavovali. Ale zase jsme nehnali, to ne, normální chůzi bychom měli cestu zvládnutou o mnoho rychleji.

Naskákali jsme do auta a parkoviště jsme opustili. Ale bylo docela málo hodin a Péťa v téhle oblasti dopředu vytipoval ještě jednu soutěsku, jejíž jméno je Pokljuška, která není tak proslavená a která by měla být také krásná, i když úplně jinak, podle fotek to vypadalo spíš jako Kokořínsko. Přejeli jsme k ní, zaparkovali v pohodě na úplně malinkatém parkovišti a šli nejprve hodně odpočívat na místní lavičku. Dali jsme si sušenky a ovoce, holky lízátka a udělali jsme si tu prostě pohodu. Teď už nebylo kam spěchat, čehož jsme se drželi po zbytek dne.

Už jak jsme tady odpočívali, tak jsme si přečetli ceduli, že vstup do soutěsky není s ohledem na nedávné bouře doporučován, že tam mohou být popadané stromy a kameny a že vstup je tam jen na vlastní nebezpečí. Což teda vstup na vlastní nebezpečí tam je kdykoli, ne jen teď. Nicméně lidi do téhle soutěsky evidentně chodí, před námi tu parkovala řada aut a nikdo se nevracel, takže jsme byli rozhodnuti o tom, že tam půjdeme také.

A tak jsme také ve tři hodiny odpoledne udělali. Vydali jsme se na cestu. Ta vedla nejprve po normální cestičce, ale brzy začaly přibývat kameny, po kterých jsme stoupali vzhůru. Někdy tudy nejspíš protéká potok / řeka, ale teď tady nic neteklo. Občas tu byly známky toho, že se tu přehnalo v poslední době hodně vody. Ale nikde neležely celé stromy, které bychom museli nějak složitě přecházet. Nevím, jestli to tu uklízeli, asi ne, ale průchod soutěskou byl prostě možný. A tak jsme stoupali a holky stoupaly tedy statečně. Obzvlášť Barunku jsem pak musela obdivovat, co všechno vylezla a kudy s námi prošla.

Soutěska nebyla dlouhá, měřila asi kilometr a něco, takže jsme se zanedlouho dostali k jeskyni, do které jsme se šli podívat. Byla pěkná a nebyla to jen jeskyně, byl to rovnou tunel, takový průchod skalou, kterou navíc vedla oficiální turistická cesta. To bylo tedy wow, to jsem ještě neviděla a moc se nám to líbilo. My jsme tou cestou ale jít nechtěli, protože by to byla delší varianta, takže jsme se od jeskyně kousek vrátili a pokračovali jinou cestou, která nás vedla kolem kamenného mostu přes další kamenné pole až k lavičkám pod galerií.

Galerie je takový highlight a závěr soutěsky Pokljuška. Je to taková dřevěná lávka umístěná vysoko ve skále a od ní vedou ještě dřevěné schody k průrvě, kudy se dá projít až ven na samotný konec. My jsme se tady ale otočili, protože tam nevede oficiální stezka a vrátili se přes galerii až k rozcestí. A tady jsme se rozdělili. Péťa totiž vymyslel, že aby se holky nemusely vracet soutěskou zpět po kamenech, jeden z nás s nimi může jít nahoru na vrchol soutěsky (což už nebylo daleko ani na vzdálenostní metry ani na výškové metry) a pak po normální cestě až k silnici, kam druhý z nás dojede autem. Navíc na konci téhle cesty nahoru byla restaurace.

A tak jsme se rozloučili a já jsem šla dolů zpět pro auto. Obě ty cesty měly trvat cca půl hodiny pro dospělého člověka, takže to mělo cca vycházet, že se sejdeme v cíli u restaurace podobně. Já jsem byla dole u auta asi po dvaceti minutách, protože jsem šla bez dětí, takže prostě rychleji. Cestou zpátky jsem fakt obdivovala, co holky zvládly vylézt. Nezdržovala jsem se, naskočila jsem do auta a přejela jsem po serpentinách nahoru nad soutěsku k restauraci. Zaparkovala jsem a protože jsem Péťu s holkama nikde neviděla, šla jsem jim naproti. Zanedlouho jsem je viděla v zatáčce a přivítali jsme se. To bylo radosti, i když holky hledaly hlavně auto a ne mě.

Došli jsme společně k restauraci, kde jsme auto měli a operativně jsme se rozhodli, že se tu usadíme a dáme si večeři. Vypadalo to tu příjemně, dalo se sedět venku a navíc tu měli ve svahu dětské hřiště, na které jsme viděli. Značka ideál, dalo by se říct. Objednali jsme si tedy nealkoholické pivo, já pljeskavicu (mleté maso), Péťa steak z krocana a k tomu dvě porce hranolek a ještě že jsme neobjednávali nic jiného, protože to byly tak obrovské porce, že jsme se z toho najedli všichni čtyři a ještě jsme se my dva s Péťou strašlivě přejedli.

Po jídle a hraníčku na hřišti jsme naskákali do auta, holky ještě dostaly od paní servírky lízátka, takže si je musely rozbalit už do auta a vydali jsme se na tři čtvrtě hodinky dlouhou cestu serpentinami zpět. Barunka to někde cestou zabalila a my jsme mezitím dojeli do Bohinjské Bistrici, kde jsme potřebovali nakoupit opět nějaké zásoby jídla. Nakupovat šel tedy Péťa s Kačenkou, já jsem zůstala se spící Barunkou v autě. Nákup jim trval asi půl hodiny, protože v tom místním obchodě nesoucím název Mercator se vůbec neorientovali a všechno tam hrozně dlouho hledali.

Když jsme se pak přesunuli na apartmán, což samo o sobě nebylo už daleko, bylo asi osm hodin večer. Nakonec to byl tedy dlouhý den a myslím, že jsme si toho nastoupali velice podobně jako předchozí den. Odpočinkový den nám tedy úplně nevyšel a budeme ho muset odložit na zítra, protože holky už by byly fakt utahané. Hlavně Barunka tady dostává dost zabrat, sice ty túry děláme co nejkratší a uzpůsobujeme to nejmenšímu a nejpomalejšímu členu, ale stejně jsou to hrozný rakety na dvouleťáka.

4. den – K vodopádům na řece Rybnica a koupání v Bohinjském jezeře

Na úterý jsme si vážně naordinovali odpočinkový den. Už ráno nám vypravování trvalo týden, takže na túru jsme se vydali dost pozdě. Nemuseli jsme tentokrát nikam jet autem, protože přímo tady za obcí Srednja vas se nachází údolíčko řeky Rybnica, na které jsou umístěny čtyři vodopády. Tedy ve skutečnosti jsou to vodopády dva a níže na toku řeky jsou to pak uměle vytvořené přepady. Celá procházka směrem nahoru má asi dva kilometry, takže jsme se na ní s chutí vydali.

Protože jsme si řekli, že nikam spěchat nebudeme, tak jsme také nespěchali a hned zkraje jsme nechali v klidu holčičky házet si kamínky do vody. No, kamínky, vždycky vezmou spíš kus skály a tady těch kamenů bylo nepočítaně. Zastavili jsme hned nad prvním jezem, kde jsme sešli na chvíli z cestičky do koryta řeky a holky si tu házely kamínky do tůněk. Vypadalo to alespoň, že tady nejsou žádné ryby, tak jsem je nechala si to užívat.

Pokračovali jsme po cestičce směrem vzhůru k dalším vodopádům. Nejprve se šlo v pohodě, když pominu jednu kratší část s bahnem, kde jsme holky radši obě přenesli, akorát jsme stoupali trochu do kopce. Netrvalo to dlouho a dorazili jsme k dalšímu přepadu, kde vlastně neteklo ani moc vody, i když tady v údolí bylo patrné, jak se tady asi musela valit voda při nedávných záplavách. Tak nějak všude po stráních.

Tady jsme se taky zdrželi, holky si zase házely kameny do vody a protože to nebylo k posledním dvěma vodopádům daleko, pokračovali jsme brzy dále. Prošli jsme kolem vodárny, kde cesta vedla přes kamenný úsek, který bylo potřeba přeskákat. Tam jsme se malinko zdrželi, protože nám to nešlo tak rychle, ale pro dospělého to obtížné nijak nebylo. Bylo překvapivé, že tady bylo hodně odpočívacích laviček, holky je hojně využívaly, tak se to hodilo.

U třetího vodopádu, který byl už doopravdy vodopádem jsme si udělali spíš jen fotky a protože tu byli nějací lidé, co se tu koupali pod vodopádem a protože k dalšímu vodopádu to bylo třeba asi jen sto metrů, obešli jsme vodopád, vystoupali nad něj a chvilku šli ještě lesem, než jsme se ocitli u posledního vodopádu v údolí. Tady končila cesta, tak jsme tady skončili i my. A bylo to prima, protože kromě nás tu opodál seděl jeden postarší manželský pár a vodopád a tůňku pod ním jsme měli úplně pro sebe.

Doskákali jsme k němu po kamenech, zuli jsme si všichni boty a šli jsme otestovat teplotu vody. Holky byly docela překvapené, že je to tak ledové, ale statečně si šly nohy namočit, hlavně tedy Kačenka. Já jsem tedy moc dál nešla, mě stačilo osvěžit se tak zlehka, ale Péťa se toho samozřejmě nebál, ten došel až k vodopádu. Ono bylo prima, že tady v té části mezi skalami byl příjemný chládek, vůbec to nevypadalo, že někde okolo je třicet stupňů, tady bylo fakt příjemně.

Bylo také prima, že jsme tu byli takhle skoro sami a měli jsme to tu dlouho pro sebe. V klidu jsme si tu mohli dát jídlo a relaxovat. Než se přiřítily dvě české rodiny, které se také chtěly smočit ve vodě pod vodopádem. To jsme se rozhodli, že už místo opustíme a vydáme se na cestu zpátky. A tak jsme také udělali. Cesta dolů ubíhala mnohem rychleji, než při našem stoupání a zanedlouho jsme měli ty dva kilometry do vesnice za sebou a byli jsme na apartmánu.

Tady jsme se na chvíli usadili, máme tu v něm příjemný chládek, protože sem odnikud nesvítí sluníčko. A venku bylo prozatím palermo, protože bylo někdy před třetí hodinou odpoledne. Dali jsme si zmrzlinu, odpočívali jsme a zkoumali jsme možnosti parkování u Bohinjského jezera, kam jsme se chtěli vydat vykoupat. S parkováním u jezera je to takové všelijaké, parkovišť je tam sice hodně, ale stejně nejsou kapacity úplně dostačující a především je tam parkování hodně drahé. Místní tady mají spíš vymyšlený systém, že turisté by měli zaparkovat na vzdálenějších parkovištích, která jsou prostorná a levnější a odtud dojet k jezeru pomocí shuttle autobusu, který už je zdarma.

A tak jsme to nakonec udělali. Protože nám bohužel zrovna ze Srednji vsi autobus ujel a další jel až někdy pozdě nebo vůbec, přejeli jsme autem do Bohinjské Bistrici, tam našli P+R parkoviště a počkali jsme si na autobus, který přijel ve tři čtvrtě na pět a odvezl nás až přímo k Bohinjskému jezeru. Potud to bylo fajn, autobus byl parádní, pěkný zájezďák. Hned jsme si skočili do převlíkáren a rovnou na pláž. Chvilku jsme laborovali, kde se usadíme, ale nechtělo se nám jít nikam daleko, tak jsme zůstali blízko ve městě přímo u mostu.

Písečná pláž tu sice nebyla, ale holky si tu stavěly z kamínků pyramidy a hráze a byly taky spokojené. A protože voda v jezeře byla překvapivě teplá, fakt že jo, tak jsme se koupali nejen my, ale chodily si zaplavat i holky. Sice jsem s sebou nebrala plavecké pásky, protože mě nenapadlo, že je budeme v jezeře zas až tak potřebovat (nenapadlo by mě, že se tu budeme koupat, protože ta voda bude teplá), takže jsme musely holky jistit a nemohly si jít plavat samy na hloubku, ale myslím, že i tak v pohodě.

Nakonec jsme si pěkně zaplavali všichni, bylo to moc fajn na protažení, moc fajn změna a také moc fajn zchlazení v těch horkých dnech. Když se začalo sluníčko sklánět k obzoru, pomalu jsme se zvedali a směřovali jsme to na autobus zpět, který jsme si mysleli, že pojede ve čtvrt na osm. Takže jsme si tak lážo plážo šli k zastávce, cestou jsme se převlékli, došli si na záchod, abychom přišli na zastávku kolem sedmé hodiny a zjistili jsme, že nám autobus ujel před čtvrt hodinou. A další jede až za hodinu a půl. My jsme totiž udělali chybu, protože jsem se dívala na jízdní řád platný jen pro pátek a víkendy, ale bohužel bylo úterý.

Vymýšleli jsme co s tím a jak to nakombinovat, jestli někdo nemá jet s dětmi k nám do obce, kam kupodivu autobus jel, ale nakonec jsme vymysleli tu úplně nejjednodušší variantu ze všech. Hned u zastávky autobusu byla restaurace, byla to příjemná pizzerie, kam jsme se rozhodli dojít si na večeři. A přišli jsme tam tak akorát, ještě tam nebylo tolik narváno, takže jsme si v klidu objednali pizzu a pití a bylo to tak akorát, abychom to stihli před odjezdem autobusu. Takže jsme nejen že pěkně vyplnili ten čas, ale ještě jsme se přitom stihli najít, což byl vlastně win win.

Navíc holky ještě objevily kousek za restaurací dětské hřiště, kam hned po jídle odkráčely, nebo spíš odběhly a ze kterého jsme je pak po zaplacení museli pomalu vysekávat. Pak už šlo všechno jako po másle. Pět minut před příjezdem autobusu jsme došli na zastávku, autobus přijel pěkně na čas, všichni lidi, co byli na zastávce se tam v pohodě naskládali, my také a přejeli jsme autobusem zpátky k autu. Takže to nám vyšlo na jedničku, už zbývalo jen přejet kousek k apartmánu, kde jsme i se zdržením na dětském hřišti před nástupem do auta byli ještě před devátou hodinou večerní.

I když to byl dneska další dlouhý den, tak myslím, že tentokrát byl opravdu odpočinkový, protože ten program jsme neměli nijak náročný. Koupání u jezera myslím, že holky nabilo energií a také si myslím, že ho budeme muset někdy zopakovat. Jsou horka, takže máme celkem ideální týden na to si koupání tady v jezeře užít.

5. den – Vodopád na řece Savica a projížďka po Bohinjském jezeře

Na středu jsme si naplánovali podívat se na vodopád na řece Savica, což je největší vodopád nejen tady v okolí Bohinjského jezera, ale i ve Slovinsku. Chtěli jsme se na něj podívat původně už v pondělí, ale protože vstupné za něj bychom mohli mít v rámci místní zážitkové karty, o jejímž nákupu jsme stále váhali, jeho návštěvu jsme odkládali. Vyšlo to tedy až na středu, kdy jsme se rozhodli, že si zážitkovou kartu koupíme, a to na tři dny.

Dopoledne jsme se tedy vydali z apartmánu do Staré Fužiny, kde jsme lehce našli infocentrum a šli si tam kartičky koupit. Vyřídili jsme snadno veškerou administrativu a zanedlouho jsme se posunuli kolem Bohinjského jezera přes obec Ukanc až na parkoviště pod vodopádem. Na parkovišti bylo ještě dostatek parkovacích míst, takže jsme zaparkovali pěkně a pak už jsme začali stoupat vzhůru.

Nejprve se stoupalo jen po cestičce, ale jakmile jsme narazili na pokladnu, kde jsme si koupili lístky, které jsme tedy měli díky kartám zdarma, začali jsme stoupat po schodech. K vodopádu vedlo snad pět set schodů, takže i když to nebyla procházka dlouhá, pořád se stoupalo. A i když nebylo mezi stromy horko od sluníčka, bylo dneska nějak vlhko a dusno, takže jsme střídavě skuhrali všichni.

Ale i tak nám ta cesta k vodopádu ubíhala pěkně. Občas jsme zastavili na nějaké vyhlídce nebo odpočívadle a řekněme že tak po hodině jsme byli nahoře u vodopádu. Je tam takový přístřešek, kde se dá vystřídat s ostatními lidmi. K vodopádu jako takovému se přímo dostat nedá, kouká se na něj skrz mříž, ale teda musím říct, že ta barva vody pod vodopádem a ty kytičky kolem, to vypadalo skoro až nereálně.

Udělali jsme si sérii rychlých fotek, protože nás tam byla řada, ale kousek opodál byl ještě prostor trochu víc fotit, takže jsem se mohla malinko i realizovat, abych měla nějakou pěknou fotku do fotoalba. Fotit totiž ty dvě naše holky naráz, to je úkol nadlidský. Pak jsme se vydali na cestu zpátky a mířili jsme si to na jedno odpočívadlo, kde jsme se chtěli naobědvat.

Vyšlo nám to pěkně, že tam zrovna nikdo neseděl, takže jsme tam pojedli něco ze svých zásob a pak už jsme pokračovali zase k autu. Dolů to šlo jako vždycky mnohem rychleji než nahoru, brzy jsme byli u vstupní pokladny, kde jsme jednak holkám slíbili zmrzlinu a jednak jsme si tam koupili nějaké magnetky. Zmrzlinu jsme si pak vychutnali před branami pokladny na lavičkách a pak už nezbývalo než dojít dolu k autu.

Další plán jsme vymysleli tak, že se autem přesuneme na druhou stranu Bohinjského jezera do obce Ribčev Laz, kde jsme chtěli zaparkovat na vytipovaném parkovišti. To bylo tedy plné, ale nedaleko bylo ještě jedno velké parkoviště, kde jsme našli asi tak poslední parkovací místo, kam jsme se s autem nacpali. Parkování tady jsme měli zdarma díky té zážitkové kartě. Takže dobrý.

Do odjezdu výletní loďky po Bohinjském jezeře zbývalo dvacet minut, což bylo tak akorát, abychom přešli přes most a podél pláže na molo. Tam jsme si koupili lístky na loď (opět zdarma v rámci zážitkové karty) a za chvilku loď kotvila v přístavu. Nastoupili jsme a jeli jsme si užívat půl hodinovou vyhlídkovou plavbu po jezeře. To byla paráda, kochala jsem se minimálně já, ale věřím, že i děti. Moc se mi to líbilo, tyhle plavby na našich dovolených nemívají chybu.

Když nás loď dovezla na druhou stranu jezera v kempu Ukanc, bylo skoro tři čtvrtě na tři. Rozhodli jsme se to tento den nepřepálit a protože hned u přístavu byla restaurace a u ní dětské hřiště, zamířily naše kroky rovnou tam. Holky si hrály na hřišti a my dva s Péťou jsme objednali jídlo a pivo. Takže spokojenost panovala víceméně na všech stranách. Jídlo bylo dobré, shodou okolností jsme si dali podobné jídlo jako obvykle, já pljeskavici a Péťa nějaké steaky. Holky hranolky jako obvykle.

Už když jsme se plavili po jezeře směrem do Ukancu, poprchávalo. Pak to na chvíli přestalo, ale když jsme dojídali, slyšeli jsme první hromy a bylo nám tak nějak jasné, že se blíží nějaký déšť. Ale zatím to nevypadalo nijak dramaticky, takže jsme využili ještě toho, že v lese v kempu byl takový malý lanový park a s holkama tam vyšli a vypustili jsme je tam. Ty se tam poměrně dlouho zabavily, takže to bylo výhodné pro nás pro všechny.

Protože ale poprchávalo, vybodli jsme se na původní plán jít se projít podél pláže na vyhlídku, děti jsme nechali hrát si v lanovém parku a cílili jsme to na loď odplouvající z přístavu lehce před pátou hodinou. Tak jsme také udělali, nastoupili jsme na loď, která nás vzala zpátky do přístavu v obci Ribčev Laz. Plavba byla opět super, nějak jsme to s dětmi zvládli i cestou zpět a o půl hodiny jsme bezpečně vystupovali na molo. Pořád pršelo, i když jen drobně, tak jsme cestou k autu zvažovali plán.

Ten byl původně takový, že se pojedeme s holkama projet na kolech podél Bohinjského jezera. Tedy že se pojedou projet holky, my půjdeme pěšky. Holky jednomyslně prohlásily, že na kolo chtějí, i když pořád poprchávalo. Jim to evidentně nevadilo. A díky té kartě jsme si mohli dovolit přeparkovat auto na parkoviště bližší pobřeží, které se už kvůli dešti dost vylidnilo.

Takže jsme přeparkovali, vyndali kola z auta, Péťa ještě oběma holkám kola dofoukal, protože je měly podhuštěné a i když začalo víc pršet, nevzdali jsme to a vyrazili jsme. A dobře jsme udělali. Jednak jsme měli pobřeží pro sebe a jednak se za chvilku déšť umoudřil a začal ustávat. Takže to bylo moc prima. Navíc jsme měli pěkné výhledy na Bohinjské jezero zase z druhé strany, tam jsme ještě nebyli.

Nejeli jsme ale daleko. Narazili jsme na jednu zákazovou značku, že se po severní straně Bohinjského jezera nesmí jet s kolem, je tam soukromý pozemek a chovají tam krávy, takže minimálně na nějakém úseku to je zakázané. Škoda. Otočili jsme to tedy zpátky, což bylo nakonec ale dobře, protože Barunku to přestalo na kole bavit a byla ráda, že jsme jeli zase zpět k autu. I Kačenka trochu brblala, že to není asfalt, ale kamenitá šotolinová cesta, takže nám projížďka stačila.

Hodnotím to ale kladně, myslím, že to stálo za tu iniciativu na kolo vyrazit. Dnešní den byl nakonec odpočinkovější než předchozí. Také jsme to s Péťou vyhodnotili, že po dvou odpočinkových dnech přijde zítra na řadu nějaký výšlap na kopec. To už se těšíme. Holky asi o poznání méně, ale myslím, že je ten náš plán nakonec nadchne.

6. den – Výstup na vrchol Viševnik

Jak už jsem naznačila, dva dny po sobě jsme měli takové odpočinkové, takže my dospělí jsme nevěděli, co by roupama a usoudili jsme, že by to chtělo ještě jeden výstup na hory. A protože tady v okolí už žádná lanovka nejezdí, nezbývalo než vymyslet výstup pořádný. Naše volba po nějakém tom zvažování padla na vrchol Viševnik, který má lehce přes dva tisíce metrů a patří mezi velmi oblíbené slovinské vrcholy, protože jeho dosažení je relativně snadné. Tím se myslí, že na jeho vrchol nepotřebujete ferratové sety nebo schopnost lezení.

Dosáhnout vrcholu Viševniku ale není zadarmo, to zase ne. Celá cesta na vrchol má asi 3,2 km, což je fajn procházka, ale během té doby překonáte 700 výškových metrů. A to už je pořádný stoupák. My jsme samozřejmě tuhle nálož výškových metrů dlouho zvažovali, ale nakonec jsme se rozhodli, že jdeme do toho s tím, že se můžeme kdykoli vrátit zpět k autu, když už budeme mít toho stoupání dost.

Ráno jsme si vstali poměrně brzy a na naše poměry jsme vyrazili včas z apartmánu. Cesta na parkoviště Rudno Polje nám trvala asi půl hodiny a bylo asi deset hodin dopoledne, když jsme přijížděli na už tou dobou plné parkoviště. Už už jsme tam parkovali v druhé řadě, ale pak jako zázrakem odjela jedna audina, na jejíž místo jsme auto hned přeparkovali a byli jsme takhle spokojenější.

No a pak už nezbývalo než namastit svaly a vyrazit na kopec. Tenhle den byl celý na pohodu. Nikam jsme nespěchali. Čas jsme měli dobrý, mohli jsme se kdykoli vrátit, parkoviště jsme měli zaplacené na celý den a bylo krásně. Takže všechny faktory nám hrály do karet.

Začátek byl poklidný. Cesta vedla po širové šotolinové cestě lesem a jen mírně stoupala do kopce. Tady se nám šlo ještě lážo plážo. Když jsme došli ke spodní stanici prvního vleku lyžařského areálu, zastavili jsme se u budky se zavřeným občerstvením, namazali se krémem proti slunci a dál pokračovali lesem vedle sjezdovky. Nejprve bylo stoupání příjemné, ale jakmile jsme se dostali do druhé poloviny sjezdovky, kopec se úplně zvednul a bylo to skoro jako lézt po stěně. Navíc jsme nešli kvůli slunci vyloženě po značené turistické trase, ale šli jsme víc v lese (byla tam vyšlapaná cesta od ostatních), což sice znamenalo víc stínu, ale také horší terén a také větší sklon.

Lesem jsme překonali horní stanici prvního vleku a došli jsme až k horní stanici druhého vleku. Šlo se nám pomalu, ale holky byly statečné a šlapaly to obě. Tady nám skončila pasáž se sjezdovkami a dál už nás čekalo jen nemilosrdné stoupání do sedla. Bylo také prudké, ale po lepší cestě po kamenech, takže se dalo lépe jít. Tady jsem si vzala na záda Barunku a vyfuněla jsem s ní první úsek cesty do sedla. Bylo horko, ale tady v horách snesitelné, jednak bylo cestou dost stínu a jednak teplota tady byla příjemnější.

Když jsme se dostali na konec prvního stoupání, zastavili jsme na odpočinek. Bylo tady takové prima místo, kde se většina turistů asi zastavuje. Mimo jiné tu zastavily i dvě české rodiny se dvěma dvojicemi chlapečků, o něco starších než jsou naše holky (i když jednomu z nich byly tři roky, ale ti další byli tak o dva a víc let starší). S nimi jsme se pak potkávali celou cestu na vrchol, byli to asi podobní blázni jako jsme my.

Počkali jsme na Péťu s Barunkou, kteří se za chvilku vyloupli u nás a všichni jsme si tady odpočinuli. Bylo to potřeba, čekalo nás ještě stoupání, i když vrcholek se zdál na dosah. Z tohohle odpočinkového místa jsme pokračovali přes takové pastviny nepastviny a pak zase traverzovou cestičkou až do sedla. Bylo to ještě kus a tady šla Barunka opět po svých.

Původně jsem si myslela, že když nám to nepůjde, tak dojdeme na nižší vrchol, který byl v podstatě u tohohle sedla a že se tady vyvalíme. Jenže když jsme došli do sedla, zjistili jsme, že cesta na vrchol asi už nevede. A že je to tam porostlé kosodřevinou, takže ze sedla nejsou žádné výhledy a také se tam nedá nikde spočinout. Proto jsme se vydali na další cestu. Tady byl trochu otravný úsek, který vedl kosodřevinou a občas byly i skalky, které bylo potřeba překonávat.

Také tady šla Barunka na záda a zároveň zeshora šlo tou dobou hodně turistů, takže jsme se v těch úzkých uličkách museli vyhýbat a nebylo to příjemné. Nicméně když jsme tenhle úsek překonali, už to bylo dobré. Ocitli jsme se na takové malé vyhlídce nad kosodřevinou, na jednu stranu bylo vidět dolů na planinu Konjščica a nahoru bylo vidět směrem k vrcholu. Bylo to tam malebné, ostatně jako tady v Julských Alpách všechno.

Už tady bychom mohli klidně skončit, na vrchol to bylo ještě asi 200 výškových, jenže vzdejte to, když už jste tak blízko. A tak jsme šli. Barunka tady šla zase úsek po svých a statečně šlapala, Kačenka doposud šplhala všechno, pro ní ty lezecké úseky byly vlastně zábavné, to má ráda. Po chvíli jsem si ale vzala Barunku na záda, myslím, že toho měla už dost a potřebovala si odpočinout a na chvíli na záda šla i Kačenka.

Stoupali jsme k jednomu bodu, o kterém jsme si dlouho mysleli, že je vrchol, ale když jsme se na něj vyhoupli, zjistili jsme, že vrchol je ještě o kousek vedle. A i když to nebylo daleko, už jen asi 200 vzdálenostních metrů a ne moc výškových, ještě jsme tam prostě nebyli. Z řad turistů bylo občas slyšet lehké zklamání, že vrchol je ještě kus před námi. Tady jsme si trochu prohodili role, protože Barunka si tu rozhodla sundat a vysypávat boty a Kačenka chtěla jít nahoru, rozdělili jsme se tak, že já jsem šla s Kačenkou napřed.

A tak jsme postupovali vpřed a hurá, joo, a třikrát hurá, byli jsme nahoře na vrcholu. To bylo radosti! Tenhle výstup si myslím, že byl fakt něco. Já jsem byla uchvácená z výhledů z hory, které byly opravdu krásné, to nemůžu říct. A Kačenka zase se zájmem pozorovala dravce, kteří na téhle hoře asi sídlili. Měli jsme je tam opravdu z první ruky, lítali nám nad hlavami. To člověk jen tak nezažije, že mu nad hlavou šustí křídla dravce a ještě jsme viděli zblízka ty jejich pařáty.

Když došel nahoru i Péťa s Barunkou na zádech, všichni jsme si poplácali, dali jsme si jídlo, holky dostaly vrcholové lízátko a slavili jsme, že holky jsou poprvé po svých ve dvou tisících metrech nad mořem. Škrábali jsme se sem tři a půl hodiny, což znamená, že nám jeden kilometr trval zhruba tak hodinu. Hodnotím to ale kladně, oficiální čas výstupu byl dvě a čtvrt hodiny, takže tempem malého dítěte je tenhle čas podle mě úplně rekordní.

Na kopci jsem se pokoušela se střídavými úspěchy o sérii rodinných fotek, ale nakonec nás nejlépe vyfotila jedna z maminek od oněch dvou rodin s chlapečkami, kteří vyšli na kopec s námi. Kochala bych se tu déle, ale věděli jsme, že nás čeká ještě podobně dlouhá cesta dolů, protože ani sestup tady nebude zadarmo. A tak jsme se po půl hodině zvedli a vydali se na sestup.

Nahoře by to bylo nebezpečné mít Barunku na zádech, takže šla pěkně po svých. To se ukázalo, že bude náročné, protože má aktuálně zálibu ve skákání a držet ji pořád při každém skoku, aby nespadla dolů ze srázu, to tedy bylo. Ona navíc není vůbec lehká. No ale jít musela, takže jsme šly. Netrvalo to naštěstí tak dlouho a přiblížili jsme se k úseku s kosodřevinou. I tady musela jít pěšky, protože tu byly nějaké skalky, které sice nebyly obtížné na slezení, ale ne zrovna se skoro patnáctikilovým dítětem houpajícím se za krkem.

Když ty skalky skončily, tak jsem ale Barunku na záda nahodila a do sedla už jsme pak pokračovali svižněji. Byla jsem ráda, že v tom sedle jsme, ale nezdržovali jsme se dlouho a klesali jsme dál. Pěkně traverzem dolů k tomu místu, kde jsme při výstupu odpočívali. Část cesty tady šla Baru opět po svých, protože tady byl pěknější terén a pak i fajn sklon. Zrovna tady přes cestu chodily krávy a hodně bučely. Ony byly asi mírumilovné a o nás se vůbec nezajímaly, ale jak pořád bučely, tak jsem z nich měla teda trochu strach.

Když za námi došla Kačenka s Péťou, odpočívali jsme opět na tom příhodném odpočinkovém místě kus nad sjezdovkami. Bylo to potřeba, sestup bral hodně sil, tak aby je holky zase malinko nabraly. Věděli jsme tedy, že nám dneska dochází voda a že to bude na knop, i když vůbec netuším, kdo tu vodu vypil. Jídla jsme ale naštěstí měli dost, takže zásoby energie byly obstojně doplňovány.

Serpentinový úsek k horní stanici druhého vleku mi přišel nekonečný. Asi tak polovinu z něj šla Barunka po svých, ale usoudila jsem, že už je asi hodně unavená, protože mi pořád vlála za ruku a já jsem z toho byla vyřízená taky, člověk si fakt neodpočine, když se musí soustředit za dva a ještě pořád drží Baru, aby nespadla. Což se mi kupodivu podařilo, že se nikde nenatáhla, i když pořád skákala a přitom při dopadu vůbec nestála na svých nohách a mě ruce klouzaly, jak jsem je měla zpocené. Takže to nechápu, ale přežila bez úhony. Pak jsem ale usoudila, že jednodušší bude vzít si ji na záda a zbytek jsme sešly takto.

Tentokrát jsme se rozhodli jít podél vleku a ne lesem. Sluníčko už sem nepražilo a i kdyby pražilo, nemělo by takovou sílu, protože byly asi čtyři hodiny odpoledne. A já už jsem toho sama měla docela plný brejle, ten úsek, co jsme šli dopoledne lesem, byl fakt šílený, jak byl strmý, tady na sjezdovce byl ten sklon přecijen snesitelnější. Nikdo nepostaví vlek na stěně, žejo.

Když jsme došli k dolní stanici druhého vleku, měli jsme konečně to ošklivé klesání víceméně za sebou. Před námi se rozprostírala ještě jedna sjezdovka, kterou jsme museli překonat, ale klasifikovala bych ji jako modrou, už rozhodně nebyla tak prudká jako ta nad ní. U téhle stanice jsme si udělali delší pauzu, holky pojedly housky, co nám ještě zbyly v batohu a nabírali jsme síly. Holky jich tedy nabraly možná až moc, protože když jsme se sebrali, že jdeme na další cestu, tak se rozeběhly a podél toho vleku dolů už jen běžely.

Sklon tomu napomáhal, byla to fakt úleva, po tomhle se šlo dobře. I terén byl dobrý, byly tu jen malé kamínky a žádné velké šutry, dalo se v tom hezky běžet i Barunce, což mě sice překvapilo, jak je šikovná, ale v dobrém slova smyslu. Najednou nám ta cesta šla rychle. Kousek po sjezdovce, kousek lesem a najednou jsme byli u spodní stanice prvního vleku. A ještě rychleji nám to pak šlo od sjezdovek k autu, kde vedla široká šotolinová cesta s minimálním sklonem.

Wow, to byla najednou rychlost. I holky byly rychlé a my jsme tak zanedlouho byli u auta. Klesání nám trvalo určitě dvě a půl hodiny, možná i víc, ale byly tam i delší pauzičky, které jsme si cestou dělali. Celkově to byl plnohodnotný celodenní výlet, hodinky mi hlásí celkový čas šest a tři čtvrtě hodiny, a to už je pořádný výkon. Také jsem z toho byla náležitě vyřízená i já, nohy mě bolely, to přiznávám.

Potřebovali jsme ještě ten den nakoupit a natankovat, takže jsme se vydali asi na půl hodinovou cestu autem do Bohinjské Bistrice, ale vzhledem k tomu, že to holky cestou obě zalomily, vůbec jsme nespěchali a jeli jsme lážo plážo. Po natankování Péťa skočil do Sparu na nákup a když se vrátil, vzbudili jsme holčičky a dali jsme si zmrzlinu, kterou měly slíbenou. Za ten dnešní výšlap si to rozhodně zasloužily. Kačenka vystoupala až na úplně malinký kousek celý kopec sama a Barunka toho taky ušla hrozně moc, na svůj věk až až.

Byl to možná trochu bláznivý nápad, ale nebyli jsme jediní, kdo tam šli s malými dětmi, i když kromě těch dvou českých rodin už tam nikdo jiný děti netahal. Ale ten nápad stál rozhodně za to, jsem naprosto nadšená, že jsme ten horský výšlap uskutečnili. Bylo to epesní. A holky jsou hvězdy, Kačenka tedy hvězda největší.

7. den – Vlakem k Bledu a projížďka na kole okolo něj

Na pátek jsme chtěli zařadit opět odpočinkový den s tím, že holky budou utahané po čtvrtečním výstupu na Viševnik. Proto naše volba padla na výlet k jezeru Bled, kam jsme chtěli dojet vláčkem. Ten jsme měli zdarma v rámci naší zážitkové předplacené karty, tak jsme ho chtěli využít. Jednak proto, aby děti měly další zážitek a také pro to, že parkování u Bledu je ještě horší než parkování u Bohinje a je to tam neméně drahé.

Takže jsme si tak na pohodu vystartovali z apartmánu někdy v dopoledních hodinách a lážo plážo jsme autem přejeli do Bohinjské Bistrice, kde jsme v pohodě zaparkovali u nádraží. Když jsme tam došli, tak jsme ale zjistili, že vlak do Bledu pojede asi tak za dvě hodiny. Haha, tak to bychom tam určitě nechtěli stát. To jsem nečekala. Pravda, když jsme tam přicházeli, tak nějaký vlak na perónu stál a zřejmě to byl ten do Bledu, jenže neodpovídalo to vůbec jízdnímu řádu, takže byl asi zpožděný a než jsme se zorientovali a já zjistila, že tam není žádné okýnko, kde by prodávali lístky, vlak odjel.

Péťa byl trochu naštvaný, no trochu víc, protože kdybychom se necourali a kdybychom rychleji zareagovali, mohli jsme nasednout. Ale co už, bylo potřeba vymyslet alternativní plán. Tak jsem navrhla, že bychom mohli přejet do nedaleké vesnice Nomenj, kudy vlak jede také a tam se jít nejdřív podívat na vodopád Grmečica, což je vodopád, který Péťa některý z předchozích dnů vytipoval. Původně jsme si mysleli, že bychom se u něj zastavili cestou z Bledu, pokud by byl čas a energie, ale proč se na něj nejet podívat teď, že?

Plán mi všichni odsouhlasili, takže jsme přejeli autem do Nomenje, tam jsme zaparkovali také úplně v pohodě u nádraží a vydali jsme se po šotolinové cestičce nejprve k řece Sava Bohinjka. Holky jely na kole / odrážedle a atrakcí bylo to, že jsme tunýlkem podjížděli pod kolejemi, což se holkám líbilo. Cesta vedla po rovině a i když se ozývalo všelijaké brblání, že není asfaltová, tak jsme byli za chvilku u řeky, přes kterou vedla moc hezká lávka. Ta se teda i na můj vkus dost houpala, ale byla moc hezká a díky ní jsme se dostali na druhou stranu.

Tam vedla úplně nově udělaná asfaltka. Ve skutečnosti ještě nebyla dodělaná, ještě jí chyběla asi poslední vrstva, ale chodit se po ní snad smělo. Díky tomu nám cesta začala hodně rychle ubíhat. Vodopád byl od nádraží vzdálený asi kilometr a půl, což není daleko. My jsme ale kvůli očekávanému odjezdu vlaku měli na cestu k vodopádu asi čtyřicet minut, takže to, že tam byl asfalt a ne šotolina, nám výrazně pomohlo a brzy jsme dojeli až k vodopádu.

Přebrodili jsme říčku, která od vodopádu tekla a tyjo, ta byla ale studená. Šla jsem to asi na třikrát, protože jsem nejdřív brala Barunku a pak odrážedlo a už se mi tam potřetí moc nechtělo. A zrovna v tu dobu, co jsme tam přišli my, tak z otvoru nad vodopádem vylézala skupinka lidí oblečených v neoprenech, kteří zřejmě procházeli korytem řeky a zatímco jsme stáli u vodopádu, tak nám všichni předvedli, jak skáčou vodopádem dolů. Měli jsme to tedy i s podívanou, ale hlavně jsme čekali, až odskáčou pryč a budeme si moct udělat fotku bez nich.

Pak už jsme se museli vydat na cestu zpět. Ještě jednou jsme přebrodili říčku (původně jsme si mysleli, že můžeme jet zpátky jinou cestou, jinak bychom nechali kola na druhém břehu už při prvním brození) a pak se vraceli zpět na vlakové nádražíčko v Nomenji. Přišli jsme tam s dobrým předstihem a čekali na vlak, který měl naštěstí jen asi sedm minut zpoždění.

K Bledu to byla asi dvacetiminutová jízda, takže jsme zanedlouho vystupovali u jezera. Do odjezdu spoje zpátky jsme měli asi tři a půl hodiny, což jsme usoudili, že je dostatečně dlouhá doba na to objet jezero na kole / odrážedle, protože trasa kolem jezera má asi 6 kilometrů.

Zahájili jsme to sestupem k jezeru, neboť železniční koleje se nacházejí trochu v kopci. První, na co jsme narazili, byla pláž, kde byly restaurace a také stánek se zmrzlinou. Tu jsme nemohli minout, protože holky opět o zmrzlině pořád drmolily. Osvěžili jsme se tedy zmrzlinou při pohledu na jezero Bled a pak jsme vyrazili na cestu. Musím přiznat, že bylo docela horko a cesta nám neubíhala moc rychle, i když zpočátku vedla po krásné asfaltové cyklostezce.

Jezero jsme obcházeli ze západu směrem na jih, kde jsme museli objet nějakou tu zátoku. Ale cesta tam byla taková panoramatická, nabízely se tu pěkné výhledy na ikonický ostrůvek a nebo na Karavanky v dáli. Část stezky kolem jezera jsme absolvovali po mole vedoucí po vodě, což bylo příjemné zpestření nejen pro nás, ale také pro holky.

Zdálo se nám, že nám cesta moc nepostupuje, ale nakonec jsme se dostali až na druhou stranu jezera. Tam jsme byli minulou sobotu, když jsme se u Bledu zastavili cestou z Rakouska, takže jsme znali cestu kolem jezera a věděli jsme, jak vypadá. Tady nám to tedy šlo alespoň pocitově rychle a zanedlouho jsme byli u fotografického srdíčka. Ukecala jsem holky, aby se tu tentokrát nechaly vyfotit obě dvě a pak už jsme frčeli dál.

Projeli jsme pod Blejskim hradem, kde opět vedla moc pěkná a asfaltová cyklostezka. Tady to bylo moc fajn. Akorát nám to nešlo úplně dobře. Barunka byla už dost utahaná a i když jsem ji pomáhala táhnout na gumicuku, cukala se, že už nechce jet a chce si odpočinout. Kačenka měla zase energie asi nějak moc, protože ta nám ujela někam dopředu a tudíž bylo potřeba ji najít a dojít k ní. Jinými slovy holky zrovna nebyly moc kompatibilní a i když jsme na ně byli dva, stejně jsem Barunku musela motivovat, abychom dojeli na konec okruhu dřív, než by sama chtěla.

Nakonec se nám to ale podařilo a byli jsme v dobrém čase zpět na pláži, kde jsme začínali. Péťa tu chtěl holkám koupit opět zmrzlinu, ale před stánkem byla teď úplně obří fronta, kterou jsme vyhodnotili, že nám za to nestojí. Riskli jsme to a vystoupali radši rovnou k nádraží s tím, že by tam mohli také prodávat zmrzlinu.

Risk vyšel. Byla to sice jen místní nádražka, ale zmrzliny tam prodávali. Takže jsme si ji koupili a ještě jsme si mohli pěkně sednout na zahrádku na lavičky do stínu stromů. To bylo více než příjemné a mohli jsme tu vysedávat až do očekávaného příjezdu vlaku.

Vlak měl jet v 17:06. Ale jak se později ukázalo, vlak měl pěkné zpoždění, a to půl hodiny. Což jsme ale nevěděli, protože z informační tabule náš vlak zmizel bez jakékoli informace a okýnko, kde by prodávali lístky, bylo zavřené. Už jsem začala malinko vyšilovat a hledat na internetu informace o vlaku nebo o tom, jak se z Bledu zpátky dostat, ale Péťa mě uklidňoval, protože s námi stálo na perónu asi tak milion lidí, kteří evidentně čekali na stejný vlak jako my a byli úplně v pohodě a bez mrknutí oka čekali dál.

Vlak naštěstí přijel o půl hodiny později, my jsme do něj nastoupili a nechali se odvézt zpět do Nomenji. Vypadalo to, že jsou to asi dva vlaky spojené dohromady, protože vlaková souprava byla prostě delší. Což jsme si plně uvědomili právě v Nomenji, kde nebyl tak dlouhý perón jako byl náš vlak a když jsme vystupovali, tak jsme museli z vlaku vyloženě seskakovat. No, nechtěla bych být slovinskou důchodkyní a vystupovat tady z vlaku, ale pro holky to byl zážitek.

Bylo lehce před šestou hodinou, když jsme se dostali k autu. A protože nám to předchozí dva dny nevyšlo, chtěli jsme se ještě vykoupat v Bohinjském jezeře. Autem to z Nomenji nebylo daleko, takže jsme asi za čtvrt hodiny parkovali na údajně plném parkovišti přímo u pláže. My jsme si tam jedno místečko našli a už jsme si to valili k vodě.

Přišlo mi to tentokrát nějaké studenější, ale když jsem tam vlezla a po dlouhých minutách se osmělila, tak už to byla přijatelná teplota i pro mě. Barunka do vody nechtěla vůbec, byla rozespalá, protože cestou v autě usnula asi na pět nebo deset minut, ale Kačenka šla do vody s nadšením a pěkně plavala. My dva s Péťou jsme si pak zaplavali také, zatímco holky na nás čekaly na břehu, takže to bylo prima pro všechny. Bylo to takové rozloučení s Bohinjským jezerem a také s celou naší dovolenou ve Slovinsku.

Další den jsme totiž chtěli odjíždět brzo ráno z apartmánu a přejet co nejdříve do Rakouska, abychom se vyhnuli zácpám před tunelem Karawanken. Ty kolony minulý týden nás dost vyděsily, a to natolik, že jsme se dobrovolně vzdali sobotního výletu ve Slovinsku a raději ho vyměnili za výlet v Rakousku.

Ale ještě předtím, než jsme se vrhli do balení a úklidu apartmánu, chtěla jsem si dojít na večeři na pizzu do pizzerie v naší vesnici, abychom se tak náležitě rozloučili. Spěchali jsme do pizzerie, aby nám ještě stihli uvařit jídlo, ale bylo tam nějak plno. Byla tam totiž nějaká velká skupina lidí, kteří zabrali spoustu stolů a my si neměli kam sednout. Zkusili jsme tedy variantu, že bychom si objednali pizzu s sebou. Zeptala jsem se na to a nebyl to problém. Objednali jsme, zaplatili jsme a čekali.

Bohužel jsme měli trochu smůlu, že na naší objednávku se zapomnělo, takže jsme na pizzu čekali tři čtvrtě hodiny. To bylo trochu hodně. Holky byly dost unavené, celý den dost protivné a nás čekal úklid a balení, takže mě to trochu zamrzelo, ale nakonec jsme se i my dočkali pizzy a odváželi jsme si ji do apartmánu, kde jsme si ji v klidu snědli. Byla moc dobrá, takže minimálně já jsem byla spokojená.

Konec dovolené ve Slovinsku

V pátek večer jsme všechny naše věci zabalili, nanosili do auta a v rámci možností a našich schopností jsme uklidili apartmán. Pak už nezbývalo než jít spát. Bylo načase, protože bylo půl dvanácté. Na druhou stranu to byl ale úctyhodný výkon, protože jsme s úklidem a balením začínali jen dvě hodiny před tím.

Ráno v půl páté nám zazvonil budík a vstávali jsme. Já jsem si uvařila kafe, Péťa oblíknul holky, přenesli jsme je do auta a v pět hodin a pět minut jsme vyráželi od apartmánu pryč. Apartmánu jsme zamávali. I když nebyl nic extra, dobře nám posloužil a i tak mi bylo líto, že ho opouštíme. A pak už jsme vyrazili směr Bled a Jesenici, kde jsme se napojili na dálnici kousek před Karawanken tunelem. Ve Slovinsku jsme si totiž po úvaze nekupovali dálniční známku, protože bychom ji nevyužili.

Náš plán nám dokonale vyšel. Před mýtnou branou jsme nestáli žádnou frontu, byly tam tak dvě tři auta před námi, takže průjezd byl úplně bezproblémový. Byli jsme moc rádi, že opouštíme Slovinsko bez kolon, ale nebyli jsme zase tak moc rádi, že Slovinsko opouštíme. Moc se nám tu líbilo. Já jsem celý týden nevěděla, co bych fotila dřív, všechno bylo tak malebné.

Jsem hrozně ráda, že jsem se do Slovinska podívala podruhé. I po dvanácti letech se mi tady moc líbilo a stejně jako před dvanácti lety i dnes doufám, že to nebylo naposledy. Jsou tu moc krásné hory, moc krásná barva řek a jezer a k tomu příslib Balkánu, který je prostě moje srdcovka.