Holčičí čundr na Milešovku

Přespávání na Milešovce mě hodně lákalo, ale váhala jsem, jestli na ni vzít holčičky už tento rok, když jim je 2,5 a 4,5 nebo to odložit na dobu, až budou o něco starší. Tedy hlavně šlo o věk Barunky. Jenže zase jsem si uvědomovala, že příští roky už nebudu mít rodičovskou dovolenou, takže nebudu mít přes léto tolik dovolené a na takovéhle taškařice nebude třeba čas. Už teď mi práce přes týden zabírá hodně času, a to nepracuji na poloviční úvazek a můžu kdykoli říct, že zítra nebudu pracovat.

Navíc mi přišlo, že poslední týden v Praze jsme nějaké nevyužité a chtělo by to ještě nějaké to letní dobrodružství. Takže jsem to vzala kolem a kolem a rozhodla jsem se na Milešovku s holkama vyrazit. Bylo tou dobou hodně chladné léto, takže jsem zvažovala, kdy na Milešovku vyrazit. Ještě jsem to potřebovala skloubit s jinými plány a s prací a i když jsem původně chtěla vyrážet ve středu, odložila jsem to až na čtvrtek. Mým cílem bylo samozřejmě jít na Milešovku ve všední den, aby nebyla Veberova nouzovna, kde jsem chtěla s holkama přespat, plná. I tak to byl samozřejmě risk, protože jsou prázdniny.

Ale rozhodla jsem se to zkusit. Ve středu večer jsem začala zkoušet, do čeho se zabalím. Velice rychle jsem zjistila, že do padesátilitrového batohu, který používám na přechody s holkama s kočárem, se nezabalíme. Tři spacáky by se tam snad ani nevlezly, a to nemluvím o tom všem okolo. A protože šedesátilitrovej batoh teď stále nemám, půjčila jsem si nakonec Péťovu sedmdesátku. Ta je na mě dost velká, ale holčičí spacáky jsem tam vecpala jako nic, dolů se mi vešlo všechno oblečení a nahoru mezi spacáky ještě bomba, vařič a ešus. Svůj spacák (který jsem si také půjčovala Péťův, protože má mnohem lepší teplotní komfort, než mám já) jsem si navázala zvenku, stejně tak jako karimatky, které byly z obou stran a ještě zepředu.

Zkrátka byla jsem ověšená jako vánoční stromeček. Když jsem do krosny přidala vodu do hydrovaku a pak ještě vodu do lahví po stranách, sotva jsem ten batoh zvedla, abych ho dostala na záda. Potom na zádech, to už se to nějak dá nést, ale dostat ho tam, to tedy bylo umění. Připadala jsem si zabalená jak na nějaký ultra trail, ale přitom jsem v tom batohu nic neměla.

1. den – Výstup na Milešovku

Z Prahy jsem neměla v plánu vyrážet nijak brzo, protože naším cílem bylo “pouze” vylézt na Milešovku a tam se ubytovat. Takže jsem si říkala, co bychom tam dělaly, kdybychom tam byly třeba už v šest hodin večer. Vyrážely jsme tedy podle plánu kolem čtvrté hodiny. Jedinou nevýhodou tohohle plánu bylo to, že už jsme chytly trochu dopravní špičku a nějaké kolony na dálnici, což nás malinko zdrželo. Ale i tak jsme někdy lehce po páté hodině odpoledne dorazily do Milešova, kde jsem nechala auto na placeném parkovišti.

Barunka mi cestou na dálnici usnula, takže jsem ji musela vzbudit, byla opravdu nadšená. Ale u parkoviště se nacházelo dětské hřiště, které brzy spravilo náladu. Holky si tam šly hrát, zatímco já jsem jen rozmýšlela, jak to všechno dneska uděláme. Když bylo asi tři čtvrtě na šest, zavelela jsem odchod. Holky si vzaly na záda svoje malé batůžky a daly jsme se do stoupání. To nás čekalo značné, protože i když je to na vrchol královny Českého středohoří jen asi dva kilometry, nastoupat na tom úseku musíte asi 437 metrů. A to není málo.

Zpočátku se jde do mírnějšího kopce, takže to byla taková zahřívačka pro nás pro všechny, protože přecijenom i já jsem měla na zádech velkou zátěž. Holky chtěly velice brzo otevřít pytlík gumových medvídků, který ale přišel velmi vhod, protože jsem dávkovala bonbony u každého stromu s turistickou značkou, a to byla motivace značná.

Už dole pod kopcem jsme potkávali lidi, kteří nás obdivovali, tedy hlavně holky a nad Barunkou kroutili hlavou, že to vyjde. Ano, to já jsem tehdy teprve doufala, že to vyjde, nosit se mi ji úplně nechtělo. Také nám jedna rodinka říkala, že nahoře ve Veberově nouzovně vůbec nikdo nebyl, což byla fajn zpráva, protože bylo někdy po šesté hodině, a to nám dávalo dost naději, že se tam vejdeme i my tři.

Holky zkoušely chvíli stoupat do kopce s pomocí klacků, které chtěly používat jako hůlky. Ale když jsem na ně několikrát houkla, proč nejdou, tak mi Kačka řekla, že jí to s těmi klacky nejde. Aha. Takže klacky jsme uložily na bezpečné místo s tím, že si je další den vyzvedneme, až tudy budeme klesat dolů. S tím obě souhlasily a jo, po odložení zbytečných klacků se naše tempo výrazně zvedlo. Už jsme šly zase normálně.

Cesta nahoru není nijak záživná, i když je vždycky pěkně vidět, jak vysoko člověk vystoupal. Motivovaly jsme se hlavně tím, kolik zatáček traverzové cesty nám ještě zbývá, což dost fungovalo hlavně v závěru, protože tam jsou ty zatáčky rychlé. V úplném závěru jsme ještě potkaly jeden manželský pár, který z nás byl u vytržení, a to holky taky dost motivovalo, že je někdo takhle obdivuje.

Po dvou hodinách stoupání jsme byly na vrcholu. A myslím, že to byl dobrý výkon, protože bez dětí by to člověk šel taky tak hodinu a půl. Bylo asi tři čtvrtě na osm a pohledem do útulny jsme zjistily, že je úplně prázdná a máme ji pro sebe. To bylo fajn. Šly jsme se pokochat výhledy z Milešovky, které jsou vždycky nádherné.

Navíc se tento den začalo výrazně oteplovat, takže bylo příjemně, nebyla žádná oblačnost a bylo vidět pěkně do kraje. Série povinných fotek z Milešovky tedy nesměla chybět. Pak už jsme se vydaly zpět k nouzovně, já jsem vytáhla bombu, vařič a jídlo a dala jsem se do vaření večeře. Tentokrát jsem zapalovač nezapomněla, což bylo jedině dobře. Uvařila jsem polévku, k tomu jsme měly spoustu pečiva, z domova ještě připravené toasty, zeleninu. No myslím, že hlady jsme netrpěly, i když holky se jako obvykle nad vším zase jen ofrňovaly.

Večer nám rychle ubíhal. Aby taky ne, když jsme nahoru došly v osm hodi večer. Bylo skoro půl desáté, když jsme skončily s večeří, já jsem nějak opláchla nádobí a my se šly opět podívat na výhled z Milešovky dolu na osvětlené město. To byl moc hezký pohled. Také jsme tu zahlídly hodně zvířat. Já jsem přesvědčená o tom, že jsem zahlídla kunu, která nám zkřížila cestu, ale největším highlightem pro holky byla ropucha, kterou se zájmem pozorovaly. Ona byla pomalá a holky tak velkou žábu nejspíš ještě nikdy neviděly.

Když už jsme byly takhle v přírodě, tak Kačenku zajímaly hvězdy, na které se vždycky hodně ráda dívá. Takže jsme i tady hvězdy pozorovaly, alespoň těch pár, které byly před desátou hodinou vidět. Holky tu chodily s čelovkama, všechno pozorovaly a byly jak pořádné zálesačky. No myslím, že zážitků měly dost, a tak jsme šly kolem desáté do spacáků.

Rozložila jsem nám karimatky na pěknou dřevěnou postel pěkně vedle sebe, roztáhla spacáky, převlékly jsme se do pyžam a šup do spacáčků. V nouzovně bylo teplo, byla ještě vyhřátá od sluníčka. Je to fajn nouzovna, ale dost tam táhne, pokud fouká. Kolem dveří jsou několika centimetrové fuky a ty jsou také nahoře kolem střechy a trámů. Spíš je tam prostě střecha položená, než že by to tam bylo nějak utěsněné. Ale jsou tam i skleněná okna a uzavřené to tam je, ne že ne.

To, že to není utěsněné dostatečně jsme pochopily v noci. Ne proto, že by tam byla zima, to tuhle noc vůbec nebyla, ale proto, že tam šmejdil plch, který hledal něco k jídlu. Takže já jsem celou noc v podstatě probděla, když jsem ho odháněla od nás, protože mi nebyl úplně sympatický. V noci jsem pak také naházela všechny naše věci a všechno naše jídlo do krosny, to jsem na večer nedělala, protože jsem si nemyslela, že to bude potřeba. Příště se budu muset víc poučit a zachovat se jinak.

Usnula jsem pořádně až nad ránem a když jsem se vzbudila na východ slunce, zhodnotila jsem, že je hodně velká oblačnost a že vycházející slunce není pořádně vidět, takže to nemá ani cenu vylejzat ven. Navíc se mi nechtělo otevírat dveře nouzovny, které jsou zkřížené a kdykoli, když jsem šla v noci na záchod, budilo mi jejich otevírání děti. A taky se mi nechtělo nechávat děti samotné v nouzovně.

Namísto toho jsme spinkaly všechny společně až asi do osmi hodin do rána. Zima nám nebyla a až na toho plcha to byla parádní noc. Nouzovna je skvělá a v rámci přechodu Českého středohoří určitě přijde více než vhod. A také je zřejmě hodně oblíbená, což jsem soudila podle návštěvní knihy, která říkala, že noc před námi tam bylo tak plno, že dva lidi spali dokonce venku. Takže uff.

2. den – Opárenské údolí

Ráno jsme se probudily do slunečného počasí, před nouzovnou jsme se nasnídaly a začaly se chystat k sestupu dolů do údolí. Vzhledem k tomu, že jsme měly v Milešově auto, nezbývalo nám nic jiného než sejít stejnou cestou zpět k autu. Tohle jsem si zjišťovala už dopředu a protože jízdní řády autobusů dole v údolí jsou víc než tristní (třeba Milešovem jezdí autobus jen o víkendech), moc možností nám nezbývalo. Navíc s denním limitem ušlapaných kilometrů Barunkou jsme si nemohly nijak vyskakovat.

Takže když jsme lehce před desátou hodinou měly sbaleno, nasnídáno, základní hygienu provedenou, vydaly jsme se dolů k autu. Klesání nám šlo asi lépe než stoupání předchozí den, ale samotnou mě na závěr překvapilo, že dolů jsme to šly skoro stejně dlouho jako nahoru, protože nám cesta zabrala hodinu a tři čtvrtě. To jsem nečekala. Je pravda, že jsme se tentokrát více zastavovaly cestou, protože jsem už začala vymýšlet, co budeme ten den dělat.

Můj původní plán byl lehce ambiciozní. To jsem si říkala, že bychom mohly přejet autem pod Lovoš a vylézt ještě na něj. Kačenka byla pro tenhle plán dlouho nadšená, ale brzy jí začalo být horko a také vyměnila rétoriku a už se jí na kopec nechtělo. Takže když jsme vyzvedly ty holek klacky z předchozího dne a sklesaly jsme na úpatí Milešovky, byly jsme všechny tři rozhodnuté, že Lovoš určitě ne.

Zbývalo ale vymyslet, co podnikneme jiného. Vzpomněla jsem si na Opárenské údolí, které je moc malebné a když jsem byla s holkama na hřišti dole v Milešově u auta, začala jsem vymýšlet konkrétní plán. Našla jsem restauraci v Černodolském mlýně, hned u něj bylo vyznačené parkoviště, podle fotek tam měly být zvířátka v ohradě a kousek odtamtud zřícenina hradu Oparno plus celé pěkné Opárenské údolí. Bylo tedy rozhodnuto.

Kolem poledne jsme se naskládaly do auta a přejely jsme k Černodolskému mlýnu. Nebylo to daleko, asi dvacet minut jízdy, možná ani ne. Na parkovišti jsme našli poslední místečko přesně pro naše autíčko, kam jsme rychle zapluly a pak šup do restaurace. Objednaly jsme si jídlo, Kačenka si dala palačinky, my s
Barunkou kuře se šťouchanými brambory a všechny tři jsme si daly něco dobrého k pití.

Parádní. Jídlo bylo moc dobré, součástí zahrádky restaurace bylo i dětské hřiště, takže jsme se tu hodně zdržely. Což tedy nevadilo, bylo to naopak fajn. Řekla bych, že byly tak dvě hodiny, kdy jsem holkám koupila lízátka a vydala se s nimi na procházku po okolí. Cestou jsme míjely ohradu z kozami a zjistili jsme, že jídlo pro krmení koz se dá koupit v restauraci. Dohodly jsme se s holkama, že ho koupíme, až se budeme vracet zpět.

Teď jsme místo toho pokračovaly po turistické značce směr zřícenina hradu Oparno. Bylo to tam do kopce kolem železniční trati, ale holky šlapaly statečně a netrvalo dlouho a byly jsme na zřícenině. Odtud se nám naskytly pěkné výhledy a odtud také vedla cesta už jen po vrstevnici po úbočí a lesem. Moc malebná cesta, mně se líbila hodně. Holky tu měly dost prostoru pro pobíhání, bylo to ideální.

Pak jsme sklesaly zpět do údolí u Opárenského mlýna, protože jsem neměla v plánu jít nikam daleko. A údolím podél vody jsme se vrátily zpět k Černodolskému mlýnu, kde jsme měly auto. Cesta tady tím údolím je fakt moc pěkná, jde se podél vody, všude příroda. Dokonce jsme tu za železničním mostem potkaly srnku, která o nás snad ani do poslední chvíle nevěděla, což nechápu, protože jsme dost řvaly v tunelu, ale měly jsme z toho zážitek všechny.

Po dvou kilometrech jsme byly zpět u auta. Holky i já byly překvapené, že to bylo tak krátké. Ale stačilo nám to, to každopádně. V restauraci jsme si koupily krmení pro kozy a šly jsme je krmit a hladit. Holky byly nadšené, zvířátka mají rády, hlavně tedy Kačenka. Jeden pytlík granulí byl až až, stejně jsme já i holky byly od těch koz oslintané až až.

Už bych jela klidně domu, ale holky mě ještě ukecaly na zmrzlinu. Je pravda, že jsem jim jí slibovala už cestou, takže mi nezbývalo než slib splnit a zmrzlinu jim koupit. Jejich spokojenost s koupenou zmrzlinou vždycky výrazně stoupne, takže když se já oprostím od toho, že je zmrzlina všude a jsem od toho celá zapatlaná, je to vlastně dobrý nápad.

Bylo kolem čtvrté hodiny, kdy se mi podařilo holky nasoukat do auta a vydat se směrem domů do Prahy. Myslím, že to bylo celkem intenzivních 24 hodin a nejen já jsem se těšila zpět domů do své postýlky. A na Péťu. Zážitků jsme ale za tu dobu nasbíraly hodně, myslím, že takové počiny za to stojí a budeme si je teď všechny nějakou dobu pamatovat. Líbilo se mi to! Budu muset vymyslet, jaký čundr podnikneme příště.