Lužická jezera s dětmi aneb Naše první rodinné stanování

O Lužických jezerech jsem měla už delší dobu nějaké povědomí. Tušila jsem, kde se přibližně nacházejí, že to vlastně není daleko od Prahy a že je tam pěkná síť cyklostezek na brusle a kola. Zároveň jsme nějakou dobu plánovali, že děti zkusíme vzít poprvé pod stan. A protože jsme se rozhodli, že to uděláme poprvé letos, neboť jsme zhodnotili, že všichni členové naší rodiny už jsou dostatečně na stanování staří, spojila jsem tyto dvě proměnné dohromady a vymyslela jsem, že zkusíme poprvé stanovat u Lužických jezer.

Plánování

Plánování tohoto dobrodružství nebylo nijak náročné. Někdy v zimě jsem si nastudovala, kde v Německu se konkrétně oblast Lužických jezer nachází, která jsou to přibližně jezera a že se jedná o uměle zatopenou uhelnou oblast. Našla jsem oficiální webové stránky, na kterých jsem si našla seznam kempů a na základě doporučení ze sociálních sítí jsem předvybrala kemp u Geierswalder See. V tomto kempu nedělali dopředu žádnou rezervaci, údajně má dostatečně velkou kapacitu, aby uspokojil všechny přijíždějící.

Termín jsme zvolili přes červencové svátky, protože jsme na tu dobu letos neměli žádné jiné plány a vycházelo to tak pěkně, že stačily pouze tři dny dovolené na týden volna. Chtěli jsme se ale vyhnout davům v kempu, takže víkendu, proto jsme plánovali, že pojedeme v neděli z Prahy, pět nocí strávíme v kempu a v pátek budeme opět odjíždět domů. Tak vznikl plán, který platil asi čtvrt nebo půl roku.

Necelý týden před odjezdem jsem někde vyčetla, že v tom našem předvybraném kempu mohou stanovat pouze karavany a obytné vozy a lehce jsem začala panikařit. Navíc, a to jsme věděli už dávno, v tom kempu nebyl vůbec stín, protože se nacházel na louce. A tak jsem začala hledat jiný kemp a nakonec jsem skončila u Familienparku u Senftenberger See, který nabízel místa pro stanování v borovicovém lese, což slibovalo nějaký stín a také soukromí. Rodinná rada rozhodla, že pojedeme sem. Udělala jsem rezervaci, zaplatila za ni a už jsme se mohli všichni těšit. Já byla ráda, že máme nějakou jistotu, že máme kde postavit stan.

Den na to se u Barunky rozjela ošklivá hnisavá rýma. Parádní, to máme letos pořád, tentokrát už asi potřetí. Takže jsme začali léčit, Barunku jsem objednala na ORL a čekali jsme, co z toho bude. Do dvou dnů se rýma objevila i u Kačenky, takže šly na ORL rovnou obě, aby se na ně doktor podíval. Jenže to už byl čtvrtek a my jsme chtěli v neděli odjíždět, takže času mnoho nezbývalo. Nicméně dostali jsme nějaká lokální antibiotika, já odsávala jako zběsilá a i když jsme v sobotu vynechali rodinnou oslavu, připravovala jsem nás a balila na cestu podle plánu.

A tak jsme měli v neděli ráno v podstatě zabaleno a mohli bychom vyjet. Když jsme ale Kačence odsáli ten den nudle z nosu, zhodnotili jsme, že je toho ještě hodně a že v neděli nepojedeme, že to ještě o jeden den zkusíme odložit, jestli nám to nepomůže. Já jsem dobalila zbytek věcí a den navíc jsem využila k tomu, že jsem alespoň upekla na cestu bábovku a usmažila řízky. V pondělí ráno jsme díky tomu mohli alespoň vyrazit docela včas, a tak jsme už v deset hodin měli naložený kufr auta a holky připoutané v autosedačkách a vyráželi jsme na dovolenou.

Pondělí

Cesta nám ubíhala rychle, svižně jsme propluli Kbelskou a napojili se na dálnici D8, po které jsme si to nerušeně valili až do Ústí nad Labem. Tam jsme byli někdy po jedenácté hodině a stavěli jsme na naší oblíbené jídelní zastávce v restauraci v Globusu. Byla akorát doba oběda, takže tam bylo docela narváno, ale zvládli jsme to nakonec i s dětičkama, které jsem usadila do dětského koutku, takže jsme si jídlo objednali a pak i v klidu snědli. Dovolenou jsme zahájili ještě dezertem, takže všechno probíhalo nadmíru hladce.

Z Ústí jsme vyrazili po dálnici směr Drážďany, které jsme celé objeli a pak už na Lausitzer Seenland, tedy na Lužická jezera. U Drážďan jsme udělali jednu navigační chybku, kdy jsme najeli na dálnici ve špatném směru a museli jsme se tedy na dalším sjezdu dostat do protisměru, ale to byl jen detail, který nás nijak nezastavil. Po nějaké hodince a půl jízdy už jsme sjížděli na státní silnici u Senftenbergu, objeli jsme jezero a už jsme byli v obci Grosskoschen, kde se nacházel i kemp Familienpark.

Cedule nás k němu navedly úplně bezproblémově a o chvíli později už jsme parkovali u recepce. Holky nám usnuly chvilku předtím v autě, opravdu dlouho nespaly, což jsme nevěděli, jestli je dobře nebo špatně, protože oficiálně jsme se mohli checknout v kempu až od tří hodin a teď ještě nebyly ani dvě. Nicméně já jsem šla na recepci s tím, že za dotaz nic nedám. A problém to nebyl, normálně jsme se mohli ubytovat. Vychytala jsem paní recepční, která neuměla anglicky a něco na mě německy šprechtila. Blbý je, že já zase moc neumim německy, ale nějak jsme si nakonec porozuměly. Dostala jsem kartičku k závoře u vjezdu do kempu, mapičku s vyznačeným místem, kde si můžeme postavit stan a klíčky od umývárek. A bylo to.

Když jsem se vrátila k autu, tak Kačenka už byla vzhůru, protože se jí chtělo čůrat. No nic. Vjeli jsme do areálu a jeli hledat naše kempovací místo. Asi dvakrát jsme najeli do špatné uličky a jak jsme tam tak kufrovali, tak se vzbudila i Barunka, takže obě holčičky už byly vzhůru. Nevadí. Nakonec se nám povedlo najít to správné místo, na které jsem zaparkovala auto a už jsme šli obhlížet, jak si tam postavíme stan. Holky dostaly za úkol místo vyklidit od šišek a od větviček a my jsme řešili, na kterou stanu si dáme vchod a kde budeme jíst a tak.

Když bylo místo připravené, tak jsme stan postavili, což šlo velice hladce, a pak do něj naházeli karimatky a spacáky, abychom měli všechno hotové už na večer. Holky se mezitím samozřejmě výrazně nudily, jako vždycky, takže tam poletovaly kolem stanu, což se ne vždycky setkalo s naším ohlasem. Samozřejmě se nezapomínaly připomínat s tím, jak strašně se nudí.

Během stavění stanu jsem si všimla, že kolem nás jsou postavené karavany, které vypadají, že jsou tam postavené na trvalo a že v nich nikdo nejspíš ani není. A taky že jo, večer se to pak potvrdilo, nikdo v nich nebyl. Výjimkou byli jedni naši němečtí sousedé, kteří tam byli s námi na dovolené, jinak jsme byli zrovna v takové části kempu, kde jsme byli od všech oddělení touhle bariérou karavanů. Což bylo naprosto super. A ti němečtí sousedé nás opravdu nerušili, to spíš my naopak je, protože jsme s sebou na rozdíl od nich měli děti.

Takže místo bylo skvělé, stan už taky stál a bylo málo hodin, nezbývalo než vzít holky na pláž, o které celou dobu tak básnily. Pobalila jsem těch pár švestek, co člověk na pláž potřebuje a šli jsme. Péťa holkám vymyslel, ať si vezmou kola, abychom se pak mohli ještě projet po kempu, a tak jsme vyrazili. S těma kolama se ukázalo, že to nebyl dobrý tah, protože nebylo kde je na pláži zaparkovat, všude hodně písku, takže to bylo zbytečné a další dny jsme to neopakovali. Nicméně tehdy jsme je zaparkovali v lese a já jsem vybrala místo na pláži, které bylo na půl ve stínu, na půl na sluníčku a tam jsme zakempili.

Holky si okamžitě vybalily bábovičky, začaly se hrabat v písku a Kačenka se rozhodla testovat teplotu vody. A hned prohlásila, že chce plavky, že si tam půjde zaplavat. Na to jsem se tvářila skepticky, protože mě voda přišla dost studená, ale po několikátém opakování, že chce plavky, jsem ji tedy převlékla a do vody vyslala. Ta byla nadšená, že je ve vodě! A už se tam vesele cachtala.

Já byla mezitím lehce nervózní, protože jsme pořád čekali na Péťu. Když jsme šli na pláž, tak se od nás oddělil s tím, že si dojde na záchod a pak za námi dojde. No a my na pláži, čekáme a on pořád nikde. Jako nevím, kde nás hledal a co dělal, ale údajně na tý pláži byl a nás neviděl (nechápu, i když uznávám, že jednou jsme byly čurat na záchodech na pláži), takže pak zběsile chodil po kempu a po pobřeží a hledal nás. Když konečně dorazil na pláž, tak jsme si vzájemně vynadali, čí to byla chyba 🙂 a pak už jsme se mohli na pláži plácat společně, takže holky měly na všechno víc prostoru.

U vody jsme vydrželi dlouho a holky by tam vydržely ještě mnohem déle, ale nakonec jsme je ukecali s tím, že se sem zase vrátíme další den. Mně totiž u vody došlo, že jsem zapomněla jednu věc, a to dost důležitou, protože jsem nevzala sirky nebo zapalovač. Nechápu, ale stalo se. A tak jsem se chtěla dostat do obchodu v kempu, abych tam něco koupila. Obchod měl naštěstí otevřeno až do osmi hodin, což bylo super. Sirky jsem neviděla, ale viděla jsem zapalovače, které byly ale bohužel za prodavačkou. Asi logicky. A tahle prodavačka taky neuměla anglicky, no to bylo něco. Ale rukama nohama jsem se s ní dorozuměla a zapalovač jsem získala, hurá.

V obchodě jsem se chvíli zdržela, protože jsem vybírala ještě pár piv na večer a výběr německých piv se mi tolik nelíbil, takže Péťa šel mezitím s holkama na hřiště, které bylo naproti. Když jsem se k nim přidala, tak mi holky ukazovaly, co tam všechno je a ještě jsme tam chvíli strávili. Teď jsme využili toho, že holky s sebou měly kola, což nám umožňovalo pohybovat se po kempu rychle. Možná až příliš rychle, protože Kačenku jsme stihli během chvilky ztratit, když nám ujela jednou uličkou někam pryč. Naštěstí jsme ji po chvíli našli a nemuseli jsme běžet na recepci, ale říkala jsem si, že nám to teda pěkně začíná.

Dojeli jsme ještě na jedno hřiště, které bylo na vzdálenější straně kempu, ale s koly jsme se k němu dostali rychle a tady jsme se také na nějakou dobu zdrželi, tohle hřiště bylo totiž super. Oficiálně tu měli všude na cedulích napsáno, že na hřištích by se měly děti pohybovat do osmi hodin do večera, což jsme respektovali a tudíž když se přiblížila osmá hodina večerní, přesunuli jsme se k našemu stanu a dali jsme si večeři.

Po večeři jsme šli prozkoumat ještě místní umývárky, které měli super udělané. Byla tu speciální místnost pro koupání dětí asi do osmi let, takže tu byla umístěna různě vysoká umyvadla a malé sprchy, super to tu bylo. Takže jsme děti okoupali, vyčistili jsme si všichni zuby a pak už nezbývalo než vlézt do stanu a zavrtat se do spacáků. Pro holky to byla úplná premiéra, takže jsme byli všichni natěšení. No a pro nás s Péťou to bylo v podstatě také poprvé, co jsme spolu byli pod stanem, když nepočítám jednu noc u kamaráda na zahradě. Takže jsme měli takové rodinné prvenství.

Úterý

Další den jsme se probudili do krásného slunečného rána. Já jsem vylezla ze spacáku a ze stanu jako první, protože jsem si jako vždy chtěla užít ranní pohody, než se děti vzbudí a šla jsem si uvařit kafe. To byla celkem jednoduchá činnost, nejprve jsem si došla pro vodu do ešusu a pak jsem si ji ohřála na vařici. A pak už jsem si mohla vychutnávat kávičku z plecháčku, mělo to svoji atmosféru.

Ze spacáku jsem vylezla také pro to, že mě od rána rušily zvuky, které vydávala místní vápenka, která se nacházela několik stovek metrů od kempu. Bylo to relativně daleko a přes den ani nebyla vápenka slyšet, ale ráno, než se všichni probudili a v kempu jinak panovalo ticho, to bylo hrozně hlasité. My jsme tedy tu první noc nevěděli, co to vlastně je za zvuky. Já jsem si původně myslela, že to jsou zvuky ze stavby, která zde také probíhá, Péťa zase navrhoval, že to zní jako když jezdí kombajn po poli, ale později jsme to identifikovali jako tu vápenku.

Když už se probudili všichni z naší rodiny, vylezli jsme ze stanu, nasnídali jsme se a pomalu se chystali k tomu vydat se na výlet. Jako první trasu jsme vybrali jet po jižním břehu Senftenberger See k rozhledně Süd See a dále. Péťa měl ambiciozní plán objet celé jezero, což bylo asi 18 kilometrů. Já jsem to hned zkraje vyhodnotila, že to bychom s dětmi nedali, že je by to bylo moc na krev, takže jsem neměla žádná velká očekávání a mohli jsme vyrazit. Startovali jsme klasicky někdy kolem jedenácté a začínali jsme tak, že jsme došli k branám kempu a tam jsme se my dva s Péťou přezuli do bruslí.

Pak už jsme se mohli směle rozjet. My dva na bruslích, Kačenka na kole a Barunka na odrážedle. Chvilku nám to trvalo, než jsme se rozjeli, teda hlavně mě, která jsem na bruslích pořádne nestála roky. Když jsme překonali úsek po silnici, kde nebyl nic moc povrch a najeli jsme na krásnou cyklostezku s ještě lepším povrchem, začali jsme pomalu odkrajovat kilometry a nabírat na rychlosti. Po chvilce Péťa vymyslel, že by Barunku táhnul na gumicuku, aby se nemusela tolik sama odrážet a měla to jednodušší. Jenže Barunka nechtěla, aby ji táhnul Péťa, mohla jsem prý jen já. Klasika.

Mně se do toho moc nechtělo, protože jsem se necítila na bruslích úplně stabilně, ale byla jsem přemluvena, ať to vyzkouším a kupodivu nám to šlo docela dobře. Styl jsme sice vybrousili až postupně, ale už zpočátku se zdálo, že se nám tím urychlí přesuny. Barunka se nechala ochotně táhnout a já jsem se snažila jet pomalu a opatrně.

A tak jsme se brzy dostali až pod rozhlednu Südsee, kde se děti těšily na stánek s občerstvením. Stánek tu ale byl jen o víkendech a vzhledem k tomu, že my jsme sem přijeli ve všední den, měli jsme smůlu. Byly tu ale všude rozložené lavičky, takže jsme si mohli udělat piknik vlastní. Mimojiné tu stála ale pěkná kovová rozhledna. Holky už na ni chtěly jít, Kačka hlásila, že jde sama a Péťovi se na ní původně moc nechtělo, ale nakonec jsme se přezuli oba a šli jsme nahoru všichni společně. A dobře jsme udělali, protože rozhledna byla suprová, výhledy z ní stály za to. Tyčí se totiž pěkně nad vrcholky okolních stromů, takže z horní plošiny máte krásný výhled na oblast Lužických jezer.

Nechybělo ani pár rodinných fotek z rozhledny a pak už jsme se vydali opět dolů, abychom se přezuli do bruslí a pokračovali dále. Holky se během našeho přezouvání vrhly do sušenek a do vyzkoušení místního workout hřiště a pak jsme pokračovali další asi dva kilometry dále. Tempo jsme měli pomalé, ještě jsem to s Barunkou pilovala. Chvilku to zkoušel Péťa a já jela dopředu dohonit Kačenku, která nám opět ujela z dohledu, zatímco my jsme se střídavě pokoušeli s Barunkou udělat bobek, což jí nešlo. No a to byl řev, že jsem odjela dopředu, že to slyšela půlka Německa.

Když jsme asi po kilometru a půl dorazili na pěknou pláž Südsee, holky chtěly hrozně jít k vodě házet do ní kamínky. Péťa prohlásil, že na to nemá, že se zouvat nechce, tak jsme se domluvili tak, že já zůstanu s holkama na pláži a pak s nimi dojedu zpět do kempu, zatímco Péťa si může objet jezero Senftenberger See sám. To znělo jako dobrý plán, dva batohy jsme měli, takže jsme si jen prohodili klíče od auta, které jsem si vzala raději já a rozdělili jsme se.

S holkama jsem zůstala na pláži asi půl hodiny, během které si mohly házet kamínky do vody a byly spokojené. Byla tady i rodinka kachniček a obzvlášť ta káčátka byla tedy extrémně roztomilá. A nebojácná, protože za náma chodila hodně blízko, aby zjistila, jestli náhodou nemáme něco dobrého k jídlu. Holky se mi tady na té pláži teda docela neplánovaně zráchaly ve vodě, že měly kalhoty mokré až po kalhotky, s čímž jsem zrovna ten den úplně nepočítala a neměla jsem s sebou dostatek oblečení na převlečení, takže jsem jim řekla, že jim to uschne (matka roku) a i kvůli tomu jsme vyrazily zpět do kempu možná dřív, než jsme vůbec musely.

Nicméně vyrazily jsme a cesta nám pěkně ubíhala. Kačenku jsem instruovala, že nesmí jezdit moc daleko přede mne a Barunku jsem zase učila, co může a nemůže dělat, když je se mnou spojená gumicukem. Třeba neplánovaně brzdit fakt nemůže, to jsme si nicméně cestou zpět vyzkoušely, že to fakt není dobrý nápad, když mi neplánovaně zabrzdí, já s tím na bruslích neumím nic moc dělat a mohla by vzniknout fakt nepříjemná situace. Ale zřejmě nám to už tehdy začalo jít dobře, Barunka měla nožky jen těsně nad zemí a nechala se krásně táhnout, protože okolojedoucí Němci na kolech na naši adresu házeli obdivné a pochvalné řeči, tedy alespoň kam až moje němčina stačí to bylo něco ve smyslu, že je to ode mne milé takhle táhnout dítko za sebou.

Cestou jsme si udělaly jednu zastávku u rozhledny na workout hřišti, ale jinak jsme se moc nezdržovaly, abychom byly v kempu relativně včas. I tak nám ta trasa dlouhá asi tři až čtyři kilometry trvala určitě půl hodiny a když jsem si propočítala, že Péťa by potřeboval na jeho zbývajících čtrnáct kilometrů hodinku času, tak mi to vycházelo, že by se mohlo stát, že bude v kempu nakonec dřív než my. Což se teda nestalo, ale vyšlo nám to pěkně, já jsem přijela s holkama do kempu, v klidu jsem se přezula z bruslí a nechala chvilku děti blbnout na takovém jakoby hřišti a v tom slyším za sebou tleskání, no a kdo to nepřijíždí, Péťa se právě blížil k nám.

Takže to bylo prima, lépe to pomalu ani vyjít nemohlo a ke stanu jsme šli už společně. V plánu bylo, že si uvaříme oběd a najíme se u stanu, což jsme také udělali, uvařila jsem kuře na paprice a asi tak o půlhodinky později už jsme si na něm pochutnávali. Jídlo vůbec nebylo špatné, jediný, komu to nešmakovalo, byla jako vždycky Kačenka, což vlastně nikoho nepřekvapilo. Když jsme dojedli, tak jsme se domluvili, že já si půjdu zaběhat a holky s Péťou budou mezitím odpočívat po jídle ve stanu. Ony by teda odpočívat nepotřebovaly, ale bylo ještě docela horko, a to by s nimi Péťa na pláž nešel, takže bylo rozhodnuto, že budou chvíli ještě ve stínu. Protože u stanu jsme ten stín naštěstí opravdu pořád měli.

Já osobně jsem vyběhla a běžela jsem podél pobřeží nejprve kempem po takzvané Promanade Weg, následně jsem vyběhla do města a přeběhla jsem na druhou stranu jezera směrem k městu Senftenberg. Odtud se mi otevřely výhledy na jezero z jiné perspektivy, viděla jsem náš kemp a také spoustu větrných elektráren na protějším břehu. Protože do nějakého města to bylo příliš daleko, dala jsem si cíl, že poběžím 3,5 km jedním směrem a pak to otočím zpět do kempu, abychom mohli jít k vodě co nejdřív. Tak jsem také udělala a když jsem se o nějakých 40 minut později vrátila do kempu, zjistila jsem, že holky asi tak deset minut před mým návratem usnuly.

Byla jsem trochu zklamaná, protože jsem popravdě netoužila po nějakém odpoledním spánku, který u nás není pravidlem a vždycky spíš naruší režim, ale šla jsem si v nastálém volném čase udělat alespoň kafe. To jsem si vypila a asi po pětačtyřiceti minutách jsme holky začaly budit. A pak už to šlo opět všechno jako podle původního plánu, sbalili jsme si věci potřebné na pláž a vyrazili jsme k vodě. K vodě to nebylo daleko, takže jsme tam byli hned.

U vody už to byla klasika a strávili jsme tu zbytek dne. Trochu jsme si šli zaplavat, ale foukal dost vítr, který snižoval okolní teplotu a na hladině vytvářel docela vlny, takže holkám se do vody moc nechtělo. Ty raději trávily čas na písku stavěním báboviček a jinými písečnými radovánkami. Byli jsme tu až do večera a od vody už jsme se jen přesunuli zpět ke stanu, kde jsme si dali něco dobrého k večeři a pomalu se chystali do spacáků.

Středa

Dalšího dne jsme se opět probudili do pěkného počasí, i když předpověď na středu byla taková, že slibovali déšť. Ráno to ale ještě nevypadalo a já jsem zahájila další ráno kávou ještě předtím, než se všichni probudili. Pak už jsme dělali to samé co předchozí den. Všichni jsme se nasnídali, šli si vyčistit zuby a vůbec provést ranní hygienu, sbalit se a někdy před jedenáctou, což je náš klasický čas, jsme se znovu přesunuli k vstupní bráně kempu, kde začínala asfaltka a kde jsem se já s Péťou přezouvali do bruslí, zatímco holky dělaly vylomeniny na takových prolejzačkách připomínajícím vlny.

Z kempu jsme tentokrát startovali na druhou stranu směrem do města Grosskoschen. Cyklostezka tímto směrem skončila velice záhy a my jsme skončili ve městě na dlažebních kostkách a museli jsme překonat úsek s kruhovými objezdy a obyčejnými chodníky, navíc zúženými kvůli výstavbě nebo rekonstrukci stávající zástavby. Ale tento úsek se nám podařilo po nějaké chvíli překonat a už jsme si to opět valili po cyklostezce kolem jezera.

Kousek za městem nás čekala ale další výzva a tou byla cesta lehce z kopce a do kopce. Horší variantou na inline brusle je cesta z kopce. Já na tom pořádně brzdit neumím, takže jsem se bála a určitě jsem na cestu z kopce netáhla Barunku, ani jsem ji nemohla jistit. Takže jsme to musely zvládnout obě po svém a naštěstí to dopadlo dobře. Ten úsek ani nebyl dlouhý, jen to na bruslích tak vypadalo. Pak už jsme jeli po rovině. Ale protože jsme za sebou měli takové obtížné kousky, sedli jsme si na chvíli na klády umístěné u cesty a pustili jsme se do pojídání gumových medvídků.

Díky tomu, že jsme zastavili, tak jsme i zjistili, že se musíme malinko vrátit, protože jsme za mostem odbočili špatně, takže nám tahle zastávka nakonec přišla velice vhod. Když jsme se po chvíli tedy opět rozjeli, vydali jsme se směrem už správným a pokračovali jsme po pěkné cyklostezce mezi baráčky a průmyslovými objekty. Bohužel tahle cyklostezka po chvíli skončila a my jsme dojeli na křižovatku s normální pozemní komunikací.

Chvíli jsme laborovali, kudy máme tedy jet a kde je nějaká odbočka na cyklostezku, než jsme bohužel pochopili, že k rozhledně zbývají ještě tři kilometry, ale bohužel po cyklostezce shodné se silnicí. No to se nám moc nelíbilo, naštěstí tahle silnice nebyla moc frekventovaná, vedla jen k té rozhledně a byla na ní povolená rychlost 30 km/h, což byla alespoň nějaká útěcha. A opravdu, aut tu nejezdilo tolik. Sice bych příště s těmito znalostmi dojela raději autem až k rozhledně a teprve tam se vydala na výlet někde mezi jezery, ale nevadí, tohle jsme dopředu úplně neprozkoumali, že je to také silnice.

Ale v tuhle chvíli už jsme měli s Barunkou opravdu vytříbený styl. Já jsem ji táhla v přijatelném tempu a Barunka se za mnou vezla, nožky jen lehce nad asfaltem, aby měla kdykoli možnost vyrovnat si to nebo si dobrzdit. Ale je pravda, že cesta to byla dlouhá, ty tři kilometry se zdály nekonečné (hlavně pro holky), povrch na silnici samozřejmě na brusle dost hrubý a vzhledem k tomu, že cesta k rozhledně měřila v jednom směru sedm kilometrů, obě holky si už stěžovaly na to, že je bolí nohy. Takže jsme byli opravdu rádi, když jsme k té rozhledně dorazili. A k naší radosti, nebo alespoň k radosti holek, se tu nacházel i stánek s občerstvením, kde pozorné mlsné jazýčky vycítily příležitost pro zmrzlinu.

Nejprve jsme se ale šli podívat na rozhlednu. Moc krásy nepobrala, je to taková železná jednolitá konstrukce, ale výhledy nabízela pěkné. Vidět bylo do všech stran na okolní jezera. Mně se nelíbilo, že rozhledna je domovem a sídlem ptactva. Takže všude byly ptačí bobky, hodně lítaly okolo a úplně nejhorší bylo, že občas někde byl nějaký ten mrtvý ptáček. Zkrátka ble. Cesta nahoru i dolů byla tedy trochu se zebezapřením. Ale jinak to tam bylo fajn, protože jak už jsem napsala, výhled z rozhledny byl pěkný.

Poté, co jsme se pokochali výhledy, dali jsme si dole zmrzlinu, což bylo něco, na co se holky obzvlášť těšily. A jak jsme ji tak pojídali, tak přišlo několik kapek. Když se rozpršelo malinko víc, utíkali jsme se schovat pod rozhlednu, což díky její konstrukci šlo, byla tam plná střecha. Kapek spadlo nakonec ale jen pár a bylo hodně brzy po přeháňce, dokonce ještě než jsme zmrzlinu stihli dojíst. Takže jsme se opět vrátili na lavičku a za chvilku už opět svítilo slunce. A když jsme dojedli a odpočinuli jsme si, usoudili jsme, že je na čase vrátit se zpátky do kempu.

Cesta nás čekala úplně stejná, takže jsme věděli, do čeho jdeme a moc se nám do toho nechtělo. Ale když už jsme byli na cestě, tak jsem zase byli rádi, že jsme vyrazili, protože předpověď počasí nelhala a nejenže foukal vítr a byly vidět v dálce hodně šedé mraky, slyšeli jsme i hrom, což se nám úplně nelíbilo a raději bychom byli někde blíže městu. Naštěstí bouřka šla jinudy a nás už nestihla ani kapička, ale i tak bylo fajn dojet alespoň z té silnice na cyklostezku. Pak už cesta ubíhala rychleji. Pěkně zpět do Grosskoschenu, tam překonat kostky a pak už šup na cyklostezku ke kempu a byli jsme doma.

Zpátky u stanu jsme si opět uvařili oběd. Jídla jsme s sebou měli hodně a byli jsme rozhodnutí, že nebudeme chodit na jídlo do restaurací a budeme si dávat oběd pěkně u stanu. Ani upřímně nevím, jestli v kempu byla nějaká pořádná restaurace, kde by vařili něco jiného než bratwurst, ale nejspíš byla. My jsme si tentokrát udělali guláš s těstovinami a bylo to opět výborné, jen opět někteří měli nějaké výhrady.

Po jídle jsme se rozhodli, že se rozdělíme. Já jsem s holkama zůstala v kempu a Péťa se nabídl, že sjede do města do Kauflandu a nakoupí pár věcí, co nám chybí, což vlastně bylo jen pečivo, nějaké sušenky a pivo na večer. Takže jsme se rozloučili a já jsem mezitím šla s holkama logicky na pláž. Bylo ale pořád větrno a byla relativně zima, raději jsem nám s sebou vzala mikiny, což se nakonec ukázalo jako prozíravý tah, protože přišly vhod. Koupat se ale mně ani holkám moc nechtělo. Sice jsem do jezera vlezla a pár temp jsem si šla udělat, ale jak foukalo, tak to nebylo ono. Radši jsme se věnovali tomu, že si holky hrabaly písek na břehu a já jsem se jim buď věnovala nebo jsem polehávala / posedávala okolo nich.

U jezera nám to utíkalo rychle a když už mi přišlo, že je fakt zima a děti i sebe jsem oblíkla do mikin a že je fakt divné, že Péťa se ještě nevrátil a že tedy půjdeme zpátky ke stanu, Péťa dorazil na pláž. Ptala jsem se ho, kde byl tak dlouho, tak na mě jen vytřeštil oči a že prej takhle velkej Kaufland nikdy neviděl a že mu hodně času zabralo, než ho prošel a než našel nějaké ty sušenky. Tím pádem jsme se u jezera zdrželi ještě o chvilku déle, protože Péťa si šel také zaplavat, ale když uschnul, tak jsme se vrátili ke stanu. I tak už bylo hodně hodin, ale hlavně nám tam byla zima.

U stanu jsme si dali večeři, děti jsem nechala ještě běhat po kempu, ať se trochu víc unaví a pak už se schylovalo k večerní hygieně a přesunu do spacáků. Což se holkám moc nechtělo, ony by nejradši šly ještě na nějaké hřiště místo spaní, ale tady v kempu byl zákaz pohybování se na hřišti po osmé hodině večerní, předpokládám, že pro to, aby hosté mohli mít také trochu klidu, protože jinak se to tady dětmi jen hemžilo. Byla tu také zvýšená koncentrace rodin s více něž dvěma dětmi, což je vlastně logické, protože za děti se v tomhle kempu neplatilo, takže rodiny to tady nevyšlo vůbec draho.

Čtvrtek

Protože se náš pobyt v kempu chýlil pomalu ke konci a protože ve středu jsem se flákala a nikam jsem nešla, rozhodla jsem se ve čtvrtek ráno jít si zaběhat. Vylézt ze stanu se mi tedy moc nechtělo. Přecijen představa ranní kávy bez dětí mi přišla o něco lákavější než představa jít se zpotit někam do lesů, ale nakonec jsem se vykopala a vyběhla jsem. Akorát to, jak se mi nechtělo, mě zpomalilo a vyrazila jsem už poměrně pozdě, slunce už svítilo a bylo teplo. Běžela jsem tentokrát na druhou stranu, a to z kempu rovnou ven, směrem k vápence. A právě tehdy jsem zjistila, že ten ranní ruch, co nás budí (tedy alespoň mě a Péťu), pochází právě z té vápenky. A že to ani není žádný velký kravál, jen se to tak hodně nese.

Proběhla jsem kolem ní a pokračovala dál do lesů, až jsem vyběhla u rozhledny Südsee, kde jsme byli v úterý a odtud jsem se vrátila po té pěkné asfaltové cyklostezce až do kempu. Neběžela jsem dlouho, ani to nebylo hodně kilometrů, ale jako ranní protažení to bylo rozhodně fajn. Po návratu do kempu byli už všichni vzhůru, a tak jsme posnídali, já jsem si dala kávu a pomalu jsme se chystali na dnešní program. Tím byla tour de dětská hřiště, kterou jsme dětem slíbili. V podstatě bylo v plánu obejít dětská hřiště tady v kempu a nejet na žádný výlet.

Holky si vzaly kolo / odrážedlo, my dva jsme šli pěšky a vydali jsme se na první hřiště. Projeli jsme po Promenade Weg a skončili jsme na vzduchové trampolíně. Tu si užívala hlavně Kačenka, Barunka by potřebovala ji mít sama pro sebe, takže té se tam moc nechtělo. A jak jsme tady seděli a děti si hrály, tak jsme slyšeli, jak kolem projíždí vláček s modrým maskotem žáby (maskot místního kempu), který tu projížděl jako oslava začátku letních prázdnin, vítal děti a rozdával jim bonbonky. I naše holky dostaly každá malý pytlíček bonbonků Haribo, tudíž byly jaksepatří nadšené.

Pak jsme se rozhodli, že se přesuneme na další hřiště. Minuli jsme jedno hřiště v kempu, které se mně i holkám líbilo, ale řekli jsme si, že se tady zastavíme cestou zpátky a vydali jsme se místo toho podél jezera ještě o kousek dál, až na konec kempu. Tady jsme překonali bránu a vyšli jsme ven a skončili jsme na pěkném dětském hřišti kousek od amfiteátru. Byly tady houpačky a prolejzačky, takže holky byly spokojené a ještě spokojenější byly, když zjistily, že se v občerstvení vedle prodává zmrzlina, na kterou nás ukecaly. A už jsme zase celá rodina požírala zmrzlinu.

Čas příjemně plynul, najednou bylo odpoledne a my jsme se začali vracet zpět do kempu. Zastavit jsme museli samozřejmě na tom hřišti, které se holkám líbilo. A bylo fakt super. I mně se líbilo. Sedla jsem si do stínu a jen jsem se dívala, jak si holky hrají. Musela jsem akorát odmítat, že si s nimi hrát fakt nechci, protože se mi nechtělo jít se na sluníčko hrabat v písku. Nakonec jsme za nimi ale stejně s Péťou museli jít, protože nejdřív vylezla na velkou lanovou prolejzačku připomínající příď lodi Kačenka, což bylo v pohodě, ale pak tam začala lézt také Barunka, a to už vyžadovalo nějakou asistenci, minimálně v podobě kontrolování, jestli to dítě někde nepadá.

Bylo to tu ale fajn, prolejzání holky bavilo a ani se jim nechtělo přecházet na další hřiště, které bylo hned za rohem. To pravda nebylo tak hezké, bylo o něco menší, ale zase tady byla skluzavka, která je na chvíli zabavila. A co bylo ještě zajímavější, to byly trampolíny, které tu byly za plotem. Zjistila jsem, že pokud chtějí holky na trampolíny, stačí se nahlásit u okýnka a že jsou pro ubytované v kempu v rámci ceny zdarma. Takže fajn, nemusela jsem řešit, kdo tam půjde nebo nepůjde a na jak dlouho, přihlásili jsme se na recepci a holky si šly zaskákat. Ty byly nadšené. Každá z nich si vybrala svojí trampolínu a skákaly si tam do sytosti.

Trochu práce nám dalo je z tý trampolíny vůbec dostat, ale nakonec se nám to podařilo, bylo už docela hodně hodin a my jsme si chtěli dát obět a odpoledne jít ještě na pláž. Prostě takovej lážo plážo den. Což holky přesvědčilo, přesunuli jsme se z hřišť zpátky ke stanu, já jsem uvařila oběd, opět nějaké těstoviny s omáčkou a když jsme konečně všichni dojedli, převlíkli jsme se do plavek a už jsme si to valili na pláž. Dneska to byl den vyloženě pro holky a když jsme došli na pláž, zjistila jsem, že dneska je vlastně první den, kdy nám tady nefouká, takže není zaprvé chladno a za druhé nejsou vlny.

Což znamenalo jediné, všichni jsme se těšili, že si půjdeme zaplavat. Holkám letos dávám plavecké pásky, na které jsou zvyklé z hodin plavání a díky nim plavou úplně úžasně. Výhodou tady tohoto jezera byl velmi, ale velmi pozvolný vstup do vody, takže člověk prostě šel a šel a voda mu pořád sahala někam po kolena. Byla to výhoda obzvlášť tehdy, máte-li s sebou děti. Takhle jsme kupříkladu mohli jít s Péťou do vody a jít si společně zaplavat podél pláže, zatímco holky si hrály mezitím na písku. Mohly jít na kraj jezera nabrat si vodu a když něco potřebovaly a vydaly se směrem k nám do vody, což se samozřejmě stalo, když třeba jedna z nich potřebovala na záchod, tak jsme se my s Péťou v pohodě stihli vrátit k pláži, než by se začaly třeba topit.

To bylo super a díky tomu jsme několikrát během tohoto odpoledne plavali s Péťou od jedné bójky k druhé a děti jsme přitom měli celkem pod dohledem na pláži. Třeba na Lhotě, kam si chodíme občas zaplavat a v létě jsme tam také byli, bych si tohle udělat netroufla. U Senftenberger See jsme profitovali z toho pozvolného vstupu do vody, který mě psychicky hodně uklidňoval.

Ale aby to neznělo jen jako že jsme chodili plavat jen my dospělí, tak konečně tenhle den se dostalo i na větší plavání dětí. Jak nebyly vlny a nefoukal studený vítr, holky se osmělily a statečně se vrhly do vody. A plavaly krásně, měla jsem z nich opravdu radost a při pohledu na ně jsem se dojímala. Párkrát si to vyzkoušeli, ale přecijen voda pořád byla studená, takže obzvlášť Kačence v ní byla zima a i když tvrdila, že není, viděla jsem, jak se celá klepe a má promodralý rty. Proto jsme nechali holky spíš hrát si venku na písku, zatímco my dva jsme se šli protáhnout plaváním. Myslím, že spokojení jsme byli takhle všichni.

Kromě plavání jsme se věnovali také budování staveb z písku. Tedy hlavně holky a Péťa, já jsem přihlížela. Nejdřív to vypadalo jako hrad s příkopem, pak jako sopka a následně jako vodní elektrárna Dlouhé Stráně, než nám to jeden chlapeček z okolí v okamžiku, kdy my všichni byli ve vodě, zničil. Chování Čechů tady v kempu bylo kapitolou samo o sobě. Bohužel tu Čechů bylo až příliš, jednak byly zrovna červencové svátky a jednak je to u Lužických jezer provařená oblast, kde se dá strávit dovolená za levný peníz, ale to, co jsem všechno slyšela a viděla nejen na pláži, mě jen utvrdilo v tom, že do destinací jako je Chorvatsko, se ještě hodně dlouho neodvážím.

Holky byly ale se svým pískovým a vodním dílem spokojené, ochotně nosily v kbelíkách vodu z jezera, aby dílo postupně rozšiřovaly a jak bylo teplo, nikomu z nás se úplně nechtělo zpátky ke stanu, takže jsme se z pláže vraceli už hodně pozdě, dávno po zamčení toalet na pláži a dávno po tom, co z pláže odešly davy. To nám vyhovovalo. Naštěstí ještě na pláži fungovaly sprchy, když jsme odcházeli, takže jsme holky mohli osprchovat, ony totiž měli písek všude, ale úplně všude. Ve všech tělních otvorech, jak se tak říká.

A po téhle finální očistě už bylo na čase jezeru zamáva, rozloučit se s ním a jít ke stanu na večeři. Po večeři se uložit do stanu a jít se vyspat předtím, než se budeme na druhý den muset rozloučit nejen s jezerem, ale také s celým kempem. Čekala nás totiž vůbec poslední noc.

Pátek

Ráno jsme se probudili opět do krásného slunečného počasí a věděli jsme, že nás čeká velké balení. Neměli jsme to kempování úplně promyšlené do detailu, takže jsme pár věcí dělali trochu pionýrsky. Kupříkladu jsme měli z auta jedno velké skladiště, protože místo na stanování bylo na takovém špinavém písku, že se nám do něj opravdu nechtělo pokládat naše věci, a proto jsme většinu měli v autě ať už na sedačkách nebo hlavne v kufru. A to jsem se hned od rána, ještě než holky vstaly, snažila dát nějakým způsobem dohromady. Přeskládávala jsem věci do tašek a dělala v nich trochu pořádek.

Když holky vstaly, dali jsme si snídani a už jsme to pomalu směřovali k tomu, že budeme balit. Péťa sbalil všechny spacáky a karimatky, já jsem umyla nádobí a zabalila věci do kuchyně a nakonec došlo i na to, že jsme složili stan. Šlo nám to kupodivu dobře, holky u toho chtěly hodně asistovat, což se u skládání stanu úplně nehodilo, ale nakonec jsme to nějak zmákli. I tak bylo kolem jedenácté hodiny, když jsme měli všechno hotové. Pak nezbývalo než místu zamávat, vyjet před závoru kempu k recepci a jít se odhlásit.

Odhlášení proběhlo v pohodě, ještě jsme dostali zpět zálohu patnáct euro, na kterou jsem ve zdraví zapomněla, a pak už jsme mohli kemp opustit. Měli jsme už dopředu vybraný cíl, kde se zastavíme cestou domů, a to byl dinopark ve Kleinwelce, nedaleko Drážďan. Bylo to relativně cestou a vzhledem k tomu, že holky dinosaury baví, byla to pro ně taková odměna a těsily se na to. Od kempu to sem bylo asi sedmdesát kilometrů, takže na otočku jsme tam jet nechtěli, ale cestou domů nám to přišlo jako dobrý nápad.

A tak jsme z kempu vyrazili do dinoparku. Zaparkovali jsme před vstupní halou a vydali se dovnitř. Zaplatili jsme vstupné a hned u kasy jsme dostali českou brožurku s mapičkou, zřejmě jsou tu na Čechy dost zvyklí. Čeština tu opravdu nebyla výjimkou. A hned za branou na nás čekaly první atrakce jako stříkající gejzíry vody, které Barunku vyděsily a pak i dinosauři, kteří hned zkraje sklízeli úspěch. Šlo se po pěkné cestičce směrem dolů do údolí a cestou jsme potkávali dinosaury a herní prvky, takže holky byly zabavené a nadšené. Vzhledem k tomu, že bylo velké horko, tak my dva s Péťou jsme kvitovali i to, že je dinopark umístěný v lese a je tedy kde se schovat a zchladit.

Nechybělo tady ani kino, ale tam jsme se moc nezdržovali, promítali tam nějaký dokument v němčině, takže to úplně nebylo nic pro nás. Mně se líbilo, že tu byla spousta interaktivních prvků a zábavných hřišť pro všechny věkové kategorie. Holky si třeba chvíli hrály na vodním hřišti a o kus dál byl obrovský tobogán, na který nešla ani Kačenka, ten byl pro větší dětičky. A kdo to věděl, tak si s sebou vzal plavky nebo alespoň náhradní oblečení a šel se vyřádit na velké vodní hřiště, kde kromě mlhy fakt stříkala voda z gejzírů a nebo na sebe stříkaly děti záměrně z hadic. Do takového horkého dne úplně ideální, ale my jsme tedy ty plavky neměli, takže jsme se drželi stranou.

Místo toho jsme si raději došli na zmrzlinu / vodní tříšť a zchladili jsme se jinak. To jsme si odpočinuli a pak jsme se přes hřiště přesunuli k pískovišti, kde byly schované kostry dinosaurů, takže děti měly za úkol tu kostru vyhrabat a odhalit všechny kosti. To bylo zábavné a mně se líbil ten nápad a taky jsme u tohohle pískoviště docela dlouho vydržely, zvlášť když mě holky překecaly, že jim mám jít pomoct.

Poté jsme se přesunuli to části, která se nazývá Zapomenutý svět. Tyjo, to bylo jako ocitnout se najednou ve filmu Jurský park. Svět se nacházel za autenticky polorozpadlou betonovou zdí, byla to taková zarostlá džungle a všude se ozývaly zlověstné zvuky dinosaurů. Napoprvé jsme daly holkám volbu kudy budeme procházet a docela rychle jsme se dostaly z téhle části pryč, ale Péťa věděl, že jsou tam ještě neprozkoumané části, takže jsme se dohodli, že se tam podíváme ještě cestou zpátky, až se budeme zase vracet. Pro tentokrát jsme tuhle expozici opustili kolem ztroskotaného letadla a padáků zavěšených na stromě a pokračovali jsme parkem dále.

Kromě soch dinosaurů jsme brzy narazili na velký lanový hrad, který si Kačka šla prolézt. S Barunkou jsem to zkusila já, že tam půjdu s ní, ale trochu mi to tam klouzalo a jsem na to těžká, tak jsme se na to vybodli a neabsolvovali jsme to. Místo toho jsme raději počkali na Kačenku a šli jsme o kus dále, kde byl rybníček s dinosaury. A pak také odbočka do další části dinoparku, kde se nacházely sochy od stejného umělce, který udělal sochy v Urzeitparku Sebnitz, kde jsme byli letos v květnu.

To mi přišlo vtipné už tehdy, když jsme na tenhle dinopark koukali. Protože v květnu byla Kačenka docela zklamaná, že v Sebnitzu nebyly pořádně sochy dinosaurů, ale spíš jiných zvířat a přitom ty sochy byly tady. Byla to taková starší expozice, bylo vidět, že se to dělalo tehdy jinak, ale měl ji na svědomí jeden člověk, a to bylo opravdu úctyhodné, že to dal dohromady.

Tím jsme se dostali na konec dinoparku a pak jsme se už “jen” vraceli, ale ještě jsme toho dost neviděli, což nám bylo jasné. Takže jsme prošli nejprve kolem rybníku s dinosaury po houpavé lávce a ještě jednou jsme se vrátili na lanový hrad. Tentokrát si ho Kačka prolezla pořádně, předtím se jí totiž chtělo na záchod, tak si ho pořádně neužila. No a pak jsme přes les plný dinosaurů zavítali opět do Zapomenutého světa. Na to jsme se těšili hlavně my dva s Péťou. Prozkoumali jsme tu laboratoř, která byla opravdu děsivá. Barunka tam ani nešla a Kačenka mi odtamtud také zdrhla. Pro děti to moc nebylo, nebo ne alespoň pro takhle malé. Lepší pak bylo havarované auto, trochu okousané od dinosaurů, které nešlo nastartovat, to bavilo holky taky.

Mně pak osobně vyděsilo pohybující se křoví, resp. křoví, které se začalo třást, když jsme kolem něj procházeli. Jo, to jsem se lekla i já. Jinak to tam měli moc pěkně udělané, všude pohybová čidla, která spouštěla zvuky, vyhráli si s tím. A laboratoř nebo jiná místnost s čudlíky a hejbátky byla vyvedena do posledního detailu dost věrohodně. Už jenom to, že všude byly blikající žárovky, to mělo atmosféru a bylo to super. Prostě se nám tam líbilo moc.

Od tohohle světa jsme se pak ještě vraceli přes další dinosaury k interaktivním expozicím u vodního hřiště, které jsme předtím vynechali, protože bylo hodně horko a bylo tam hodně lidí. Zahráli jsme si vědomostní soutěž a koukali jsme na nějaký film o cestě do středu země. Pak jsme si venku chvíli hráli v točícím se tunelu, na prolejzačkách nebo na skluzavkách. No a to už se přiblížil čas, kdy jsme zaprvé chtěli odjíždět domů a zadruhé pomalu zavírali dinopark. Ono to tady bylo tak super, že jsme tu strávili rovných pět hodin, a to bychom tu zvládli nejspíš být déle, kdyby nás už nevyhazovali tlampačema, že budou brzy zavírat.

A tak jsme i my dinopark opustili. Cestou k východu jsme se zastavovali na prolejzacích prvcích, abychom si to užili do sytosti a do posledního puntíku a pak už jsme si to štrádovali přes pokladnu a ven. Holkám jsme ještě koupili figurky dinosaurů na památku, protože se nám tu fakt líbilo a honem do auta.

Pak už nás čekala jen cesta po dálnici domů, byla naštěstí dost přímočará a jednoduchá, takže rychle ubíhala. Holky cestou usnuly, takže jsme vzdali původní plán zastavit se v Ústí nad Labem na jídle a pokračovali jsme rovnou do Prahy, domů.

Byl to pěkný týden, byl plný zážitků, na které budeme nějakou dobu vzpomínat. Myslím, že stanování se líbilo nám všem a snad ho také příští rok zopakujeme. Příště se už vybavíme alespoň kempinkovým nábytkem, který jsme letos považovali za zbytný a vůbec jsme okoukali pár vychytávek, které by nám stanování zpříjemnily. Takže uvidíme, necháme to plánům pro příští rok a těším se moc!