Pohodových pět dní na Šumavě

Na Šumavu nedaleko Srní jezdím já osobně už pěknou řádku let. Nejprve to byly cyklistické výlety spojené s popíjením nebo možná spíše popíjení spojené s cyklistickými výlety a byli jsme taková veselá parta bezdětných kolegů z práce. Postupem času se měnilo naše složení, přibyli k nám partnerky a partneři a nakonec i ty děti. Teď nás jezdí sice o dost méně dospělých než nás jezdilo předtím, zato všichni máme s sebou minimálně dvě děti. Tudíž i ten koncept pobytů na Šumavě má poněkud jiný charakter a jsou to spíše rodinné pobyty.

A tak i letos jsme se sešli na Šumavě v pěkné sestavě asi pěti rodin a deseti dětí. Dost nám to i vychází, že máme děti ve věkových kategoriích cca 6 let, pak 4 roky a nakonec 2 roky. Takže děti se pěkně rozskupinkují podle věkové kategorie a docela dobře si spolu i vyhrají. Ti nejmenší sice ne ještě spolu, ale třeba Barunka byla letos už fakt hodně samostatná. Zkrátka Šumava je taková srdcovka.

Hrad Kašperk a náš příjezd na Šumavu

Ve středu jsme měli naplánovaný odjezd se svých domovů a příjezd na Šumavu. Všichni jsme měli plán dorazit na Šumavu v pozdních odpoledních nebo až večerních hodinách, protože samozřejmě tatínkové od rodin chodí do práce. S námi ale Péťa ve středu nevyrážel, neboť si nevzal dovolenou kvůli množství práce, a tak jsem jela s holkama sama. Zabalila jsem celkem svižně věci, co bychom mohly potřebovat (musím uznat, že v balení už mám docela průpravu) a protože jsem holkám omluvila středeční lekce cvičení, mohly jsme vyrážet po obědě z domova.

Což jsme také udělaly. Vzhledem k tomu, že už jsou holky velké, tak jsem nějak dopoledne mohla naházet věci do auta a naskládat to tam i s jejich kolama a po obědě jsem nás pak vypoklonkovala z bytu. Ještě nás čekalo tankování na benzince a nákup jídla a pití v Lidlu, takže když jsme tedy finálně vyrážely z Prahy, bylo asi tři čtvrtě na dvě. I tak jsem to ale považovala za úspěch. Prahou jsme projely docela svižně a pak už jsme si to valily po Strakonické pořád směrem dolů na jih.

Cesta na Šumavu je relativně dlouhá a ještě dost rozkopaná, protože se tam pořád staví dálnice, ale provoz nebyl velký, takže se mi dařilo dodržovat čas dojezdu do cíle. Ten byl stanoven na hrad Kašperk a cesta trvala asi dvě a půl hodiny. Holky byly v autě v rámci svých možností hodné, nespala ani jedna, ale s tím jsem pravda nepočítala. Už ani Barunka to takhle po obídku nezabalí, když není unavená.

Nakonec to vypadalo docela nadějně i s počasím (byly totiž původně hlášené na odpoledne přeháňky a deště), takže jsme nakonec lehce po čtvrté hodině v pohodě zaparkovaly na prostorném parkovišti v obci Žlíbek a začaly jsme se připravovat na cestu k hradu. Nebyla jsem potěšena, když jsem zjistila, že Barunka pročůrala plenku, kterou měla na cestu nasazenou (na delší cesty jí plenku dávám, to se bojím, že bych nestihla zastavit, což jsem si i ověřila), takže má mokré kalhoty a trochu i autosedačku. To jsem si malinko zanadávala, že ta plenka nic nevydrží.

Nicméně převlékat jsem holky plánovala, takže dostaly softshellky a jelikož cesta byla dlouhá, holky byly po vypuštění z auta hodně rozjívené a dost mi tam poletovaly po parkovišti, což mě zlobilo. Mně ještě ke všemu vypadla jedna plechovka s pivem z auta, rozbila se a začalo z ní stříkat pivo, což mě taky nepotěšilo, protože jsem jednak přišla o pivo 🙂 a ještě mě to lehce zkropilo. Ale tím byly katastrofy na chvilku zažehnány a my mohly konečně vyrazit na výlet.

Cesta vede nejprve do kopce, takže už asi sto metrů od auta začaly holky bolet nožičky, naštěstí se ale za chvilku trasa srovná a pak už se jde po rovince, takže krize byla brzy zažehnána. Já jsem si to navíc pojistila rozdáváním motivačních bonbonů, takže nám to docela ubíhalo. Když se bylo cestou ještě na co dívat jako třeba na zvířátka, tak to bylo úplně optimální. K hradu jako takovému to bylo asi 1,5 km, což počítám jsme šly asi tak hodinu.

Když jsme došly k hradu, ověřila jsem si, že hrad zavíral svoje brány ve čtyři hodiny odpoledne. Dopředu jsem si to upřímně nezjišťovala, ale tak nějak mi to bylo jasné, protože jsme cestou potkávaly vracející se turisty a parkoviště bylo už hodně prázdné. Mně to ale nevadilo, protože s naším aktuálním časovým harmonogramem jsme to prostě nemohly z Prahy zvládnout. Holky byly trochu zklamané, protože to znamenalo, že si na hradě nic nekoupíme, nicméně chtěly si dojít až k hradní bráně. Možná pro to, že cestou šly po hradní zdi, což je bavilo.

Udělaly jsme si tady dost fotek a pak jsme se vracely zpátky k rozcestí pod hradem. Tady se Barunka počůrala, zřejmě zblbá z toho, že měla v autě plenku a prostě to tam pustila. Náhradní oblečení s sebou nosím, takže to není problém, blbý je, že to odnesly softshellky, ale s tím jsem toho nemohla moc dělat. Lehce jsme se převlékáním zdržely a pak už jsme se rozhodovaly, co dál. Variantou bylo vrátit se k autu stejnou cestou a nebo to vzít cestou přes Pustý hrádek. To byla stejně dlouhá cesta, jen víc do kopce, ale bylo to přes zábavné kameny a kořeny.

Kačenka vybrala cestu přes Pustý hrádek. A tak jsme šly. A cesta byla opravdu zábavná, Kačenka tam přeskakovala kameny a kořeny, Barunka chtěla taky, ale tu jsem držela za ruku, protože jinak by byla asi pořád na zemi. Ten terén byl na dvouleťačku ještě prostě moc. Šly jsme to samozřejmě docela pomalu, i když přiznávám, že jsem holky trochu hnala, abychom se pak dostaly k autu včas. Ale i tak byl prostor na to, aby holky vylezly na kdejakej pařez, ze kterýho si pak skočily dolů, což je baví.

Závěr stoupání na Pustý hrádek je po schodech. A když vystoupáte až tam, naskytne se vám krásný výhled na hrad Kašperk. Mně se tam líbilo moc, samozřejmě fotky z vrcholu nesměly chybět. Tady jsme ale dojedly bonbony a pak už zbývalo jen vrátit se k autu. Když jsme si trochu odpočinuly, tak jsme sešly ty schůdky a pak už jsem vzala Barunku na záda, abych ji k autu donesla. Kačenka sice říkala, že chce taky nosit, ale bohužel, záda mám jen jedna, a tak jsme šly společně po svých. Cesta byla fajn a k autu to opravdu nebylo daleko.

I tak jsme ale byly rády, že už jsme u auta, naskákaly jsme do něj všichni ochotně a pak se vydaly na cestu k chalupě, zbývala nám už jen slabší půlhodinka jízdy. Ta uběhla rychle a už jsme byly na místě. To bylo radosti! Přivítaly jsme se s ostatními, kteří už na chalupě byli a holky si šly hned hrát na hřiště. Na to se celou dobu těšily. Teda hlavně Kačenka, která si to z loňského roku pamatovala. Já jsem mezitím naházela věci na pokoj, dala jídlo do lednice a pak už jsme jen pohodově trávili večer. Ten spočíval také v tom, že po uložení dětí do postelí jsme si sedli s kamarády s pivem nebo vínem a povídali si. To je pro mě něco jako svátek.

Modrava na kole

Protože jsem byla na pár dní s holkama na Šumavě sama a protože jsem věděla z minulého roku, že tady nikdo nechce s dětmi podávat nějaké sportovní výkony, rozhodla jsem se, že to pojmu letos i já hodně volně a že budeme i my s holkami trávit hodně času na chatě a s ostatními. Proto jsme v podstatě nikdy nikam nespěchali. Ráno jsem si vstala a šla si udělat kafe, pak jsem si šla v příhodný čas probudit holky a dopoledne jsme strávili u chalupy. Takhle jsme to dělali každý den a osvědčilo se mi to. Čtvrtek tedy nebyl výjimkou.

Někteří z nás měli navařené jídlo z domova, ale někdo, jako já, počítal spíš s tím, že se nají někde v restauraci. Domluvila jsem se ještě s Kubou a Jančou a na oběd jsme si sjeli do Prášil, do oblíbené restaurace, kde je i pěkné dětské hřiště. To bylo fajn, protože děti si mohly hrát venku a já jsem mezitím objednala jídlo. Dokonce i Barunka už je letos tak velká, že jsem se o ní na prolejzačkách a skluzavkách moc bát nemusela, jen lehce. A o Kačenku už strach nemám vůbec.

Jídlo jsme si dali celkem v poklidu, Kačence jsem objednala borůvkový knedlík a my s Barunkou jsme si dali rajskou, ale větší lákadlo bylo to hřiště, takže holky klasicky jídlu moc nedaly a už zase běžely ven. Alespoň jsme si mohli docela popovídat, mně to vyhovovalo. Na hřišti jsme se pak zdrželi ještě chvíli po jídle, protože já jsem se domlouvala s ostatními, kdo by s námi jel třeba na Modravu na kolo. Měla jsem za to, že když je čtvrtek, nemuselo by tam být moc lidí, že od pátku přes víkend tam bude spíš narvaněji.

Nakonec jsme se domluvili s Honzou a rodinou a zatímco já jsem vyrážela s holkama z Prášil, oni vyrazili od chalupy a sešli jsme se na parkovišti na Modravě. A bylo to super. Starší děti jely na kolech někde vpředu a ty mladší na odrážedle. Barunka jela docela statečně, což jsem byla ráda a zažehnali jsme i krizi, že chtěla chvíli nosit. Byla to nakonec dost pohodová procházka podél Roklanského potoka, kdy jsme došli až k jednomu mostku, kde si děti házely kamínky do vody a byly samozřejmě jako vždycky spokojené.

Nebylo kam chvátat, takže jsme se v klidu vraceli zpět k autu a potkali jsme se ještě s Kubou a Jančou, kteří sem nakonec dojeli z Prášil taky. Tudíž jsme se ještě všichni zastavili na Modravě přímo pod pivovarem, dali si pivo a děti si tam lezly po šutrech kolem potoka. Moje holky ještě strašně nutně chtěly lízátko, to si prostě usmyslely už cestou na Modravu, takže jsem se šla ještě poptat do pivovaru, jestli neprodávají lízatka, což neprodávali, ale dostala jsem dva bonbony pro holky, tak alespoň nějaké uspokojení.

Ještě než jsme nastoupily do auta, tak jsem viděla, že mají naproti přes potok výběh s klokany, na které se dá jít podívat, takže jsme se šli podívat i my, protože mě to každopádně zaujalo. Kdo by taky čekal klokany na Modravě, žejo. Dokonce tam byl jeden, který vypadal jako albín. No přišlo mi to jako dobrá atrakce, i když mi jich bylo trochu líto, ale když už tam jsou, tak proč se nejít podívat.

Protože už se schylovalo k večeru, tak jsme se všichni přesunuli zpět na chalupu a večer probíhal poklidně v chalupském tempu. Někdo se rozhodl rozdělat oheň a opéct si buřty, takže holky samozřejmě chtěly opékat buřta také, tudíž jsem jednoho nebo dva s jejich pomocí opekla, aby ho pak nikdo nechtěl jíst. Ale pak už byl čas jít na kutě a když se zadařilo uspat i takové kusy, pro které je spánek ztráta času, měli jsme ještě chvíli na to pokecat si s ostatními a říct si to, na co není přes den čas.

Horská Kvilda

Na pátek byly hlášené nějaké přeháňky, takže jsme vyčkávali, jak bude, ale plán na dopoledne byl podobný předchozímu dni. V klidu na chalupě. Někteří si jeli dopoledne na kolo nebo si šli zaběhat, zbytek zůstal s dětmi v chalupě. Což byl model, který se mi zdál docela funkční a po návratu ze Šumavy jsme ho začali občas praktikovat i doma. Totiž že já se seberu a jedu se projet na kole, zatímco zbytek rodiny zůstává doma.

Předchozího dne večer přijel na chalupu i Aleš s rodinou a v podstatě všichni jsme se domluvili, že obědvat budeme na Horské Kvildě. Vaří tam také moc dobře a hned u chalupy je velké dětské hřiště, což je zkrátka v posledních letech značka ideál. Jenom Zdenda s Míšou zůstali na chalupě, protože měli ještě hodně vlastního jídla.

My ostatní jsme se kolem poledne sebrali a přesunuli jsme se na Horskou Kvildu. K jídlu jsme si dali něco dobrého, děti pobíhaly na hřišti a protože bylo pěkně, svítilo sluníčko a my nikam nespěchali, zdrželi jsme se tu o něco déle, že došlo i na zmrzliny. Prostě pohoda. Původně bylo v plánu, že část lidí sejde podél potoka dolů na chalupu a někdo se pak vrátí pro auta, ale nakonec z tohoto plánu sešlo. Já jsem byla docela ráda, protože jsem se nemohla rozpůlit a musela bych maximálně Kačenku vyslat se skupinou, zatímco já bych sjela s autem dolů.

Jenom Zdenda s Míšou tenhle plán nakonec realizovali, ale já jsem se rozhodla jim Kačenku nedávat, protože co by chudáci dělali s dalším dítětem navíc. Zdenda s Míšou za námi nakonec totiž také dorazili na Horskou Kvildu a vzhledem k tomu, že jsme se tam všichni hodně zdrželi, tak tam s námi ještě mohli v klidu posedět.

Já jsem s holkama sjela zpět na chalupu autem a protože jsme měli asi dvě hodiny času předtím, než jsem chtěla jet autem do Sušice vyzvednout Péťu, myslela jsem si, že se projedeme na kolech k Hradlovému mostu. Ale holkám se nechtělo, Kačenka si chtěla hrát na chalupě nebo u chalupy, takže jsme se pořád dohadovaly, až jsem nakonec vzala na odrážedlo Barunku a jely jsme jenom na chvilku podél Vchynicko-tetovského kanálu. Tam jsme se zastavily, aby si mohla házet kamínky do vody a pak už jsme se zase vracely zpátky.

Už byl čas, abychom odjely do Sušice. Kačenka ale prohlásila, že chce zůstat s ostatními na chalupě a vzhledem k tomu, že holky říkaly, že to není problém, že se o ní postarají, nechala jsem ji tam. Ona už je stejně poměrně bezúdržbová a hraje si s ostatními. Do Sušice jsem tedy vyrazila jen já s Barunkou.

Ta mi stejně cestou v autě usnula, bylo toho na ní i tak za poslední dny evidentně dost, takže když jsem zaparkovala na nábřeží v Sušici a čekala jsem na autobus, byla jsem na to sama. Autobus z Prahy měl stejně jako minulý rok půl hodiny zpoždění, takže by mě stejně jako minulý rok zajímalo, proč jsem se tak hnala, abych přijela do Sušice včas a stejně tak by mě zajímalo, jestli ten autobus někdy přijede na čas. Nicméně s půlhodinovým zpožděním autobus nakonec přijel, já jsem se přivítala s Péťou a společně jsme odjeli zpět na chalupu.

Protože už byl večer, tak většina už byla po večeři, včetně Kačenky, která pojedla něčí klobásu. My s Péťou a Barunkou jsme si ještě opekli buřty, také jsme se najedli a pak už jsme to směrovali přes sprchu až do postele. Tedy děti, my dospělí jsme ještě seděli chvíli u ohně a povídali si. Tady jsem se nechala ukecat na to, že si půjdu následujícího dne s Alešem ráno zaběhat, už měl nějaký plán. Já jsem s sebou neměla sice moc běžeckého oblečení, ale boty jsem měla, tak jsem řekla, že jo, že do toho půjdu.

Chalupská slať

Jak jsme se domluvili, tak jsem ráno vstala a připravila se, že si půjdu zaběhat. Aleš to nakonec odpískal, protože mu nebylo dobře, ale když už jsem vstala, vyrazila jsem tak jako tak. Rozhodla jsem se běžet od chalupy na Tříjezerní slať, což bylo pěkně do kopce a jelikož jsem zpočátku přepálila tempo, musela jsem dost zvolnit. Nakonec jsem to ale vyběhla, a to bylo hlavní.

Pak jsem seběhla na Modravu a z Modravy jsem se vydala naučnou stezkou k Hradlovému mostu a zpátky k chalupě. Ta naučná stezka nebyla dobrá volba, bylo tam hodně bahna a kořenů a spadla jsem tam i do nějakého bahna a namočila si boty, což jsem úplně neocenila. Příště bych to radši vzala po silnici, které jsem se právě chtěla vyhnout. Ale nevadí, i tak to byl hezký běh a když se to tak vezme, viděla jsem toho cestou hodně, takové highlighty Šumavy.

Každý den, co jsme byli na Šumavě, byla předpověď počasí taková všelijaká. Slibovali přeháňky, které se ale většinou během dopoledne rozehnaly a bylo hezky. Na sobotu byla předpověď ale nejhorší, takže jsme počítali s tím, že pršet bude, jen jsme nevěděli jak moc a kdy přesně. Na oběd jsme chtěli jet opět na Horskou Kvildu, protože se nám jídlo tam osvědčilo, takže jsme se domluvili v obvyklé sestavě a vyrazili jsme. Aleš jel jako první, takže jako první zjistil, že na Horské Kvildě je dnes uzavřená společnost, a tudíž se tam nenajíme.

Obrátili jsme to a vrátili jsme se na Kvildu, kde je také docela dobrá restaurace a jídlo jsme si dali tam. Nebylo to tam špatné, ale seděli jsme uvnitř, protože venku nebylo dost místa a chybělo tu jakékoli vyžití pro děti. Tudíž jsme se zde nezdržovali dlouho, jen nezbytně nutnou dobu. Ještě před odchodem jsme si ale zakoupili koláčky z místní pekárny, abychom měli co mlsat odpoledne.

Protože s námi nikdo nechtěl jet na nějaký výlet a jak Aleš, tak Kuba se chtěli vracet zpět na chalupu, vyrazili jsme jen my směrem na Chalupskou slať a Borovou Ladu. Věděla jsem, že někde tam bude Zdenda s Míšou, protože ti měli v plánu jet se podívat na slať a na Soví voliéry v Borové Ladě. Na ambicioznější plány dnes nebyl prostor, a to i vzhledem k počasí. Hned jak jsme dojeli k Chalupské slati, uviděla jsem Zdendovo auto, zaparkovala jsem vedle něj a spustil se slejvák. Takže jsme seděli v autě a vyčkávali.

Po chvilce doběhli promoklí Zdenda, Míša a kluci a naskákali do auta. Přes okýnko auta jsme se domluvili, že společně dojedeme do Borové Lady, kam se chystali na kávu a dortíček. Vzhledem k situaci dešťových mraků na radaru jsme se k nim rádi přidali a přejeli jsme do Borové Lady s nimi.

Tady jsme na parkovišti zjistili, že Soví voliéry jsou kvůli rekonstrukci uzavřené, takže nám odpadl další bod programu a šli jsme rovnou do cukrárny. Nebo spíš utíkali, protože pršelo. A bylo to super, poseděli jsme, dali jsme si kávičku, dortíček, zmrzlinku, děti si pohrály s hračkami, co tam měli a my dospělí jsme si popovídali. No prostě pohoda.

Sledovali jsme bedlivě i počasí na radaru a když to vypadalo, že by mohla vzniknout alespoň minimální mezera mezi přeháňkami, rozhodli jsme se cukrárnu opustit, Zdenda s Míšou se vraceli na chalupu a my jsme popojeli zpět k Chalupské slati. Když jsme dorazili zpět na parkoviště, ještě pršelo. Asi po pěti minutách jako když utne, takže jsme rychle vystoupili, vyházeli ven i holky a šup šup směrem na povalový chodníček.

K chodníčku to bylo nedaleko a naštěstí jakmile chodníček začal, tak to holky bavilo, protože tyhle chodníčky mají rády. Kačenka byla pořád někde vepředu a Barunka ji docela statečně následovala. Což bylo jedině dobře, protože i když mezera mezi přeháňkami vypadala původně asi na hodinu, postupně se stahovala a zkracovala. Takže bylo moc dobře, když jsme došli na konec chodníčku, prohlídli si jezírko s nejznámější břízou v České republice a pak jsme se vydali zpět.

Když jsme docházeli k autu, začalo už opět poprchávat a než jsme nastoupili, už opět pršelo. Počasí nám nakonec dalo jen půl hodiny, což nám přesně stačilo na to dojít na Chalupskou slať a zpět k autu. Takže paráda, úplně jsme se plácali po zádech, jak pěkně nám to vyšlo a jak že pěkně jsme to měli načasované.

Do večera už pořádně ani pršet nepřestalo. Když jsme se pak vrátili na chalupu, seděli jsme dlouho na zápraží, povídali si a sledovali, jak venku lije. Děti byly uvnitř a hrály si společně s ostatními dětmi, takže jsme o nich ani nevěděli a na tu chvíli jsme si užili pocitu, že nám hlídá děti někdo jiný. Potřebovaly nás jen v okamžiku, kdy se jim chtělo na záchod nebo když už měly hlad.

Černé jezero

V neděli ráno jsme všichni vstali s tím, že se budeme muset sbalit a chalupu opustit. Každý z nás už měl svůj vlastní program, většina se vracela domů nebo jela na nějakou návštěvu, takže jsme si udělali den po vlastní ose a naplánovali jsme si výlet. Kolem desáté hodiny jsme se naskládali do auta, rozloučili jsme se s ostatními, zamávali jsme chalupě a vydali jsme se do vlastních domovů.

My jsme se ještě dali směrem na Železnou Rudu, kde jsme přes Pancíř dojeli do Špičáckého sedla. Tady jsme nechali auto a odsud měla vést vrstevnicová asfaltová cyklostezka až k Černému jezeru. A taky že vedla a byla moc pěkná. Celou dobu v podstatě po rovině, nějakých čtyři a půl kilometru k jezeru. Jen poslední půl kilometr byl do kopce, že jsme museli holky tlačit nebo táhnout, aby to vyjely. Jinak to ale byla panoramatická cesta po úbočí, která se mi moc líbila.

Což věděli i místní a půjčovali tu koloběžky, ať už normální nebo elektro, aby na nich lidé mohli dojet k Černému jezeru a zpět. My jsme si koloběžky nepůjčovali, ale bylo by to tam na nich fajn. Nám to nějakou dobu zabralo, ale přecijen jsme k tomu jezeru došli i my. Tady jsme poseděli na břehu jezera, občerstvili se zmrzlinou z místního pojízdného stánku a odpočívali jsme.

Ani tu nebylo moc lidí, což bych ani nečekala, vzhledem k tomu, že byla neděle, bylo pěkně a byl červen, takže už vlastně sezona. No bylo to zkrátka prima. Nedaleko od Černého jezera je i Čertovo jezero, ale pokud vím, tak je to dost do kopce a nevede tam tak hezká cesta. My jsme měli jediný plán a cíl, a to vrátit se po stejné cestě zpět k autu.

Což jsme také udělali. Nejdřív jsem z kopce Barunku brzdila, aby se někde nevybourala a pak už jsme to po rovince valili zpět k autu. Asi nám to šlo už pomaleji, Baru toho měla plné kecky, ale nakonec to byl její nejdelší výkon na odrážedle, takhle daleko ještě nikdy nedojela.

Když jsme došli a dojeli zpět do Špičáckého sedla, ještě jsme si došli na oběd do místní restaurace, která patřila tomu stejnému pánovi, od kterého jsme si u Černého jezera kupovali zmrzliny, a dali jsme si tu dobrý oběd. Bylo to potřeba, protože nám po celém výletu vyhládlo. A myslím, že jsme byli všichni spokojení.

Pak už nezbývalo nic jiného než nasednout do auta a vydat se na cestu domů. Ta nás čekala dlouhá, jak už to u cest ze Šumavy bývá, ale holky spokojeně usnuly, takže se jelo klidně a nerušeně. Vlastně nám to uběhlo nakonec rychle.

Na Šumavě to bylo jako obvykle moc fajn a já jsem si letos poprvé opravdu odpočinula. A to po dlouhé době. Byly chvíle, kdy jsem o dětech ani nevěděla a mohla jsem si popovídat a v klidu si vypít kafe. O takových chvílích jsem si dlouho mohla nechat jen zdát a tentokrát jsem si je užila a opravdu jsem si odpočinula. Parádní to bylo!