Přechod Jeseníků s kočárkem a dětmi

Plánování přechodu

Stejně jako minulý rok, kdy jsem se rozhodla poprvé podniknout s dětmi přechod a tehdy jsem si vybrala destinaci východních Krkonoš, tak letos jsem se chystala opět vyrazit vzhůru do nějakých českých vrcholků. A stejně jako minulý rok, i letos jsem začala s plánováním a základními přípravami někdy na začátku roku, tedy téměř půl roku dopředu. Hodně mě lákaly Jeseníky a po zjištění, že je tam poměrně hustá síť cyklostezek, jsem se pro ně rozhodla definitivně a naplánovala jsem hrubou trasu. Termín jsem tentokrát dala trochu dřívější, a to koncem května, protože na červen jsem už měli nějaké jiné plány, tak aby nedocházelo ke kolizím, rozhodla jsem se pro květen. Navíc loňská zkušenost ukázala, že ani začátek června není zárukou pěkného a teplého počasí, tak mě výběr května dopředu nijak nestresoval.

S plánováním trasy jsem si poměrně vyhrála. Během plánování bylo potřeba řešit vzdálenost, nastoupané výškové metry a také možné lokality pro ubytování, kterých v Jeseníkách není rozhodně tolik jako v Krkonoších, kde jsou chaty skoro na každém kopci. Z tohoto důvodu mi také bylo jasné, že s horskými chatami po cestách nemůžu počítat a budeme si muset s sebo vzít vlastní jídlo. Jednotlivé trasy jsem plánovala v délce okolo deseti kilometrů tak, aby je byla schopná ujít Kačenka.

Nakonec v lednu vznikl (tehdy) finální plán, který počítal s tím, že dojedeme autem z Prahy do obce Jeseník, tam nasedneme na linkový autobus a tím přejedeme do Vrbna pod Pradědem, kde přespíme a další den vyrazíme na první etapu. To byl plán, který vznikl v lednu a který platil v podstatě až do posledního dne před odjezdem. Napsala jsem tehdy i společnosti Arriva, jestli není problém, aby mi přepravili kočárek v zavazadlovém prostoru a všechno to vypadalo dobře. Ubytování jsem měla všechna zarezervovaná a zarezervovala jsem i cyklovozík v půjčovně jako minulý rok.

A tak vznikl plán našeho týdne v Jeseníkách. Od pondělka do pátku jsem měla naplánované cca deseti kilometrové etapy přechodu a v pátek večer za námi měl přijet Péťa vlakem a společně jsme si ještě měli užít víkendu a turistiky v Jeseníkách.

Jak se plány změnily

Jenže to by nebyl plán, aby se nemusel nebo nemohl změnit. Už první problémek vznikl tehdy, když se nám opět objevila nějaká chorůbka, teda spíš hnusnej moribundus, který nakonec vyústil v zánět středního ucha u Kačenky a následným antibiotikům. S termínem dobrání antibiotik v pátek před nedělním odjezdem do Jeseníků. Mno, tak rodinná rada zasedla a vzhledem k tomu, že jsem si vozík půjčovala z půjčovny, zkusila jsem změnit rezervaci z jednomístného vozíku na dvojmístný, což mi vyšlo. Cílem bylo, aby si Kačenka mohla taky odpočinout, protože by ode mě bylo dost sobecký nutit ji každý den šlapat deset kilometrů celý týden.

Další lehkou ranou do plánu bylo to, že jsem byla požádána majitelem cyklovozíku, že pokud budu chtít přepravovat kočár v zavazadlovém prostoru autobusu, abych použila přepravní tašku. No a taková taška by mi pak zabrala celý úložný prostor samotného kočárku, což se mi nelíbilo a nechtělo se mi s ní tahat po dobu celého přechodu, když jsem ten autobus chtěla využít jen na začátku. Takže jsem opět zasedla nad mapy, tentokrát i s Péťou a oba jsme řešili, jak to udělat. Kde nechat auto, kdo ho vyzvedne (jestli já nebo Péťa, který za námi do Jeseníků měl přijet na konci týdne na závěr našeho přechodu) a vzhledem k tomu, že jízdní řády z Prahy do Jeseníků nenabízí velkou variabilitu, vypadalo to jako neřešitelný problém.

Nakonec se mi ale podařilo najít řešení tak, že jsem změnila původní záměr nejít okruh na to, že tedy okruh půjdeme. Našla jsem velké parkoviště tak nějak uprostřed startovního a cílového bodu a tam jsem chtěla nechat auto. Původně to tedy vycházelo tak, že dojedeme v neděli na místo a půjdeme nějakých 13 km do Vrbna, a to i dost po silnici. Trochu jsem se bála toho, jestli tam bude kde zaparkovat, zvlášť o víkendu a také v ten čas, kdy my bychom vůbec do Jeseníků dojely, protože z Prahy je to tří hodinová jízda a nad ránem jsem vyrazit neplánovala. Zároveň i náš doznívající zdravotní stav (i můj) nebyl úplně nakloněn tomu, že v neděli vyrazíme, a tak jsem to přeplánovala ještě tak, že dojedeme v neděli autem do Jeseníků, uděláme si libovolný výlet někde na lehko, autem přejedeme do Vrbna pod Pradědem a teprve až v pondělí ráno zaparkujeme auto na tom parkovišti, ze kterého vyrazíme na přechod.

Tím vybraným místem bylo Videlské sedlo. Je tam velké neplacené parkoviště a i když vede kolem relativně frekventovaná silnice třetí třídy, říkala jsem si, že tam by nemuselo být týden zaparkované auto trnem v oku. Také jsem si říkala, že v pondělí ráno tam bude určitě více místa k zaparkování než v neděli odpoledne. Takže plán jsme měli a tentokrát už finální!

Co jsme měli s sebou

Jak jsem už psala, v Jeseníkách není úplně vybavenost v podobě horských chat. Nebo alespoň ne na tak krátkých úsecích, co jsme měli v plánu. Kdybyste chtěli každý den ujít kolem 20 km, tak v polovině nějakou chatu najdete, my jsme ale měly trasy asi desetikilometrové a v takovém úseku už pak nic není. To znamenalo nést si s sebou více jídla a hlavně jídlo k obědu. Já jsem se nakonec rozhodla pro variantu Adventure Menu, protože se mi nechtělo tahat se s vařičem a ešusem jen kvůli vaření oběda (kdybych měla vařit snídaně a čaje nebo kafe, tak to už bych si vzala určitě vařič). Kdysi jsem Adventure Menu zkoušela na přechodech hor a měla jsem s nimi dobrou zkušenost, takže volba padla na ně.

Zabalila jsem nás stejně jako loni do 50 litrové krosny. V batohu jsem měla hlavně oblečení a vodu. Využila jsem také úložného prostoru v kočáře, kde jsem měla veškeré jídlo. Kdyby toho nebylo, tak jsem přesvědčená o tom, že bych potřebovala 60 litrovej batoh. Což je celkem vtipné, protože když jsem chodila na přechody na těžko, tak do 60 litrů jsem se zabalila komplet se stanem a jídlem na týden (dobře stan byl spíš na batohu než v batohu), ale s dětmi tu padesátku naplním taky slušně.

Proto naše zavazadla obsahovala následující:

jídlo – pytlíček Adventure Menu na každý den. Vzhledem k naší malé spotřebě jídla nám stačila jedna porce pro všechny. Plus jsme s sebou měly kapsle na ohřev.
hydrovak a lahev na vodu. V hydrovaku byla voda na běžné pití a v lahvi jsem měla vodu na vaření (zalévala jsem jí ohřevnou kapsli). Samozřejmě to byla záloha k hydrovaku, ale nikdy jsme nevypily ani celý hydrovak, natož lahev.
příbory – já jsem s sebou měla cestovní balení příboru a holkám jsem každé vzala po jedné lžíci.
plenky – na spaní v noci i přes den, takže asi 8 kusů. Velká úleva prostoru oproti loňskému roku. Měla jsem s sebou i dvě látkové plenky na případné otírání nudlí atd.
ručník – jeden ručník nosím vždycky s sebou, na ubytováních, kde není vlastní sociální zařízení přijde vhod. Přišel by i vhod třeba venku, kdybychom si máčely nohy ve vodě.
toaletní papír a kapesníčky. Toaletní papír jsme sice nevyužily, ale kapesníčky rozhodně. Děti, když venku vykonávají potřebu, utírám perlanem, ten ale odnáším s sebou v pytlíku na plenky, který mám také s sebou.
psací potřeby, pastelky, zábava pro děti. Loni jsem toho s sebou moc neměla, ale letos jsem se pojistila, občas to přijde vhod.
jídlo přes den – bonbony, sušenky, tyčinky, ovocné plátky, jablka. Spousta takovýchhle pamlsků (i zdravých), abych měla děti motivované přes celý den. Ideální by byly oříšky, ale to moje děti ještě nejedí.
přezuvky. Loni jsem objevila krásu Slipstopů, takže letos je děti měly opět s sebou. Také jsem si mohla koupit jedny pro sebe, což jsem ale neudělala, takže já měla klasické pantofle pro návštěvy, taky nezabírají téměř žádný prostor.
funkční trička, merino trička, softshellky, tepláky a mikiny na doma, fleecové mikiny, pyžama, leginy, náhradní tričko, spodní prádlo. Všeho jsem brala naprosté minimum a jediné, co mi chybělo, bylo náhradní spodní prádlo pro Barunku, ale vyřešila jsem to přemáchnutím. Jinak zbytek vyšel, musím říct, že děti se snažily a jejich trička, které měly na domácí užití, vypadaly ještě ve čtvrtek večer / pátek ráno docela dobře. Občasné skvrny nepočítám, jsme na přechodu, ale nebyly zlité nějakou šťávou nebo tak něco.
čelovky, skládací nožík. Oboje jsem měla jakože jdeme na ten přechod, ale využití bylo minimální. Nožík jsem měla hlavně na jablka, čelovky jsme nevyužily. Ale nestěžuju si, protože kdybychom je využily, znamenalo by to, že jsme někde zůstaly trčet ve tmě.
lékárnička, nesesér, deodorant. V téhle oblasti jsem byla dost vybavená, protože štěstí přeje připraveným. Úrazy jsme naštěstí neměly žádné, děti tentokrát neměly ani rýmu, ze zdravotního hlediska opravdu bohulibý týden.
pláštěnky. Tak to je klasika, bez které nemůžete odjet. Nevěřili byste tomu, ale já jsem na svůj první přechod v životě pláštenku neměla a propršel nám celý týden. Resp. na sebe jsem pláštěnku měla, ale ne na batoh, který jsem si půjčovala od kamarádky a vůbec mě tenkrát nenapadlo, že tam není pláštěnka součástí batohu. Tak to jen pro pobavení, jak někteří přechodáři začínají. Ale co tě nezabije, to tě posílí a já už u přechodů zůstala.

Příjezd do Jeseníků

Jeseníky jsou od nás poměrně daleko, vycházelo to na nějaké tři až tři a půl hodiny jízdy autem z Prahy. V původních plánech jsem samozřejmě zvažovala i variantu dojet do Jeseníků veřejnou dopravou, ale přecijenom auto je pohodlnější, rychlejší a i poněkud praktičtější, kdybychom se potřebovali z jakéhokoli důvodu vrátit. A že jsme těch důvodů pár měli. Holky se nějak stihly doléčit asi týden před odjezdem, já jsem ale stále s nemocí bojovala, stále se mi vracela bolest v krku a bolest ucha. Noc ze soboty na neděli, tedy noc před odjezdem mě bolelo v krku a uchu tolik, že jsem zvažovala, zda se na celý přechod nevybodnout a zda si raději nezajet na pohotovost.

Nakonec se mi ráno udělalo líp a rozhodla jsem se, že tedy pojedeme. Dobalila jsem, co jsem ještě neměla dobalené a pomalu jsme se s holkama připravovaly k odjezdu. Původně jsem chtěla vyrazit kolem desáté hodiny, ale nechala jsem tomu trochu volnější průběh, takže jsme vyrazily až po jedenácté. Ještě jsme musely natankovat auto, takže reálný výjezd z Prahy byl tak v půl dvanácté.

Doma jsme se samozřejmě poctivě rozloučily s taťkou, zamávali jsme si a daly jsme se na cestu. Touhle dobou by bylo samozřejmě naivní očekávat, že mi děti budou spát v autě, tak jsem jim dala do auta nějakou zábavu, pouštěly jsme pohádky, povídaly si a pomalu jsme začaly odkrajovat kilometry. Nešlo to úplně rychle, po hodině jsme sjízděly z dálnice a zastavovaly na první čůrání a trochu depresivní bylo, že nás čekají ještě dvě hodiny jízdy. 🙂 Cesta už vedla po státovce na Mohelnici a pak po menších okreskách až do Nové Vsi, kde jsme se chtěly zastavit na hřišti a u rozhledny.

Provoz byl ale minimální, přecijen byla neděle kolem poledního, takže se jelo hezky. Holky byly také hrozně hodné a nakonec jsme to za ty tři hodiny dojely až k rozhledně Nová Ves, kde jsme s nadšením vylezly z auta protáhnout si kosti. Holky prohlásily, že mi na rozhlednu teďka kašlou, a tak jsme šly zakempit na hřiště, udělaly jsme si tam trochu piknik, dojídaly ještě zásoby jídla, které jsme měly s sebou a holky si hrály na hřišti. Za tu cestu v autě si to zasloužily, tak jsem je nechala nerušeně si hrát a sama jsem si sedla na lavičku a dýchala ten čerstvý horský vzduch. Buď jsem si to namlouvala, nebo jsem opravdu cítila, jak mě ten vzduch uzdravuje. Zkrátka bylo tam báječně.

Na internetu tedy psali, že je rozhledna otevřená do šesti hodin, tak jsem si myslela, že máme dost času. Ale bohužel tyhle informace nebyly správné, protože když už jsem konečně holky ve čtvrt na pět ukecala, že půjdeme na rozhlednu (což bylo asi po dvou hodinách na hřišti), tak jsem zjistila, že rozhlednu zavírají ve čtyři a je tudíž už zavřená. No rozhlednu jsme tedy nestihly, ale nevadí. Vzala jsem holky místo rozhledny alespoň do turistického příštřešku, kde jsme si mohly užít také výhled do kraje a dát si svačinu.

Když tedy odpadl program rozhledny, tak jsme měly ještě chvíli čas a zůstaly jsme ještě na hřišti. To se začalo po té čtvrté hodině nápadně vylidňovat a protože jsme měli rezervované ubytování s check-inem do šesté hodiny ve Vrbně pod Pradědem, což bylo ještě asi půl hodiny jízdy autem, i my jsme se někdy kolem páté z hřiště přesunuly zpět do auta.

Pak jsme přejely z Nové Vsi do Vrbna pod Pradědem a projely jsme i přes Karlovu Studánku, kde jsem si prohlídla, co nás další den tak trochu čeká a pokračovaly jsme dále do penzionu ve Vrbně pod Pradědem. Tady jsme zaparkovaly a šly se ubytovat. Byly jsme tu ubytované úplně samy, takže jsme měly celý barák pro sebe, i když v restauraci tedy bylo hostů více, zřejmě z okolních ubytovacích zařízení.

Holky se hned vrhly na hřiště, které patřilo k penzionu. Asi měly toho hřiště za celý den málo. Já jsem mezitím chodila do auta pro věci a odnášela je na pokoj. Hřiště bylo oplocené a holky jsem měla plus minus na dohled, takže nemusely chodit se mnou. Vlastně to byl win-win pro obě strany. A když jsem přenesla věci na pokoj a vrátila se do auta pro zapomenutou mikinu, tak jsme si mohly dojít na večeři.

Tady jsem vlastně zahájila objednávkou pattern, který jsme držely po celou dobu přechodu. Objednala jsem jedno normální jídlo pro sebe a pro Barunku, jedno dětské jídlo pro Kačenku, holkám nějakou ovocnou limonádu do trojky a pro sebe pivo. Loni jsme si dávaly s holkama jedno jídlo pro všechny, letos jsem to vyhodnotila, že bych se nenajedla, takže jsme objednávaly porce dvě. Také jsme si zde vyzkoušely, jak to budeme letos během jídla zvládat a ukázalo se, že to vypadá docela zvládnutelně.

Po večeři a další asi hodince na hřišti jsme se šly ubytovat a i když jsme to turisticky ze startu opravdu nepřepálily, tak myslím, že holky a i já jsme byly všechny spokojené a přiměřeně i unavené. Měly jsme před sebou celý týden a příjezd a celý den se nakonec vydařil. Já jsem měla prostor a čas si uvědomit, jak daleko sama s dětmi sem a celé jsem si to mohla začít vychutnávat.

1. den – Videlské sedlo -> Karlova Studánka

V pondělí jsme se probudily do krásného rána a na osmou hodinu jsme šly na snídani, kterou jsme měly přímo na ubytování. Posnídaly jsme, dobalila jsem věci do batohu a vydaly jsme se k autu. Chtěla jsem relativně co nejdříve přejet do Videlského sedla, abychom tam v pohodě zaparkovaly. Což se nám i podařilo, asi kolem deváté hodiny jsme byly v autě a mohly jsme vyrazit od ubytování. Do Videlského sedla to nebylo daleko, asi jen čtvrt hodiny jízdy autem.

Zaparkovat nebylo těžké, protože na relativně velkém parkovišti stálo asi pět aut. Zaparkovala jsem tak, abychom byly co nejméně trnem v oku a děti jsem vypustila ven. Věci v batohu už jsem měla zfinalizované, něco málo z toho, co jsme měly s sebou primárně na neděli zůstalo v autě, a zbývalo dát dohromady kočár. Montáž probíhala v pořádku a za chvilku stál i kočár připravený. Naházela jsem do něj tašku s pláštěnkami a tašku s jídlem, dětem batohy dovnitř a mohly jsme vyrazit.

První úsek cesty byl asi jeden a půl kilometru po silnici. Takže bylo hned jasné, že obě holky půjdou do kočáru. A také byly podle toho dost natěšené, že si do toho kočáru budou moct sednout. Tudíž mě popoháněly, ať už to složím, ať už to dobalím, ať už dorazíme. Někdy kolem desáté nebo půl jedenácté jsem měla hotovo, zamkla jsem auto, nahodila batoh na záda, děti si naskočily a my už mohly jen zamávat autu a finálně se vydat na přechod!

Úsek po silnici jsme odkrajovaly velmi rychle. Bylo to z kopce a byl tam poměrně provoz, i když to byla silnice třetí třídy, takže jsem se tam nechtěla zdržovat. S kočárem jsem si docela rychle začala rozumět a šlo se mi s ním dobře. Netrvalo tedy dlouho a byly jsme v obci Vidly, kde jsme měly ze silnice scházet na lesní cestu. V mapách byla tahle cesta značená čerchovaně. No, měla jsem tušit první problém už v tom okamžiku, kdy se před námi objevil brod přes potok.

To byl první AHA moment, ale řekla jsem si, že to přebrodíme a uvidíme. Takže jsem zula boty a ponožky, dala jsem si je k dětem do kočáru a přejely jsme přes potok. Dále za potokem byla pořád dost bažina a cesta prudce stoupala do kopce. Nevěděla jsem, jestli se na to rovnou nevybodnout a nejít další kus raději po silnici, a tak jsem nechala děti dole pod kopečkem a šla se podívat, jak to bude vypadat na jeho vršku. Stále bosa.

Po krátkém prudkém stoupání to vypadalo, že se cesta vrstevnicově srovná a bude lepší, tak jsem to s holkami probírala a nakonec jsem se rozhodla, že do toho půjdeme. A protože tady bylo hodně bahna, nechtěla jsem, aby se holky v tom bahně pohybovaly, začala jsem s tlačením kočáru do toho prudkého kopce. No, byla to teda makačka. Jednou mi to tam pěkně podklouzlo, takže jsem si klekla do bahna, ale naštěstí jsem udržela jak sebe, tak kočár a podařilo se mi ho vytlačit až nad ten složitý úsek.

Byla mi trochu zima na nohy a i když jsem je měla dost špinavé, už jsem se tady nahoře obula. Dál už jsem bosky pokračovat nechtěla, cesta vypadala už lépe, i když byla pořád trochu podmáčená. Holky jsem ale z kočárku vyšoupla, aby šly chvíli pěšky. Což se ukázalo, že je potřeba, protože cesta to nebyla zrovna přívětivá. Bylo to tam hodně náročné na psychiku, protože jsem vůbec nevěděla, co nás čeká, jestli projedeme a jestli se nebudeme muset vrátit, což se mi prostě taky nechtělo. Cestou jsme procházely nepříjemně podmáčené úseky, někde jsem musela holky přenášet, protože jsem radši obětovala suchost jedněch svých bot než suchost bot holek. Musely jsme se vyhýbat popadaným větvím a na jednom místě jsem potřebovala dostat kočárek přes spadlý strom.

Naštěstí jsem se všude ať už na těsno vešla i s tím dvojkočárem a zdolání spadlého stromu bylo také jednoduché, takže jsme pořád pokračovaly dále, ale na psychiku to bylo hodně náročné. Navíc jsem věděla, že ten úsek měří dva kilometry, my se prakticky nepohybujeme a dva kilometry umí být někdy sakra dlouhé. Barunka vydržela jít necelý kilometr a už s ní nebyla dál řeč, takže jsem ji i tady naložila do kočáru a převezla jsem ji i přes kameny. S jedním dítětem ten dvojkočár nebyl tak těžký.

Úplný dar z nebes bylo to, když se tahle lesní cesta vhodná pro jednoho pěšího chodce napojila na jinou čerchovanou lesní cestu, kterou ale evidentně projíždějí auta, takže byla úplně v pohodě sjízdná. Hrozně se mi ulevilo, protože ten zbývající necelý kilometr jsme zdolali asi tak v trojnásobné rychlosti. Kačka byla nadšená z louží všude kolem, ve kterých si máčela klacky a i tak jsme byly za chvilku v sedle, kde jsme si plánovaly dát oběd.

Nebudu lhát, byla jsem hodně ráda, když jsme uviděly boudu Sedlovka, u které byly dokonce lavičky a stoleček k posezení. Vytáhla jsem oběd a ohřála jsem nám masové koule v rajčatové omáčce. Holky si mezitím malovaly ve svých pracovních sešitech a všechno bylo najednou takové pohodovější a idyličtější. Zdržely jsme se tu docela dlouho, já věděla, že do cíle zbývá asi pět kilometrů a tentokrát už po zpevněných cestách / cyklostezkách, takže pokud jsme do sedla dorazily v jednu hodinu odpoledne, nebylo kam spěchat.

Tady jsme začaly na naší cestě potkávat první lidi a i když jsem to ještě nevěděla, tady jsme začaly vzbuzovat pozornost. Dala jsem se tu do řeči s jednou postarší cyklistkou, která se zajímala o to, odkud kam jdeme a varovala nás, že pokud se rozhodneme jít po cestě, která není vyloženě cyklostezka, že tam může být špatný povrch. Poděkovala jsem za varování, ale po zvážení našich možností mi pořád přišlo nejlepší jít po cestě, která není cyklostezkou, rozhodla jsem se to risknout.

Holky jsem po obědní pauze naložila do kočáru a vzhledem k tomu, že cesta vedla už jen z kopce, v pohodě jsem je vezla směrem Karlova Studánka. Po chvilce se ukázalo varování paní cyklistky jako opodstatněné, protože jsme narazily na hnusné šutry, takže jsem začala podléhat lehké skepsi, ale naštěstí byly úseky s velkými šutry proložené i úseky s hladším povrchem, takže nakonec ty dva kilometry neznačené cesty utekly rychle.

K mému překvapení mi v tom nejdrncavějším terénu postupně usnuly obě dvě holky, takže jsem si přišla na své i já, protože jsem tlačila kočár v naprostém tichu, což se mi opravdu velmi často nespává vzhledem k tomu, že moje děti normálně přes den nespí. Měla jsem ale strach, aby se Barunka během spánku nepočůrala, takže jsem ji zkusila ve spánku v kočáře nasadit plínu, což se mi s úspěchem povedlo a pak už jsem nerušeně pokračovala v chůzi do Karlovy Studánky.

Poslední úsek tohoto dne byl opět po silnici. To byl důsledek onoho přeplánování přechodu, protože jinak jsem se snažila silnicím vyhýbat, ale holky byly v kočáře, tak jsem s nimi v pohodě za relativně krátkou dobu dojela do Karlovy Studánky. Tady jsem se prošla hlavní ulicí kolem Slezského domu a pramene až k dětskému hřišti, které v Karlově Studánce je. Holky ještě spaly, takže jsem zaparkovala kočár a hledala jsem místo, kam si sednu.

No a tady se se mnou dala do řeči nejprve jedna rodinka se dvěma chlapečky, kteří se zajímali, co to jdu, kam jsem se s dětmi vydala. Možná si mysleli, že jdu nějakou Stezku Českem nebo nějaký jiný pochod, ale myslím, že i přechod Jeseníků jim připadal jako dobrodružství hodné obdivu, tak jsme si spolu vyměnili několik milých vět. Obdivovali mě, že jsem se s dětmi vydala takhle do hor a co s nimi všechno chci přejít, to mi přišlo hodně milé.

Pak se mi vzbudily holky a s rodinkou jsem se rozloučila. Ale asi po hodině na hřišti se se mnou dala do řeči zase další maminka, co tam byla se dvěma dětmi a byla na pobytu v Jeseníkách s dalšími maminkami na nějaké chatě. Ta mě totiž viděla, jak jsem šla s holkama po silnici směrem do Karlovy Studánky a také se hodně zajímala, co s dětmi podnikám, že jsme takové sporťačky. Všechny tyhle rozhovory mi přišly strašně milé, musím říct, že mě to nabíjelo energií a měla jsem pocit, že je to super, že to může někoho i inspirovat podniknout něco podobného.

Když se holky po dvou hodinách alespoň trochu vydováděly na hřišti, šly jsme se ubytovat, aby nás také ubytovali, že. Do hotelu jsme to tedy naštěstí neměly daleko, protože z toho dětského hřiště bylo na hotel vidět. Tak tak jsem projela dveřmi do hotelu a milá paní na recepci nám dala klíčky od pokoje a my se šly nahoru převléknout. Bylo to tu hrozně pěkné a čisté, možná až moc pěkné, ale já jsem tentokrát byla šťastná, že tu máme pěknou sprchu a šla jsem si tam umýt ty svoje trochu bahnité nohy.

Cestou na večeři jsme prozkoumaly dětský koutek, kde si holky našly spoustu zajímavých hraček, takže jsem je málem ani nemohla dostat na tu večeři. Ale nakonec jsem je ukecala a na jídlo jsme si došly. Po večeři opět následovala návštěva dětského koutku a pak už jen odpočinek na pokoji a snaha o brzké usnutí, která se mi asi nikdy nepodařila a zvlášť ne v těch dnech, ve kterých proběhl odpolední spánek. 🙂

Parametry trasy: 10,2 km, 193 ↑, 344 ↓

2. den – Karlova Studánka -> Praděd -> Švýcárna

V úterý ráno jsem se opět probudila do slunečného rána. Předpověď počasí slibovala na odpoledne déšť a bouřky, čehož jsem se docela bála, ale ráno bylo ještě moc hezky, až idylicky. Vzbudila jsem holky a došly jsme si dolu na snídani. Tento den nás čekalo nejvíce kilometrů a také jsme měly nastoupat nejvíce výškových metrů a vzhledem k předpovědi deště a bouřek jsem chtěla vyrazit ráno co možná nejdříve.

To se nám docela podařilo. Nasnídaly jsme se a pak jsme se docela rychle převlékly na pokoji a kolem půl desáté už jsme se loučily s hotelem a vydaly se na první stoupání přes Karlovu Studánku. Protože první úsek byl přes Karlovu Studánku a pak po silnici k parkovišti Hvězda a následně pak šest kilometrů po asfaltové Ovčárenské silnici, na které jezdí kyvadlově autobusy, měla jsem jasno v tom, že holky naložim do kočáru a první kilometry na Ovčárnu s nimi odkroutím sama.

No tyjo, ale byla to docela makačka. Já jsem i zvažovala, jestli nevyužít služeb autobusu, ale nebyla jsem si jistá, jestli jezdí i nízkopodlažní spoj (podle IDOSu ne, i když v reálu jezdily autobusy dva – jeden nízkopodlažní a druhý se schůdky) a jestli by nás ten autobus vzal s dvojkočárem dovnitř, resp. jestli bych vůbec prošla dveřmi. Takže jsem po úvodním funění k parkovišti Hvězda začala funět po Ovčárenské silnici. Asi jsem to měla tušit už podle profilu v mapách, ale stoupání to tedy bylo značné a výživné. Zkrátka, moc rychle mi to nešlo od ruky, i když jsem se snažila.

Navíc holky se evidentně nudily a dělaly v tom kočáru bordel. Pořád se tam mydlily a dohadovaly se o nesmyslech. Já jsem je nechtěla vysazovat, protože přecijen jsme pořád byly na silnici, kde teda kromě autobusů jezdilo na můj vkus i hodně aut (ale jezdily teda opravdu jen v hodinových intervalech) a pod námi byl velký sráz a také jsem se pořád bála těch bouřek, takže jsem se nechtěla táhnout šnečním tempem vzhůru.

Dalo mi to zabrat. Obloha se během dopoledne zatáhla a v jednom okamžiku se i lehce rozpršelo. Podívala jsem se na radar a nemělo to trvat dlouho, takže jsem se rozhodla, že pláštěnku nasazovat nebudu. Holky ale pláštenku na kočár chtěly, protože prej dobrodrůžo, takže těm jsem pláštěnku nasadila a já jsem si v duchu říkala, že je to vlastně dobře, že prší a je chladněji, protože v nějakém velkém vedru by se to nahoru šlo hůře. Byla jsem velice ráda, když mezi stromy začaly vykukovat auta zaparkovaná na Ovčárně, což jsem věděla, že je konec prvního úseku stoupání.

A tak když jsme asi v půl dvanácté byly na Ovčárně a děti jsem vypustila z kočáru, aby se mohly proběhnout a protáhnout kosti, byla jsem prostě neskutečně šťastná, že jsme už na Ovčárně, odkud bylo pěkně vidět na Praděd. Byla to pro mě už taková psychická úleva, že už to není tak daleko, jsme poměrně i vysoko a v nejhorším bychom mohly klidně vynechat Praděd a prostě jen přeběhnout na Švýcárnu.

Jak byly holky nevyřáděné, tak zpočátku obě pobíhaly kolem kočáru. Stoupání se také srovnalo a šlo se chvilku i po rovině. A hlavně, co bylo největší atrakcí, to byly zbytky sněhu, které se kolem Ovčárny vyskytovaly. No holky z toho měly druhé Vánoce. Skákaly ve sněhu a užívaly si ty zbytky, co tam byly. A když už nebyl sníh, tak byla třeba strouha, ve které holky šly pěkně za sebou každá se svým plyšákem v ruce. Takže se nám zpočátku šlo poměrně hezky. Já jsem se tedy přioblékla, protože mi byla v tom zpoceném zima, ale holky byly spokojené tak, jak byly.

Po chvíli začala cesta zase trochu stoupat, takže Barunka šla do kočáru a vystupovala si jen na krátké vycházky bokem, když se jí někde něco líbilo. Předpověď počasí vypadala dobře, takže jsem byla v klidu i já a užívaly jsme si cestou v rámci možností i nějaké ty vyhlídky do kraje. Kačenka došla až k rozcestí pod Pradědem, kde jsem jí slíbila, že ji také naložím do kočáru a ten poslední kilometr k Pradědu je vyvezu obě.

Bylo to teda místy docela do kopce, že jsem si říkala, že jsem slíbila blbost, no ale zase jsme šly prostě rychlejším tempem. A já už viděla konec stoupání, což samo o sobě stačilo k dobré náladě. Cestou jsem obdržela několik pochvalných a obdivných poklon na moji adresu, což bylo opravdu moc milé. Jedna rodinka mě viděla, jak stoupám po Ovčárenské silnici, tak mi vysmekla poklonu a jiná skupinka zase poté, co se mě vyptala, odkud jdu a dozvěděla se, že z Karlovy Studánky, tak mi sdělila, že už si přestanou stěžovat, že to je do kopce, protože to mám mnohem těžší. No bylo to fakt ultra milé!

Nebudu ale lhát, byla jsem moc ráda, když už jsme byly s holkama na vrcholu a já vytlačila kočár do posledního prudkého úseku a už jsem jen koukala na přibližující se vysílač Pradědu. A pak to bylo tady, byly jsme na vrcholu a výš už to v těchto horách nešlo. Mám tenhle pocit ráda, že jste dosáhli vrcholu a jste tak nejvýš, jak jen to jde. Zrovna ve stejnou chvíli jako jsme přijely k vysílači my, dojel i jeden milý cyklista, který sem dojel z města Jeseníku, jinak byl odněkud od Brna. A dal se se mnou do řeči. Opět to byl strašně milý pán, už byl starší a chválil mě, jak s holkama chodím do hor, sám má doma dvě už odrostlejší dcery, ze kterých jedna chodí po horách do dnes, té to zůstalo. A jako by vyjmenovával destinace, kde jsem byla já: Pyreneje, Korsika, Rumunsko… Přesně takovou lásku k horám bych si přála, aby zdědily i moje holky.

Vzájemně jsme si s tímhle milým cyklistou udělali fotografie pod vysílačem, ještě jsem se v rámci rozhovoru dozvěděla, že mezi Švýcárnou a Červenohorským sedlem je horší kamenitý povrch, což mě moc nepotěšilo, ale byla jsem za tu informaci rozhodně ráda, a pak už jsme se jen rozloučili a popřáli si hodně štěstí na další cestě. Pán jel zase dolů a my jsme šli dovnitř budovy vysílače. Chtěli jsme se podívat na rozhlednu, dát si něco dobrého a navíc začalo opět lehce poprchávat, takže schovat se přišlo vhod.

Kočár jsem zaparkovala uvnitř, opět tu byl velmi ochotný pán, který mi otevřel druhé křídlo dveří, abych mohla pohodlně projet dovnitř, i když bych projela i tím jedním křídlem. A pak jsme se dívaly, co bychom podnikly nejdřív. Odhlasovaly jsme si, že nejdřív se podíváme na rozhlednu a teprve až pak půjdeme na jídlo. A tak jsme zazvonily na obsluhu, zaplatily jsme požadovaný obnos a poté jsme i s pánem vyjely nahoru do sedmého patra výtahem, kde jsme měly jen pro sebe vyhlídkový okruh. Pán zase sjel dolů a předtím nám řekl, že se pro nás za čtvrt hodiny vrátí.

A tak jsme se dívaly z okna na okolní kopce a já jsem holkám ukazovala, kde jsme to dneska šly. To je chvilku zajímalo, ale velice záhy pochopily, že se na tom ochozu dá pobíhat kolem dokola a začaly se tam honit. No, pobíhat je dost eufemisticky řečené, prostě tam lítaly. Musela jsem je dost okřikovat a vůbec jsem nebyla v pohodě, takže nakonec těch 15 minut výhledů pro nás bylo dost dlouhých, ale alespoň jsme tam měly soukromí, tak to nevadilo tolik. Výhledy jsme měly tentokrát v rámci možností dobré.

Když si pro nás pán zase dojel výtahem a my sjeli dolů, poděkovali jsme mu a odebrali jsme se do restaurace, kde jsme si dali oběd s vysokohorskou přirážkou, jak už bývá zvykem. Tenhle den jsem tedy nevařila sama, byla to výjimka. Vlastně jsem to ani původně neměla v plánu, jenže nebylo moc hezky, takže restaurace byla dobrá volba a holky se alespoň dobře najedly a napily.

Když už byly tedy potřeby všech uspokojeny, samozřejmě včetně návštěvy toalet, ukončily jsme prohlídku Pradědu, vyvezla jsem kočár ven a holky do něj ochotně naskočily. Zbývaly nám asi jen už tři nebo čtyři kilometry na Švýcárnu a navíc to bylo jen z kopce. Holky se chtěly vézt a to i přes to, že v tom kočáru od rána zlobily a praly se. Nakonec jsem s nimi během cesty ztratila nervy a dala jsem jim přednášku o tom, jak by se v tom kočáře měly chovat. Bylo ticho, říkala jsem si, že by to snad dopadalo na úrodnou půdu, ale omyl, to jen Barunka to zabalila a usnula, no a chvíli poté i Kačenka. Takže můj proslov je uspal. 😀 Nebo ta drncající cesta.

Ať tak nebo tak, spící jsem je za chvíli dovezla na Švýcárnu, kde jsme byly nakonec ještě dost brzy. Tím, jak hodně vozím a ty trasy jsem měla koncipované na chůzi, tak jsme vždycky všude brzo. Vozík jsem zaparkovala venku a po chvíli šla dovnitř se ubytovat. To šlo všechno hladce, za chvíli jsem se vrátila ven a šla si sednout na lavičku a užívat si klidu přírody, zatímco děti spinkaly.

Ten jejich spánek vydržel dost dlouho, stihla jsem napsat zprávy domů a taky i jeden telefonát babičce, než se vzbudily. A vzbudily se akorát včas než začalo pršet. Kočár jsem nechala schovat do lyžárny a my šly dovnitř na pokoj a po zbytek dne jsme už z baráku nešly ven. Po nějakém převlečení a chvilce blbnutí na pokoji jsme si šly dát dolů jídlo. Už jsem to zaznamenala hned po příchodu, ale Švýcárna je typická horská chata. Byla jsem tu naposledy před deseti lety a od té doby se v té chatě nezměnilo prakticky nic. Až snad na společné sprchy a záchody, ty prošly rekonstrukcí, jinak to tu bylo na chlup stejné jako tehdy.

Na pokoji jsme tedy neměly záchody ani umyvadlo, což je nepraktické, ale zase hodnotím kladně, že na chodbě byl k dispozici nočník, který jsem si vypůjčila na pokoj. Paráda. Bohužel tu s dětmi moc nepočítají, dětský koutek nebo nějaké prolejzačky venku nemají. Ale my s sebou měly naštěstí dost vlastní zábavy – pastelky a omalovánky v restauraci zabavily dobře.

Parametry trasy: 14,3 km, 712 ↑, 175 ↓

3. den – Švýcárna -> Červenohorské sedlo

Ráno se budíme to zamlženého dne. Pohledem z okna si nejsem jistá, jestli mrholí nebo je to jen mlha, ale je tam prostě poměrně nevlídno. Pršet by ale podle předpovědi nemělo, takže v tomto směru jsem klidná. Je mi ale jasné, že bude určitě chladněji, a tak se oblíkáme do všech vrstev, do s sebou máme. Pozitivní na tom je, že mám lehčí batoh, protože všechny softshellky máme dneska na sobě.

Ještě než vyrazíme, dáme si samozřejmě snídani, která je moc fajn. Není to tady koncipované švédským stolem, ale udělají nám čerstvá míchaná vajíčka, na kterých si pochutnáme všechny tři. Ačkoli je mi několikrát zopakováno, že Barunka jako dvouleté dítě, za které jsem neplatila, nemá nárok na stravu, my toho nesníme tolik, aby z toho mělo nějaké ubytování jakoukoli újmu. Kdo nás zná, tak ví. Oni to ale mysleli asi dobře, ve stylu, že nám neudělají ty vajíčka troje, ale jen dvoje.

Nechám si vyvézt kočárek z lyžárny a už se loučíme a odcházíme. Cestu máme dnes krátkou. Měl to být odpočinkový den, v podstatě celou dobu jdeme z kopce a v očekávání byly potěšující výhledy do kraje. Jenže jsme v horách a mrak sedí celou dobu na hřebeni. Když vycházíme od Švýcárny, není vidět úplně daleko. Děti hned instruuju, že nesmí odbíhat daleko a musí mě mít vždycky na dohled.

Díky tomu milému cyklistovi z předchozího dne vím, že nás čeká za Švýcárnou horší povrch pro kočárky / kola, takže děti jsou o tom informovány a jdou od rána mimo kočárek. Je to tu hodně z kopce a kameny jsou velké. Ne že bych je nemohla vézt v kočáře, mohla, ale bojím se defektu, na který – přiznávám – nejsem vybavená. A i tak si myslím, že dětem nějaký ten pohyb prospěje. Navíc je to zpočátku i baví, cesta po kamenech je zábavná, krmím je ovocnými plátky a je to dobré. Když si Kačka stěžuje, že jí pořád prší do očí, uznávám, že bez brýlí je to opruz (já mám dioptrické) a navrhuju jim, ať si zkusí vzít sluneční. Tak to zkouší a je zase na chvíli o zábavu postaráno.

Barunka ale nemá svůj den a začne brzo kňourat. Její problém je, že má asi zapařený zadeček a nechce chodit. Naštěstí se povrch brzy zlepší a já ji motivuju k přístřešku. Není to od Švýcárny daleko, fakt ne, možná jen kilometr a půl, ale jdeme to hodinu. Ten přístřešek je ale super, má tu jednu komplet místnost, kde by se dalo přespávat. My se tu na chvíli schováme před mrholením a dáváme si svačinu. Když už jsme odpočaté, tak vyrážíme na cestu. Baru jde už do kočáru a Kačka ještě šlape, cesta není náročná a můžeme si víc povídat a užít si to.

Netrvá to dlouho a dojdeme do rozcestí, kde se naše cesta zvedá a povrch také nic moc, tentokrát malé kamínky. Takže jsem ráda za to, že vezu jen jedno dítě, Kačka šlape vedle. Docela rychle těch asi osmdesát metrů nastoupáme a i povrch je lepší a já mám v mapě vyhlídnutý turistický příštřešek, ke kterému to není daleko. Výhledy cestou tedy bohužel nejsou, takže odbočky na vyhlídky vynecháváme, všude je jen vidět “rozlité mléko”.

A tak jsme u přístřešku rychle. Když k němu dojdeme, vidíme, že vypadá dobře. Je to tedy “jen” stoleček s lavičkami a stříškou, ale nám v aktuálním počasí vyhovuje. Vytáhnu jídlo a jdu ohřát oběd, děti mezitim pobíhají okolo. Chvíli před tím, než jsme sem došly, tak Barunka usnula v kočárku. U přístřešku jsem ji chtěla nasadit plínku, což dělám vždycky, když takhle usne, protože se bojím, aby se nepočůrala do kočárku, ale buď spala moc krátce nebo je to tou zimou, probudí se. Mně se to ale hodí, protože neprospí oběd a na náladě ji to nijak neubralo, že je probuzená, naopak má lepší náladu než ráno, takže všechno dobrý.

Oběd proběhne v poklidu. Jak je nevlídno, tak děti docela ochotně sedí pod stříškou a už se těší na to, jak si společně sednou do kočáru a já je odvezu na Červenohorské sedlo. To mají slíbené. Po obědě tedy tak uděláme, zbývá nám už jen pár kilometrů do cíle, už je to po pěkné lesní cestě a mírně z kopce, takže jsou to ty nejlepší podmínky. Nejdeme dlouho, všichni jsou vzhůru, takže si povídáme a cestou občas někdo vystupuje na vyprázdnění močového měchýře a podobně.

Jak se blížíme k Červenohorskému sedlu, tak slyšíme onu známou silnici, která přes něj vede. Je to asi jediná silnice vedoucí přes Jeseníky a jezdí po ní hodně aut kvůli tranzitu plus za hezkého počasí tu potkáte i hodně motorkářů a nadšenců do motorismu obecně, co si tu rádi jezdí serpentiny nahoru / dolů. Zkrátka, provoz tu je značný. Je ale taková mlha, že silnici sice slyšíme, ale nevidíme ji.

To se nezměnilo ani v okamžiku, kdy jsme došly až na Červenohorské sedlo. Naopak, mlha tu byla tak hustá, že jsem viděla tak na pět metrů. My jsme potřebovaly silnici přejít, abychom se dostaly k hotelu v sedle. Ale v té mlze a v tom provozu jsem se s kočárem bála. Pohledem do mapy jsem zjistila, že existuje naštěstí alternativa, a tak jsem vytlačila kočár ještě do posledního prudkého kopečku k heliportu, což tedy bylo k mému překvapení takové rozorané pole a ne asfalt a odtud jsem to vzala po mostě přes onu frekventovanou silnici.

Nebylo sice vůbec nic vidět, ale za mostem jsme zahlédly dětské hřiště a za ním se lehce rýsovaly obrysy hotelu v Červenohorském sedle. Holky si šly hrát na hřiště, i když bylo dost mokré. Takže třeba v otázce, jestli můžou na trampolínu bez bot, jsme se úplně neshodly, ale naši hru na hřišti ukončilo, když Kačenka prohlásila, že chce kakat, takže jsme šly dovnitř hledat záchody. Což bylo trochu vtipné, protože jsme vtrhly na recepci jako velká voda, akorát jsem pozdravila, řekla, že tu jsme ubytovaný, ale kde mají záchody.

Nicméně jsme všechno vyřešily, ani na nás paní recepční nekoukala úplně skrz prsty. Pak jsme i zaparkovaly kočár v lyžárně / kolárně, kam byl tedy dost úzký vjezd (fakt těch 80 cm) a šly se ubytovat na pokoj. Už jsem si to nepamatovala a ani jsem to úplně netušila, ale skončily jsme v nějaké turistické třídě, což znamenalo dojít z recepce do nějaké jiné budovy. Cesta byla dost divoká, vypadalo to jako když jdete přes nějaké kotelny a podobně, takže se mi to moc nelíbilo. Pokoj byl také zařízený dost spartánsky, možná až moc. Takže jsem si ze zvědavosti dohledala, jak moc levné to ubytování bylo, když jsme teda v té turistické třídě, no a nic moc tedy, ale samozřejmě na přespání nám to stačilo.

Protože to byl krátký den a cestou jsme se nezastavovaly tolik, jako jsem to původně plánovala, byly jsme na ubytování dost brzy. Nevím, čím konkrétně to bylo, ale děti byly hodně rozjívené. Fakt hodně. Na pokoji děsně řádily, že jsem je ani nemohla převléct do tepláků, tak jsem se rozhodla je nechat. Říkala jsem jim sice, že jestli chtějí jít do dětského koutku, budou se muset převléct, ale hodinu a půl to bylo úplně marné.

Po půl druhé hodině už se mi je podařilo dostat z pokoje a do dětského koutku jsme nakonec došly. A bylo to tam moc super a rozhodně to stálo i za ta čtyři vystoupaná patra. Byla to celá jedna místnost s hračkami, kterou jsme navíc v době našeho příchodu měly jen pro sebe. Největším highlightem byl bazének s balónkama, do kterého vedla skluzavka, to děti bavilo moc. Mimo to tady byla spousta dalších hraček, některé byly i stejné jako máme doma, takže to bylo pro holky zábavné. Rozhodně tenhle dětský koutek vynahradil to, že jsme si nemohli dostatečně pohrát venku.

Tady v tom dětském koutku jsme zažili i takovou nepěknou příhodu. Barunka potřebovala na záchod, tak se ptám Kačky, jestli jde s náma nebo si tam zůstane hrát. Chtěla zůstat. Takže jsem s Baru odešla na záchod a v co nejkratším čase jako vždycky jsem se vrátila zpět. Přijdu zpátky a koukám, klíče od pokoje nikde. V dětským koutku nikdo jiný nebyl, tak se ptám Kačenky, kde ty klíče jsou. A ona mi řekla, že je vzala a pak je někam dala, ale že si nepamatuje kam. Tak říkám dobrý, tak si vzpomeň, kde jsi byla. Na to mi něco odpověděla a když říkám, ať jde teda se mnou hledat, tak řekla, že je mám hledat sama. Myslela jsem, že ji přetrhnu jak hada teda. Teď už mi to zní vtipně, ale v tu dobu mi to moc vtipný nepřišlo. V tom dětským koutku byla asi tak tuna hraček a já už se viděla, jak jdu dolu na recepci a prosím je o náhradní klíče.

Prohledala jsem celý bazének s balónky a proházela několik krabic hraček a nakonec jsem klíče našla zastrčené mezi dvěma krabicemi, takže se našly. Zůstal tam po hledání akorát děsnej nepořádek, jak jsem ty krabice vysypávala. Ten teda Kačka odmítla uklízet, protože ji to údajně nebaví. Další moment, kdy jsem ji chtěla přetrhnout jako hada. Naštěstí se pak blížil čas večeře, takže jsme sešly dolů do restaurace. A ačkoli tu bylo v hotelu určitě hodně rodin s dětmi, tak v téhle restauraci jsem si připadala se dvěma rozjívenýma dětma dost nepatřičně. Bylo tu před naším příchodem fakt moc velké ticho.

Holky to hned dohnaly, obě dvě krátce po našem příchodu vylily pití, naštěstí to vylily ještě šikovně, že nepolily sebe, to jsem je v duchu chválila (bo naše zásoby oblečení samozřejmě byly limitované), ale jinak jsme to tam celkem zásobily hlukem. Jídlo proběhlo v klasickém divokém stylu, ale ještě nám zbývala chvilka na to vrátit se do dětského koutku, než ho v osm hodin zavřeli.

Potom už jsme šly na pokoj pomalu se zklidnit a uložit ke spánku. Den to byl co do kilometrů krátký, ale holky asi byly nevyřáděné, takže byl v závěru i celkem výživný.

Parametry trasy: 8,5 km, 58 ↑, 351 ↓

4. den – Červenohorské sedlo -> Filipovice

Ráno jsme se probouzely do stále zamlženého dne. To ale odpovídalo předpovědi, která říkala, že se mraky rozeženou až během dopoledne, kolem desáté hodiny. Takže jsem se rozhodla, že nebudeme nikam spěchat a ráno jsme si udělaly hodně pomalé. Došly jsme si na hotelovou snídani, kde jsem byla až překvapená, kolik lidí a rodin s dětmi tu s námi bydlelo. Já a děti jsme všude vyvolávali spoustu otázek, takže se s námi opět dal do řeči jeden manželský pár. Každého zdá se zajímalo, co tady máma s dětma asi podniká. A chválili mi holky, jak jsou klidné. Jojo, po ránu jo, to ještě nebyly nastartované, protože jsem je jako každé ráno během přechodu musela budit, abychom stihly snídani.

Checkout z hotelu byl klasicky stanoven na desátou hodinu a tentokrát jsme to na tu desátou vzhledem k předpovědi počasí směrovaly. Vyzvedly jsme si kočár v lyžárně / kolárně, rozloučily se a odebraly se ven před hotel hrát si na dětské hřiště, které jsme si předchozí den nemohly dostatečně vychutnat. Holky se tu vyblbly, nechala jsem je tu hrát určitě dobrou půlhodinu. Tentokrát si mohly užít všechny skluzavky, i když byly mokré a prolejzačky nebo lezecká stěna taky nezůstaly opomenuty.

Když už se ale začala blížit jedenáctá hodina, zavelela jsem odchod. Obloha už byla v tu dobu docela protrhaná a i když jsme startovaly ještě v bundách, zanedlouho jsme si začaly vrstvy sundavat. Trasa startovala přes sjezdovky Červenohorského sedla a šly jsme pěknou vrstevnicovou cestou. Její jediná nevýhoda spočívala v tom, že nebyla tolik zpevněná, takže byla mokrá, jak předchozí dny pršelo. Trochu jsme si kvůli tomu nabraly do bot, ale naštěstí začalo svítit sluníčko, které celou situaci dost vylepšovalo.

Šlo se nám pěkně. Zpočátku šlapala i Barunka, ale brzy ji to přestalo bavit, takže šla do kočáru a šla jsem alespoň s Kačenkou. Šly jsme celou dobu po cyklostezce. Na rozcestí jsme začaly více klesat a i když povrch nebyl úplně nejkrásnější, cestou z kopce to šlo docela dobře. Byli tady hodně i lesáci, to jsem se trošku bála, protože tam někde káceli stromy nebo je rozřezávali a jeden z nich tam strašně nadával. Nevím na co a nechci vědět na co, radši jsme trochu zrychlily tempo, abychom ten úsek přesly.

Tady v těch místech už zase chtěla chodit i Barunka, protože jak to bylo kamenité, tak to bylo pro holky zábavné. Sbíraly si tu nějaké klacíky, koukaly na brouky, pojídaly jsme bonbony a celkově jsme šly na klid a na pohodu. Nikam jsme nespěchaly, protože bylo krásně, měly jsme na tento den naplánováno asi 11 km po cyklostezce, takže nehrozil ani obzvlášť nesjízdný terén, zkrátka bylo dost prostoru na to prostě jen jít a užívat si to.

V místě, kde se kamenitá cyklostezka napojila na asfaltovou jsme se rozhodly, že si uděláme oběd. Holky se podivovaly, že tu není žádné odpočívadlo, kde že si tedy uděláme jídlo? Tak jsem jim ukázala, že se dá docela dobře sedět i na krosně, což jsme si také všechny vyzkoušely. Ono totiž na té dnešní trase nebylo odpočívadlo žádné. Také jsem se v tomto bodě rozhodovala, zda nemám dojít rovnou do Videlského sedla k autu a přechod si o jeden den zkrátit. Nebylo to tak neskonale daleko, že by se to nedalo zvládnout, ale nakonec jsem si řekla, že to půjdu podle plánu a budeme pokračovat dále do Filipovic.

V klidu jsme se najedly a poseděly jsme a když bylo po obědě, těšily se holky do kočáru. Naložila jsem je obě a jela jsem s nimi dolů směrem Filipovice. Brzy jsme z asfaltové cesty odbočily a byly jsme na kamenité lesní cestě. Znovu jsem byla ráda, že mám s sebou Chariot, protože ten projel v Jeseníkách všechno. S naším sportovním kočárkem bych se tu rozhodně trápila. Tohle totiž sice byla v mapách značená cyklostezka, ale na kolo stačí když je dobře průjezdná jen jedna kolej. Horší je to s kočárem, co je široký 80 cm. Ale jo, pořád se to dalo projet. A jak to byla kamenitá cesta, tak to obě holky udrncalo a obě dvě nakonec usnuly.

Já jsem si tím pádem užila chvíli klidu a spokojeně jsem pokračovala v cestě dále. Prošla jsem okolo Mariina pramene, kde jsem zastavila a šla jsem se na něj podívat. Docela mě fascinovalo, jak pěkně to tu bylo okolo upravené. Byly tu lavice na sezení, zřejmě se sem chodí lidé z vesnice modlit nebo rozjímat. O kousek dál byl rozcestník u Mariina pramene, kde jsem se také zastavila, abych se podívala, kolik kilometrů zbývá do cíle a kolik kilometrů to bude zítra (protože přes tenhle rozcestník jsme měly jít i následující den) a tím, jak jsem pořád zastavovala, tak Kačenka se probudila.

Pokračovala jsem tedy dál a s Kačkou si povídala. Cesta vedla příjemně z kopce, po krásné cestě a ne moc dolů z kopce, což jsem byla velice ráda, protože jsem věděla, že tenhle úsek budu muset absolvovat následující den opačně, a to mi hodně pomohlo na psychiku. Za chvíli jsme byli u Červenohorského potoka a protože jsme měly jako obvykle hodně času, navrhla jsem Kačence, jestli si nechce jít házet kamínky do vody, s čímž ochotně souhlasila. Nechaly jsme tedy ještě spící Barunku v kočárku a my seběhly dolů k řece. Myslím, že jsme si to u toho potoka užily dostatečně, už jen pro to, že jsme tam v tuto chvíli byly jen my dvě.

Když jsme doházely kamínky a vrátily se zpátky ke kočárku, tak se Barunka začala probouzet. Kačka šla chvilku po svých a sbírala mi kytičky, takže moje srdce plesalo. Šly jsme kolem takové pěkné louky, kde bylo kytiček hodně. Škoda jen, že žádné kytičky já nepoznám, jsem na to hrozný střevo. Nakonec jsme se dostaly až ke křížení s frekventovanou silnicí vedoucí na Červenohorské sedlo, takže jsem naložila děti do kočáru a věděla jsem, že se musím asi kilometr po té silnici vydat. To byly také okamžiky, kdy jsem byla ráda, že mám s sebou dvojkočár, že ty holky můžu po silnici vézt. Jít bych tam s nimi nechtěla.

Logicky jsem nasadila tempo, abychom měly tu silnici brzy z krku, a tak jsme za chvíli míjely ceduli s nápisem Filipovice a hned za ní byl náš hotel. Už při příchodu holky pomalu vyskakovaly z kočáru za jízdy, protože jsme viděly u hotelu hřiště. Už tak dobrá nálada v týmu se zvedla o dalších asi 100%. Nejdřív jsme se ale ubytovaly a já tak zjistila, že pokoj máme naprosto luxusní, dokonce poprvé s vanou.

Následně jsem děti vypustila na zahradu na hřiště a já šla uklidit kočár do kolárny. Než jsem se dostala k dětem na hřiště, což dle mého soudu netrvalo dlouho, našla jsem tam nehodu vylučovacího charakteru, naštěstí tedy lehce řešitelnou, ale stejně jsem si říkala, že mi ty děti v Jeseníkách nějak zdivočely! Ale nechala jsem je hrát si dlouho na hřišti, měly jsme čas a teprve až asi po hodině jsme se šly najíst do restaurace. Tam jsme zjistily, že mají i dětský koutek, a to bylo radosti. Byla to vlastně první a poslední restaurace, kde dětský koutek měli. Navíc tam s námi byl manželský pár s asi pětiletým vnoučkem, takže holky tam měly hned kamaráda.

Večeře tak probíhala dost klidně, protože děti byly poměrně dobře zabavené. A taky poměrně zábavné. Barunka se třeba v Jeseníkách naučila, že si dávám k večeři pivo, což si jinde nedávám vzhledem k tomu, že vždycky řídím. Takže tady v restauraci během objednávání večeře, když já skromě objednávala řízek s bramborami, hlásila Barunka paní servírce: “A pro mámu pivo!” Prostě jsem vypadala jako největší alkoholička. Ale se dvěma dětma mě to určitě omlouvalo.

Po večeři jsme šly ještě na chvíli na zahradu, byly tam fajn houpačky i skluzavka a počasí bylo stále pěkné, takže dokud bylo světlo a teplo a já jsem vyhodnotila, že ještě není úplně pozdě, mohly jsme být venku. Pak už jsem ale vyhodnotila, že je čas jít spát. Na pokoji jsme si daly všechny společně vanu, což bylo hrozně fajn a obě holky se ochotně do vany naložily se mnou. Dost jsme se tam vyblbnuly, než jsme šly doopravdy spát.

Byl to moc vydařený den, kdy jsme měly úplně parádní počasí, super klesavou trasu, nemusely jsme nikam spěchat a na všechno byl čas. Přesně takhle jsem si ten přechod představovala a vždycky musím hodně pracovat na tom, aby to probíhalo takhle poklidně, i když nejsou úplně optimální podmínky. Ale dnes to šlo úplně samo.

Parametry trasy: 10,1 km, 80 ↑, 447 ↓

5. den – Filipovice -> Videlské sedlo

Ráno jsme vstaly a došly si na snídani do restaurace. Kromě nás tu byl ještě celý autobus nějakého team buildingu, viděly jsme je už včera během večeře. A věděla jsem, že oni mají snídani objednanou na půl osmou, protože už po osmé hodině odjížděli na Praděd. Takže my jsme se šly v poklidu nasnídat až na osmou hodinu. Přišly jsme sice k lehce vyjedenému švédskému stolu, ale pro naše potřeby nám to zcela stačilo. Najedly jsme se královsky, holky si vyhrály v dětském koutku a pak už byl čas se jít sbalit.

Ještě než jsme vyrazily na trasu, tak jsem holky nechala hrát si na hřišti. Ráno bylo krásně, svítilo sluníčko, takže jsem je do těch cca deseti hodin nechala venku hrát. Já jsem mezitím vyndala kočár z kolárny a rozloučila se s hotelovým personálem. Pak už nezbývalo než vyrazit na cestu. Začátek byl opět po frekventované silnici, takže holky šly do kočáru a v kočáru zůstaly i poté, protože cesta stoupala a já jsem z předchozího dne věděla, že povrch je pěkný na to, abych tam mohla pohodlně vézt obě dvě děti.

Holky dostaly do kočáru sušenky Bebe a já jsem nasadila celkem solidní tempo, díky kterému jsme se rychle dostaly až k rozcestí u Mariina pramene a ještě o kousek dál, kde stoupání prozatím skončilo. Pak nás čekalo na chvilku klesání. To jsme šly moc pěknou lesní cestou, koukaly jsme na rybníčky a paloučky a bylo to příjemné. Obloha se už tou dobou zatáhla a zůstala tak zatažená i po zbytek dne.

Nakonec jsme sklesaly až do Bělé pod Pradědem, kde jsme se bohužel musely napojit na silnici, po které jsme opět musely projít asi kilometr nebo kilometr a půl. Naše cesta po silnici skončila u autobusové zastávky, kde jsme chtěly pokračovat po čerchované lesní cestě. Už kousek před autobusovou zastávkou Barunka hlásila, že chce dělat bobek, tak jsme tam dělaly, co jsme potřebovaly u jednoho odstaveného auta.

Čerchovaná cesta byla opravdu čerchovaná. Byla docela hrozná. Holky jsem už na začátku s vysvětlením vyšoupla z kočáru, a tak šly celkem ochotně do kopce. Tedy alespoň zpočátku. Pak se cesta začala zvedat a i terén nebyl nic moc, protože to bylo bahnitějšího charakteru. Zajímavý bylo, že když si holky udělají okliku k seníku, tak to si klidně vykračovaly a byly v pohodě. Ale jakmile jsem potřebovala, aby Barunka šla kousek pěšky vedle kočáru, tak to byl problém. I když uznávám, že asi největší problém byl to, že jsem nezvládala jednou rukou tlačit kočár a druhou rukou držet Barunku za ruku, to prostě moc nešlo, jak blbě se v tom jelo.

Nicméně jsme samozřejmě nakonec i přes všechny větší i menší protesty těch šest set metrů vylezly a díkybohu jsme se opravdu napojily na krásnou širokou zpevněnou cestu, jednu z nejhezčích, kterou jsem za celý týden viděla. A to nebyla ani značená jako cyklostezka. Barunka tedy mohla klidně zpátky do kočáru a Kačka to šla hezky po svých. Nijak zvlášť jsem nespěchala. Bylo hodně málo hodin vzhledem k tomu, že první kopec jsem vezla holky v kočáře a tu nejhorší část cesty jsme měly už také za sebou. Takže jsme měly čas i na taková dobrodružství jako bylo vylézt na jeden posed. A byl fakt moc pěkný, takový vypolstrovaný, s pěkným výhledem na cestu. Asi se to nesmí, já vím, ale pro Kačku to bylo fakt zpestření.

Tahle cesta, po které jsme šly, se jmenovala Zlatá stráň a byla fakt parádní. Byly z ní i docela pěkné výhledy přes stromy na okolní kopce a tak nějak celkově to tady bylo malebné. Tahle cesta byla zakončena vyhlídkovým místem a bohužel končila na silnici. Na tu jsme se musely napojit, takže Kačenka si šla sednout zase do kočáru a já nasadila tempo, protože po silnici nechodím s holkama ráda a navíc to bylo něco málo přes kilometr a měly jsme se setkat s autem. Takže cíl naší cesty byl úplně cítit a já jsem se tedy k autu těšila moc.

Bylo asi půl druhé a my jsme přicházely k Videlskému sedlu. A v něm v řadě několika aut bylo i naše auto. To bylo shledání. Slza mi málem ukápla. Jak já jsem byla šťastná! A hrdá! A pyšná! Že jsme to zvládly, že jsme to dokázaly, že jsme došly do cíle. Tenhle pocit jsem měla i loni a je to něco nepopsatelného. Když si vezmu, že ještě v neděli jsem váhala, jestli vůbec mám jet z Prahy a v pátek už jsem u auta a uzavírám náš přechod, je to krásný pocit. Zároveň je to ale i smutný pocit, protože vím, že tím ten přechod a to naše dobrodružství a týden jen pro nás tři končí.

Ale nehodláme si ho ukončovat jen tak. Ještě ve Videlském sedle si děláme oběd. Využijeme k tomu autobusovou zastávku, kam několik následujících hodin nemá přijet nic a pohodlně se tu najíme. Občas sem přijede a nebo odsud odjede nějaké auto, ale nikdo si nás nijak zvlášť nevšímá. Holky tam trochu pobíhají, což není tak optimální vzhledem k tomu, že to je vlastně parkoviště a občas tu něco jezdí, takže jsem nakonec ráda, že už máme dojedeno a jdeme k autu.

Tam mě čeká sklizení kočáru do auta, z čehož mám teda malinko respekt, ale kupodivu se mi to podaří nejen rozebrat, ale také zvednout a narvat do kufru. Takže se virtuálně plácám po zádech, zjišťuju aktuální potřeby všech, co se vyměšování týče a pak už jen volám do ubytování v Loučné nad Desnou, že bychom tak za půl hodiny byly na místě. Pak už se jen rozloučíme s Videlským sedlem a jedeme pryč. Je tedy malinko smutné, že během deseti minut míjíme ubytování ve Filipovicích a během dalších deseti minut jsme v Červenohorském sedle, což jsou destinace, které my jsme šly během dvou dní, ale život je relativní, a je tak relativní i tahle projížďka autem versus to, co jsme všechno ušly pěšky.

Z Červenohorského sedla sjedeme parádní serpentinovou cestou přes Kouty až do Loučné nad Desnou, kde úspěšně parkuju před ubytováním. My jsme si totiž pronajali ještě pokoj v Jeseníkách na víkend, protože se s těmito horami nechceme ještě úplně loučit. Ubytujeme se v Loučné, to je bez problémů a jestli mě něco fascinuje, tak to je změna teploty, kterou pod horami zaznamenávám. My jsme celý týden šly v softshellkách a vedro nám nebylo. Tady dole je takové vedro, že holky okamžitě u auta převlékám do tříčtvrťáků, aby se mi neuvařily.

Pak jdeme na hřiště, které je nedaleko ubytování a je naprosto epesní. Holky jsou dle očekávání nadšené a já s nimi, protože to je pohoda. Také jsme zjistily, že je tu zrovna tento víkend v Loučné neoficiální mistrovství Evropy záchranných složek. Takže tu jsou sjeté sanitky, policisté i hasiči z celé republiky a i z několika dalších zemí. Je to tu tedy s nimi celkem zábava. Už cestou na hřiště se motáme do fingované záchranářské akce, kdy týmy lovily z rybníčku tonoucího.

Na hřišti chvilku pobudeme, jsou tu i vzduchové trampolíny, takže holky si tu řádí a hlavně Kačenka je ve svém živlu. Ale pak je musím stáhnout z hřiště, protože chceme dojít na nedalekou vlakovou zastávku přivítat vlak, ve kterém má přijet táta. Stíháme to tak akorát a na nástupiště přicházíme asi dvě nebo tři minuty před příjezdem vlaku. Cestou jsme se totiž opět přimotaly do cvičné záchranářské akce, takže nás to malinko zdrželo. Naštěstí jsme cestou potkaly takového ochotného záchranáře, asi místňák, který nám zjistil, zda můžeme projít.

Když dojdeme na vlakové nástupiště, chvilku počkáme a nejdřív přijede vlak z protisměru a pak už přijede ten správný vlak a my se všechny tři setkáme s Péťou. To je ale setkání! Jsme všichni šťastní, vítáme se, jako kdybychom se týden neviděli a všichni společně se pak ještě vracíme na dětské hřiště, aby si to holky před večerem ještě dostatečně užily. A tím už doopravdy naše putování Jeseníky končí. Máme před sebou sice ještě rodinný víkend v Loučné a okolí, ale to už do přechodu Jeseníků nepatří. Byl to super přechod a jsem moc ráda, že se ho povedlo přes všechna úskalí realizovat.

Parametry trasy: 9,3 km, 399 ↑, 123 ↓

Zhodnocení přechodu

Závěrem bych tu uvedla seznam věcí, které byly letos s dětmi jednodušší a které byly složitější v porovnání s loňským rokem. Nerada bych, abyste měli špatný pocit, že se s dětmi takhle nikam neodvážíte, protože máte děti třeba ještě malé nebo v některých věcech méně spolupracující než mám já.

Co bylo jednodušší než loni

logistika – letos bylo možné nechat děti hrát si na hřišti a jít třeba s věcmi na pokoj nebo uklidit kočár nebo s Barunkou na záchod. Loni by tohle nepřipadalo v úvahu, Barunka musela být všude se mnou. Barunku samotnou bych takhle ještě nenechávala, ale už mám nějakou důvěru v Kačenku, že kdyby byl problém, dozvěděla bych se to. Samozřejmě nešla jsem pryč na dlouho, ani daleko a Kačka musela vědět, kde mě případně najde. Ideální bylo, když tam byl s nimi ještě někdo další.
možnost naložit obě dvě do vozíku – tenhle bod, ačkoli vůbec nebyl původně plánovaný, mi umožnil snazší překonávání úseků se silnicí. A samozřejmě jsme byly během celého dne rychlejší, když jsem vezla obě děti, takže ve zbytku pochodu se nemuselo vůbec spěchat.
odpadlo přebalování po cestě, což byl opravdu velký bonus. Nemusela jsem nikde hledat, kde přebalím batole a nemusela jsem na to ani myslet. Navíc jsem nikdy nemusela řešit, že se mi dítě pokaká do plínky a co pak s tím. Nasazovala jsem plenku akorát v kočárku na odpolední spánek, který v Jeseníkách Barunka měla téměř každý den a na noc. Takže i těch plenek jsem měla s sebou naprosté minimum.
jídlo v restauracích bylo klidnější než loni. Jak večeře, tak snídaně už probíhaly klidněji, já jsem se mohla docela dobře i najíst (loni to bylo fakt špatný) a také obě dvě děti jedí více věcí z jídelníčku, takže se dá objednat i lepší jídlo. Navíc Barunka už jí také kultivovaněji, tak se nemusím bát objednat třeba i bramborovou kaši, loni na přechodu bych to neriskovala, protože by byla všude apod.
na hřištích už se zabavily obě dvě děti mnohem lépe než loni a vyžadovalo to minimum mojí asistence. Kromě houpání, kde musím asistovat oběma a občas u skluzavek Barunce, tak už to je samozřejmě jinde než to bylo před rokem.
odpadlo mi kojení. Tohle samo o sobě mi zajistilo větší volnost přes den, lepší spánek v noci. A koneckonců i já jsem si ten přechod mohla víc užít, protože jsem se každý večer těšila, až si dám orosené pivo a ne nějakou malinovku nebo kofolu.

Co bylo těžší než loni

Těch věcí tolik není, mnoho jsem toho nenašla, protože s přibývajícím věkem já tam vidím spíše ta pozitiva:

když se chtělo na záchod oběma dětem. Tenhle bod paradoxně patří i mezi ty složitější. Je sice super, že obě si řeknou, že chtějí na záchod a nemáme plenky, ale takhle na přechodu a obecně na výletech to občas skýtá složitější situace. Venku je to dobré, to se udělá potřeba někde u stromku a já to potom uklidim. Horší je to u ubytování nebo v restauraci, to jsem pak musela s jednou běžet na záchod a pak mi vznikal problém, co s tou druhou. Řešila jsem to operativně, ale nikdy nejsem ráda, že ztratím jedno dítko z dohledu.
na hřištích občas vznikaly nebezpečné situace. Je sice super, že se obě pěkně zabaví, ale vznikají tu problémy tím, že Barunka se snaží dělat i některé věci, na které ještě motoricky nemá a také tu vznikají potenciální problémy tím, že holky provádějí některé riskantní hry společně. Typicky na skluzavce, když jezdí spolu dolu nebo pak na houpačce musím být obezřetnější, na takové té pákové, když by tam Kačenka chtěla sesedat bez pomoci, což už se taky stalo atd.
sourozenecké konflikty a všeobecná rozjívenost. Tak tohle jsme loni neměly. Sourozenecké konflikty sice byly doma, ale během přechodu si je nepamatuji. Zato letos jsme si je vezly s sebou. Holky se tu prostě mydlily jako bychom byly doma. I v kočárku. Někdy to bylo náročné. A ta rozjívenost tu byla také. Vždycky s příchodem do dalšího ubytování byly jak utržené ze řetězu. Možná únava, možná příliš mnoho podnětů. Bylo to asi o to horší, že už dovádí spolu a přecijen dvouleťák a čtyřleťák, to už jsou dvě neřízené střely, ne jen jedna, za kterou lehce zaostává druhá jako to bylo loni. Přiznávám, že já si ale často jen sedla a koukala jsem se, co to zase vyvádí. A když jsem se na to nemohla dívat, dala jsem si pivo. 🙂

Závěrem

Kdybyste se mě zeptali, jestli bych vyrazila na přechod Jeseníků znovu, tak vyrazila. A kdybyste se mě zeptali, zda byl hezčí přechod Krkonoš nebo Jeseníků, tak bych nedokázala odpovědět. Určitě bych mohla říct, že přechod Krkonoš byl jednodušší. Jednak jsou tam k dispozici lanovky a horské chaty a jednak je tam hodně asfaltového povrchu. Trasu tedy zvládnete i s běžným terénním kočárkem. V Jeseníkách nejsou asfaltové cesty všude, spíše šotolina a kameny, cyklostezky jsou tam zkrátka spíše pro horské kolo, takže cyklovozík jakékoli značky bude tady dobrá volba.

Já jsem ale velice ráda, že jsem přechod zrovna Jeseníků realizovala. Už od té doby, co mě to vůbec napadlo, mi vrtalo hlavou, jestli se tam dá najít nějaký pěkný okruh pro kočárek. Sama jsem v Jeseníkách byla naposledy před deseti lety a moc se mi v nich líbilo. Je to tam malebné, krásné výhledy na okolní kopce, všude spousta stromů (žádná kůrovcová kalamita) a nikde nikdo. Tedy takhle mimo sezónu určitě.

Za pět dní našeho přechodu jsme zdolaly 55 km, nastoupaly jsme asi 1500 výškových metrů, ale hlavně jsme nasbíraly spoustu zážitků. Já doufám, že holky si z toho něco budou pamatovat, tedy alespoň Kačenka a že jim to do budoucna něco dá. Ideálně lásku k horám a k přírodě, nic víc si nepřeju.