Prodloužený víkend v Saském Švýcarsku

Letošní květnové svátky vycházejí dobře, každý z nich vyjde na pondělí, takže takový prodloužený víkend přímo vybízí k tomu někam vyrazit. Já jsem se už v lednu rozhodla, že jeden z těchto víkendů využijeme k pobytu někde mimo domov a k rodinné turistice. Nakonec jsem se rozhodla, že bychom mohli jet do Saského Švýcarska a ještě ke všemu jsem tenhle víkendový pobyt dala Péťovi jako dárek k jeho narozeninám. No, asi by býval raději jel někam sám, ale to bychom z toho nic neměli my. 🙂

Odjezd do Saského Švýcarska se blížil a i přes nehezký průběh poslední rýmičky u dětí i u nás to nakonec vypadalo nadějně a my jsme se rozhodli, že pojedeme. A protože jsem pobyt objednala od soboty do pondělí, zabalili jsme se v pátek večer a v sobotu dopoledne se všichni vydali na cestu.

1. den – Pfaffenstein

Plánem na sobotu ale nebylo jen dojet do ubytování, ale také udělat si cestou nějaký krátký výlet. Krátký pro to, abychom stihli dojet do ubytování, také pro to, že předpověď počasí nebyla úplně příznivá a také s ohledem na zdravotní stav dětí.

Odjezd z domova nám vyšel podle plánu dobře. Vyrazili jsme po dálnici směr server a asi po hodině jsme stavěli v Ústí nad Labem na benzinové pumpě. Tady jsme se také rozhodli, že zajedeme ještě nakoupit jídlo do místního Globusu a protože Globus má také ucházející restauraci, rozhodli jsme se dojít si tam na jídlo.

Když jsme se naobědvali, tak jsme udělali rychlý nákup jídla na další dny a vydali se k autu. Už tady mi přišla Kačenka docela teplá. Cestou z Ústí nad Labem přes hranice až k Pfaffensteinu nám děti asi na deset minut usnuly, což teda nebylo úplně optimální. Zaparkovali jsme nedaleko skalního útvaru a chvilku nám trvalo, než jsme vyřešili problém s parkovacím automatem, který nám nechtěl vzít platbu kartou.

Nicméně pak jsem šla změřit spící Kačce teplotu a teploměr mi ukázal 36,8. No super. Tak to není moc na túru. Nechtělo se nám ale úplně výlet vynechat a vzdát a protože tvrdila, že jí nic není, tak jsem se rozhodla, že ji vezmu na celou cestu do nosítka, aby odpočívala, ale aby se nadýchala aspoň trochu čerstvého vzduchu. Barunka musela jít pěšky nebo ji Péťa vzal za krk, případně ji někdo z nás vzal do ruky.

A tak jsme vyrazili na Pfaffenstein. Nejdřív vedla cesta po louce a po chvilce jsme došli až ke skále a tady začalo to pravé stoupání. Po schodech pěkně nahoru, nahoru a nahoru. Počasí tedy nebylo nic moc, byla zima, foukal vítr a také začalo pršet. Ale my už jsme se nevzdávali a stoupali. Netrvalo to dlouho a vystoupali jsme na vrchol všech schodů. A byli jsme nahoře.

Nejprve jsme se šli podívat na vyhlídku do kraje. Udělali jsme si tu rodinnou fotku a pak už to byl kousek k rozhledně a restauraci. My jsme do restauraci nešli, ale na rozhlednu jsme vylezli. Byl tam placený vstup a zeshora jsme toho viděli o něco více než když jsme se dívali do kraje ze skalních vyhlídek.

U rozhledny byly ještě pozůstatky zámečku, které jsme si prohlédli a pak jsme se rozhodli, že půjdeme dolů, ale jinou cestou, než kterou jsme šli nahoru. Rozhodli jsme se pro “bequemer weg”, což by tedy měla být pohodlnější cesta a také byla. Netrvalo nám to dlouho a byli jsme zase dole pod skalními útvary. Udělali jsme si tak hezký okruh a k autu jsme došli právě včas, protože se schylovalo k dalšímu dešti.

Od Pfaffensteinu to nebylo daleko do města Sebnitz, kde jsme měli rezervované ubytování. Za chvilku jsme tedy byli u ubytování a úplně bez problémů jsme se ubytovali a zabydleli. Přijeli jsme sice docela brzo, ale bylo dost chladno, že už jsme neměli ambice cokoli podnikat a zůstali jsme zalezlí doma na ubytování a byli jsme tak spokojení.

2. den – Winterstein

Ráno jsme se probudili do prosluněného dne. Teplota nás všech navíc klesla opět na únosnou mez a mohli jsme se tedy vydat na výlet, který jsme měli dopředu naplánovaný, tedy na kopec Winterstein. Ze Sebnitzu to ani není daleko, takže jsme se rozhodli vyrazit tam.

Nejdřív jsme museli vyřešit problém s tím, že jsme neměli dostatek mincí do parkovacího automatu. Takže jsme ještě zajeli do centra města do bankomatu a pak do otevřené kavárny rozměnit si peníze, ale pak jsme se vydali směrem Neumannmühle. Sice jsme se vydali napoprvé po cestě, kterou zrovna opravovali, a tak jsme záhy pochopili, proč byla značena jako slepá a nedalo se tudy projet, ale pak jsme chybu napravili a jeli jsme také objížďkou jako všichni ostatní.

Bohužel se nám nepodařilo zaparkovat přímo na placeném parkovišti Neumannmühle, což bylo takové nepříjemné, ale když jsme se teda rozhodli neparkovat jako prase u označení silnice se zákazem vjezdu, našli jsme první volné parkoviště až dva a půl kilometru dále, než jsme potřebovali.

Vzali jsme to ale sportovně, z tohoto parkoviště vedla pěkná cesta kolem skal, takže sice s dětmi je to dost značné prodloužení, ale my jsme je vzali obě dvě na záda a tu cestu jim i sobě ulehčili. Ta cesta byla vážně moc hezká, vedla podél údolí nad silnicí a výhledy z ní byly krásné. Zanedlouho už jsme scházeli dolů k řece k tomu místu, kde jsme zvažovali zaparkovat na prase u zákazu vjezdu. No a zrovna tam nějaký místní úředník rozdával pokuty těm, co se toho tolik nebáli a zaparkovali tam. Tak jsme si oddychli. 🙂

A pokračovali jsme v cestě dále. Přehoupli jsme se přes malý kopeček a protože byla doba oběda a děti už říkaly něco o bolavých nožičkách, vybrali jsme si pěknou paseku, kde jsme se posadili a pustili se do zabalených zásob jídla. Chvilku jsme poseděli, bylo to tady opravdu pohodové a příjemné a pak pokračovali v cestě dále. K Wintersteinu to v tu dobu bylo asi už jen 1,7 km.

Cesta ubíhala rychle a příjemně a za chvíli jsme byli pod skalou. My jsme nevěděli, jestli tam budeme moct vylízt s dětmi nebo jestli tam nechám vyjít Péťu samotnýho a počkám s holkama dole. Podle fotek na mapy.cz to totiž vypadalo jako s dětmi ne úplně schůdné. To nám tedy potvrdila i jedna česká turistka, která zaslechla, jak se s Péťou bavím o tom, jestli tam půjdeme všichni, nebo na to prdíme.

Nakonec jsme došli až pod první schůdky a já jsem to rozsekla s tím, že tam s dětma nepůjdeme a že zůstáváme dole. Péťa se tedy vydal nahoru sám a já jsem s holkama načala lentilky. 🙂 Když se po asi čtvrt hodince vrátil zpátky, tak jsme se prostřídali, protože to prý stojí za to, a tak jsem vyrazila nahoru. Opravdu to netrvalo dlouho a opravdu by to s dětmi nebyl dobrý nápad, ale nahoře to zase opravdu stálo za to. Ty výhledy byly nádherné, líbilo se nám tam moc.

Když jsem se vrátila dolů, tak dětičky byly odpočaté a veskrze spokojené, protože si asi půlhodinky odpočinuly, takže jsme se vesele vydali na cestu dolů, která už byla vyloženě pohodová. Čekalo nás už jen klesání a navíc jsme se rozhodli dojít cestou jen k parkovišti Neumannmühle a já jsem řekla, že ty 2,5 km po silnici doběhnu k autu a přijedu pro zbytek, abychom nemuseli všichni po silnici.

Barunka sice těsně před cílem usnula, ale vzhledem k tomu, že už spí docela tvrdě, tak si ji Péťa ode mne vzal z nosítka a držel ji v ruce, zatímco já jsem se vydala na cestu a doběhla jsem k autu. Sice jsem udělala chybu, že jsem si nesvlíkla mikinu, takže mi bylo fakt vedro, ale říkala jsem si, že to dám a taky jsem to dala a docela rychle jsem u toho auta i byla. Podle Péti mi to dlouho netrvalo, podle Kačky mi to trvalo děsně dlouho a byla to nuda, takže když to zprůměruju, tak to vychází dobře.

Naskládali jsme se do auta a dojeli zpět do Sebnitzu, což nebylo daleko. Jakmile jsme zaparkovali u ubytování, děti jako zázrakem pookřály a šly si hrát na hřiště na zahradě, kde je přestaly bolet všechny nohy a podobně a vydržely tam asi další hodinu a půl a kdybych nezavelela odchod domů a do sprchy, tak tam nejspíš řádí ještě teď. 🙂

3. den – Urzeitpark Sebnitz, rozhledna a trpasličí vesnička

Pondělí byl pro nás posledním dnem prodlouženého víkendu, a tak jsme si ráno přivstali (tedy někteří) a sbalili věci do tašek. Když se potom probudily i děti, tak jsme se nasnídali, poklidili, odevzdali klíče a opustili apartmán v Sebnitzu. Bylo to tam hezké, prostorné, líbilo se nám tam. U dětí nejvíc bodovala palanda, ze které jsem měla původně strach, jak na ní bude kdo spát, ale nakonec zbytečně, protože na ní spaly obě děti společně a naštěstí nepadaly.

Venku se holky ještě finálně pohoupaly a pak jsme se vydali do Urzeitparku přímo ve stejném městě, což je takový naučně vzdělávací park s různými plastikami prehistorických zvířat. Tenhle cíl si vybrala Kačenka, protože našla v apartmánu leták, kde byli vyfoceni nějací dinosauři a podobně, a to ji zaujalo. Dinosaurů tam tedy tolik nebylo, byly tam spíš mořské potvory jako krakatice nebo olihně a amoniti, ale i nějací ti dinosauři se tam našli. My s Péťou jsme byli vůči tomu skeptičtí, ale Kačenka by nám to neodpustila, kdybychom tam nejeli, takže jsme se tam vydali a nakonec se nám tam všem líbilo.

Součástí parku bylo i malé milé dětské hřiště, kde jsme také strávili nějaký ten čas a nakonec jsme tam i posvačili / poobědvali. Když jsme se tam dostatečně pokochali, tak jsme se vrátili k autu a přejeli ze Sebnitzu do obce Saupsdorf a odtud ještě kousek do kopce autem k domkům na kopci Wachberg. Tam jsme zaparkovali na parkovišti pro zákazníky a návštěvníky. Nevím tedy, jestli to naše parkování tam bylo oprávněné, ale my jsme se chtěli zastavit na místním hřišti – trpasličí vesničce a dát si třeba i něco v restauraci.

Nejprve jsme ale vyrazili na výlet na rozhlednu Weifberg. Ta se nachází na stejnojmenném kopci asi tři kilometry daleko. Říkali jsme si, že to bude pohodová procházka, ale zdejší lesy jsou hodně poznamenané kalamitou kůrovce, takže tam ty lesy spíš nejsou než jsou a v podstatě celou cestu jsme šli spíš polomem, po hlíně a na sluníčku. Ale nevadí, i tak to byla pěkná cesta a i když jsme ji šli s Kačenkou pomalu (Baru spala v nosítku), kupodivu jsme se asi po hodině a půl dobrali cíle.

Rozhledna je moc pěkná a je vidět zdaleka. Architektonicky je zajímavě řešená, nahoru vede deset schodišť, které se přes sebe kříží, a tak se mi nahoru stoupalo příjemně. Výhledy do kraje se nám také moc líbily a shodli jsme se na tom, že stojí za to tuhle rozhlednu navštívit. Cestou nahoru jsou i cedule s různými kvízy, sice tedy v němčině, ale většinou jsem tomu rozuměla i já.

Nahoře jsme se nezdržovali dlouho, udělali jsme si obligátní rodinné selfiečko a sestoupili dolů, kde byla jedna provazová houpačka pro větší děti. Naše děti ji na chvíli nadšeně obsadily a nechaly se houpat. Pod rozhlednou je i několik přístřešků, kde jsme se schovali a dali si svačinu. Vzhledem k tomu, že docela pražilo sluníčko (což je po těch chladných měsících super změna), tak nám přišly přístřešky vhod.

Zpáteční cesta ubíhala rychleji, protože do nosítka jsem si na stoupání vzala tentokrát Kačenku a Barunka se nesla Péťovi za krkem. Takže zpátky u auta jsme byli asi v třetinovém čase, ale to je taková klasika s dětmi. Když jsme došli k autu, tak jsme si celkem oddychli, že tam nemáme žádnou pokutu za parkování 🙂 a šli jsme se podívat na tu trpasličí vesnici, kterou jsme holkám slíbili.

Bylo to takové hřiště s několika domečky. Každý domeček představoval samostatný dům ve městě, takže tam bylo třeba pekařství s pecí, kostel nebo škola. I interiéry byly moc hezky a roztomile dělané. Některé domečky měly na sobě prolejzačky, z jednoho vedl dřevěný mostek do vyššího patra a na několika místech byly i houpačky. Bylo to pro děti super, holky tam naběhly a zabavily se, že jsme o nich ani nevěděli a nemuseli jsme jim asistovat.

Místo toho jsme si koupili v restauraci pití a jen jsme koukali dolů, kde se asi tak naše děti vynachází. Hodně dobré to bylo. Holky by tam vydržely rozhodně déle, ale nakonec jsme jim tu návštěvu po nějaké hodině ukončili a protože měly hlad nebo chuť a taky aby tolik neprotestovaly, že musí jít z hřiště, tak jsme jim koupili ještě zmrzlinu, kterou zblajzly na posezení a byly dost spokojené a smířené s tím, že se jde do auta.

Cestou domů jsme se ještě zastavili opět v Ústí nad Labem v osvědčené restauraci v Globusu. Měli i na prvního května otevřeno, takže jsme si tam dali večeři a frčeli pěkně domů. Kdybychom nezastavovali, tak cesta trvala krásné dvě hodinky, to mi přijde jako luxusní vzdálenost.

A tím skončilo naše malé jarní dobrodružství v Saském Švýcarsku. Bylo to relativně krátké, ale intenzivní. Byla jsem úplně v šoku z toho, jak bylo krásně a mohli jsme strávit dva dny od dopoledne do večera venku a kolik jsme toho za ten den stihli. Zážitků tedy máme jako kdybychom tam byli týden.

Saské Švýcarsko, děkujeme! Moc se nám tam líbilo a třeba někdy opět naviděnou.