Lyžování v Orlických horách
Protože nám to letos se sněhem v lednu v Krkonoších moc nevyšlo (byla opravdu velká obleva) a protože jsem tento rok chtěla Kačenku trochu seznámit s lyžemi a protože i sama chtěla, naplánovala jsem nám, že vyrazíme některý únorový víkend za dědou do Klášterce a budeme jezdit lyžovat do Českých Petrovic. Tam je prima rodinný lyžařský areál. Všechno jsem měla nastudované. Jak vypadá lyžařský areál, co je tam možné podniknout, jestli bude možné půjčit si v Praze lyže, kdy jsou jarní prázdniny a podobně.
Bohužel ale letos si od začátku února vybíráme dost hnusný moribundus, celá rodina se potýkáme se streptokokem, což vedlo k oboustranným zánětům středouší u obou holek a dvěma sadám antibiotik. Takže jsem plány na lyžování pořád musela odkládat a když už to vypadalo koncem února dobře a v pátek bylo na kontrole na ORL všechno v pořádku, rozhodla jsem se, že pojedeme týden na to už ve středu odpoledne a uděláme si na horách prodloužený víkend (teda jen já a holčičky), abychom měly na lyžování dostatek času.
Ve středu před odjezdem jsme ještě zašli na rutinní kontrolu na ORL, ale bohužel, Barunka měla v uchu opět nález, takže nám bylo doporučeno kapat uši a vyhnout se větším akcím venku, obzvlášť v chladu. Takže všechno zase trochu jinak a bylo potřeba naše plány poněkud přeplánovat. Chvilku jsem zvažovala, jestli to mám risknout a jet nebo mám radši upřednostnit Barunčino zdraví a blízkost případné pohotovosti a celkem logicky jsem upřednostnila Barunky zdraví. Ve středu jsme nikam neodjeli, rezervaci na lyže jsem změnila a domluvili jsme se doma tak, že vyrazíme společně celá rodina až v pátek a pojedeme jen na víkend. Díky tomu bylo možné, aby Péťa hlídal Barunku u dědy na baráku, zatímco já bych mohla jet s Kačenkou sama na lyže. A tak jsme to také udělali.
Pátek
V den odjezdu to všechno vypadalo konečně nadějně. Barunku ucho nebolelo, a tak to vypadalo, že žádná zdravotní krize nehrozí. Sbalila jsem všechno podle plánu a mezi tím průběžně ucho kapala, až bylo najednou odpoledne a my tři jsme vyrazily vyzvednout lyže, které jsme si opět půjčili v Harfasportu (půjčovali jsme si je tam i před odjezdem do Harrachova, takže jsme už měli osvědčené vybavení a také jsme věděli, co půjčit). V půjčovně jsme si vystáli malinko frontu (nikdy mě nepřestane fascinovat, kolik lidí se pohybuje ve městě v normální pracovní době), ale všechno šlo dobře, a tak jsme po chvilce frčely zase zpátky domů, tentokrát i s lyžařským vybavením.
To už byl doma i Péťa, douklidili jsme nádobí do myčky, pobalili poslední hračky a za chvilku už jsme nasedali do auta. Tentokrát jsem chěla vyrážet brzo, nechtěla jsem řídit na noc jako obvykle, a tak jsme vyráželi někdy po čtvrté hodině odpoledne.
Cestou jsme se ještě zdrželi na benzínce, bylo potřeba kromě natankování také dofouknout kola, ale pak už jsme frčeli trochu silnějším provozem směr Orlické hory. Cestou jsme nepotkali žádný sníh, takže díky tomu se jelo dobře a o nějaké dvě a něco hodinky později jsme už parkovali u dědy na dvorku.
Přivítali jsme se s dědou a šli se rovnou zabydlet a navečeřet. Během zabydlování jsem narazila i na dětský domácí stan na hraní, který kdysi koupila ještě babička, když byl Kačence asi rok. Tenkrát mi to přišlo jako že moc brzo, ale jak letos holkám přišel vhod! Ty byly tak nadšené, že se tam rovnou nakvartýrovaly, včetně svýho plyšovýho království a prohlásily, že tam budou nocovat. A taky že jo. Moc jsem jim nevěřila, že tam budou fakt spát, ale ony tam vážně tu noc strávily a dokonce se tam i nějak vyspaly. Což teda s tím vším, co tam měly, byly trochu jako princezny na hrášku. Ale jim to nevadilo. 🙂
Sobota
V sobotu jsme se probudili do zataženého dne. Bohužel ty pěkné azurové dny, kdy svítilo sluníčko a obloba byla jasně modrá, připadly na čtvrtek a pátek, kdy jsme musely bohužel zůstat doma v Praze a na víkend už byla předpověď jen zamračená. Ale nestěžuju si, pořád byla předpověď více než příznivá.
Doma jsme se nasnídaly a pomalu se začaly vypravovat na cestu do Českých Petrovic. Kačenka i já jsme se těšily, lyžařský areál tam zahajoval v devět ráno, takže my jsme to směřovaly tak nějak na desátou. Pěkně na pohodu.
Když už se nám podařilo obléct se a naházet lyže a boty do auta, vyrazily jsme směr Petrovice. Vyjely jsme pěkně všechny serpentiny až nahoru a když jsme míjely ceduli České Petrovice, uvědomila jsem si, že jsem zapomněla Kačce vzít nákrčník, protože zůstal v druhé bundě. Achjo. No bez nákrčníku jsme nemohly jít lyžovat, takže jsem to otočila a pěkně jsem to sjela zase dolů. Naštěstí to nebylo daleko, asi jen deset minut jízdy autem a protože jsem cestou dolu zavolala Péťovi, přišel nám přinýst nákrčník před vrata, tudíž jsme se zdržely fakt minimálně.
Podruhé lépe a radostněji jsme dojely do Petrovic už s veškerým vybavením a zaparkovaly jsme na pěkném místečku hned zkraje parkoviště. Přezuly jsme se do lyžáků, já jsem vzala lyže do ruky a sešly jsme dolu do areálu. Když jsme tam konečně došly a já šla k pokladně, objednala jsem dva lístky na dětské hřiště a zjistila jsem, že nemám v batohu peněženku, protože jsem ji den předtím hodila do auta po platbě na benzínce. Grrr! Ten den mi prostě nebylo přáno, pořád jsem někde něco zapomínala. Takže zase zpět k autu a pro peněženku. 🙂 Ale pak už to bylo všechno OK, už totiž nebylo co zapomenout. Dítě jsem s sebou měla. 🙂
Koupila jsem nám s Kačkou dva skipassy, Kačka se mezitím pustila do svačinky a pak už jsme si to namířily přímo do dětského parku. Jezdí tady takový provazový vlek. Chvilku nám trvalo, než jsme se s Kačkou naučily na něj nastupovat, ale po několika jízdách si myslím, že jsme techniku vychytaly a pak už nám to šlo nahoru pěkně. Horší to bylo se samotnou jízdou na lyžích. Kačence to tolik nešlo, měla problém lyže udržet a uřídit, moc jí nešlo dát lyže do pluhu a brzdit s nimi. Ale zkoušely jsme to a zkoušely. Byl tady takový pěkný slalom z kytiček a stromečků, tak bylo čím motivovat.
Daly jsme tomu hodinku prokládanou svačinkami a jinými aktivitami a i když to byla nutno říct trochu lyžařská katastrofa, byla jsem alespoň já spokojená a pyšná na nás obě, že jsme to zkusily a vyzkoušely jsme si, jak se stojí na lyžích. Pak jsme se hezky sbalily a vrátily se zpátky k autu, abychom dojely domů pěkně na oběd, který už tam na nás čekal.
V Českých Petrovicích provozují během sezony i večerní lyžování, tak jsem tam přes den okoukla areál a rozhodla jsem se, že si tam zajedu večer sama zalyžovat. A tak jsem taky udělala a tak se stalo. Večer kolem šesté hodiny jsem se sebrala, zamávala dětičkám a Péťovi a vyrazila nahoru na kopec. Dvě hodinky jsem tam hoblovala sjezdovku, jejíž jediná nevýhoda spočívala v tom, že byla dost krátká, takže sotva jsem nabrala nějakou dostatečnou rychlost, už jsem musela brzdit do turniketu. 🙂 Ale bylo to super. Po šesti letech jsem stála poprvé na lyžích a i když jsem měla trochu strach, musím říct, že lyžování se nezapomíná. Bylo to báječné. I když bez dětí jsem si tam připadala trochu nevyužitě.
Neděle
Musím říct, že Kačence samotné se na lyže v neděli už nechtělo. Dost ji otrávilo, že jí to předchozí den nešlo tolik, jak si představovala a že to byla dost dřina. Takže už by nejradši strávila zbytek víkendu u dědy na baráku u televize. Já jsem to ale nevzdávala a podařilo se mi ji přemluvit, že to zkusíme ještě jeden den. Protože mi to přišlo líto, když už jsme konečně na těch horách, tak abychom to nezkusily ještě v neděli.
A tak jsme vyrazily opět autem opět v podobný čas a opět do Českých Petrovic. Zaparkovaly jsme na parkovišti a došly k areálu. Tentokrát jsem vzala Kačence lyžáky do ruky a obouvala jsem ji až dole v areálu, aby tu cestu nemusela jít v lyžákách. Chtěla jsem to udělat i den předtím, ale dost se se mnou hádala, že to půjde v lyžákách, akorát pak pěkně prskala (eufemisticky řečeno), takže další den uznala, že bude dobrý nápad přezout se až dole v areálu. 🙂
Udělaly jsme to stejně jako předchozí den. Já jsem koupila skipassy a daly jsme tomu hodinku, kdy jsme zkoušely lyžovat. Tentokrát nám to šlo o poznání lépe než předchozí den. Já jsem si nejspíš trochu snížila očekávání a šla jsem na to ještě trpělivěji a Kačenka spolupracovala trochu lépe, takže na závěr té hodinky už jí na mírném svahu brždění šlo. Takže já jsem vlastně byla spokojená. Byla jsem z toho zpocená až na zadku, ale bylo to podle mě fajn. Dokonce mi Kačenka pak v pondělí řekla, že by ještě jela na lyže. Což už teda jaksi neklapne, ale bylo hezký to od ní slyšet. Stálo to za tu námahu.
Zbytek neděle už jsme strávili v poklidu a tak nějak klasicky. Vrátili jsme se zpátky na barák, dali jsme si oběd a odpoledne jsme se pak šli projít po Klášterci. To jsme šli teda jen s Barunkou, Kačenku jsme nechali doma s dědou, té se už po tom lyžařském výkonu ven nechtělo, tak jsme se nezvykle procházeli jen s jedním dítětem. A bylo to prima, myslím, že to ocenily obě dvě, že měly prostor pro sebe.
Tak nám nakonec to lyžování v horách vlastně vyšlo. Bylo to napínavé do poslední hodiny, ale vyšlo to. A nejenom, že si lyže vyzkoušela Kačenka, dokonce i já jsem si mohla jít zalyžovat a připadala jsem si u toho poněkud privilegovaně. Teď už se můžeme definitivně naladit na jarní paprsky a předběžně se těšit na lyžování příští sezonu. To už by mohly lyžovat obě holčičky. Těším se moc!