Zimní dovolená v jarních Krkonoších

Stejně jako loňský rok i před třemi lety, rozhodli jsme se i letos strávit pár zimních dní v Harrachově, protože to tu máme rádi. Tuhle tradici jsme zahájili, když byl Kačence necelý rok a vynechali jsme pouze tehdy, když se nám narodila Barunka. Loni jsme si tu oblíbili ubytování v apartmánech Mamut, a tak moc se nám v nich líbilo, že jsme se rozhodli zarezervovat si pobyt opět na stejném místě, i ve stejném apartánu.

Dokud jsou holky malé, tak nemá smysl jezdit na zimu do zahraničí, ale zůstáváme věrni českým luhům a hájům. Co jsme ale dopředu nemohli vědět, že přijde obleva a bude nebývale teplý leden, takže tu mnoho sněhu opravdu není a celý Harrachov a okolí připomíná spíše jaro než zimu. Nicméně i tak jsme půjčili Kačence lyže a zbytek lyžařské výbavy a uvidíme, zda se poštěstí, že bychom ty lyže mohly alespoň vyzkoušet.

1. den – Mumlavské vodopády

Odjezd z Prahy proběhl dle očekávání hladce. Děti se sice v zimě vždycky budí hrozně pozdě (protože také chodí hrozně pozdě spát; to jen, kdyby někdo podlehl lehké závisti, tak opravdu nemusí), ale vzhledem k tomu, že jsem letos nezanedbala přípravu, s praním věcí a balením začala opravdu zodpovědně a včas, tak jsme už lehce před jedenáctou hodinou seděli všichni v autě (to je prostě naše hodina odchodu kamkoli) a vyráželi.

Cestou jsme se ještě potřebovali stavit na benzínce zkontrolovat stav nahuštění pneumatik, takže to nás malinko zdrželo, ale o čtvrt hodiny později už jsme nabírali rychlost na dálnici D10. Cesta nám trvala asi hodinku a půl a i když nás cestou brzdilo dost aut, tak jsme finálně přibrzdili před apartmány ve tři čtvrtě na jednu. Byli jsme tak domluveni s paní majitelkou, že přijedeme už takhle brzo, protože pro nás už měla připravený apartmán. To nám umožnilo hodit si věci na pokoj a do lyžárny, holkám prozkoumat hračky v dětském koutku (proběhlo samozřejmě velké nadšení a vznikaly teorie, že nepůjdeme ven, protože ty hračky jsou prostě super) a následně se převléknout a vyrazit na procházku.

Bylo nasnadě, že se vydáme rovnou k Mumlavským vodopádům. Od ubytování to nemáme daleko, počasí bylo takové zamračené a i čas tomu odpovídal, protože jsme z ubytování vyrazili asi ve dvě hodiny odpoledne. Navíc Kačenka byla nevyspalá z předchozí noci (a v autě neusnula ani jedna), takže jednoduchá túra byla tak akorát.

Vzali jsme to tentokrát rovnou Liščí stezkou. Loni jsme si ji prošli sněhem pokrytou, letos měla spíše jarní charakter a o to zábavnější byla. Kačenka si vyzkoušela všechny prvky, co na stezce byly a byla spokojená. Barunka samozřejmě nesměla být úplně pozadu.

Pak už to byl jen kousek k Mumlavským vodopádům. Byla tu s námi spousta lidí, ale i tak se dalo. Došli jsme až přímo k nim, vyfotili si vodopády i sebe a pak využili rychlého občerstvení u vodopádů a koupili holkám párek v rohlíku, aby tolik neremcaly, že mají hlad. My dva s Péťou už jsme se těšili na normální jídlo, které jsme si plánovali dát v restauraci Roubenka (známe ji z loňska :-)).

Když jsme se občerstvili, tak už to byl jen kousek do centra Harrachova ke zmíněné restauraci. Zapluli jsme do ní, pochutnali si na obědovečeři, holkám jsme koupili dvě malinovky, takže byly nadšené a my dva si dali pivo a nadšení jsme byli taky.

Po jídle jsme se ještě rozhodli jít se projít na střechu Sporthotelu u skokanských můstků. To je také naše oblíbená podvečerní procházka. Holky zužitkovaly a vyzkoušely čelovky, co dostaly od Ježíška a bylo to pro ně dobrodrůžo. I když Barunka byla určitě unavená, protože celý den nespala (a nespala tedy až do večerního spaní), tak zvládla vyjít všechny schody nahoru i dolu a projít se po střeše, že jsem na ni byla pyšná. Musí se holka trochu rozchodit, v naší rodině pecivály nevedeme. 🙂

Večer jsme strávili ve společenské místnosti, kam se holky hrozně těšily. Hrály jsme společenské hry, holky si hrály s hračkami a na závěr jsme vyzkoušeli i xbox (i Kačenka, což byla docela psina a dost jsem zírala, jak se naučila xbox ovládat, to mě trochu děsí…), takže den hodnotím jako příjemně využitý.

2. den – Nezaprší a nezaprší

V neděli jsme se probudili do hodně deštivého dne. Předpověď nelhala a bohužel se vyplnila a celý den nevěstil nic jiného. Nějakou dobu jsme vymýšleli, co budeme podnikat a jak ten den přežijeme a nakonec jsme dospěli k závěru, že se poprvé podíváme do proslulé harrachovské sklárny. Protože ranní výpravy nepatří mezi naše silné stránky, vyrazili jsme zase tak, že jsme do sklárny, která je kousek autem, dorazili několik minut po jedenácté hodině, tedy přesně poté, co odešla jedna skupina na exkurzi. 🙂

Další exkurze začínala až ve dvanáct, ale součástí vstupenky byla i návštěva muzea skla, tak jsme zavítali asi na půl hodinku tam. Děti to tam samozřejmě nebavilo, podle Kačenky to byla děsná nuda, ale v druhém patře tam měli vystavená skleněná zvířátka a ta se holkám líbila, protože to bylo alespoň něco uchopitelnějšího než malované skleničky a středověké mističky.

Před dvanáctou jsme se přesunuli k hlavní budově a šli dovnitř na prohlídku. Nejdřív jsme začínali na ochozu nad celou sklárnou, odkud jsme měli výhled na pece a všechny dělníky, kteří tam foukali sklo a přidělávali ke skleničkám stopky. Následně jsme se přesunuli až dolů k samotné výrobě, a měli to tak všechno z první ruky. Hotové skleničky kolem nás jezdily na takových speciálních vlecích a na můj vkus byly až příliš blízko. 🙂

Exkurze to byla zajímavá, i když tam bylo docela vedro (a my v zimních bundách, že) a bavilo to samozřejmě hlavně nás dospělé. Pro malé děti to úplně nebylo koncipované, ale alespoň nahlédly trošku do toho, jak se vyrábí výrobky ze skla. Ono je to tam celé poněkud historické, moc tam toho neinovují, což je asi i jejich firemní politika, ale o to je to zajímavější.

Prohlídka trvala asi tři čtvrtě hodiny. A protože pořád děsně lilo, tak jsme se přesunuli do restaurace přímo v budově sklárny a dali jsme si tam oběd. A někteří šťastlivci, kteří nemuseli řídit auto, ochutnali i místní pivo.

Protože počasí se pořád neumoudřovalo, pokračovali jsme v tom, co jsme měli původně naplánované. A to byl přejezd do Vrchlabí do místního aquaparku. To byl plán, kterej jsme slíbili dětem a minimálně Kačenka o tom mluvila od rána a pořád říkala, že sklárna je nuda a že se těší do aquaparku. No a tak jsme jeli, i když cesta trvala asi čtyřicet minut.

Když se nám konečně povedlo zaparkovat před aquaparkem, což se ukázalo jako složitější, protože navigace nás vedla do zákazu vjezdu :-), a došli jsme dovnitř, zjistili jsme, že je naplněná kapacita a že u pokladny stojí fronta lidí, co čekají, až budou moct jít dovnitř. Péťa to chtěl rovnou vzdát a jet domů, ale nakonec jsme se rozhodli tam chvíli postát a sledovat situaci. Fronta se malinko posouvala, tak jsme neztráceli naději a po půl hodince jsme se dostali dovnitř.

Čekání se vyplatilo, protože to tam bylo super. Pro děti tam bylo nejen brouzdaliště, ale i dětský bazén, který měl přijatelnou hloubku, ve které se dalo i normálně plavat a člověk tam nebyl namočený jen po kotníky a zároveň tam mohly pěkně plavat i děti. Do tohohle bazénu vedla i super skluzavka ve tvaru slona a naše děti na ní strávily většinu pobytu v aquaparku.

Holkám jsem tam půjčila plavecké pásky a díky nim a díky průpravě lekcemi plavání tam plavaly celkem bez naší asistence. To byla taková pohoda! Kromě toho jsme i párkrát byli v divoké řece (díky těm páskům a dalším plaveckým pomůckám to bylo s oběma v pohodě) nebo v bublinkách a já jsem dokonce dostala propustku a byla jsem i v parní sauně. 🙂

No bylo to tam prima, to jsme museli uznat všichni. Po dvou hodinkách jsme se odebrali zpátky do sprch a do šaten a vydali se pomalu k autu a zpět do ubytování. To už bylo asi půl šesté večer a konečně už přestalo pršet, tak to bylo všechno hned pozitivnější. Dnešek jsme tedy nakonec využili dostatečně, jsem na nás hrdá, jak se nám to podařilo vymyslet a skloubit a těšíme se na zítřek, co budeme podnikat!

3. den – První lyžování

Ráno jsme se vypravili s jediným cílem – vyzkoušet lyže, které jsme si s sebou přivezli. A tak jsme dětičky vzbudili trošku dřív, než je jejich aktuálním zvykem a snažili jsme se vykopat co nejrychleji. Nejdřív jsme se přímo od ubytování šli podívat do lyžařského areálu V Zákoutí, protože jsme měli náhlé vnuknutí jít zkusit lyžovat tam. Areál je kvůli nedostatku sněhu zavřený, ale nějaký sníh tam zůstal, tak jsme si říkali, že by to mohlo být fajn. Jenže když jsme tam došli, zjistili jsme, že sníh je úplně tvrdý a ledový. Takže jsme to hned vzdali a vraceli se i s lyžařskou výbavou zpět k ubytování.

Hodili jsme věci do auta a přejeli jsme do centra Harrachova. Letos tu aktuálně funguje totiž jen jedna sjezdovka, a to u vleku Dopplik. Což je poma, na které si nedovedu představit, že by Kačenka jezdila, ale šli jsme to prozkoumat tak jako tak. Nevěděli jsme, jestli budeme kupovat permici nebo jak to celé bude vypadat. Situaci jsme nakonec vyhodnotili tak, že jsme vyšlapali kousek pěšky do kopečka, kde jsme se přezuli do lyžáků, nazuli jsme si lyže a zkusili se sklouznout dolů.

Přemýšlela jsem, jak to udělat, ale vzhledem ke kvalitě sněhu (tvrdý a ledový) jsem se rozhodla, že vezmu Kačenku mezi svoje nohy a zkusím s ní prostě obloučkama sjet svah. Zkoušela jsem jí vysvětlovat pluh a to, že by měla trošku tlačit na kolena, což se ale dle očekávání nesetkalo se šedou kůrou mozkovou, tak jsme prostě jen šoupali svah a překvapivě nás to docela bavilo.

Párkrát jsme si to vyzkoušeli a sjeli, ale ukázalo se, že je vzhledem k absenci vleku nejtěžší dostat se zase zpátky nahoru a Kačenku to tudíž přestalo po pár jízdách bavit.

Nám se ale úplně nechtělo hned končit, a tak jsme pojali takový impulzivní nápad a jak jsme vyzouvali Kačku z lyžáků, tak jsme do nich rovnou nazuli Barunku. Vzhledem k tomu, že mají obě dvě skoro stejnou velikost bot a obdobnou váhu, nám to přišlo jako dobrej nápad a Barunce se to taky líbilo. I s ní jsem tedy několikrát sjela svah k její všeobecné rozjařenosti a všichni jsme byli happy.

Asi v půl dvanácté jsme to všechno sbalili, hodili do auta a vydali se k lanovce na Čertovu horu, která kvůli nedostatku sněhu přešla do režimu přepravy pro pěší. Toho jsme chtěli využít a nechali jsme se vyvézt lanovkou nahoru na kopec.

Tam nám byla pořádná zima, dost foukalo a bylo tam pod nulou. A taky to tam dost klouzalo. Když to všechno taje, pak mrzne, do toho zasněží i s deštěm, tak jsou povrchy jak ledová plocha. Nicméně jsme se ale dostatečně pokochali výhledy z Čertovy hory a pak jsme se vydali po příjemné cestičce vedoucí na Studenov.

Byly to asi dva kilometry lesní cestou, kde to klouzalo jen místy, a tak jsme za chvíli byli na Studenově u srubu s rychlým občerstvením. Barunka mezitím usnula v nosítku a Kačka si na Studenově poručila párek v rohlíku, aby jí ta cesta lépe utíkala. A nám koneckonců taky. Ze Studenova jsme se vydali po žluté zpět do Rýžoviště a koukali jsme na smutné pohledy na sjezdovky bez sněhu.

Z Rýžoviště jsme pak přešli do Harrachova po Televizní cestě a po cestičce vedoucí mimo hlavní silnici. Což byl sice super nápad do té doby, než se ukázalo, že z cesty je teď aktuálně spíše potok a budeme se místy brodit docela hlubokou vodou. Nicméně jsme to nějak dali, zdodali i ty nejzáludnější úseky a nakonec jsme se vynořili v Harrachově u Sporthotelu.

Tam jsme se rozdělili, Peťa šel pro auto a já s holkama do restaurace U Bedřicha. Než jsem se tam s holkama usadila, svlékla je a objednala pití, už tam byl i Péťa, který mezitim stihl odvézt auto před ubytování a společně jsme se najedli.

Byl to další příjemně strávený den, teď máme před sebou ještě večer, který jdeme strávit dle přání dětí (nutno podotknout že dle celodenního přání) do dětského koutku. 🙂

4. den – Další lyžování a Mumlavské vodopády

Po úspěchu z předchozího dne jsme se rozhodli opět vyzkoušet dopoledne lyže. Kačence se tedy moc nechtělo, ale Barunka projevila nadšení, a tak jsme se opět kolem desáté vydali do centra Harrachova k jediné otevřené sjezdovce. Nazula jsem se do lyžáků už u auta a nadšeně jsme šli ke sjezdovce.

Tentokrát jsme se ale rozhodli zkoušet lyžovat v úplně spodní části, což je vlastně takový dojezd, jen rovinka, na které to moc nejede, ale pro holky to bylo docela ideální. Sníh se nám tam zdál oproti včerejšku o dost měkčí a nakrouhanější, takže pro děti zvladatelnější. Nejdřív jsem zkoušela pouštět Barunku a hrozně nás překvapila, že jí to klouzání šlo. Celkem i držela nohy do pluhu no a měla z toho docela zábavu.

Vydržela to asi hodinku, možná i dýl a pak už ji to nebavilo. Kačenka tedy říkala, že na lyže ani nechce, ale nakonec se nám ji podařilo přemluvit, i když jsme ji moc netlačili, ale spíš motivovali, takže si pak i nechala lyžáky nazout. No a jako super. Do Kačky jsem jenom strčila a už jela dolů a docela jí to šlo. Vnímala moje instrukce a jela moc pěkně. Byla jsem z nich obou hrozně nadšená a jejich úspěchy na lyžích mi úplně vynahradily ten fakt, že letos je to se sněhem opravdu mizerné. Nebo alespoň zatím.

Když jsme se dohodli, že lyže už zabalíme, vrátili jsme se k autu a přejeli k ubytování. Měli jsme v plánu projít se po Harrachově cestě a rozhodovali se, jestli si dojdeme na oběd před procházkou nebo až po procházce. Nakonec jsme se rozhodli jít na oběd rovnou a zamířili jsme si to opět do restaurace Roubenka.

Tam jsme si nacpali bříška, protože jsme si kromě jídla dali ještě horké maliny se šlehačkou, takže když jsme vylezli ven, tak já jsem se osobně nemohla ani hnout. 🙂 Vydali jsme přes autobusové nádraží směrem k Harrachově cestě (což je cesta vedoucí k Mumlavským vodopádům) a Kačenka prohlásila, že by chtěla jít opět Liščí stezkou. Tak jsme tedy Liščí stezkou šli a došli jsme jí až k Mumlavským vodopádům. Šli jsme to tedy stejně jako v sobotu, ale tentokrát tam bylo o poznání méně lidí.

Od Mumlavských vodopádů jsme se napojili na plánovanou Harrachovu cestu a vydali se na okruh kolem severní části Harrachova. Tahle cesta byla naše oblíbená na každé zimní dovolené, akorát jsme na ní prozatím vždy měli dost sněhu a jezdili na sáňkách. Tentokrát tu po sněhu nebylo ani památky, a tak jsme šlapali pěkně po svých.

Po cestě jsme došli až k hotelovému resortu Sklář, který jsme obešli a jelikož jsme tam narazili na dětské hřiště, tak se tam na chvilku zastavili. Děti byly samozřejmě nadšené. Když jsme je po nějaké době od hřiště odtrhli, tak jsme pokračovali dále po silničce až k lyžarskému areálu Zákoutí, kde jsme potřebovali přejít přes sjezdovku. Tuhle sjezdovku jsme přecházeli i loni, ale letos to bylo o dost jednodušší, když je areál zavřený, vleky nejezdí a na sjezdovce byla tráva, po které se dalo přejít bez problému.

Ze Zákoutí už je to co by kamenem dohodil do apartmánu. Péťa šel vyndat lyže, boty a helmy z auta do lyžárny a holky se rozhodly, že se chtějí chvilku houpat na houpačkách před barákem. Ale protože už byla docela zima, tak jsem už je pak strkala domů, abychom se šli všichni zahřát.

Sotva jsme se na pokoji převlékli, už jsme běželi do dětského koutku, protože děti se do něj samozřejmě opět těšily asi celý den. Já se jim nedivím. Je tam spousta hraček, her i televize, takže prostě takový ráj pro všechny.

Večer, když už byla tma, tak jsme si ještě udělali malou procházku po okolí. Nasadili jsme si všichni čelovky a za jejich svitu došli opět ke sjezdovce v Zákoutí, odkud jsme pozorovali rozjasněnou hvězdnou oblohu. Dětičky se koukaly na hvězdičky a myslím, že byly obdobně fascinované tou spoustou světýlek jako my.

Byl to opět další den od rána do večera plný zážitků a doufám, že na něj jednou budeme rádi vzpomínat.

5. den – Do třetice všeho dobrého

Středa byl náš poslední den letošní zimní dovolené v Harrachově. Proto jsme se ráno už finálně balili a nosili věci do auta. A také všechny místní hračky do dětského koutku, kterých se v našem apartmánu jaksi nahromadila spousta. Od středečního rána také dle předpovědi sněžilo, ale bylo to příjemné sněžení, nic hrozného. Tak jsme zvažovali, jestli vyzkoušet ještě lyžování nebo už se na to vyprdnout.

Barunka říkala, že na lyže chce, takže jsme se rozhodli ještě cestou na sjezdovku zajet. Já jsem si už lyže nazouvat nechtěla. Jednak se předchozí den ukázalo, že na běhání kolem dětí lyžáky nepotřebuju a jednak kvůli logistice, že už jsme se pak chystali domu, by to bylo zbytečné. Ale do lyžařského jsme se oblékli všichni, to zase jo. Přípravu je potřeba nepodcenit.

Barunka je fakt statečná a jezdila pěkně. Kačenka sice říkala, že lyže už zkoušet vůbec nebude, ale jak jsme přišli ke sjezdovce a viděla tam všechny děti, jak to zkouší, tak hned začala hučet, že chce taky jezdit. Což bylo prima a brzy jsme holky přezuly, aby mohla jezdit i Kačenka. Tý už to šlo fakt parádně a odháněla mě, ať ji nestrkám, že pojede sama. No byla jsem z holek fakt nadšená a jsem na ně náležitě pyšná, jak jim to pěkně jde.

Kolem poledne jsme to zabalili, vrátili se k autu, kde jsme se převlékli více do civilu a naskákali do auta. A pak jsme se vydali do Polska, kde nás čekal zlatý hřeb celého pobytu, a to dinopark ve Sklarzske Porebe. Když jsme to holkám den předem oznámili, že je chceme vzít do dinoparku, Kačenka se neskutečně těšila a pořád se ptala, kdy už tam pojedem. Cesta naštěstí netrvala dlouho, asi jen 20 minut, a tak jsme zanedlouho parkovali u vlakového nádraží u dinoparku.

Nezdržovali jsme se a šli rovnou dovnitř. Sice jsme se ještě zdrželi u vstupu, kde jsme šli do bufetu koupit si něco dobrého k jídlu, ale pak už jsme museli rychle běžet, protože jsme tu přecijen byli kvůli těm dinosaurům a Kačka nechěla ani obědvat, jak se na ně těšila. A pak už jsme je viděli. Kousek po cestičce lesem a byli jsme u nich. No to bylo nadšení. Cestička tady dinoparkem měří necelý kilometr a na každém rohu potkáte nějakého dinosaura.

Bylo jich tu nespočet. Malí, velcí, býložravci, predátoři, no spousta jich byla. Moc hezky to tam mají udělané, moc se nám tam všem líbilo. Dokonce Barunka i přes svoji únavu chtěla docela dost ťapat po svých. Bylo to super, někteří dinosauři byli opravdu úctyhodných rozměrů, to všechna čest.

Dole blízko vchodu se pak rozprostíralo dost velké dětské hřiště a lanové parky pro různě staré děti a také jedna lesní naučná stezka. Na všech těchto místech jsme se samozřejmě také zastavili. V zimě tu nefunguje zdaleka tolik atrakcí, kolik by jich tu fungovalo v létě, takže by to tu bylo ještě zábavnější.

Součástí vstupenky byla i návštěva 6D kina, kde jsme se koukali na krátký pětiminutový film, ale byl to docela zážitek. Na houpajících se sedačkách, kdy na nás foukal vítr a stříkala na nás voda, děti z toho měly zážitek a zvládly to teda skvěle, protože kdo by čekal, že na nás bude stříkat voda! Já to tedy nečekala.

V dinoparku jsme strávili asi dvě a půl hodiny a byla jsem to já, kdo už říkal, že chce jít do auta. Kačka by tam byla nejspíš do druhého dne. Ale mně už byla zima a těšila jsem se do tepla a koneckonců i domu, takže jsme kolem třetí hodiny zamávali dinoparku a přesunuli se k autu. Barunka navíc už byla na pokraji usnutí, takže bylo na čase hodit ji do auta a vydat se na cestu.

V Harrachově to bylo opět super, i když jsme si letos vyzkoušeli trochu jiné počasí a museli jsme být trochu více operativní než předchozí roky. Od oblevy přes silný déšť až po vítr a sníh, nic nás nezastavilo a naštěstí výběr aktivit je zde tak široký, že jsme se nenudili. Těším se, že se sem zase vrátíme a tentokrát snad bude i toho sněhu více!