Babí léto v Krušných horách

Letos přišlo babí léto poněkud později, ale přišlo. S trochou legrace říkám, že babí léto přišlo po podzimu, protože po studeném září přišel krásně teplý říjen a všechno ošklivé počasí nám zase vynahradil. Když jsme na konci září mrzli v Jizerských horách, děti v rukavicích a my dva vděčně srkající teplý čaj z termosky, kroutili jsme hlavami nad tím, že loni takové počasí bylo snad až v listopadu a ne v září. Bylo opravdu chladno. No a pak přišel říjen. Minidovolenou, nebo spíš prodloužený víkend na konci října jsem naplánovala už někdy v březnu, takže jsem nemohla tušit, že počasí tak krásně vyjde a byla to opravdu náhoda.

Rozhodla jsem se pro ubytování v obci Klíny. To jsem ještě netušila, že v Klínech je proslulý sportovní areál, kde během nezimní sezóny nabízí spoustu adrenalinových zážitků jako je bobová dráha, zipline nebo lanový park. Já jsem ubytování v Klínech vybírala pro to, že se mi před pěti lety v Krušných horách líbilo u vodní nádrže Fláje (Klíny jsou poblíž), a tak jsem se tam chtěla letos vrátit a trochu více to tam prozkoumat.

Kdybych ubytování rezervovala trošku později, tak bych možná jela do Krušných hor s holkami trochu dříve a Péťu bychom zase nechali dojet později někam autobusem. Ale v březnu mě ještě nenapadlo, že bych zvládla cestovat se dvěma malými dětmi sama a když jsem zvažovala, že bych to teď na poslední chvíli změnila, tak jsem si zase říkala, že doprava do Mostu nebo Litvínova by byla pro Péťu komplikovaná, a tak jsem to nechala podle původního plánu, který byl ve čtvrtek odpoledne po práci vyrazit z Prahy a přejet do Krušných hor. V pátek byl totiž státní svátek, takže to měl i Péťa volno, a my jsme si tak mohli užít o den více hor.

Ve čtvrtek se nám až překvapivě podařilo vyrazit brzy. Dopoledne jsem sjela na nákup jídla, zabalila a když se vrátil Péťa z práce a z rehabilitace asi v půl čtvrté odpoledne, naskládal připravené věci do auta a ani ne o hodinku později jsme vyráželi směr sever nebo spíš severo západ. U Prahy svítilo do očí sluníčko, ale záhy jsme vjeli do husté mlhy, takže viditelnost byla stejně nulová jako za pražícícho sluníčka do očí. Mlha ale seděla jenom v údolí a jakmile jsme začali stoupat z Litvínova do kopců, mlha začala rychle ustupovat a kdyby nebylo už pozdě večer, svítilo by tu ještě zapadající sluníčko.

Před šestou hodinou večerní jsme parkovali před Penzionem Studánka, ubytovali jsme se dle instrukcí milé paní ubytovatelky a rovnou se vydali na večeři do nedaleké restaurace Stará škola. Cesta už byla po tmě za svitu baterek, tak to bylo trošku dobrodružnější, než kdybychom vyrazili za světla. A pak už nás čekalo jen vybalit si na pokoji všechny věci, zabydlet se (což pro holky nebyl vůbec problém, protože objevily dětský koutek, ze kterého si věčně braly nějaké hračky na pokoj) a jít spát. 🙂

1. den – Okruh flájskou hornatinou

V pátek jsme se ráno probudili do krásného počasí. Předpověď slibovala pěkný den a já jsem už někdy doma naplánovala asi desetikilometrový okruh v okolí Flájské přehrady. Měla jsem to naplánované, že startovat budeme z Českého Jiřetína, ale Péťa to malinko upravil a našel místo na zaparkování auta někde uprostřed naplánovaného okruhu, takže autem jsme to měli asi deset minut jízdy.

Jak je naším zvykem, tak někdy po jedenácté hodině dopolední jsme startovali na túru. Trasu jsme koncipovali tak, abychom mohli mít s sebou kočárek s Barunkou a odrážedlo pro Kačenku. Cesty v Krušných horách jsou totiž opravdu pěkné, hodně je jich širokých zpevněných. Ne přímo asfaltových, ale šotolinových nebo štěrkových, a tak se po nich dá pěkně jet. I když je občas výzva udělat menší okruh, v tomto případě jsme věděli o dvou úsecích, které v mapě nebyly značeny jako úplně zpevněné cesty, tak jsme jen doufali v jejich dobrou sjízdnost, ale o tom později.

První polovina cesty měla klesající charakter, takže jsme asi pět kilometrů šli krásnou lesní cestou, kochali se výhledy na podzimně zbarvenu krajinu Krušných hor a vytrvale si to šlapali směr Český Jiřetín. Tam jsme si plánovali dát oběd, takže cíl v polovině trasy byl jasný a díky němu se nám šlo docela dobře. I Kačenka přes počáteční protesty, že nechce jet po kamenité cestě, nakonec jela pěkně na odrážedle, když se kvalita cesty o něco zlepšila.

Když jsme dorazili do Českého Jiřetína, tak jsme podle plánu zamířili do vyhlídnuté restaurace. Byla otevřená, měla i otevřenou zahrádku a bylo tak krásně a teplo, že jsme si na zahrádku mohli sednout, což bylo super, protože holky si tam mohly blbnout u místního potůčku. Jinak se totiž ukázalo, že chodit ve věku Barunky do uzavřené restaurace, je docela challenge, protože je hrozně hlučná, a tedy naděláme hodně hluku. Nicméně tady bylo všechno super. V restauraci chudáci asi nepočítali s takovým náporem turistů jako tady byl za krásného svátečního dne a pomalu jim docházelo jídlo, nicméně ale oběd jsme si objednali, všichni jsme si pochutnali a o nějakou hodinku později jsme se vydali na další cestu.

Věděli jsme, že z Českého Jiřetína nás čeká prudší stoupání. Někde jsme ty zklesané výškové metry zkrátka museli zase nabrat. Také jsme věděli, že nás čeká zkratka značená v mapách čerchovanou čarou. A tak jsme šlapali do kopce. Cesta vedla kolem lyžařského areálu nejdříve po asfaltové silnici, která pak přešla do cesty lesní, ale pořád v pohodě sjízdnou. Naše zkratka ale stoupala přímo proti vrstevnicím pod dráty elektrického vedení prudce do kopce. Cestou sice širokou, ale dost zarostlou.

No, vyhnala jsem Barunku z kočárku s tím, že chvilku bude muset jít do kopce. Ta nejprve statečně šlapala s tátou a Kačenkou za ruku. Pak pochopila, že jde do tuhého a začala dost jasně dávat najevo, že chodit nechce a chce do ruky. Ale to se zase nechtělo mně. Sice jsem pak kočár a odrážedlo dala Péťovi, který tlačil, ale zkoušela jsem namotivovat na různé sušenky a piškoty a pod lehkým nátlakem jsem Barunku donutila k chůzi. Nebylo to zase tak daleko, tak jsem si říkala, že to zvládne. I když pro Baruš to bylo asi něco jako výstup na Kilimanjaro.

Samozřejmě když protestovala jedna holka, musela protestovat i druhá. Pak jsem sáhla po nejtěžším kalibru a našla jsem jim klacky do ruky, což dost často zabírá, protože obě si rády s klackama hrajou a jakmile měly klacíky, tak pozapomněly, že je bolí nožičky a doťapali to až nahoru, kde jsme se napojili na pěknější cestu. Nakonec toho Barunka musela ujít i méně, než jsem myslela, protože ten závěr už byl mnohem lepší, takže tam jsem Baru zase do kočáru dala a už se vezla. Ale ještě před usazením do kočáru dostaly obě dvě za odměnu tatranku, a to bylo radosti.

Než jsme se dostali na pořádnou širokou cestu, tak nám cestu zatarasil spadlý strom. Tak já začala vyndavat Barunku a přenášet ji přes strom, že pak vezmeme kočárek. No nic, ke stromu přišel Péťa, koukal na mě, co dělám, vzal ten strom a odtáhnul ho na stranu cesty, takže se dalo kočárkem v pohodě projet. 🙂 Děti na mě taky pak koukaly jako na blázna, co jsem to tam jako nacvičovala.

Pak už nás čekalo jen závěrečné stoupání na Bradáčov, kde stojí starý lovecký zámeček Lichtenwald. Kačka nám tu při stoupání už hodně drhla, tak jsem ji na ten závěr vzala na záda a vynesla jsem ji až k zámečku. Tam si holky daly zase nějaké občerstvení a já jsem si vyfotila zámeček, který značně chátrá a dost se bohužel rozpadá, ale podle všeho pamatuje svoje lepší časy. Je to škoda vidět, jak se něco pěkného rozpadá.

Od Lichtenwaldu už byla asfaltová cesta, díky bohu, a už jen z kopce, takže jsme docela rychle sešli a sjeli až dolů k silnici. Měly tady vést nějaké zkratky lesem, ale jedna byla přes oboru (takže s kočárkem nereálná) a druhá byla hodně bahnitá, tak jsme se na zkratky vyprdli a vzali ten závěr po silnici. Sice tu byl docela provoz, ale nešli jsme tak daleko, Kačka byla na gumotahu za kočárkem, takže to bylo relativně bezpečné a za chvíli jsme už byli u auta, které jsme všichni viděli hrozně rádi a vděčně jsme do něj nastupovali.

Holky měly navíc slíbeno, že si ještě doma před barákem můžou hrát na hřišti, takže motivace byla jasná a taky že si potom na hřišti hrály asi hodinu. My jsme si mezitím vypili pivo a spokojenost panovala na všech frontách.

2. den – Moldava

Když jsem plánovala okruh okolo Českého Jiřetína, tak jsem si myslela, že jsme tím Českým Jiřetínem před pěti lety procházeli a že tam byla moc pěkná cesta podél vody. Cesta tam teda pěkná byla, ale Českým Jiřetínem jsme tenkrát procházeli jen po okraji. Spletla jsem si to totiž s Moldavou, která je o kousek po hranicích dále. A tak když jsme plánovali výlet na sobotu, tak jsem si říkala, proč nezajet na Moldavu a neudělat si okruh tam. V mapách jsem naplánovala opět asi desetikilometrový okruh. Vycházelo to jako poměrně nedaleko Cínoveckého rašeliniště, ale to jsem nevěděla, jestli na něj zvládneme dojít, protože by nám to výlet prodloužilo asi na patnáct kilometrů, a to už je s dětmi hodně. Takže když jsme vyráželi na výlet, nechávali jsme to otevřené.

Tentokrát jsme museli popojet autem asi půl hodiny daleko, takže jsme na túru samotnou vyráželi asi okolo půl dvanácté. Naše cesta vedla hned zkraje kolem vlakového nádraží, na kterém jsme vyčetli, že vláček odsud odjíždí ve dvanáct hodin. A protože bylo asi za minutu dvanáct, tak jsme popoběhli na kraj nádražní budovy a mávali jsme vláčku, když zrovna projížděl okolo. Moldava je konečná stanice vlaku, dál už trať nevede. Když jsme tady před pěti lety byli s Péťou, tak tu vlaky nejezdily vůbec, protože trať byla asi půl roku v rekonstrukci. Odtud jsou naše nezapomenutelné zážitky, jak jsme se po kolejích procházeli po visutém železničním mostě nebo tunelem.

Od nádraží jsme se vydali krásnou lesní cestou na náš plánovaný okruh. Záhy jsme ale seděli v turistickém příštřešku a svačili, protože holky měly hlad. Po jídle jsme pokračovali dále a Barunka projevila docela zájem o to opustit kočár a na rozdíl od prvního dne se jí dneska chtělo hodně šlapat. Tomu jsme samozřejmě museli přizpůsobit tempo a šli jsme výrazně pomaleji. Cestou nás navíc poněkud zdržovaly atrakce jako házení šišek do potoka nebo sbírání klacíků a podobně.

Pak ještě holky vymyslely, že Barunka potáhne Kačenku na gumicuku, takže Barunka ťapala po svých a Kačenka za ní jela na odrážedle. No, trochu panoptikum, chvíli to bylo vtipné, ale pak jsme to s Péťou zatrhli, protože bychom tam asi šlapali tímhle stylem ještě dneska a my jsme trochu s hrůzou zjistili, že jsme asi ve čtvrtině trasy (jak Péťa naměřil v mapách), což nebyla vzhledem k času příznivá prognóza.

Nakonec se terén zvednul natolik, že jsem měla Barunku naloženou v kočáre a do nosítka jsem naložila na záda Kačenku a šli jsme. Tempo se nám zase výrazně zrychlilo, a překonali jsme tak poměrně rychle pár kilometrů. Nedělám to úplně ráda, že nosím Kačku dlouho na zádech, jsem ráda, když ty naše výlety zvládne na vlastní pohon (také jejímu tempu a možnostem všechny výlety upravujeme a neplánujeme zbytečně dlouhé trasy), ale tady to bylo s ohledem na Kačky i Peťovu náladu jako win-win.

Mohlo být kolem druhé hodiny, kdy jsme se dostali až k odbočce, která teoreticky vedla směrem na Cínovecké rašeliniště. Odbočka nevypadala moc hezky a bohužel chvíli předtím usnula Barunka v kočárku, takže nebyla varianta Barunku nechat jít pěšky. Vzhledem ke všem okolnostem jsme se rozhodli na rašeliniště nejít, spojku na německou stranu vynechat a pokračovat ještě chvíli po české straně. To jsme tedy udělali, Kačenka už zase drandila na odrážedle a poměrně brzy jsme se dostali k brodu přes potok, kde jsme chtěli na německou stranu přejít. Byly to spíš kameny a klacky naházené ve vodě, přes které se dalo přejít než nějaký mostek.

Jako nebylo těžké přes potok přejít, zdálo se mi to v pohodě, jen se některé klacky a kameny samozřejmě hýbaly. Péťa to šel prozkoumat a zjistil, že na pěknou cestu je to lesíkem nedaleko, tak jsme se rozhodli přenést kočár se spíci Barunkou přes ten potok i potom přes následujících pár desítek metrů přes kořeny. Kačenka zvládla přejít přes potok také a byla jsem na nás hrdá, jak pěkně jsme to zvládli a že jsme se toho nezalekli.

No prostě jsem si říkala, jak jsme dobří a jak jsme zdatní. Prosím vás a my jsme pak po dalších asi sto metrech uviděli, že byl postavenej přes ten potok normální (asi novej) mostek, po kterém bychom bývali mohli přejít. 🙂 Ale tahle cesta přes mostek nebyla značená v mapách, takže jsme o ní nevěděli. Nevadí. Alespoň máme zážitek.

Pak už jsme pokračovali po německé straně až zpátky na Moldavu. Vedla tudy kratší trasa a jak se i ukázalo, tak ta německá cesta byla prostě pro odrážedlo pěknější. Šlo se dobře, ale dost jsme i odpočívali, takže to bylo na všechny poměrně dlouhé a začalo se také ochlazovat, takže jsme na závěr trochu přidali do kroku, Kačku jsem hodila na kočárek na gumotah a tlačila jsem obě holky do kopce.

Když jsme zahlídli domy Moldavy, byla jsem opravdu ráda a myslím, že nejen já. Kačka rovnou zahodila odrážedlo, Barunka vystupovala z kočárku a obě se šly probíhat kolem dřevěného přístřešku. Prostě unavený holky. 🙂 Hodili jsme věci do auta a popojeli jsme směrem k nádraží, kde jsme si předtím vyhlídli restauraci. Moc dobře jsme se tu najedli, Péťa nám ještě objednal jako překvapení zmrzlinové poháry, takže holky byly maximálně nadšené.

Domů jsme tentokrát dojeli o něco později než předchozí den, ale holkám to ani tak nevadilo a zase se jaly strávit hodinku na hřišti. Byly tam houpačky, skluzavka a všude spousta oblázků a místních hraček, což je spolehlivě zabavilo, že se jim ani po sedmé hodině nechtělo domů.

3. den – Pohádkový les v Bílině

V neděli jsme už museli bohužel ubytování opustit. Ráno jsme tedy všechno sbalili, naházeli do auta, rozloučili se s milou paní ubytovatelkou, holky nechali chvilku ještě blbnout na hřišti, ale pak už jsme i my museli pomalu jet. Zvažovali jsme vyjet lanovkou na Komáří hůrku, což byl výlet, co našel Péťa a vypadal moc pěkně (jezdí tam historická dvousedačková lanovka). Ale Kačenka v penzionu našla už asi v pátek letáček s pohádovým lesem v Bílině, kde jsou vyřezané dřevěné sochy různých pohádkových postaviček a dva dny o tom mluvila, že tam chce jet, i Barunku tam lanařila, že jsme se tedy rozhodli, že tam na chvíli pojedeme a podíváme se na to.

My jsme to tedy dopředu nevěděli, protože jsme měli dva dny krásného slunečného počasí na hřebenech, ale dole pod krušnohorskými hřebeny ležela hustá mlha. Říkala nám to akorát paní ubytovatelka, že dole v údolí je pěkně ošklivo a zima, takže jsem trochu litovala, že jsme museli sjet dolů, ale podle plánu jsme dojeli do Bíliny, kde jsme zaparkovali na parkovišti kousek od náměstí.

Vedla tudy žlutá turistická cesta nazvaná Pohádkový les, takže by si jeden myslel, že tady ten pohádkový les bude. Jenže tahle okružní cesta měla asi šest kilometrů, a když jsme se po ní vydali a chvíli jsme šli a pořád jsme neviděli jedinou pohádkovou postavičku, pojala jsem podezření, že všechny jsou na druhé straně údolí.

To už jsem cítila lehké zklamání na Kaččině straně (i já jsem byla trochu naštvaná teda), a tak jsem koukala do mapy, jak bychom se tam mohli dostat rychleji než po té žluté turistické cestě. Byla varianta sejít dolů do údolí a pak zase vystoupat nahoru, trasa asi na 1,2 km. A tak jsme šli. I ten kilometr se zdál dlouhý, nahoru jsme nastoupali takovou prazvláštní neznačenou cestičkou mezi pozemky a následně v lese a v nejvyšší čas jsme zahlídli Maxipsa Fíka, protože Kačenka byla vyloženě už nasraná, kudy ji to zase táhneme. 🙂

Ale hurá, konečně jsme byli v pohádkovém lese! Barunka to sice bohužel chvíli předtím zalomila v nosítku, ale Kačenka značně pookřála a najednou zase lítala po lese od postavičky k postavičce a chtěla se u všech vyfotit (což není běžné, protože normálně se fotit nechce nikde a už vůbec se u toho netváří hezky). Byla opravdu nadšená a hrozně se jí tu líbilo a vydrželo jí to po celou dobu, co jsme tu byli, což byly asi dvě hodiny.

Mně se v pohádkovém lese líbilo také dost. Některé postavičky jsou starší a jsou ze starších večerníčků a pohádek, řada je jich tu ale nových z novodobých filmů jako je Doba ledová, Ledové království nebo Sonic, takže to popularizuje les i dnešním dětem, protože třeba naše děti znají tyhle postavičky líp než Rumcajse s Cipískem, Křemílka a Vochomůrku nebo Spejbla s Hurvínkem.

Kromě dřevěných soch je tu i několik herních prvků, takže se děti můžou vyblbnout i na nějakých autíčkách, traktorech a podobně. Pro milovníky hezkých rodinných fotografií jako jsem já je tady pěkné instafriendly fotogenické dřevěné srdce s malou čarodějnicí a pozdravem z Bíliny.

Zrovna když jsme byli u tohohle srdce, tak se probudila Barunka, která se pomalu rozkoukávala, kde že to jsme. Když jsme ji vypustili z nosítka, tak si ťapala po svých a také ji to bavilo a protože jsou tu postavičky koncentrované na poměrně malé ploše, rozhodli jsme se nedělat původně plánovaný okruh, kde už by nic v lese nebylo, ale vrátit se zpátky stejnou cestou, ať si to i Barunka užije.

Původně ambiciozní představu, že bychom stihli ještě i tu Komáří hůrku, jsme také hodili za hlavu (dost tomu pomohl i fakt, že jsme měli auto zaparkované na druhé straně Bíliny 🙂 ) a raději směřovali svoje kroky na náměstí Bíliny, kde jsme si došli na oběd do restaurace, kterou Péťa znal z dob, kdy jezdil nedaleko pracovně na služebky, takže jsme šli dost na jistotu.

A jistotou bylo také nedaleké dětské hřiště, kam jsme holky po jídle ještě vzali, takže ty dvě byly z dnešního dne dostatečně nadšené. A my nakonec taky, protože když mají radost děti, mají obvykle radost i rodiče a já považuji celý den za dostatečně vydařený. Snad jen na to počasí, kdy se v Bílině ta mlha za celý den prostě nevybrala a nerozpustila.

I tak jsme ale byli smutní, že nám prodloužený víkend v Krušných horách končí. Určitě se sem budeme rádi vracet, protože já osobně Krušné hory považuji za velmi krásné, přirovnávám je přírodou k Šumavě, protože mi přijdou obě pohoří velmi podobná, ale Krušné hory nejsou zatím tak turisticky oblíbené, což my s Péťou tedy oceňujeme.