Jizerské hory v Novém Městě pod Smrkem

Na letošní babí léto jsem původně neplánovala vůbec nic. Po nabitém létě jsem si říkala, že to snad ani nebude potřeba. Jenže pak začalo září, s ním se roztočil kolotoč kolem školky a kroužků, pravidelné dávky podzimních rýmiček a mně bylo najednou líto, že bychom toho prodlouženého víkendu na konci září nevyužili. A tak jsem pohledala a protože Jizerské hory jsou mojí stálou srdcovou záležitostí, opět zvítězily. Tentokrát jsem si ale řekla, že je zkusíme poznat z druhé strany (dost často jezdíme směrem od Bedřichova a Josefova Dolu), a tak jsem vybrala ubytování v Novém Městě pod Smrkem.

Ano, jsou tady v okolí známé singltraily, ale ty letos s dětmi objevovat ještě nebudeme. Místo toho si snad uděláme pár pěkných výletů po místních stezkách, kterých je tu dostatek. Já jsem si původně myslela, že to tady v okolí nebudu znát, ale není to také úplně pravda. Ono člověk dost zapomíná a také když jsme neměli děti, tak jsme si udělali jeden výlet na 20 km a během toho výletu jsme toho stihli vidět v porovnání s dnešní dobou opravdu hodně. Nicméně i tak se sem do hor moc těším.

1. den – Kryštofovo údolí

Protože jsem tenhle prodloužený víkend plánovala poměrně pozdě a na poslední chvíli, měli jsme už nějaké plány kolem 28. září. Především jsem si na 29. září domluvila preventivní prohlídku s Barunkou, kterou jsem už nechtěla dále odkládat (už takhle byla dost odložená). Péťa navíc nemá už žádnou dovolenou, takže jsme 28. byli ještě všichni doma. Nicméně hned 29 jsem zabalila děti, doma jsme si dali brzký oběd, já naložila věci do auta a kolem poledne jsme jeli na preventivní prohlídku.

Tam jsme si bohužel počkali necelé dvě hodiny, zrovna ten den tam bylo hodně nemocných, paní doktorka zaskakovala ještě za někoho jiného, takže čekání bylo trochu nepříjemné. No, dočkali jsme se a nakonec přišla řada i na nás. Hurá, po dvou hodinách nakládám děti do auta, ty byly pro teď alespoň nadšené, protože dostaly v ordinaci omalovánky, které si chtějí vybarvovat. Blbý je, že my jsme nevzali s sebou žádné pastelky, takže zbytek dne poslouchám o tom, že je musíme koupit.

Ale nevadí, naplněna optimismem startuju auto a rovnou od doktorky vyrážíme směr sever. Samozřejmě je v tuhle dobu dopravní špička. To jsem se vůbec naučila až na rodičovské, že dopravní špička je kolem třetí hodiny, což nechápu, protože já bych jinak byla ještě v práci, ale budiž. Prokousali jsme se Kbelskou, kde se opět stala nehoda (surprise, surprise) a už jsme si to svištěli po dálnici. Obě dvě dětičky usnuly poměrně brzy v autě a já tak měla klid na celou hodinku cesty po dálnici do Liberce.

Na tenhle transferový den jsem vymyslela, že se podíváme na Novinský viadukt v Kryštofově údolí. Proto jsem sjela v Liberci z dálnice a vydala se opačným směrem než je Nové Město pod Smrkem. Původně jsem měla trochu ambice, že bychom si udělaly k viaduktu procházku, ale vzhledem k dvouhodinovému zpoždění způsobenému čekáním před ordinací a náladou v autě jsme přes obec Kryštofovo Údolí pokračovaly dále až do vesnice Novina, kde jsme zaparkovaly přímo pod viaduktem.

Musím říct, že už samotné parkování bylo impozantní. Tedy spíš to, když jsem vylezla z auta a podívala se nad sebe, jak je ten viadukt vysoký. Rychle jsem oblíkla děti, bylo nám tu chladno a vyrazily jsme po modré turistické značce přímo k železniční stanici Novina. Pokud chcete mít na viadukt výhled, musíte bohužel překročit koleje, z druhé strany se na travnatou stráň dostat nedá. Já přecházení kolejí úplně nemiluju, chvilku jsem to zvažovala a váhala, ale vzhledem k hodně vyšlapané cestičce na druhé straně jsem pochopila, že jinak to nepůjde a překročily jsme koleje i my.

Cestička je tu opravdu prošlapaná, takže si tu snadno můžete vybrat takové místo, ze kterého se vám bude na viadukt nejlépe koukat. My jsme si tu daly svačinku a počkaly na nejbližší vláček. Byl bohužel asi o čtvrt hodiny zpožděný, což děti hodně ocenily :-), takže jsem nakonec byla opravdu ráda i já, když konečně projel přes viadukt a já si udělala nějakou fotku a děti mu zamávaly. Ale výhled na viadukt je tu opravdu krásný, doporučuji.

Jak byla ta cestička krásně prošlapaná (v mapách značená není), tak jsem nabyla dojmu, že by mohla pokračovat až dolů do vesnice Novina. Vydali jsme se tedy po ní, ale bohužel cesta brzy skončila v houští. Zřejmě tu cestu prošlapali opravdu jenom nadšenci, co si sem přišli vyfotit viadukt a místní ji nevyužívají. Každopádně jsem u druhého křoví přes cestu řekla, že se tu s nosítkem prodírat nebudeme a vrátíme se raději zpět.

Přišli jsme k autu před pátou hodinou, do Nového Města pod Smrkem to bylo asi 45 minut, což byl tak ideální čas na to vyrazit. Zavolala jsem do ubytování, kdy dojedeme a vyrazili jsme. Cesta byla pohodová, držela jsem se cedulí a dojeli jsme dle očekávání až na místo. Vyndat věci z auta a ubytovat se bylo malinko dobrodružné. Nechtěla jsem chodit na x krát, hlavně kvůli Barunce, takže jsem šla ověšená jako vánoční stromeček.

Ale podařilo se mi nastěhovat nás do apartmánu bez úhony, výtah nás taky pěkně svezl nahoru dolů, což je obrovská pomoc. (Je tu takový historický výtah, ale zatím vypadá, že funguje pěkně, i když jsem si už radši ofotila číslo na dispečink. Jednu cestu jsme se totiž zastavily v mezipatře, malinko mě to vylekalo, ale nakonec za to mohla jen Kačenka, která se příliš přiblížila dveřím.) No a zvládly jsme i doběhnout do protější večerky, kde jsme sice nesehnaly pastelky, ale fixy, takže spokojenost proběhla také.

No a tak jsme tu. V Novém Městě pod Smrkem. A těšíme se na zítřejší dobrodružství.

2. den – Paličník

Na pátek jsme měli poměrně ambiciozní plány. Protože já jsem s holkama startovala ráno z Nového Města pod Smrkem a Péťa během dopoledne vyrážel autobusem z Prahy směr Jizerské hory. Chtěla jsem proto vybrat něco, kde se na dlouhou dobu s holkama zabavíme, můžeme tam jet ideálně s kočárkem a odrážedlem (to je pro mě samozřejmě jednodušší a také zvládneme urazit větší vzdálenost) a zároveň tam může nějak docestovat i Péťa.

Nakonec moje volba připadla na Paličník. Já s holkama jsme mohly autem dojet až na Smědavu, kde je prostorné placené parkoviště a udělat si celkem libovolně dlouhou procházku až na Paličník. A Peťovi jel vlak až do obce Bílý Potok, odkud se pak musel vyškrábat do kopce asi 6 kilometrů k Paličníku. Tenhle plán prošel rodinným schvalováním, a tak jsme se rozhodli ho uskutečnit.

A tak jsem nám sbalila ráno věci a s holkama jsme se dopoledne vydaly na Smědavu. Moc brzo jsme tam nebyly, na výlet jsme vyrazily asi v jedenáct hodin dopoledne, tedy ve stejnou dobu, kdy vyrážel Péťa autobusem z Prahy. Cesta nám pěkně ubíhala, začalo svítit sluníčko a šlo se tedy moc pěkně, zvlášť na tom sluníčku. Protože jinak bylo docela chladno.

Měly jsme hodně času, takže jsme se vydaly tou delší cestou na Paličník, aby nám pak na odpoledne zbývala kratší varianta. Bylo to moc fajn a někde v polovině cesty jsme dorazily na rozcestí Předěl. Tam jsme se u turistické chaty zrovna vystřídali s několika rodinami s kočárky, takže nám pěkně udělali místo a my jsme si s holkama mohly sednout a udělat si piknik.

Chvilku jsme tu poseděly. Jak sem svítilo sluníčko, tak bylo příjemně teplo. Když jsme se naobědvaly, napily, pojedly nějaké sladkosti, tak jsme se vydaly na další cestu. Pořád nám to šlapalo hezky. Asi po kilometru cesty jsme ale zjistily, že si Kačenka vysypala z košíku na kolo jednu svoji malou hračku (takovou přísavku z Lidlu). No bylo mi jí líto, tak jsem teda řekla, že se kousek zkusíme vrátit a hledat. Takže jsme se ten kilometr asi vracely :-), ale přísavku jsme tedy bohužel nenašly, tak jsme musely pokračovat dál bez ní. Naštěstí pláč kolem přísavky celkem ustal, když jsme vyvinuly takové velké úsilí k tomu ji najít.

Dál už byla cesta taková trochu monotónní. Najely jsme na šotolinu (předtím to byl jen asfalt) a čekaly nás dva kilometry táhlého stoupání k rozcestí Pod Klínovým vrchem. Trochu se nám tím stoupáním rozklížila nálada v týmu, ale když jsme se dostaly nahoru na rozcestí, tak už to začalo být zase všechno fajn. To už jsme to totiž měly jen kousek k Paličníku a tam jsem naslibovala nějaké sladké odměny. A tátu.

K Paličníku jsme dorazily asi v půl třetí. Péťa byl někde na cestě, Barunka spala v kočárku, tak jsem věděla, že máme spoustu času. Kačence jsem dala nějaké sušenky a když se po chvilce Baru vzbudila, tak jsme se vydaly kousek po cestě naproti Péťovi, jestli bychom ho třeba neviděly. Ale cesta tam nebyla rovná a nebylo daleko vidět. Navíc jsme hned zkraje potkaly zmiji, takže jsem snahy o chůzi po cestičkách hned vzdala a vrátily jsme se radši na Paličník, kde jsme zaparkovaly kočárek pod skalou a čekaly tam na tátu.

Ten přišel ale fakt zanedlouho, asi ve tři hodiny, byl hrozně rychlý. Takže dlouhé čekání se vůbec nekonalo a holky byly nadšené, když tam Péťa přišel. Společně jsme se pak vydali nahoru na vyhlídku Paličník, kam bych já sama s holkama možná ani nevylezla. Leze se tam po několika žebřících a po kamenech, takže bylo potřeba Kačence trochu asistovat, Barunku jsem měla radši v nosítku. Pokochali jsme se pohledem do kraje, který je tu opravdu nádherný (je vidět do jednoho údolí) a pak jsme se pomalu vydali na zpáteční cestu. Přecijen nás čekalo ještě pět kilometrů k autu.

Cesta ale byla příjemná, taková vrstevnicová procházka, jen sem tam mírně do kopce. Za chvilku jsme byli zpátky na Předělu a za další chvilku jsme míjeli jezírko na Černé Smědé, odkud to bylo už jen kousek k parkovišti na Smědavě. No a bylo to, celkem to byl ale poměrně dlouhý výlet, protože jsme s holkama překonaly 12,5 km, což je docela solidní výkon. Péťa to měl sice asi o dva kilometry kratší, zato asi tak o čtyři stovky výškových metrů náročnější.

Ještě než jsme dojeli zpátky do apartmánu, tak jsme se zastavili v Hejnici v potravinách na nákupu jídla. Pak už jsme mohli jet do Nového Města pod Smrkem, abychom také Péťovi ukázali, kde bydlíme.

3. den – Rozhledny Czerniawska Kopa a Mlynica na polské straně

Na sobotu byla předpověď počasí, že dopoledne má být hezky a asi od dvou hodin odpoledne má pršet. Takže jsme to trochu hecli, ráno vstávali asi v osm (Kačka, zbytek dřív) a ač je to neuvěřitelné, tak jsme brzy vyrazili z apartmánu, přejeli přes hranice do Polska a už v půl desáté jsme startovali od auta, které jsme nechali na parkovišti Świeradów-Zdrój. Hned jak jsme sem přijeli, tak jsem to parkoviště poznala, protože jsem tu jednou projížděla na kole, když jsem tu kdysi byla na singletracích.

Z parkoviště jsme se vydali zase s kočárkem a odrážedlem. Nejprve jsme poněkud nelogicky sklesali do obce Czerniawa-Zdroj (je to lázeňské městečko), odkud jsme začali stoupat na rozhlednu na Czerniawské Kopě. Nejprve bylo stoupání mírumilovné a po asfaltu, ale jakmile jsme minuli poslední lázeňské budovy, asfalt přešel ve štěrkovou cestu a začalo docela brutální stoupání proti vrstevnicím. S kočárkem to byla lahůdka, ale dali jsme se do toho a vyškrábali se tam, i když jsem u toho málem vyplivla plíce.

Značená turistická cesta na rozhlednu vedla po pěší stezce z druhé strany, ale pokud chcete, tak se dá jít i cestou sjízdnou s kočárkem. Povrch je docela pěkný, je to takový utažený asfalt. Jen sklon je poněkud drsnější. Je to tak prudké, že dolů bych si to bez ruční brzdy netroufla jít.

No co vám budu, byla jsem ráda, když už jsme byli nahoře. Výstup na rozhlednu byl ale za odměnu a za odměnu byly také výhledy, které se nám nahoře otevřely. Pokochali jsme se tam, ale protože bylo docela chladno a začalo nám tam foukat, sestoupili jsme z rozhledny a piknik jsme si udělali dole pod rozhlednou, kde bylo několik laviček se stoly. Kromě jídla jsme tu popíjeli i horký čaj, který přišel vhod, na čemž jsme se shodli i s Péťou. Letos to chladné počasí přišlo nějak dříve.

Ještě nebylo ani poledne a my se vydali na zpáteční cestu k autu. Cesta dolů byla tedy o poznání rychlejší a asi nudnější, protože Barunka se cestou dolů prospala. Minuli jsme opět lázeňské domy v Czerniawě a pak se vraceli do kopce k parkovišti. Šlo nám to pěkně, i když byla cesta táhlá, tak jsme byli zanedlouho u auta.

Přímo u parkoviště (asi 300 metrů daleko) stojí ještě jedna rozhledna, jmenuje se Mlynica. Na tu jsme se chtěli také podívat. Já jsem si nepamatovala, že by tu ta rozhledna stávala, ale ukázalo se, že je tu teprve od loňského roku, takže jsem ji před šesti lety vidět opravdu nemohla. Nejdřív jsme ale do auta dali jak kočár, tak odrážedlo a na rozhlednu Mlynica jsme se vydali už na lehko.

Tahle rozhledna je na rozdíl od dřevěné rozhledny na Czerniawské Kopě kovové konstrukce. Vede na ní také příjemné schodiště, s nízkými schody, takže nahoru se jde pěkně. Jsou tu dvě vyhlídkové plošiny a z té horní se vám otevře moc hezký výhled do kotliny na polské straně. Líbilo se nám na obou rozhlednách moc.

Když jsme sešli dolů, vrátili jsme se zpět k autu a protože bylo asi půl druhé odpoledne, už jsme měli v plánu výlet s ohledem na předpověď počasí ukončit. Vrátili jsme se proto z polské strany zpět do Čech do Nového Města pod Smrkem. Když jsme parkovali u apartmánu, tak nám na auto začaly dopadat první dešťové kapky, takže načasování bylo více než perfektní.

Rozhodli jsme se dojít si někam na oběd a Péťa našel restauraci Dělňák přímo v centru Nového Města. A byla to moc dobrá restaurace s dobrým jídlem. Spokojenost panovala na všech frontách. Navíc hned vedle restaurace byla otevřená ještě cukrárna, kde jsme si koupili několik dortíků a úroveň spokojenosti v celé rodině se ještě navýšila. 🙂

Cestou z centra města na apartmán už docela dost pršelo, takže jsme byli rádi, že už nejsme někde v horách na túře a že nám to dneska tak krásně vyšlo.

4. den – IQPark

V neděli už nám bohužel náš pobyt v Jizerských horách končil. Protože byla na neděli poněkud negativní předpověď počasí, která hlásila, že má hodně pršet, rozhodli jsme se nejít na žádnou pěší túru, ale vymyslet nějakou indoorovou aktivitu. V Liberci je těch vnitřních atrakcí na výběr několik, ale nakonec za nás zvítězil IQPark, který je součástí IQLandie a který jsme se rozhodli navštívit. Bylo to naše úplně “poprvé” v podobném typu zábavy a vzdělávání, takže jsme byli hodně zvědaví na to, jak nás to bude bavit a jak to děti budou zvládat.

Ráno jsme brzy vstávali a balili všechny věci na apartmánu. Naštěstí balení k odjezdu z cílové destinace je vždycky jednodušší než doma, ale stejně jsme byli hotoví až asi čtvrt hodinky před desátou hodinou dopolední, kdy jsme odevzdávali klíče od apartmánu a loučili se s Novým Městem pod Smrkem.

Sice vůbec nepršelo, ale náš plán už jsme neměnili. Měli jsme koupené vstupenky dopředu online (vyjdou tak o něco levněji) a tak jak tak už jsme od toho prostě neustupovali. Vydali jsme se směr Liberec, kde jsme asi o půl hodiny později zaparkovali před IQLandií. Parkoviště bylo v půl jedenácté ještě poloprázdné (otevírají v deset), takže nebyl problém tu nechat auto. A pak už jsme jen frčeli do IQParku, který je umístěný v budově Babylonu.

Moc tady tomu konceptu Babylonu nerozumím. Když jsme tam vlezli, přišlo mi, že je tam úplně všechno. Od casina přes aquapark až po dětské herny. Strašně rozsáhlé to tam bylo. Hotový lunapark. Nicméně my jsme našli vstup do IQParku a šli to prozkoumat tam. IQPark se rozkládá na čtyřech patrech, každé z nich je laděné do nějaké tematiky.

První patro byl vodní svět. Tak to holky samozřejmě zaujalo hned zkraje, protože které dítě si nerado hraje s vodou? Holky nadšené. Nejvíc je bavilo stříkat vodu na různá hejblátka a mlýnky, u toho si vyhrály dlouho a kdybychom je s Péťou neodtáhli pomalu násilím, tak si tam stříkají ještě teďka. 🙂

Kromě vodního světa tu bylo ještě zrcadlové bludiště, což byla legrace, holky byly v bludišti poprvé v životě. Kačka to úplně nečekala, rozběhla se přímo proti zrcadlu. Ale naštěstí v pohodě. Víc mě děsilo, jak se nám tu opticky namnožily děti. 🙂 Mně nejvíc v tomhle spodním patře zaujal temný válec s hvězdnou oblohou, skrz který vedla lávka, po které se mělo přejít, ale ten válec se kolem vás točil. Mně se tak motala hlava! Fascinovalo mě to.

Když jsme přišli do druhého patra, tak ten mi přišel jako jedna velká dětská herna. Kromě skluzavek a tunelů tu byly kostičky lega včetně kuličkodráhy a o co byl největší zájem, tak byl velký jeřáb, kde si děti pomocí koordinace a spolupráce mohli postavit z pěnových kostek dům. O to se děti trošku přetahovaly, ale dobrý. Pak tu ještě byla stage, kde si děti mohly vyzkoušet jaké to je být moderátorem nebo zpěvákem. Nahoře pak byl třeba obchod s funkční pípající kasou nebo výčep a podobné oblíbené hry.

V tomhle patře byla pak ještě ordinace, kde člověk mohl prozkoumat části lidského těla. Nechybělo tu prohlížení rentgenových smínků, váha nebo velký model zubů, které děti čistily smetáčky na podlahu. 🙂 Tady jsme se moc nezdržovali a pokračovali jsme do dalšího patra.

Ve třetím patře toho bylo opět hrozně moc. Hned za dveřmi byly magnetické tabule, ozubená kola nebo potrubní pošta, která sklidila u dětí velký úspěch. O posílání fáborků potrubím byl fakt velký zájem. Na tomhle patře bylo hodně věcí i pro starší děti nebo dospělé jako byly různé hlavolamy a rébusy, ale také spousta věcí pro malé jako magnetické stavebnice nebo skluzavka. Mně zaujaly ještě spojené houpačky, kdy se jeden houpal a druhý jen seděl a nechal se rozhoupat houpáním toho prvního.

Pak mě ještě bavila rychlostní dráha, kde jsme měřili, jak rychle nám běhají děti. 🙂 No, docela rychle, ale zatím jsem ještě schopna vyvinout vyšší rychlost já, uff. Byly tu různé postřehové hry, které měřily rychlost reakce, všechno moc zajímavé. Součástí tohohle patra byla i nakloněná loď á la Titanic, kde jsme si vyzkoušeli, jak moc je možné a nemožné chodit po nakloněné palubě potápějící se lodi.

Pak už jsme se rozhodli jít do čtvrtého patra. Tady bylo opět hodně věcí. Nejvíc nás zaujaly takové vzduchové hadice, ze kterých foukal vzduch, ve kterém měl člověk udržet balonek a ten balonek dostat pomocí vzduchu do jiné hadice. To bavilo holky hodně, protože to byl takový vysavač naruby. 🙂 Byly tu i různé kuličkodráhy, vláčkodráhy, stavebnice, dráhy, no spousta zajímavostí. Pro děti ještě jedno dřevěné bludiště. My s Péťou jsme si vyzkoušeli jaké to je být fakírem, protože jsme si lehli na podložku, ze které vyjely bodliny. Bylo to překvapivě příjemné.

Zaujala nás i obrazovka s termovizí nebo vzduchové dělo a děti nejvíc jeden prvek, kde strkaly zvířatům žetonky do pusy a ta zvířata pak mluvila. Zkrátka tam toho bylo tolik! Bavilo nás to všechny. Překvapivě si myslím, že se tu zabavily obě dvě holky dost podobně, i když Kačka platila už dětské vstupné a Barunka měla návštěvu zadarmo. Protože ty atrakce tu byly super i pro malé dětičky.

Po více než čtyřech hodinách tu strávených jsme se ale vydali na ústup. Byly už tři hodiny odpoledne, my jsme nic nejedli a nemluvím ani o tom, že Baru nespala (a to byla ráno vzhůru od šesti nebo od půl sedmé). Kupodivu jsme to my i děti zvládaly až na pár menších konfliktů dobře, dětem jsme dali rychlou svačinku a vydali se k autu. Viděli jsme všechno a bylo to super, naprostá spokojenost.

Přejeli jsme pak do nedalekého OC Forum, kde jsme se najedli v čínské restauraci. Najedli jsme se všichni dobře, nálada stoupla, děti si chvíli pohrály v pěkném dětském koutku a pak už nezbývalo než nasednout do auta a vydat se na asi hodinovou cestu do Prahy. Cesta navzdory informacím o dopravním kolonách utíkala pěkně a doma jsme byli rychle.

A tím skončila naše malá dovolená, nebo spíš prodloužený víkend v Jizerských horách, potažmo na Liberecku. Krásné to bylo, a i když už je poměrně chladné počasí, užili jsme si to podle mě na maximum. Jizerky jsou prostě srdcovka a jak jsem zjistila, už jsem tu byla tolikrát a na tolika místech, že bych mohla pomalu napsat průvodce. 🙂 Těšíme se zase příště, protože sem se budu vracet vždycky ráda.