Salzkammergut s dětmi

Druhou část naší letošní dovolené trávíme v oblasti Solné komory neboli německy Salzkammergut. Je to prý hodně oblíbená turistická oblast, což je asi pravda, ale já jsem hledala ubytování tak, abychom byli blízko Wolfgangsee. Přímo u Wolfgangsee jsem vhodné ubytování během hledání v březnu nenašla, všechno se mi zdálo příliš drahé nebo nesplňující naše požadavky, takže jsem nakonec zvolila ubytování v relativní blízkosti jezer, konkrétně v městečku Faistenau.

Přejezdová vzdálenost mezi naším prvním ubytováním v Sankt Johann in Tirol a Faistenau byla asi hodinu a půl, což se mi zdálo jako ideální vzdálenost jak pro transferový den, tak potom na přiblížení ku Praze. Díky tomu bychom pak měli mít při odjezdu kratší cestu domů.

V den našeho příjezdu bylo poměrně ošklivé počasí a pršelo celý den. I tak se nám ale podařilo vymyslet dobrý program, který nás zabavil na většinu dne a do Faistenau jsme z Tyrolska dorazili docela pozdě, asi v sedm hodin večer. Částečně nás zdržela kolona, kterou jsme chytli na dálnici z Bischofshofenu do Halleinu a částečně jsme se zdrželi nákupem jídla v Bille, protože v Rakousku jsme museli zase myslet na to, že v neděli si nenakoupíme. I tak jsme ten nákup stihli jen tak tak. Přijeli jsme proto o poznání později, než jsme původně plánovali, ale naštěstí jsme se nemuseli vázat na předání klíčů od pana domácího, protože ty jsme měly připravené ve schránce u dveří.

Když jsme přijeli, tak jsme se rychle rozkoukali v ubytování, které se nám opět líbilo. I tady nás přivítal nadstandardně veliký apartmán se suprovým obývákem, takže jsme se hned pustili do vybalování a zabydlování a i když se mi do toho úplně nechtělo a proložili jsme to večeří, tak jsme byli kolem půl desáté zabydlení a mohli jsme si odpočinout.

Celý článek o našem pobytu v Salzkammergutu je rozdělen do několika dní následovně:

• 1. den – Procházka podél Fuschlsee
• 2. den – Výstup na vrchol Katrin
• 3. den – Panoramatická cesta kolem Wolfgangsee
• 4. den – Výjezd zubačkou na Schafberg
• 5. den – Údolí vodních mlýnů v Ebenau
• 6. den – Výstup na Schober
• 7. den – Jezero Traunsee

1. den – Procházka podél Fuschlsee

V neděli jsme nevymýšleli nic náročného. Byla neděle, počasí ještě takové “střídavě oblačno” a nechtělo se nám ani nic pořádně vymýšlet. Takže jsme se operativně domluvili na tom, že popojedeme k Fuschlsee, které máme opravdu kousek (je to odsud z ubytování nejbližší jezero), tam necháme auto a zkusíme jezero obejít.

Zaparkovali jsme na placeném parkovišti a po chvilce rozhodování jsme vzali Barunku do kočárku a Kačku na odrážedlo, a to i přesto, že cesta byla v mapách značená dost čerchovaně, takže jsem si nebyla jistá její průjezdností. Ale vyrazili jsme. Zpočátku se jelo pěkně, ale po pár stech metrech jsme narazili na první problém, a to byly soukromé pozemky, které zabíraly prostor přímo u jezera a musely se obcházet směrem více do kopce. Nepříjemný byl hlavně první úsek kolem zámku Fuschl, kde bylo dost kořenů a schodů. Ve dvou jsme to zvládli, protože jsme kočár přenesli, ale kdybych tam byla sama, tak fakt nevím.

Naštěstí takové obcházení soukromých pozemků nebylo časté a úsek kolem zámku byl nejhorší, ty ostatní byly v pohodě, jen se muselo nastoupat zbytečně do kopce. Takže z procházky “podél vody” je občas trošku vysokohorská turistika. Povrch to byl většinou šotolina nebo kamenitá cesta, ale s kočárkem se dala projet dobře. Kačka ji na odrážedle zvládala taky.

Často jsme se zastavovali, abychom si zašli na pláž, kde si holky házely kamínky a klacky do vody. To je kratochvíle, která Kačenku ani po dvou letech neomrzela a Barunka ji samozřejmě praktikuje také. Ale nám to nijak nevadilo, nespěchali jsme. Část cesty Barunka prospala a tak jsme se asi po dvou a půl hodinách přiblížili druhému konci jezera. Konkrétně jsme zakempili v obci Brunn, kde jsme skočili do první restaurace, která byla po ruce (možná že byla i jediná 🙂 ), protože už jsme měli hlad a hlavně Kačenka byla hladová a tím pádem i dost mrzutá.

S příchodem malinové šťávy a jídla na stůl se nálada v týmu dost zlepšila. 🙂 Všichni jsme se najedli řekla bych do spokojenosti a holky si pak po jídle šly hrát na hřiště, kde byl vlastně jen kolotoč, ale jim to na tu dobu, co jsme tam strávily, stačilo. A bylo to prima, já jsem byla ráda, že mají nějaké vyžití, než Péťa zaplatil.

U jídla jsme zvažovali, jestli zkusit jezero celé obejít (bylo by to lehce přes 11 km) nebo se vrátit zpátky stejnou cestou (to vycházelo na 10 km). Ale báli jsme se průchodnosti cesty na druhé straně jezera. Co bychom pak dělali, když bychom zjistili, že nějaký úsek s kočárem nepřekonáme. A taky jsme se báli, abychom zbytečně nemokli. A tak rodinná rada rozhodla vrátit se zpátky stejnou cestou.

Kousek od restaurace jsme se zastavili podívat se na ohradu s ovečkami a slepicemi a pak už jsme pokračovali po stejné cestě s občasnými zastávkami na plážích. Nebylo tedy zrovna teplo na nějaké koupání. Stihnul nás cestou i déšť, ale naštěstí to byl jen malý mrak, takže jsme se rozhodli ho přečkat pod stromy, kde jsme čekali asi deset minut nebo čtvrt hodiny. Na kočár jsme nasadili pláštěnku, na batoh také, Kačka dostala softshellku, já jsem si vzala větrovku a Péťa nic a čekali jsme, až ustane nejhorší déšť.

Pak jsme zase vyrazili a musím říct, že byla dobrá volba počkat pod stromem, protože bychom byli zbytečně mokří, jak bylo vidět na některých kolemjdoucích. Cesta nám docela ubíhala a i když toho Kačka měla už dost, zvládli jsme to v pohodě a v půl šesté jsme byli zpátky u auta. Tam jsme si dali slíbenou odměnu v podobě lentilek a pak jsme holky ještě zavezli na dětské hřiště ve Faistenau. Den předem jsme si toho hřiště s Péťou všimli, když jsme jeli autem kolem a holkám jsme ho slíbili, protože během dneška neměli moc vyžití na hřišti.

A tak jsme před šestou zaparkovali u dětského hřiště a vypustili dravou zvěř, ať se jde vyřádit. Hřiště tu mají moc pěkné, spousta prolejzaček, houpaček a dalších, za plotem telata, takže bylo pořád co dělat a na co se dívat. Byli jsme tam hodinku a holky by se zabavily určitě ještě další hodinku nebo dvě, kdyby nebylo tak pozdě a nezačalo nám opět pršet na hlavu. Ale myslím, že jsme tu nebyli naposledy.

2. den – Výstup na vrchol Katrin

Původně jsme si mysleli, že půjdeme na pohodovou procházku podél jezera Wolfgangsee, ale pak jsme to operativně přehodnotili a rozhodli se vyrazit na vrchol Katrin, který se tyčí nad městečkem Bad Ischl. Z fotek jsem zjistila, že tam jezdí taková pěkná stará a romantická kabinková lanovka, která nás upřímně dost zaujala. Navíc vrchol s názvem Katrin? Bylo celkem jasné, že tam se musíme podívat.

V mapě jsem změřila, že z vrcholu dolů je to jen pět kilometrů, a tak jsme si řekli, že to sejdeme pěšky a pojedeme lanovkou tentokrát jen nahoru. Upřímně jsem si moc nepřekontrolovala výškové metry, protože kdybych věděla, že to bude asi 1100 výškových metrů dolů, možná bych si to ještě rozmyslela. Nicméně jsme v Bad Ischlu zaparkovali, koupili si jednosměrné jízdenky nahoru a po chvíli jízdy lanovkou už jsme vystupovali v její horní stanici.

Lanovka nejede úplně na vrchol, končí v sedle nějakých 200 výškových metrů pod vrcholem. Na samotném vrcholu je umístěn kovový kříž a cesta k němu podle rakouských ukazatelů trvá 40 minut. Takže jsme namastili svaly, naladili tým na dobrou náladu a vyrazili jsme nahoru. Cesta byla moc pěkná, šlo se po kamenech a schodech, Kačenku to bavilo, protože to nebyla cesta nudná, a tak jsme stoupali docela svižně. Nakonec jsme ten čas 40 minut i s Kačenkou podešli o pět až deset minut.

U kříže jsme si udělali fotky a bylo tu docela narváno. Přecijen je to snadno dostupný vrchol s pěkným výhledem do údolí Wolfgangsee. Kousek bokem od kříže je ještě dřevěná vyhlídková plošina. Kačka na ni nechtěla jít, tak jsem na ni vyrazila já sama se spící Barunkou na zádech a Péťa s Kačenkou šli stejnou zpáteční cestou k rozcestí, kde jsme se měli sejít. Moje cesta tam totiž vedla taky. Od dřevěné vyhlídkové plošiny měli napsáno, že to je cesta jen pro “advanced hikers”, ale to jsem se musela smát, protože na ní nebylo nic náročného. Jen bych tam asi nechodila v žabkách. 🙂

Sešli jsme se u rozcestníku a asi 10 minut od nás byl vzdálený ještě vrchol Elferkogel, který má výšku 1601 m. n. m. Péťovi se moc líbilo, že to je výška skoro jako Sněžka. Což je vtipné, protože tady mezi těmi horskými velikány je taková hora jen jako nevýznamný brdek. Protože jsme měli dost času a nikam jsme nespěchali, tak jsme si na Elferkogel vyběhli. Byla to jen malá zacházka a bylo to tam moc prima. Tyčí se tam také kovový kříž a bylo tam dost volno, tak jsme si tam udělali malý piknik.

Z Elferkogelu už nás čekalo jen klesání dolů. Nejprve jsme sklesali k horní stanici lanovky, kde jsme se ještě vyfotili u dřevěného srdíčka a pak už nás čekalo dlouhé, úmorné a táhlé klesání po sjezdovce dolů. S holkama nám to šlo dost pomalu. Já jsem se hlavně bála, aby to Kačence moc neklouzalo, protože pak by nechtěla vůbec jít a taky jsem si musela dávat dost pozor, aby to neuklouzlo mně, protože jsem měla na zádech v nosítku Barunku. Klesali jsme hodně prudce a tím, že to byla cestička po sjezdovce, nebyla to pevná cesta, po které by se šlo dobře malé dětské nožce.

Takže to bylo celkem těžké, ale Kačka se s tím prala dobře. Po pauzičce a asi třetině cesty od horní stanice lanovky jsme ze sjezdovky na chvilku uhnuli a šli cestou, která by měla být kratší. V mapách jsme ji viděli jako neznačenou, ale ve skutečnosti tady na místě značená byla a byla pěkně prošlapaná. Šlo se po ní o něco líp, byl to pěkný traverz svahem, chvilku lesem, chvilku po kamenech, chvilku po sjezdovce, ale šlo se tam opravdu hezky. Navíc to byla cesta na pohled opravdu malebná.

Tak malebná, že Kačka tu potřebovala nutně dělat bobek. 🙂 Ne, to je vtip, prostě se jí chtělo na záchod. To se nám na túrách stává docela často a je to až úsměvné. Alespoň že to bylo v místech, kde nikdo nešel a nekoukal na nás každý z kabinkové lanovky, která jela kousek opodál.

I přes malebnost cesty jsme ale klesali zoufale pomalu. Asi očekávaně, ale prostě pomalu. V jednom bodě, kdy už jsme se dostali níž, jsme se rozhodli opustit sjezdovku a jít po lesní široké šotolinové cestě, která sice byla delší, ale šlo se nám po ní výrazně lépe a rychleji. Tím jsme si dost zrychlili sestup a Péťa na ten úsek vzal Kačenku na záda, abychom šli rychleji. Po kilometru ji zase dal na zem, byla trošku odpočatá, vzali jsme ji oba za ruce a zabavili ji občasným skákáním přes kameny.

Asi půl kilometru před cílem jsme šli ještě kolem malé zříceniny hradu. Já jsem se tam ani nechtěla jít podívat, Kačenka už vůbec ne, tak si tam Péťa vyběhnul sám. Mezitím jsem vyložila Baru z nosítka, která ho už měla za ten den plné zuby, aby si protáhla kosti. Tak jsme se tam chvilku protahovali a povalovali, až se vrátil Péťa zpátky a pak už jsme to doklepali až k autu. To už jsem nesla Barunku na ruce, znovu ji uvázat do nosítka, to už bych jí neudělala.

Nechci říct, že to bylo nekonečný, ale trvalo nám to. Zase musím říct, že ta cesta byla fakt pěkná, terénem a malebnou přírodou, že se minimálně nám dvěma fakt líbila. Takže jsme nelitovali toho, že jsme se rozhodli sestup absolvovat, i když bych ho dalším lidem s malými dětmi nedoporučila. Chce to určitě pevné nervy, spoustu empatie a fyzických sil.

3. den – Panoramatická cesta kolem Wolfgangsee

V úterý jsme realizovali procházku kolem Wolfgangsee, kterou jsme původně mysleli, že uděláme v pondělí. Po výstupu předchozí den jsme si dali dopoledne docela langsam a nikam jsme nespěchali. Z ubytování jsme vyráželi i na naše poměry dost pozdě a autem jsme dojeli na parkoviště u veřejného koupaliště mezi Gschwendtem a Stroblem. Trochu nás tu zklamalo, že za každou hodinu zde chtějí 1,2 Eur, ale už se nám nechtělo přeparkovávat, tak jsme se vydali na cestu po cyklostezce směrem do Stroblu.

Z cyklostezky jsme brzy uhnuli na pěší cestu, které jsme se pořád drželi. Bylo fajn, že jsme nemuseli hlídat děti, aby je někdo nepřejel. Cesta je tu pěkná, vede kolem rašeliniště a celou dobu máte výhledy na Wolfgangsee s krásnou modrou vodou. Opravdu nám to netrvalo dlouho a byli jsme na prvním dětském hřišti ve Stroblu, kde jsme samozřejmě zakempili. 🙂

Parkoviště před hřištěm bylo neplacené a skoro celé volné. Takže Péťa prohlásil, že dojde pro auto a mezitím, co si holky budou hrát, přeparkuje. Ty dva kilometry zdolal opravdu rychle a byl zpátky dřív, než jsem vůbec očekávala, takže jsem nechala holky si na hřišti vesele hrát a ani jsem nepřebalila Barunku. No prostě rychlovka.

Po Peťovo návratu jsme pomalu holky přemluvili, že půjdeme dál a přesunuli jsme se nejprve do centra Stroblu k přístavišti, až jsme došli na začátek Panoramaweg, která vede kolem kopce Bürgl a vede přímo podél jezera. Tam, kde by nešlo jít po pláži a je tam skála, tak tam je ze dřeva vystavěný chodníček nad vodou. Vznikla tím moc pěkná cesta, která je zábavná pro děti a také velice fotogenická. Právě proto jsme na ni šli a byl to cíl naší procházky.

Chvilku předtím než jsme tam došli, to vypadalo, že si Barunka dá odpoledního šlofíka, což by byla fakt škoda, tak jsme ji trochu drželi vzhůru, aby neusnula a vyplatilo se. Holkám se tam fakt líbilo a Barunka to šla celý sama. Až jsem se divila, když i po skončení dřevěného chodníčku a poté, co se terén dost zhoršil a zvednul, pořád chtěla jít sama.

Ta cesta je opravdu moc pěkná, celou dobu se vám otevírají parádní výhledy na Wolfgangsee a okolní kopce, takže jsem tu nasávala tu atmosféru plnými doušky zatímco jsem po očku hlídala děti. Což je zase docela fajn, že i pro děti je ta cesta bezpečná, až na pár výjimek jsem se nebála, že tam někde Barunka zhučí. Cyklisté tam mají zakázaný vjezd a i když se najdou jednotlivci, co to nerespektují, jsou to opravdu jednotky.

Došli jsme až k jeskyni za kopcem Bürgl. I když to byla taková malá jeskyňka, holkám se tam ale líbilo, protože se tam tak akorát vešly. Od jeskyně jsme to otočili na zpáteční cestu, i když by byla varianta kopec celý obejít. Ale domluvili jsme se, že bude lepší, když půjdeme zpátky opět podél jezera, protože tam je na co koukat a při obcházení kopce by to byla asi dost nuda.

Uprostřed Panoramaweg jsme se zastavili na malé plážičce a ani jsem se nestihla rozkoukat a všichni tři si začali nějak spontánně sundavat boty. U Barunky je to třeba totální klasika, ale já jsem si myslela, že si Péťa jen vysypává z bot nějaké šutry, ale on se rovnou zul a že si jde smočit nohy. Tak jsem obstarala co do bot děti a šla jsem se zouvat taky. Udělali jsme si tam takovou pohodičku, ráchali si nohy ve vodě, někteří z nás si tam házeli kamínky (nebo spíš kusy skály, žejo) a hrabali se klacíčkama ve vodě a bylo nám dobře, nikam jsme nespěchali.

Když jsme na plážičku přišli my, tak tam nikdo nebyl. Ale bohužel se tam časem navalilo nějak moc lidí, takže jsme to zabalili, zase se obuli a frčeli na zpáteční cestu k autu. Cestou jsme se samozřejmě ještě všelijak zastavovali. Třeba podívat se na pěkná dřevěná lehátka ve tvaru leknínu nebo vylovit z jezera víčko od kapsičky, které tam Barunka zahodila. Ona má vůbec nějakou zálibu v tom zahazovat věci z nosítka a já si toho pak ani nevšimnu, jak ji mám za zády. 🙂

Ve Stroblu jsme se ještě museli zastavit na druhém dětském hřišti, které jsme slíbili. Já jsem si tedy myslela, že to bude větší a pěknější hřiště, bylo takové obyčejné, ale dětem to bohatě stačilo, aby se tam trošku proběhly. Barunka už odsud ťapala opět pěšky směrem k autu, dost toho ušla sama, než si řekla, že chce do ruky. Musím jí vyseknout poklonu, protože to vypadá, že už se fakt docela rozchází i na delších vzdálenostech. Možná je to tedy tím, že je dost v nosítku, které ji moc nebaví, protože se tam nemůže dostatečně protáhnout.

4. den – Výjezd zubačkou na Schafberg

To, že vyjedeme některý den z týdne na Schafberg zubačkou, to jsme asi věděli. Je to asi nejznámější výlet v okolí Wolfgangsee a nechtěli jsme ho vynechat ani my, a to i přes téměř astronomické ceny, které za zubačku zaplatíte. Nakonec jsme se rozhodli, že výlet spojíme s projížďkou lodí po jezeře a s ohledem na předpověď počasí jsme zvolili středu jako náš výletní den. Rezervaci na zubačku jsme dělali totiž online (je potřeba zarezervovat konkrétní čas) den předem, kdy už bylo počasí jakž takž jasné.

A tak jsme ve středu ráno sbalili děti a věci a vyrazili do městečka Sankt Gilgen na břehu Wolfgangsee. Zaparkovali jsme pod lanovkou Zwölferhorn a odtud došli do centra města k přístavišti. Byli jsme tam dle očekávání poměrně brzy, takže jsme holky nechaly blbnout na hřišti. Mezitím jsem se byla zeptat v pokladně u přístavu, jestli je potřeba nějak rezervovat určitý čas lodi, protože náš lístek na loď byl otevřený, ale potřeba to nebylo. Takže jsme se asi deset minut před plánovaným odjezdem lodi přesunuli k molu a nastoupili do lodi, která už tam stála.

Sedli jsme si dolů, protože horní paluba byla obsazená a nechali se provézt po jezeře Wolfgangsee. Cestou jsme měli dvě zastávky v přístavech a asi po půl hodině jsme byli v přístavu v Sankt Wolfgang, kde jsme potřebovali vystoupit. Holky byly celou dobu hodné, koukaly z okna nebo dělaly jiné blbosti, ale úplně v pohodě. My dva s Péťou jsme se kochali krásnými výhledy na jezero a okolní hory a užívali jsme si výlet lodí jako takový.

Když jsme vystoupili z lodi, tak jsme rychle přešli ke spodní stanici zubačky na Schafberg. Šla tam s námi samozřejmě celá fronta lidí, někteří z lodi stejně jako my. Momentálně tam staví novou halu pro zubačku, takže je tam trošku staveniště a my jsme šli až přímo ke kolejím, kde startoval vlak nahoru. Je to tam trošku provizorní, ale docela dobře organizované, takže se nám i v tom davu podařilo krásně nastoupit. Společně s námi ve vlaku jela asi miliarda Čechů. Obecně je to tu kolem Wolfgangsee hrozně u Čechů oblíbené. Na to jsme nebyli v Kitzbühelských Alpách zvyklí.

Cesta nahoru byla nakonec úplně v pohodě. Kačka se zabavila koukáním z okna na všechno možné a Barunka usnula při kojení, takže děti byly vyřešeny. 🙂 Po pětatřiceti minutách jsme byli nahoře a tam se nám otevřely kruhové výhledy, které jsou naprosto famozní. Ze Schafbergu totiž dohlédnete na všechna jezera zdejší oblasti, takže je vidět jak Wolfgangsee, tak i Mondsee, Fuschlsee nebo Attersee. A všechna tahle jezera mají tak krásnou modrou barvu, která je nezaměnitelná a hlavně nezapomenutelná.

Na samotném vrcholku Schafbergu jsou kromě dvou restaurací čtyři vyhlídkové body. Z každého uvidíte něco trochu jiného a nebudete vědět, který výhled je lepší. My jsme se tu jen kochali a kochali a já osobně jsem se nemohla vynadívat. Barunka tu chtěla pořád chodit sama, což bylo trošku o nervy, aby někam nespadla a ještě v tom množství návštěvníků, které sem zavítá (je to opravdu hodně oblíbené místo), to bylo náročnější. Takže jsme měli takovou krušnější chvilku, když se do toho ještě promítla Kačky špatná nálada, protože buď měla žízeň nebo se nechtěla fotit (těžko říct), ale nakonec jsme to překonali a všechno bylo v pohodě.

Když jsme si obešli vrcholek, tak už jsme samozřejmě měli lidí dost, nezastavovali jsme se v místní restauraci, ale sebrali jsme se a šli se projít po okolních kopcích. Společně jsme se vydali na vrcholek Spinnerin, který je jen kousek vedle a chodí tam opravdu málo lidí. V porovnání se Schafbergem tam nechodí nikdo. Není tam složitá cesta, ale rozhodně by tam nešli všichni ti důchodci, kteří zubačkou nahoru přijedou. Vede tam nejprve úzká cesta po hřebeni, kdy z jedné strany je hrozná šluchta a z druhé strany je prudký svah a na závěr se tam musí lézt po trochu uklouzaných kamenech a skále.

Pro mně to nebyl žádný složitý terén, ale o Kačenku jsem samozřejmě strach měla a musela jsem na ni často houkat, ať nechodí tolik ke kraji. Ukázala jsem jí, jak velká díra tam dolů je a pak už se celkem dobrovolně držela dál od srázu. Co ji ale bavilo byl ten závěrečný úsek lezení po skále. Říkala tomu, že je to lezecká stěna a lezla nahoru jak kamzík. 🙂 Nahoře u jeptišky jsme se vyfotili, já jsem se šla podívat ještě kousek dál, jestli tam není něco zajímavého, ale nebylo, byl tam už jen exponovaný úsek, na který bych s Barunkou v nosítku na zádech nevlezla. Tak jsme se radši vrátili zpět.

Dolu už to bylo pro Kačku horší, tak jsme ji vzali za ruku. Nejdřív Péťa, ale pak chtěla jít se mnou, takže jsem šla já s Baru v nosítku a s Kačkou za ruku a klouzali jsme po skále dolů. Lidi na nás trošku divně koukali a utrousili občas obdivný komentář (nebo si pomysleli něco o magorech), ale bylo to v pohodě. Když si vzpomenu, co všechno jsme lezli v rámci přechodů hor na těžko, tak se musím jen smát.

Měli jsme všichni hlad a chtěli jsme si najít nějaké super místo na oběd. Zároveň by bylo super, pokud bychom u toho oběda mohli koukat na zubačku. A tak jsme v jednom místě přešli koleje a usadili se kousek nad nimi. Dali jsme se do pojídání toustíků a koukali se na zubačku, která projížděla poměrně často. Většinou jely dvě zubačky za sebou a jezdily asi každých 20 minut, takže jsme jich viděli během našeho oběda hned několik. Nikam jsme totiž nespěchali, dopředu jsme si rezervovali čas odjezdu zubačkou až na pátou hodinu, ale byli jsme s naším výletem rychlí, takže nám zbývalo dost času.

Po obědě jsme se pak sebrali a vystoupali jsme zpátky k horní stanici zubačky. Úplně původně jsme samozřejmě zvažovali, jestli nesejít z kopce pěšky, ale po zkušenostech z vrcholu Katrin, kdy nám ten sestup moc nešel, jsme to zavrhli. Potřebovali jsme se navíc vázat i na loď, abychom se dostali k autu, takže to bylo lepší neriskovat. Sestupová cesta by sice měla třeba jen sedm kilometrů, ale je na ní potřeba zklesat asi 1100 výškových metrů. Raději jsme čekali na vláček.

Zrovna přišel na horu mrak a udělala se docela rychle zima. Nejdřív jsme byli venku, ale pak jsem se šli schovat dovnitř do čekárny, protože hlavně já jsem byla už zmrzlá. Na jednom z vlaků odjíždějících asi ve čtyři hodiny byla nějaká závada a trvalo asi čtvrt hodiny, než ji vyřešili, což způsobilo, že všechny následující vlaky měly asi čtvrt hodinku zpoždění, protože už nebyli schopni to zpoždění jakkoli stáhnout. Na tak prudké trati to jde těžko. Nahoru vlaky rychleji asi nepojedou a hlavně nepojedou rychleji z kopce, protože by to neubrzdily. Takže zpoždění zůstávalo.

Proto i náš vlak přijel trošku pozdějc. Málem jsme do něj ale nenastoupili, protože se nám stalo, že jsme stáli ve frontě k turniketům na vlak, která se pohybovala, lidi šli na nástupiště a pak se najednou zastavila a turnikety blokoval dav lidí. No nevěděli jsme, co se děje, jestli to tam zastavila paní, co to tam řídila nebo jestli přijede ještě jeden vláček nebo jestli tam má někdo problém. Až jsme si pak řekli, že je to nějaký divný, já se zeptala lidí, co stáli před náma a blokovali tam cestu, na kolikátou hodinu mají lístek a oni že až za dvacet minut. Wtf jako? Normálně v turniketech viseli lidi, co tam prostě viset vůbec neměli. Tak jsme tam proběhli, za námi ještě další lidi, kteří na tom byli asi jako my a nastoupili jsme a ještě jsme měli štěstí na spoustu místa ve vagonu. Ale fakt nechápu tu logiku lidí, kteří mají lístek na další vlak, ale musí se nasiflit na začátek fronty, aby jim náhodou něco neuniklo. Paní, co to tam organizovala, asi už toho měla dost a nic neorganizovala 🙂 nebo jsem ji neslyšela. Tohle bych dala i v němčině, pokud by hlásila čas odjezdu vlaku. 🙂 U těch předchozích vlaků to totiž vždycky hlásili, tak jsem čekala něco podobného.

No nic, vyrazili jsme v pohodě dolů. Barunka to opět zabalila v zubačce u kojení a po zastávce v mezistanici to zabalila k našemu překvapení i Kačka (holt jsme ji museli ráno zase budit, takže v noci spala málo), což teda bylo trochu nepříjemnější. 🙂 Ale cesta byla najednou opravdu klidná. 🙂 Měli jsme tedy to zpoždění a úplně přesně jsme si nepamatovali odjezd lodi z přístavu, tak jsme ze zubačky holky nesly v ruce. Ony se samozřejmě probudily, ale rychlejší bylo je přenést. Mysleli jsme si totiž, že na to máme jen asi šest minut, což by i tak bylo dost času na to doběhnout, ale ne s dětmi. Loď však jela až o dalších osm minut později, což bylo prima. Alespoň to vysvětlovalo, proč žádnou loď u přístavu nevidíme.

Nalodili jsme se společně s davem důchodců do lodi 🙂 a ze Sankt Wolfgangu jsme se nechali odvézt zpět do Sankt Gilgenu. Cesta probíhala opět v pohodě, holky se koukaly na vodu, pobíhaly po palubě sem tam a tak. My dva se opět kochali výhledy, je to pro nás koneckonců také zážitek projíždět se po jezeře lodí. Kdybychom neměli děti, tak celkem pochybuju, že bychom jeli lodí a už vůbec že bychom jeli zubačkou. 🙂

Z přístavu Sankt Gilgen jsme to vzali se zastávkou na dětském hřišti přímo k autu. Byl to moc pěkný den, my dva s Péťou jsme byli opravdu spokojení a já doufám, že i děti byly. I když nahoře na Schafbergu nebylo žádné dětské hřiště. Vyšlo nám všechno časově, jak jsme si plánovali, vyšlo nám počasí, zkrátka to bylo parádní. Já osobně tenhle výlet beru jako takový highlight tohoto týdne.

5. den – Údolí vodních mlýnů v Ebenau

Péťa objevil v nedalekém Ebenau údolí starých vodních mlýnů, kde kromě mlýnů a potůčku jsou i vodopády, což se nám zalíbilo, protože by bylo na co koukat a i dětem by se to líbilo. A tak jsme vyrazili do Ebenau, kde jsme zaparkovali na neplaceném parkovišti a odtud se vydali po značené stezce. Kolem mlýnů vedl pěkný okruh měřící asi 6 kilometrů, což bylo tak akorát pro naše potřeby. Vybrali jsme si, že půjdeme směrem k Pertillmühle a vyhlídku Watzmannblick.

Vede tu dobře značená turistická cesta, součástí které je i zábavná stezka pro děti. Byly tam psané pohádky, ale samozřejmě bohužel jen v německém jazyce, takže jsme je bohužel dost vynechávali. Cesta vedla nejprve mezi loukami za vesnicí a brzy jsme se dostali k mlýnu Pertillmühle. Docela mě překvapilo, že u mlýnu bylo napsáno, že lezení na zídky je na vlastní nebezpečí a nebyl tam přímo zákaz, to bych nečekala. Mlýny, které jsme ten den potkávali, mi přišly nějakým způsobem udržované. Nebyly sice v top stavu, ale určitě to nebyly rozpadající se chatrče se schnilými mlýnskými koly.

Od Pertillmühle už se cesta stočila do lesa, kde přetrvala po zbytek trasy. Nejprve jsme stoupali serpentinami poměrně rychle do kopce, až jsme došli na vyhlídku Watzmannblick. Tam toho zase tolik k vidění nebylo, navíc tam už na lavičce seděla jedna rodinka, co tam došla před námi, takže jsme se moc nezdržovali a posunuli se lesem o kousek dál. Protože jsme ale měli hlad a slíbili jsme dětem, že na vyhlídce Watzmannblick si dáme něco k jídlu, hledali jsme nějaké místo, kde si uděláme piknik. Nakonec se nám poštěstilo a narazili jsme na volnou lavičku, lehce chátrající, ale volnou, a to bylo v tu chvíli hlavní.

Když jsme doplnili energetické zásoby, pokračovali jsme lesem dál. Barunka chtěla hodně chodit a docela tu byl terén, ve kterém jsme jí to mohli umožnit. Musela se tedy naučit chodit přes kořeny, což je pro ni poněkud složitější, ale protože je šikovná, tak si brzy ozkoušela, jak na to a docela jí to šlo. Šli jsme tedy logicky trošku pomaleji, ale zato jsme šli všichni čtyři na vlastní pohon. A to bylo super. Tyhle turistické začátky mají něco do sebe.

Cesta byla ale pro děti trochu monotónní, šlo se lesem, výhledy žádné, pěšinky úzké a s kořeny. My jsme se tam ale docela zabavili, a tak jsme se konečně dostali pod vrchol Plötz, kde jsme hned zkraje došli k mlýnu ležícímu nad vysokým vodopádem. Bylo to tam trošku nebezpečné pro děti, takže malinko adrenalin, Kačce jsem ale dovolila jít se nad vodopád podívat (se mnou za ruku), i když jsme se trošku pohádaly o tom, kdo koho bude poslouchat :-). Trošku mě z té výšky vodopádu mrazilo, ale bylo to prima.

Pod vodopádem jsme viděli několik lidí, kteří se osvěžovali ve vodě. Buď si tam smáčeli nohy nebo se našli i odvážlivci, co se namočili celí. Voda totiž byla docela studená. I my jsme chtěli pod vodopád dojít, a tak jsme se vydali po značené cestičce serpentinami až dolů. Netrvalo dlouho a sklesali jsme asi všechny výškové metry, které jsme během dne nastoupali. 🙂

U vodopádu jsme se vyzuli a šli vyzkoušet teplotu vody. Podle Péti byla voda akorát, podle Kačky studená a já sama jsem si boty nejdřív nevyzouvala, protože Barunka mi spala v nosítku na zádech. Když se ale vzbudila, tak jsem vodu vyzkoušet šla a ano, byla studená, ale nebyla ledová jako třeba první den v Pillersee nebo v tom horském potůčku před ním, to mi málem upadly nohy. Tady to bylo prima osvěžení, které se hodilo, protože bylo docela horko.

Cachtali jsme se tady určitě tři čtvrtě hodiny a pak jsme holky přemluvili k odchodu. Pokračovali jsme kolem dalších mlýnů a náhonů a rybníčků a vodopádů a stavidel a nevím čeho ještě. Moc pěkná podívaná, líbilo se nám to, troufám si říct, že se to líbilo všem. Holky si to všechno užily po svém, házely si kamínky do každý vody, bavily je přechody po dřevěných lávkách a podobně. Mně už ty přechody po lávkách bavily tedy méně, ale přežili jsme. 🙂

Od mlýnů k autu už to nebylo daleko, cesta lesem byla příjemná a rychle ubíhala. U auta bylo dětské hřiště, kde jsme chvilku zakempili (jak jinak, že), ale pak jsme se přesunuli k soutěsce Strubklamm, kde jsme si jednak chtěli dát něco k jídlu v restauraci a jednak jsme se chtěli na soutěsku podívat. Zaparkovali jsme přímo u hráze a vydali se po turistické značce k restauraci. Bohužel jsme zjistili, že je zavřená a má otevřeno jen o víkendech.

Nezbývalo nám než se vrátit zpátky k hrázi u soutěsky, kde jsme se podívali alespoň na hráz, Péťa s Kačkou pod hráz a já s Barunkou jsme se šli projít po značené stezce nad soutěskou. Tahle soutěska není veřejnosti oficiálně zpřístupněna, alespoň ne pro masy, ale co jsme tak koukali, tak by mělo být možné dostat se po zajištěné cestě s žebříky až na dno. My jsme to s dětmi tedy rozhodně neabsolvovali, šli jsme jen kousek po značené cestě, která vede nahoře nad soutěskou v úrovni lesa.

Nepouštěli jsme se ale do delší procházky, protože už jsme měli všichni hlad a měli toho za celý den docela dost. Raději jsme se brzy vrátili k autu a přejeli do Faistenau, kde jsme si došli na večeři v restauraci, kterou Péťa během jízdy autem našel. Bylo to super, najedli jsme se, rodinná nálada se opět o dost zlepšila a na ubytování jsme to odtamtud měli už opravdu kousek.

6. den – Výstup na Schober

Strašně jsem si přála, abychom vylezli ještě na nějaký vrchol, protože času u jezer jsme strávili hodně, ale na vrcholky jsme se v Salzkammergutu moc nepodívali. Ale s malými dětmi je těžké něco tu najít a naplánovat. Buď je to moc dlouhá trasa, moc velké převýšení nebo jištěné úseky, u kterých nikdy nevíte, jak budou vypadat. Bloudili jsme prstem po mapě, až jsme nakonec vybrali kopec Schober, pod který se dá dojet hodně vysoko autem a na který vedou dvě výstupové cesty. Jedna z nich s jištěnými úseky, ale podle informací na internetu to měla být lehká cesta. Tak jsme do toho šli.

Ráno jsme se sebrali z baráku (no spíš dopoledne) a vyrazili k Fuschl am See, nad kterým se hora tyčí. Autem jsme dojeli až na parkoviště pod horou samotnou, čímž jsme si dost významně ušetřili výškové metry. Parkoviště už bylo prakticky plné, než jsme se tam dohrabali, ale místo na zaparkování jsme ještě našli. Od parkoviště bylo krásně vidět, na jaký kopec se chystáme a tyčil se tedy nad námi poněkud úctyhodně.

Rozhodli jsme se operativně vydat výstupovou cestou přes zříceninu hradu Wartenfels, která je kratší (má jen něco kolem kilometru a půl), ale jsou na ní jištěné úseky. I přesto jsme se rozhodli to risknout. Nejdříve jsme se zastavili na hradní zřícenině, kde se chtěla procházet i Barunka, takže jsme ji vysadili a nechali ji chodit po schodech, kterých zde bylo požehnaně. Když jsme se dostatečně pokochali, tak jsme se vydali na cestu na vrchol. Hned zpočátku stoupala dost prudce, ale pěknou traverzovou cestou v lese a stoupání bylo taková v podstatě pohodička. Co pár kroků, to pár výškových metrů.

Po nějaké chvíli jsme se dostali nad úroveň lesa a už jsme viděli skály. Kolem prvních skal vedla cestička pěkná, vedla po kamenech a Kačka po ní skákala jako kamzík. A tak jsme pořád pokračovali a cesta nám nečinila žádný větší problém. Tady už jsme potkávali pár rodin a jedinců, kteří se nás ptali, jestli opravdu jdeme s tak malými dětmi na vrchol, že jsou tam nebezpečné jištěné úseky. Takže první varování přišla, ale my jsme si pořád říkali, že tomu necháme volný průběh a uvidíme, jak to bude vypadat. Kdyby došlo na nejhorší, tak bych si vzala na střídačku obě děti do nosítka a vynesla je nahoru.

U druhého a už závěrečného skalního útvaru začaly jištěné úseky. Všude, kde by to mohlo být nebezpečné, bylo natažené ocelové lano, což bylo prima. Ještě lepší bylo, že na to lano dosáhla Kačenka v pohodě. Některé úseky byly opravdu trošku nebezpečné, určitě bych je nedoporučila s čistým svědomím rodinám s malými dětmi, ale my jsme to s Barunkou v nosítku a s Kačenkou, kterou jsme drželi celou dobu za jednu ruku (a druhou rukou se držela lana), zvládli v pohodě až na samotný vrchol.

Na vrcholu je vztyčený pěkný kříž a kousek pod vrcholem je v zákrytu bivakovací chatka, taková útulna. Nahoře od kříže se nám naskytly krásné výhledy na Mondsee a na druhou stranu na Fuschlsee, ale na to jsme koukali celou dobu, co jsme stoupali nahoru. Já jsem se primárně těšila na Mondsee, ale obě jezera mají krásnou tyrkysovou barvu, ostatně jako všechna jezera v Salzkammergutu. Pokochali jsme se výhledy a zariskovali jsme, že jsme na tomto exponovaném vrcholku dali slibovanou odměnu holkám, a to lentilky. Přežili jsme to všichni ve zdraví, nikdo nespadl dolů, ale úplně dlouho jsme se nezdržovali a dali se raději na sestupovou cestu.

V mapách sice nebyla značená jako s jištěnými úseky, poněkud exponovaná ale byla také. Pro dospěláky to byla cesta příjemná, horší to bylo s Kačenkou, kterou jsme měli pořád pod dozorem, jinak by to nešlo. Sestoupat z hory dolů je vždycky těžší než vylézt na ni nahoru a nebylo tomu jinak ani tentokrát. Sestupová cesta nám trvala proto docela dlouho a navíc jsme se s Péťou shodli na tom, že spodní část cesty v lese byla při sestupu náročnější. Šli jsme totiž okruh, z vrcholu Schober jsme šli kolem vrcholu Frauenkopf (tam jsme ale nelezli, protože jsme se nechtěli více zdržovat) a pod tímto vrcholem bylo pod skalou suťové pole, přes které bylo potřeba přejít. Takže pěkná cestička v lese, která by to mohla být, se úplně nekonala a pěkně nám to klouzalo.

Ani sestupová cesta ale nebyla dlouhá, měřila asi dva kilometry, takže jsme se relativně rychle dostali až k rozcestníku, kde jsme se mohli rozhodnout, zda budeme pokračovat dále po kamenité pěšince nebo půjdeme raději po široké kamenité cestě. Tam jsme si přečetli, že i tato výstupová cesta na Schober byla určená pouze pro zkušené horaly, dopoledne jsme si stejnou cedulku přečetli i na té první cestě. A tak jsme se poplácali po zádech, jak jsme dobří, že jsme to zvládli, jak máme hustou dcerku a vydali jsme se na posledního půl kilometru k autu.

A bylo to tak akorát. Cestou k autu nás ještě stihnul déšť. Chvilku jsme se schovávali pod stromy, ale nakonec jsme se rozhodli, že bude lepší dojít k autu, tak jsme k němu došli, nebo spíš doběhli, holky rychle naházeli do auta a vydali se na cestu na ubytování. A dobře jsme udělali, protože déšť by nejspíš jen tak nepřestal a možná že bychom tam čekali ještě teď. 🙂

7. den – Jezero Traunsee

V sobotu, tedy v náš úplně poslední den dovolené, jsme se cestou domů zastavili u Traunsee. Ráno jsme pobalili všechno z ubytování, trošku jsme po sobě uklidili, Péťa si zahrál tetris při dávání věcí do auta a já řeckořímský zápas během vypravování dětí ven, ale i tentokrát jsme to záhadně stihli a v deset hodin jsme byli vypravení u auta. Rozloučilli jsme se s panem domácím, kterého jsme za celý týden potkali dvakrát a pomalu odjížděli. Předpověď počasí byla všelijaká, slibovali déšť, ale dětem jsem i tak dala tří čtvrťáky a doufala, že nebudou moc mrznout. Přecijen jsme měli v plánu jet do údolí k jezeru.

Traunsee jako cíl zastávky jsme zvolili pro to, že je to po cestě do Prahy. Určitě jsme si nechtěli dělat výlet někde dál, aby nám to neprodloužilo cestu domů. Ono s malými dětmi si takovéhle věci dobře rozmyslíte. A tak jsme projeli kolem Fuschlsee a Wolfgangsee, se kterými jsme se pomyslně rozloučili a netrvalo dlouho a byli jsme u Traunsee. Péťa cestou v mapách identifikoval, že v Traunkirchenu je maják, takže bychom se na něj mohli podívat.

Dobrá, nebyl problém, v Traunkirchenu jsme našli pěkné parkoviště, kde jsme mohli nechat auto a šli se projít podél vody. Cesta podél jezera byla pěkná, děti samozřejmě opět házely do vody kamínky a lezly na všechna zábradlí, která u vody byla, ale na to jsem si už zvykla. 🙂 Byly alespoň zabavené. A tak jsme postupně docházeli až k místu, kde měl být maják. No, jenže on to nebyl maják jako typický maják. Byl to jen sloup se světlem umístěným na vrcholu. Takže sice to jako maják sloužilo, ale nebylo to na pohled nic vzhledného. No nic, alespoň že tu byla labuť a lavičky, na kterých jsme si na chvilku odpočinuli.

Už jsem se chtěla vracet k autu stejnou cestou, ale Péťa mě upozornil, že za rohem je dětské hřiště, takže to bylo jasné, šli jsme na hřiště. Občas na nás padla nějaká kapka a bylo zataženo, ale žádný déšť se naštěstí zatím nekonal. Když jsme se po nějaké době vraceli k autu, bylo pořád příjemně.

Z Traunkirchenu jsme to vyhodnotili, že se zastavíme v Gmundenu a podíváme se na zámek Ort, který je proslulý tím, že stojí na ostrůvku uvnitř jezera a vede k němu dřevěný mostek / chodníček. Ne že by nás tyhlety památky a návštěvy měst uchvacovaly, ale je to taková ikona Traunsee, že jsem to chtěla vidět na vlastní oči. A procházka po zámeckém parku se mi zdála jako dobrá aktivita na sobotu po cestě domů. Největší oříšek byl ovšem zaparkovat u zámku. Je tu ohromné parkoviště, ale také totálně plné. Tak jsme to tam chvilku projížděli a pak jsme našli krásné místo, které se muselo uvolnit jen chvilku před námi, což bylo super, měli jsme štěstí.

Když jsme tedy úspěšně zaparkovali, vydali jsme se do zámeckého parku a směrem k zámku. Je to tam hezké, ne že ne. Navíc k mému překvapení k zámku nešly žádné davy. Toho jsem se totiž obávala, když jsem viděla to plné parkoviště. Ale zřejmě tam parkují i všichni ti, kteří se jdou projít do centra Gmundenu a na zámku jako takovém žádný velký nával nebyl, ufff. Měli jsme díky tomu dost volnost projít si mostek svým (dětským) tempem, hodně se kochat a koukat do vody a tak.

Zámek není vůbec veliký, dá se určitě jít i dovnitř na prohlídku, ale co je zajímavější a lepší, dá se celý obejít po břehu ostrůvku. To jsme samozřejmě učinili. Cestou jsme viděli jedno molo, kde by měly jezdit výletní lodě, ale podle jízdního řádu u mola to vypadalo, že od zimy už tu nic nejezdí, což mi přijde sice divné a smutné, leč zřejmě pravdivé. Nám to nevadilo, neměli jsme to v plánu. My jsme si to jen chtěli projít, prošli jsme okolo dvou kovových srdcí se zámečky a vraceli jsme se zpátky kolem kavárny na most.

Tou dobou se začalo rozjasňovat a začalo dost značně svítit sluníčko. A nám všem bylo horko. Oblíkla jsem nás zkrátka do trošku větší zimy. Ale než se převlékat, spíš jsme zamířili k autu, neměli jsme už nic dalšího v Gmundenu v plánu. Mohli jsme se sice více procházet po parku, do města bychom dobrovolně nezamířili, ale už jsme měli všichni hlad a v plánu bylo rozhodně někde se najíst, než pojedeme domů.

Péťa nechtěl zastavovat nikde v Gmundenu s tím, že v centru to bude drahé a s parkováním to bylo všude dost složité. A tak jsme vyjeli za Gmunden do obce Baumgarten, která byla po cestě. Sedli jsme si do zajímavé restaurace v místním zámečku a už jsme se těšili na jídlo, ale bohužel na náš dotaz, zda lze platit kartou, odpověděli negativně, a tak jsme museli restauraci opustit. Už jsme totiž utratili všechna eura a nechtělo se nám vybírat si jen na jídlo v restauraci. My jsme si vůbec ani žádná eura nesměňovali, ani jsme nevybírali. Prostě jsme v Praze vzali všechna éčka, co jsme měli doma a ono nám to kupodivu vydrželo na celou dovolenou. Když to šlo, tak jsme platili kartou, ale bohužel v pohostinství jsme dost často narazili na to, že musíme platit cash.

Takže jsme opět absolvovali cirkus kolem nasedání do auta a děti přesvědčili, že ještě chvilku musej na jídlo vydržet. Po chvilce zvažování jsme se rozhodli přejet do většího města Laakirchenu. Ten jsme měli také při cestě a na jednom místě tam byly značené asi tři restaurace, tak jsme doufali, že tam to klapne. Zaparkovali jsme v Laakirchenu na prakticky prázdném parkovišti a zamířili do jedné z restaurací. Vypadala moc pěkně. Přišli jsme tam a tam cedule, že dneska mají uzavřenou společnost. Jen jsem v němčině nevěděla, jestli ji mají “od” čtyř nebo “do” čtyř. Naštěstí to bylo “od” čtyř, což bylo skvělé, protože bylo půl třetí, tak jsme lehce zajásali a šli dovnitř na zahrádku. Když nám servírka odpověděla plynulou angličtinou (což se tak často nevidělo), že jasně, že kartou platit můžeme, jásali jsme už tuplovaně a s úlevou jsme si sedli na židle.

Tahle restaurace byla vůbec skvělá. Slečna servírka nám přinesla sama od sebe jídelní židličku pro Barunku a ačkoli jsme neobjednávali dětská jídla a objednali jsme jen dvě dospělácká (děláme to tak vždycky, protože naše holky skoro nic nesní, takže objednáváme jídla tak, aby to mohly jíst holky a dáváme jim najíst se od nás), tak nám přinesla pro holky dětské příbory a ubrousky s obrázkama, což mělo fakt úspěch. A jídlo bylo parádní, obrovské porce, no byli jsme zkrátka spokojení a byla to příjemná tečka za celou naší dovolenou.

Závěrem

A tak nám to skončilo. Pak už nás čekala jen několikahodinová cesta domů, ale protože jsme na závěrečnou etapu startovali z Laakirchenu, do Prahy už to bylo jen pár hodin (asi tři a půl dle Googlu). Což bylo docela prima, Kačenka prospala asi hodinku jízdy a Barunka tak hodinku a půl (u ní nevím přesně). Z tohoto pohledu byla cesta domů lepší, protože děti sice spaly podobnou dobu jako při cestě do Rakouska, ale procentuelně prospaly delší část jízdy. 🙂

Kačka nám ještě připravila adrenalinový zážitek se zastavením na dálnici na nouzovém stanovišti, protože oznámila, že chce čůrat a nejbližší raststation nebo benzínka byla 17 km daleko. Ale všechno jsme zvládli v poklidu, protože Rakušané jsou na taková zastavování asi zvyklí a absolutně je nepřekvapilo, že se tam hodlám rozjíždět z nuly na dálnici. Navíc mají tak široký odstavný pruh, že to bylo všechno na pohodu. Na čůrání jsme pak stavěli ještě jednou v Českých Budějovicích a zbytek cesty už jsme jeli na jeden zátah až do Prahy. Před barák jsme dojeli v půl osmé večer.

Bylo to super, bylo to skvělé, máme zážitků nepočítaně a jsem hrozně ráda, že jsme jeli na dva týdny a ne jen na jeden, protože po čtrnácti dnech jsem se domů docela i těšila a nemusela jsem jen zamačkávat slzu, že nám to končí. Vlastně jsem za svůj život zažila čtrnáctidenní dovolenou asi teprve podruhé a vůbec to nebylo špatné. Sice jsem se trochu bála, že druhé ubytování nás zklame, protože první ubytování nasadilo laťku hodně vysoko, ale vůbec tomu tak nebylo, i druhé ubytování bylo famózní a bylo zase skvělé jiným způsobem.

Těšíme se zase příští rok na nějakou pěknou dovolenou a myslím, že ji budeme muset koncipovat podobně, alespoň co do časových možností. 🙂