Přechod Orlických hor

Plánování

Když jsme se vrátili v červnu s holkama z Krkonoš, kde jsem s nimi přes týden absolvovala přechod východní části, byla jsem z přechodu tak nadšená, že jsem se rozhodla uskutečnit letos ještě něco podobného. A protože Orlické hory jsou naše taková skoro druhá domovina (máme tu dědečka, ke kterému se snažíme často jezdit, aby tu nebyl po smrti babičky tolik sám), volba padla právě na Orlické hory. Jenže jak jsem zapátrala ve vodách internetu, přejít Orlické hory s dětmi není jen tak. Chybí tady vybavenost v podobě horských chat. Ty tu v podstatě nejsou.

Jasně, když jste bezdětní, sbalíte si fidlátka a přejdete za den polovinu hřebene, protože Orlické hory nejsou žádné Alpy a vesměs jsou to pěkné travnaté kopečky, na jejichž vrchol se dá snadno vystoupat, ani se u toho příliš nezapotíte. Nojo, jenže co s dětmi? To už taková sranda není dostat se 30 kilometrů daleko. I 20 kilometrů je moc.

Dalším problémem je dopravní dostupnost. Úplně původně jsem zvažovala přejít hřeben celý, ale dostat se z Klášterce autobusem třeba do Olešnice v Orlických horách byla akce na celý den a přesun čtyřmi autobusy. Opět, další věc, kterou nechcete s dětmi absolvovat. V létě tu ale naštěstí jezdí několik linek cyklobusů. Jezdí většinou jen o víkendech, ale najdou se takové linky, které fungují i ve všední dny.

Horské chaty na hlavním hřebeni jsou asi dvě. Jedna je Masarykova chata na Šerlichu a druhá o 30 kilometrů dál Orlická chata u Rampušáka, která je kousek nad Zemskou branou. To je prostě daleko. Většina lidí, co jde přechod Orlických hor, tak přespává venku v přístřešcích, bivakuje. Stanování je v horách samozřejmě zakázáno. No to mně s našimi malými dětmi přišlo jako že to nechci absolvovat. Nejen kvůli nám, ale také v respektu vůči ostatním. Dokážete si představit, jak nadšení by asi byli naši spoluležníci, když by jim tam v deset večer vřískaly dvě děti a v noci se jedno pořád budilo?

Takže moje volba připadla na Masarykovu chatu na Šerlichu. Rozhodla jsem se jí kontaktovat, jestli mají ještě na léto volné kapacity. Jenže opět problém – v hlavní sezóně mi nebyli ochotní rezervovat o víkendu pouze jednu noc, ale rovnou celý víkend. No, to se na přechod moc nehodí a zároveň mi to narušilo moje plány s víkendovými cyklobusy. V týdnu mi ale Masarykova chata vyšla vstříc a jednu noc mi nabídli. Oukej, opět jsem pohledala možnosti a našla autobusové linky, co jezdí i ve všední den.

Výsledná naše varianta tedy byla: první den jsme autem dojeli do sedla Šerlich, kde jsme na neplaceném parkovišti zaparkovali auto. Tady jsme nasedli do autobusové linky, která nás odvezla do Olešnice v Orlických horách (nejvíce na sever, co to šlo) a odtud jsme šli po červené hřebenovce přes vrchol Vrchmezí až zpátky na Šerlich, kde je Masarykova chata a bylo tam i naše auto. To jsme si tam nechali jak pro to, abychom se nemuseli v rámci přechodu tahat se všemi věcmi, tak pro to, že jsme v něm měli odrážedlo pro Kačku na další den a v neposlední řadě také pro to, abychom měli případnou alternativu, kdyby z jakéhokoli důvodu neklaplo ubytování v Masarykově chatě. Buď jsme mohli přespat v autě nebo se vrátit autem domů.

Druhý den ráno pak Péťa vzal auto a sjel s ním dolů do Orlického Záhoří, kde nasednul na autobus a vrátil se zpátky na Šerlich. My jsme mezitím s holkami šly na Velkou Deštnou, kde jsme se pak všichni sešli. Mohli jsme jet autobusem samozřejmě všichni, ale takhle jsme ušetřili dost času, když jsem šla s holkama napřed. Pak už jsme pokračovali společně z Velké Deštné právě do Orlického Záhoří k autu. Tím jsme přechod ukončili. Samozřejmě by byly další varianty, jak si to prodloužit o další den, ale každá by znamenala sestup z hřebene do údolí a další den opět nastoupat výškové metry, což by celkem přechod kazilo a my tu další část hřebene pak už máme prochozenou, tak nás to tolik nemrzelo. Udělali jsme přechod minimalistický, ale myslím si, že pro děti našeho věku tak akorát.

1. den – Olešnice v Orlických horách -> Šerlich

První den přechodu připadl na čtvrtek. Ráno jsme vstávali brzy, abychom se stihli v klidu pobalit. Připravili jsme toasty na cestu, zabalila jsem buchtu, co jsem pekla den předem, spoustu snacků, nějaké to oblečení na cestu, vodu do hydrovaku a vyrazili jsme. Někdy po půl desáté dopoledne jsme parkovali na Šerlichu, parkoviště ještě celkem volné, po našem příjezdu se začalo velice rychle plnit. Ale pohodička. Zjistili jsme si, kde je zastávka autobusu a ověřili, kdy to přesně pojede a když přijel náš autobus, který tu měl několik minut pauzu, tak jsme u něj zakempili a čekali.

No, tady se nám stala taková polo vtipná story. Jak si tam stojíme a čekáme, Kačka se rejpe zase něčim v zemi a najednou začne brečet. Prej si strčila do nosu kamínek a nemůže dýchat. Do odjezdu autobusu v tu dobu zbývalo tak pět minut možná, ani ne. Hele to nevymyslíš. Všechno naplánuješ, všechno jde podle plánu, všechno klape a pak si uvědomíš, že máš děti. 🙂 No nic, v batohu lékárnička, vyndala jsem pinzetu a začala drobná operace. Krev z nosu, dítě hysterickej záchvat, že tam žádnej kámen nemá, podle mě autobusák se dost bavil. No, kámen jsme nenašli, asi vypadl ještě dřív, než jsme šli operovat, krev nějak dotekla, my jsme si říkali, jestli jet na pohotovost nebo nastoupit do autobusu. Matka roku se projevila a rozhodla jsem, že jedem autobusem, že kamínek kdyžtak nějak vyhnije. 🙂 Hele vtipný prostě. Péťa na nervy a když jsme seděli v autobusu, tak mi říká, že nejbližší pohotovost je v Ústí nad Orlicí, že to ví, protože tam jako dítě několikrát byl, jednou pro to, že si střelil nějakou kuličku do nosu nebo co. No hele a po kom ty naše děti asi jsou, žejo. Já jsem se musela jenom smát. 🙂

No nic, v jedenáct hodin dopoledne nás vyhodil autobus v Olešnici na náměstí. Zrovna u ordinace dětskýho lékaře, kterej měl teda naneštěstí zavřeno, takže jsme Kaččin nos nechali nosem, pojedli jsme čokoládové sušenky hned na startu a pak jsme konečně vyrazili na přechod. Z Olešnice vedle pěkná cesta nejprve po silničce mezi baráčky, pak po louce směrem nahoru do lesů. Při stoupání po louce začalo docela hřát sluníčko a bylo pěkně. Nepostupovali jsme moc rychle a nahoře u lesa jsme si u turistického přístřešku dělali první pauzičku. Děti se těšily na buchtu, takže ta prišla hned na řadu.

Po pauzičce jsme se vydali dále, ale tempo bylo vyloženě vražedné. Barunka nechtěla být v nosítku a chodila a s Kačkou si hrály s něčím na zemi, takže jsme vlastně vůbec nešli. Když už jsme jim zábavu ukončili a naložili jsme Barunku do nosítka, ucítila jsem zápach, což znamenal, že v plence je velký špatný. Takže znova přebalovačka v mechu a na jehličí.

Pak už jsme tedy Barunku do nosítka zapli a šli nahoru. Baru se nám v poslední době tady na horách docela rozchodila, chodí dost statečně i přes kořeny a kameny, s terénem si hodně poradí. Má to ale druhou stránku věci, a to tu, že ji to pak ale v nosítku nebaví. A už vůbec ne v nosítku na zádech, kde jako není žádné prso. A dává to dost najevo. Buď řve, nebo mě štípe, kouše, tahá za vlasy, no tak nějak všechno, co si dovedete představit. Tohle je celkem blbé zjištění na začátku přechodu hor, který chcete absolvovat s nosítkem.

Šlapali jsme lesem nahoru, nejdříve po pěkné široké cestě, která se pak změnila v takovou kozí stezku lesním porostem. Na tohle pak mají holky výhodu, že jsou malé, tak se takovými uličkami snadněji protáhnou. I když je zase všechny trávy a větvičky škrábou do tváří. Barunka, když jde takovým porostem, jako že to nutně chce jít, tak pak pořád říká “auííí, auííí”, jak si klestí cestu nahoru.

Cestou jsme potkali jednu pěknou vyhlídku a odtud už byla rozhledna na Vrchmezí na dohled (tip na výlet s popisem trasy zde). Nebylo to ani daleko, ani moc vysoko, a tak jsme tam za chvíli byli i my. Jaké bylo nadšení. Na rozhledně jsme totiž měli slíbené gumové medvídky jako odměnu za výšlap. My dospělí jsme si nahoře na rozhledně užili krásné výhledy, dětičky spíš schody nahoru a dolu a dole pod rozhlednou na lavičkách jsme si udělali piknik a dali si oběd. A ty medvídky.

Od rozhledny jsme pak pokračovali dále směr Šerlich a Masarykova chata. Barunka šlapala po svých a vybrala si jinou cestu od rozhledny než Kačenka, takže jsme se s dětmi vydali každý jinou cestou. Barunka si vybrala tedy cestu rozhodně lepší, vzali jsme to přes vrcholový kámen a brzy jsme byli zpátky na červené turistické značce. Rozhledna samotná je totiž na polské straně a z červené turistické na ni vedou neznačené cestičky.

Kačenka s Péťou se vydali po neznačené cestě po hranicích s Polskem a mysleli jsme, že se sejdeme na rozcestí, kde se cesty spojují. Takže my jsme si s Baru šlapaly po pěkné cestičce, Barunka ťapala pěkně sama. A když jsme došly na zmiňované rozcestí, tak jsem zjistila, že tam žádná cesta nevede 🙂 a došlo mi, že se asi tudy Péťa s Kačkou nedostanou. Naštěstí jsem tu chytla aspoň trochu signál (tady buď signál nebyl vůbec nebo byl polský) a telefonem jsme si řekli, že oni dva se musí kousek vrátit a my dvě na ně počkáme na tom rozcestí.

Takže pohoda. Za chvíli jsme se potkali a pak už pokračovali společně. Cesta nám pěkně ubíhala. Nebylo to daleko, nebylo to ani moc do kopce, občas ťapala jen Kačenka, občas obě dvě holky, a tak jsme nakonec kolem horní stanice lyžařského areálu na polské straně došli až na Šerlich a odtud sešli k Masarykově chatě, kde jsme měli ubytování.

Ubytko nám klaplo, věděli o nás a pokoj jsme měli nachystaný. Mohli jsme si autem přejet přímo před chatu, což byl příjemný bonus. Tak jsme se ubytovali, převlékli se a protože bylo asi půl šesté, došli jsme si rovnou do restaurace na večeři. Po jídle jsme se šli ještě podívat ven, protože děti byly za celý den určitě hodně málo vyvětrané :-), a tak jsme se prošli a proběhli v okolí Masarykovy chaty. Sluníčko už začalo pomalu zapadat a my se kochali západy slunce, děti se kochaly keříky v okolí, do kterých se zájmem lezly.

Celkem jsme první den ušli: 9,7 km (524 ↑; 109 ↓). Na mapě níže je konkrétně celá trasa.

2. den – Šerlich -> Orlické Záhoří

Druhý den ráno jsme vstávali do pěkného východu slunce. Sluníčko nám svítilo oknem do pokoje, což byl takový příslib pěkného dne. Na pátek totiž byla předpověď počasí taková, že mělo přes den pršet, ale ráno to tak naštěstí nevypadalo. Došli jsme si v půl osmé na snídani, která byla výborná, sbalili jsme se a před devátou hodinou hodili věci do auta. Já jsem si vzala děti a odrážedlo, zamávali jsme Péťovi a ve třech jsme vyrazily z Masarykovy chaty přes sedlo na Velkou Deštnou (tip na výlet s popisem trasy zde).

Šlo nám to pěkně, Kačku jsem táhla do kopce na gumotahu, povrch byl asfaltový, tak nám to šlo tak nějak samo. Navíc jsme cestou potkali dvě rodinky s dětmi, kterých se Kačka chytla a jak tak děti pobíhaly a popojížděly, tak jsme najednou byli všichni na Velké Deštné, ani jsme nevěděli jak. Hlavně děti teda.

Pod Velkou Deštnou jsme se zastavili a chvilku čekali. Napsala jsem mezitím SMSku Péťovi, že na něj čekáme pod Velkou Deštnou, načež mi za chvilinku přišla zpráva, že on je taky pod rozhlednou. A fakt že jo, už docházel pod rozhlednu. Podezírám ho, že cestou ze Šerlichu běžel. 🙂 Už jsem zapomněla, jak může být člověk bez dětí na cestách rychlý.

Společně jsme pak vylezli nahoru na rozhlednu, kde jsme měli štěstí, že jsme se vyhnuli davu, který se k rozhledně dovalil chvíli po nás. Pod rozhlednou jsme si dali koláčky, které Péťa koupil v obchodě v Orlickém Záhoří a přinesl nám je. No a pak taky gumové medvídky, které se staly tak trochu synonymem tohoto přechodu.

Čas jsme měli více než dobrý, tak jsme se s chutí vydali od rozhledny po hřebenovce. Před námi bylo docela dost kilometrů, které jsme potřebovali překonat, takže jsme neztráceli čas. Příjemně nás překvapilo, že tu byl pořád asfalt. Což bylo prima, protože Kačenka na odrážedle preferuje asfalt a jakmile je to šotolina, moc na tom nechce jezdit. Takže nám to šlo pěkně, cesta vedla z kopce, po rovině i mírně do kopce, taková pohodička, romantika. Výhledy z hřebene tu tedy moc nečekejte, jdete spíš v lesích, zato jsme ale měli štěstí na tolik přírody… Rozkvetlé květinky, spousta motýlů (a taky čmeláků, což děti fakt “ocenily”) a i takový neznaboh jako já jsem z toho byla docela nadšená.

Netrvalo ani dlouho a došli jsme na rozcestí Pod Homolí, kde je u potůčku umístěn Kačenčin šenk, což je samoobslužný bar. V potoce je tam několik bas s pivem, nealkopivem nebo limonádami, ve skříňce pak sušenky. Každý návštěvník pak vhodí do kasičky požadovaný obnos za to, co si vzal. Přijde mi to jako super, v Orlických horách, kde nejsou horské chaty, se to obzvlášť hodí. Hodně se tu spoléhá na poctivost lidí, což provozovatelům asi funguje. Já jsem teda nemohla z několika výprav, převážně ženského osazenstva, které řešily, aby měly drobné a aby tam proboha nevhodily do kasičky ani o pětikorunu více. Typické čecháčkovství… Obslužte mě a já vám zaplatím na halíř přesně, i tak mi to přijde drahé a za ty služby si nezaloužíte ani korunku navíc.

Nám se ale v šenku líbilo moc, dali jsme si tu pití a svoje jídlo, protože nám to tak akorát vycházelo na dobu oběda. Děti se tu mohly pohoupat v houpačce, což hlavně Barunka miluje a dokázala by v té houpačce být ještě dneska. Od šenku jsme pak pokračovali po červené dále a tady nám začal trochu terének. Hned na startu jsme narazili na problém v podobě podmáčené cesty. Byl to tam jeden velký močál. S dětmi je tohle vždycky trochu problém, chvilku jsem zvažovala, jestli nezvolit alternativní cestu po cyklostezce, ale nakonec Péťa našel dobrou obchozí trasu a močál jsme překonali suchou nohou.

Dál už cesta pokračovala dobře. Po kamenech, po kořenech, mezi travou a větvičkami, ale na suchu. Holky chvíli šly, pak ji Péťa zkusil dát na odrážedlo a s gumotahem spolu zvládli většinu cesty. Tomu jsem ani nevěřila, že v tom Kačka bude chtít jet, ale takový terén ji nakonec bavil. A díky gumotahu jsme celou trasu po hřebeni, která měla přes čtyři kilometry, zvládli ve slušném tempu.

Nakonec jsme se dostali až ke Kunštátské kapli, což je taková utopená kaplička na hřebeni, a dali jsme si tam svačinku – koláčky. Barunka tou dobou tedy spala, což bylo prima a ne že by se to stávalo moc často, takže ta svačinku prošvihla, ale to tolik nevadilo. Po svačince jsme pokračovali na Pěticestí. Měli jsme před sebou ještě určitě šest kilometrů, což pořád není málo.

Pěticestí jsem viděla velice ráda. Skončila nám tu “kozí” stezka z hřebene a zjistili jsme, že sestupová cesta do údolí je po asfaltu, což byla zpráva více než dobrá. Ne tedy pro naše nohy, ale pro odrážedlo Kačenky určitě. Jinak na Pěticestí sice byla chata s občerstvením ale jako všude jinde v Orlických horách, ani tady ve všední den nebylo otevřeno. Tady prostě fungují stánky jenom o víkendech.

Na Pěticestí jsme se moc nezdržovali a šli jsme rovnou dolů. Cestou jsme se domluvili, že Péťa půjde po nějaké době napřed a dojde k autu rychleji a nás potom naloží do auta u hlavní silnice, kam dojdu já s holkama. Tím bychom holkám cestu zkrátili asi o 1,2 km a především bychom se vyhnuli nepříjemnému úseku po hlavní silnici Orlickým Záhořím. Tak jsme také udělali. Péťa se od nás během sestupu odpojil a já jsem šla s holkami sama. Barunka chvilku šla, ale vzhledem k tomu, že chtěla hlavně prso, jako vždycky, tak jsem ji zase nahodila do nosítka, ale na břicho a pokračovali jsme. Nakonec docela svižně, prošli jsme lesem, podél luk s kravami až k silnici.

Tady jsme zakempili a čekali na tátu, až přijede s autem. Nakonec jsme na něj čekali docela dlouho, protože Péťa to vzal nějakou zkratkou přes les, doslova, cestou ho zaskočily nějaké ohradníky s kravami, které nevyčetl z mapy, takže si trochu zašel. No ale dočkaly jsme se ho, nakonec přijel, my jsme se nalodily do auta a celý náš přechod Orliček jsme tímto ukončili.

Celkem jsme druhý den ušli: 17,5 km (261 ↑; 600 ↓). Na mapě níže je konkrétně celá trasa.

Závěrem

Přechod Orlických hor byl super a strašně se nám líbil. Orlické hory jsou vhodné pro malé dětské nožičky, protože tu nenajdete žádné velké převýšení a pokud tam převýšení je, nastoupáte ho do mírného svahu. Jsou to prostě zalesněné travnaté kopce s mírně se vlnící hřebenovkou. Většina cest je sjízdná s terénním kočárkem a pokud to není zrovna červená hřebenovka, tak zde existují alternativy v podobě sítě cyklostezek. Výjimkou je Vrchmezí, na které s kočárkem směrem od Olešnice nevyjedete.

Vřele Orlické hory pro přechod doporučuji, i když to má svá logistická úskalí a dost zásadně zde chybí zázemí horských chat. Doporučila bych si s sebou vzít vlastní vaření a pokud jste nadšenci do přespávání na divoko ve volné přírodě, budete tu jako v ráji.

A pokud tu nechcete přespávat, klidně zkuste jít hřebenovku jenom jeden den, i to se vám bude moc líbit! Navíc pokud se nebudete vázat na ubytování, můžete si dle počasí vybrat libovolný den a vyjde-li vám to na víkend, budete mít mnohem více možností, odkud se nechat převézt autobusem. Třeba přes Říčky nebo Mezivrší jezdí autobusy jen o víkendu.

Orlické hory patří mezi ne tak oblíbená pohoří, takže tu nepotkáte příliš mnoho turistů. S výjimkou Velké Deštné, tam nejspíš potkáte davy. Jinak ale budete mít cesty pro sebe, my jsme potkali za celé dva dny úplné minimum lidí, což považuji za výhodu. Díky tomu si pak ve zdejší přírodě budete občas připadat jako v divočině.