Výstup na Králický Sněžník

Na Králický Sněžník jsem se chtěla už dlouho podívat. Ale co by se nám jako bezdětným zdálo jako nápad na pohodový výlet s výstupem na pěkný vrcholek, jako rodičům dvou dětí už Kraličák nebyl tak snadno dostupný (tip na výlet s popisem trasy zde). Nejsnazší výstupová cesta má asi 8 kilometrů v jednom směru a ať už se vydáte odkudkoli, tak všude vás čeká stoupání asi 100 výškových metrů na jeden kilometr. Což docela stoupání je. Zvlášť když máte malé děti.

Nicméně i tak jsme výstup na Králický Sněžník zařadili do programu letošního léta. Původně jsem chtěla na Králický Sněžník vylézt už předchozí víkend, ale nakonec volba padla na pondělí toho týdne, kdy tu s námi v Orlických horách je i Péťa. Já tu sice s holkama trávím celé tři týdny, ale sama bych se s nimi na Králický Sněžník letos ještě nevydala.

Přípravám jsme nevěnovali žádnou velkou pozornost, asi jako vždy, ráno jsme si přivstali na sedmou hodinu, pobalili pár švestek, nasnídali se a vyrazili směr Polsko, protože my jsme chtěli vystoupat na Králický Sněžník z polské strany. Péťa tvrdil, že to bude nejsnazší cesta a že většina trasy je vhodná pro kola, takže s sebou vezmeme odrážedlo pro Kačenku.

Nerozporovala jsem to, a tak jsme lehce po desáté hodině dopoledne parkovali na parkovišti pod Jelením vrchem a Klepáčem na polské straně. Sbalili jsme se a asi v půl jedenácté jsme se vypravili na túru. Cesta vedla zpočátku mírně do kopce po celkem pěkné široké šotolinové silničce. Kačka si to vesele šlapala na odrážedle, zatímco Péťa ji pomáhal gumotahem. Cesta celkem pěkně ubíhala, asi za dva kilometry jsme stavili na pauzičce, kdy se děti celkem neplánovaně vrhly na toustíky, co jsme měli připravené na cestu k obědu.

Barunka si trochu protáhla kosti, protože cesta v nosítku je pravda docela otrava, a tak chvilku šlapala po svých. Když se sklon kopce poněkud zvýšil, vzala jsem si Barunku opět do nosítka a pokračovali jsme ve vyšším tempu dále. Povrch cesty se po chvíli dost zhoršil, takže Kačka chodila chvílemi pěšky, chvílemi jela na odrážedle, jak to terén dovolil. Po nějaké době jsme uviděli rozhlednu na Králickém Sněžníku a bylo to sice ještě docela daleko, asi takové tři kilometry, ale alespoň jsme ji měli vizuálně na dosah.

Začalo už být také poměrně horko, ale šlapali jsme zarputile dále. Cyklostezka definitivně skončila a my se napojili na cestičku vedoucí nejprve borůvčím lesem a následně po kamenech v podstatě až na vrchol. Tady už jsme byli dost exponovaní sluníčku a protože bylo mezi jednou a druhou hodinou odpoledne, bylo nám u toho docela teplo. Kačka ale statečně šlapala nahoru po kamenech, po kterých ji baví skákat, a tak jsme se posouvali pořád výš a výš a dál a dál.

Na posledních asi tak 300 metrů před vrcholem jsem Kačku vzala na záda a vynesla ji na vrchol sama. Nechtělo se mi na ni pořád čekat a už i já jsem chtěla být v tom horku spíš nahoře a mít ji na zádech mi přišlo jako ta schůdnější varianta. Kačka samozřejmě nadšená a obě holky se spokojeně nesly a měly z toho švandu. A takhle my jsme dorazili na vrchol. Matka funící jak sentinel, Kačka, která se ptala “mami proč funíš”, Barunka, která se tomu řehnila a táta, který funěl s odrážedlem v ruce svorně se mnou.

Až nahoře na Králickém Sněžníku jsme zjistili, že rozhledna je tu stále ve výstavbě a není veřejnosti přístupná. Což jsme dopředu neověřovali. Tolik asi k tomu, jak moc jsme se věnovali přípravě výletu. 🙂 Rozhledna by měla být dostavená někdy na podzim tohoto roku, tak uvidíme. Zatím jsou všude kolem rozhledny nevzhledné stavební ploty a je tam také spousta stavební techniky.

My jsme si nahoře na vrcholku udělali krátkou pauzičku s pytlíkem gumových medvídků, který jsme slibovali celou cestu nahoru. Poseděli jsme na vyhlídce na polskou stranu a děti zhltly medvídky. Pak jsme se rozhodovali, jestli jít dolu k pramenu řeky Moravy nebo nejít. Nacházel se totiž asi půl kilometru pod kopcem na českou stranu (nechtěli jsme tudy sestupovat, vracet jsme se plánovali stejnou cestou) a také se k němu musely zklesat nějaké výškové metry.

Navrhla jsem, že bych si tam skočila sama a děti nechala s Péťou nahoře, jestli je s tím takto OK. Péťovi to nevadilo, ale Kačka prohlásila, že půjde se mnou. Tak jsme v nestřeženém okamžiku, kdy Péťa vzal Barunku za ruku, zmizely nepozorovaně Barunce z očí. Ono totiž aktuálně je prakticky nepředstavitelné, že se můžu já Barunce někdy ztratit z dohledu a neořve to. Ale tentokrát to klaplo, a tak jsem já a Kačka sešly dolu k pramenu Moravy.

Cestou jsem si uvědomila, jak nebylo chytré nevzít si od Péti nějaké pití s sebou. Ale u pramene Moravy jsem byla uklidněna, protože z pramene se tu dalo krásně pít, lidé si tu plnili svoje flaštičky s vodou a my dvě s Kačkou jsme se tady taky napily. Od pramene Moravy to bylo opravdu jen kousek k sošce slůněte a i když já už jsem tam jít nechtěla a chtěla jsem se vrátit nahoru, ať Péťa s Barunkou nečekají dlouho, Kačka řekla, že ke slůněti chce, a tak jsme šly.

A nelituju toho, bylo to opravdu jen kousíček. Co Kačku zaujalo ještě víc než socha slůněte, byly základy zbořené Lichtensteinovy chaty, ve kterých se jí líbilo a probíhala si je. No a když jsem Kačce řekla, že se vracíme zpět k pramenu Moravy a že od pramene ji hodim do nosítka a vynesu nahoru, značně pookřála a k prameni jsme skoro doběhly. 🙂 Napily jsme se tu ještě jednou, nahodila jsem Káčuli do nosítka na záda a vyběhly jsme nahoru.

Jak jsem se bála, jak to Péťa s Barunkou budou zvládat, tak byli úplně v pohodě. Leželi si tam ve stínku nějaké malé borovice nebo co to bylo a odpočívali. Říkala jsem Kačce, ať mi hlásí, až uvidí tátu, protože tady nebyl signál a nevěděly jsme přesně, kde na nás budou čekat, domluvili jsme se pouze, že budou někde u cesty ve stínu. Ale Kačka nemusela nic hlásit, když nás Barunka uviděla, začala volat “máma, máma”, takže hledání bez starostí.

Přebalili jsme Baruš, z batohu vytáhli těžký kalibr sušenek a bylo asi čtvrt na čtyři, když jsme se vydali dolů na sestupovou cestu. Uff, nic moc čas, věděli jsme dobře, že to bude na dlouho a že k autu dřív než v šest hodin nedorazíme, spíš později. A tak jsme sestupovali, Kačka pěkně šlapala, Barunka už byla méně nadšená, ale zvládali jsme to. Objevovaly se ale první krizičky, které jsme řešili celkem úspěšně kusem žvance.

Nebyli bychom to my, kdybychom se nerozhodli ještě pro nějakou neuváženost. A tím bylo to, že jsme si cestu vědomě prodloužili o výstup přes Malý Sněžník. Mapy říkali, že je to jen o 700 metrů delší cesta (plus asi 100 výškových metrů, takže cajk), a tak jsme do toho šli. Nojo, jenže není 700 metrů jako 700 metrů a v horách to platí dvojnásob. Výstup na Malý Sněžník byl ještě dobrý, pak se šlo pěkně po hřebeni, sice úzkou cestičkou v borůvčí, ale pro dospělé to byl pěkně schůdný terén. Kačka to tam zkoušela docela dlouho i na odrážedle.

Ale sestupová cesta z hřebene do sedla Puchača, která měřila 1,5 kilometru, byla extrémně výživná. Cesta po kamenech, klouzala, poměrně strmě dolů. Péťa měl na zádech Kačku, já jsem si vzala Baru do nosítka na břicho a na záda jsem si hodila odrážedlo a trápili jsme se společně, než jsme do toho pitomýho sedla došli. Těch jeden a půl kilometru bylo pocitově alespoň jako tři. Několikrát jsem se dívala do mapy, jestli jsme to sedlo už náhodou nepřešli a ono se vůbec, ale vůbec nepřibližovalo!

Nicméně, do sedla Puchača jsme se samozřejmě nakonec dostali, ale shodli jsme se na tom, že nás to dost vyčerpalo a celá cesta přes Malý Sněžník vůbec nestála za to. Naštěstí ze sedla už vedla pěkná cesta, po které jezdí asi i auta, takže Kačku jsme přemluvili na odrážedlo a jela krásně dolů. I tak nám zbývalo asi 3,5 km, které jsme šli dlouho, protože Kačka střídavě chtěla a nechtěla jet na odrážedle. Já se jí nedivím, ale bylo to už dlouhé pro všechny, tak jsme se to snažili hlavně nějak přežít a dostat se k autu.

Pod příslibem čokoládové sušenky jsme asi v sedm hodin večer dosáhli auta. To bylo radosti! Myslím, že po všech frontách. Kačenka dostala svou čokoládovou sušenku za odměnu, Barunka si konečně zase protáhla kosti, Péťa se převlíkl do suchého oblečení, já jsem přebalila Baruš 🙂 a my všichni jsme se napili bublinkové limonády, co jsme měli v autě. Voda v hydrovaku nám totiž cestou došla, tak jsme dopíjeli ještě dětský čaj, ale zásoby tekutin už jsme měli lehce ztenčené.

Celkově se mi ale výstup na Králický Sněžník líbil, je to moc hezký kopec moc hezkého pohoří v moc hezké přírodě. Výstup tam není úplně zadarmo, zvlášť když se tam chystáte vylézt s malými dětmi. Bez dětí si myslím, že bych ani nemrkla a i když by to byla tak dvacetikilometrová túra, asi by mě to nezaskočilo. Ale pořád je to hora, která má 1423 metrů a výstupové cesty jsou sem poměrně dlouhé. I tak ale Králický Sněžník moc doporučuji, má to tu svoje kouzlo a budete si tu i u nás připadat jako na horách.