Šumava s přáteli

Na týden na Šumavě jsme se obzvlášť těšili. Nebo alespoň já. Jezdíme na stejnou chatu už léta s kamarády z práce, akorát nám to od doby, co máme děti, nikdy nevycházelo. Buď nám to překazila nějaká nemoc nebo vládní omezení. Takže jsem se po čtyřech letech opravdu těšila, že zase budeme na značkách a také, že se zase konečně uvidíme.

Jezdíme na chatu nedaleko Srní, takže opravdu v srdci Šumavy. Naposledy jsem zde byla ještě jako těhotná s Kačenkou, letos jsem se těšila na to, že prozkoumáme tenhle kousek Šumavy i dětskýma očima. I když některá místa byla najednou samozřejmě hodně vzdálená a nedosažitelná. 🙂

1. den – Příjezd na Šumavu

Trošku se nám to zkomplikovalo tím, že Péťa chytnul nějaký moribundus v práci, takže to s ním vypadalo dost nahnutě. Už sobotu strávil doma v posteli, zatímco já s holkama jsme odjely do Křesetic na narozeninovou oslavu. A tak jsme v neděli, kdy jsme měli původně odjíždět všichni, nechali tátu doma s tím, že až mu bude lépe, tak za námi přijede na Šumavu autobusem. Naštěstí jsme se s Péťou přes víkend jaksi moc neviděli, takže moc nehrozilo, že by nás nakazil.

Naložila jsem všechny věci i děti do auta a po poledni jsme vyrazily z Prahy směr Šumava. Máme to vždycky kus cesty, na což jsem se pravda moc netěšila. Naštěstí ale většina lidí odjela z Prahy buď v pátek nebo v sobotu, takže provoz byl minimální a cesta rychle odsýpala. Za chvíli jsme byly v Klatovech.

Tam jsem zastavila u Kauflandu a pohledem do map jsem zjistila, že je to asi poslední možnost, kde něco nakoupit, takže jsme rovnou absolvovaly asi hodinový nákup zásob jídla. Šlo nám to dobře, obě holky chtěly nutně do nákupního vozíku, takže já měla klídek na to vybírat, co koupíme.

Péťa s náma sice nejel, ale než jsem odjela, tak jsem mu dala úkol vymyslet nám nějaký malý výlet, kde bych se mohla s holkama stavit. Původně jsem totiž chtěla s holkama jet na Pancíř, ale když se nám to tak zkomplikovalo a já zůstala na děti sama, tak už to nebylo reálné. Péťa nám nakonec nejenom že vymyslel výlet, ale našel nám i restauraci, kde si můžeme dát oběd, takže jsem byla bez práce.

Na jídlo jsme se zastavili v Hrádku u Sušice v místním zámku. Na pohled docela hoch restaurace, ale venkovní posezení, kde jsme byly, bylo úplně v pohodě a navíc tam měli super dětské hřiště i pro úplně nejmenší dětičky, takže já měla opravdu klídek a nemusela jsem nikde lítat.

Po jídle jsme to měly už jen kousek do minizoo Pastvina, který se nachází kousek jižně od Sušice (tip na výlet s popisem trasy zde). Tam jsme zaparkovaly hned před vstupní branou a šly ho prozkoumat. Vstupné je zde dobrovolné a hned zkraje uvidíte stánek se zeleninou nebo drobným občerstvením. Celý park je koncipovaný jako kombinace minizoo, odpočinkových a herních prvků, což se mi moc líbilo.

My jsme se šly nejprve podívat na zvířátka, kolem slepic jsme se vydaly k prasátkům, pak nás zaujaly ovečky, lamy, oslíci a cestou jsme prozkoumaly i morčata a králíky. Dokonce jsme se zastavily i v bylinkové zahrádce, kde mne nejvíc zaujal pelyněk s vůní coca coly, ke kterému jsme si s Kačkou čuchaly. Pak jsme teda bylinkovou zahrádku vzhledem k Barunce radši opustily a přešly do herní části, kde jsme si vyzkoušely kuželky a děti se tam pak zabavily na traktůrku.

Na závěr jsem nám tam pak koupila nějakou zeleninu, což přišlo velice vhod, protože na tu jsem v Kauflandu zapomněla. V době, kdy jsme tam byly my, prodávali hlavně okurky a hrášek.

V minizoo jsme strávily asi hodinku a pak se vydaly na poslední úsek cesty od Sušice do Srní. Nebylo už to tak daleko, asi půlhodinka jízdy, ale v celkovém součtu času stráveného na cestě už toho bylo až až. Někdy po šesté hodině jsme přijížděly k chatě, hurá hurá a já byla opravdu šťastná, že už tam jsme. Že jsem tu cestu zvládla sama s dětmi a ve zdraví. A že jsme na místě s kamarády.

Ubytovali jsme se, dostali jsme večeři, pokecali jsme si, děti si pohrály venku na zahradě, všichni byli úplně spokojení a týdenní pohoda na Šumavě mohla začít.

2. den – Odpočinek v Prášilech

Na pondělí byl slibovaný déšť. Mělo pršet poměrně hodně, a tak jsme s celodenním programem vyčkávali. Což se teda ukázalo jako “problém” celého týdne, předpověď vždy slibovala velké deště a nakonec z toho byla třeba půlhodinová přeháňka. Nakonec pršelo jeden den, zbytek byl úplně v pohodě.

Nicméně v pondělí jsme to pojali hodně relaxačně, dopoledne strávili na chatě a až na oběd jsme vyrazili do Prášil, kde jsme zastavili v restauraci U Michala. U ní je super velké dětské hřiště, kde se děti zabaví. Dokonce i Barunka se tu zabavila v pohodě.

Po obědě jsme se šli projít do kousek vzdálené botanické zahrady s tím, že by tam mohla být i nějaká zvířátka. Měli tam pouze činčily v kleci, na které se děti dívaly. Kdysi tam měli být snad bizoni, ale ti už tam letos nebyli. Takže jsme botanickou zahradou prošli poměrně rychle, protože proč by měly děti bavit skalničky když ani mě nebaví, a vrátili se zpět na náměstí Prášil.

Tam jsme se zastavili ještě v místní cukrárně, kde jsem za teroristického “mami, já chci zmrzlinu, koupíš mi zmrzlinu?” koupila dětem zmrzlinu. Tu si pak vychutnaly na dětském hřišti před cukrárnou a já jsem se kochala místními malovanými domy, které se mi vždycky líbily.

Po zmrzlině jsme to už v Prášilech zabalili a vyrazili zpátky na chatu. Cestou tam i zpátky jsme měli v autě Evču, protože potřebovala svézt a my měli volné místo. Takže jsme počkali i na ni a jeli jsme.

Zbytek dne jsme už strávili v pohodě a klidu na chatě, děti řádily na zahradě nebo se šly na chvilku projít s někým podél vody a byly naprosto spokojené. Dětem takový volný program maximálně vyhovoval, já už byla o poznání nervóznější, protože tohle bych asi každý den nezvládla.

Highlightem dne bylo, že se odvážlivci šli vykoupat do místního kanálu. Děti si to samozřejmě chtěly zkusit také, takže i my s Kačkou jsme si tam šly smočit nohy. Mně teda málem upadly, ale co jsem měla dělat, žejo. 🙂 Tolik k tomu, jak moc vychází na horách předpověď počasí.

3. den – Jezerní slať a jelení výběh u Kvildy

V úterý jsem byla domluvena s Péťou, že za námi přijede autobusem. Našel si přímy spoj z Prahy, který by ho dovezl až do Srní, ale přišlo mi časově výhodnější ho vyzvednout někde po cestě, takže jsme se dopoledne s holkama sebraly a vyrazily do Sušice. Cesta tam trvá asi půlhodinku a v pohodě se mi podařilo zaparkovat na nábřeží, kam měl přijet autobus.

Autobus měl samozřejmě zpoždění, nakonec asi půlhodinku, takže i když jsme přijely pěkně na čas, měly jsme hodně volna, a tak jsme vylezly z auta a šly prozkoumat most přes řeku, kde se alespoň děti pěkně zabavily tím, že házely kamínky do vody.

Když konečně autobus dorazil, přišlo velké vítání. Děti se na tátu samozřejmě těšily, a tak byly nadšené, když přijel. Po bujarém vítání jsme se nasoukali do auta a vyrazili jsme ze Sušice směr Kvilda. Chtěli jsme se podívat na jelení výběh (tip na výlet s popisem trasy zde) a když už jsme tam byli, tak i na Jezerní slať (tip na výlet s popisem trasy zde), která je nedaleko.

Úplně se nám nepovedlo zaparkovat u jeleního vyběhu, takže jsme zaparkovali u Jezerní slati a šli se podívat nejprve na ni. Vzali jsme kočár i odrážedlo a vyrazili jsme vstříc haťovým chodníčkům. Jezerní slať je pěkná, ale názvu navzdory zde neuvidíte žádné jezírko. Doprostřed slati vede povalový chodníček, to děti dost baví a na okraji je postavena vyhlídková věž, ze které si celou slať můžete prohlédnout.

Líbilo se nám tu, dali jsme si tu svačinku a pak jsme pokračovali po cyklostezce směrem k jelenímu výběhu. Tam jsme se u auta potkali ještě se Zdendou a Míšou s rodinou, všichni ostatní už byli pryč, ale my jsme teprve mířili vstříc jelenům. V plánu jsme měli obejít celý výběh, ale nečekali jsme, že část je uzavřená a přístupná pouze s průvodcem. To jsme se dozvěděli až když jsme přišli k první vyhlídkové plošině a zjistili, že cesta končí plotem.

Na vyhlídkovou plošinu se ale dá dostat, ta za plotem není, a tak jsme se šli podívat nahoru. Nejdříve to vypadalo poněkud bledě, ale nakonec jsme i my viděli nějaké jeleny, resp. laně, jak odpočívají u krmítka. Od vyhlídkové věže jsme se pak museli kousek vrátit a pokračovat po naučné stezce směrem k druhé vyhlídkové věži. Vedla tu cesta o dost hůře sjízdná s kočárkem, za nás bylo lepší, když Barunka vystoupila.

Cestou kolem obory jsme viděli další jeleny, většina jich polehávala v trávě. Na závěr jsme vylezli i na druhou vyhlídkovou plošinu, kde jsme nakonec měli větší štěstí a viděli laň, která se šla pást kousek od plošiny. Možná v jiný čas bychom měli více štěstí nebo při absolvování trasy s průvodcem, ale s tak malými dětmi jako máme my bych do takové prohlídky nešla, obzvlášť Barunka logicky nevydrží být potichu, takže by to rušilo všechny. Ale za nás i takto to bylo prima.

Od druhé vyhlídkové plošiny jsme pak už pokračovali podle plánu směrem k Rysímu výběhu. Cesta tu byla pěkná a rychle ubíhala. Zanedlouho jsme byli až u Rysího výběhu, kde jsme teda dle očekávání neviděli nic, protože rysi jsou noční tvorové.

Když jsme byli u Rysího výběhu, tak začalo poprchávat a radar sliboval asi půlhodinové pršení. Tak jsme trochu zrychlili tempo a doběhli k návštěvnickému centru, kde jsme se schovali před deštěm pod střechou. Škoda, že tu neprodávají žádné jídlo, ale i tak jsme si tu dali svačinku z vlastních zásob, protože posezení tu mají pěkné.

Po dešti jsme se pak zabavili na chvilku na dětském hřišti, což samozřejmě děti ocenily ze všeho nejvíc a pak už jsme pokračovali zpátky k autu. Cestou na chatu jsme se stavili na pozdní oběd ve Filipově Huti, jedli jsme v restauraci s pěkným dětským koutkem, což bylo opět mimořádně oceněno a všichni jsme byli spokojení.

Když jsme se po jídle vrátili zpět na chatu, zjistili jsme, že tam nikdo není. 🙂 Respektive tam byla Janča s Madlenkou, která si dávala odpolední spánek, zatímco zbytek šel do kempu Antýgl, aby se děti trošku zabavily. Chvilku jsme to zvažovali a pak jsme se tam vydali také. Je to jen kousek a za chvíli jsme byli u řeky Vydry, kde jsme se setkali se zbytkem výpravy. Péťa se se všemi přivítal, děti házely kameny do vody a panovala všeobecná pohoda.

4. den – Knížecí Pláně

Na středu jsme měli trochu ambicioznější plán, ale ne zase tolik ambiciózní. Původně jsem myslela, že překecáme jen Zdendu s Míšou, ale nakonec se k nám přidal i Aleš s Alčou, takže jsme byli docela dobrá tlupa a všichni společně jsme vyrazili do Borové Lady, kde jsme auta nechali na centrálním parkovišti. Odtud je to něco málo přes 5 km do převážně mírného kopce až na Knížecí pláně (tip na výlet s popisem trasy zde).

Všechny větší děti jely buď na odrážedlech, koloběžkách nebo kolech, do kopce jsme jim pomáhali gumicukem, takže cesta docela dobře ubíhala. Měli jsme s sebou ještě dvě děti v kočárech, pro kočárky je tu ale parádní cesta, protože celou dobu vede po asfaltu.

Cestou jsme překonali menší krizičky, kdy některé děti nechtěly jet (Kačka šlapala krásně a statečně), a tak jsme se nakonec vyloupli až u hájenky na Knížecích Pláních. Je to tady opravdu moc pěkné, kdo to tu neznáte, určitě se doporučuji tady zastavit. My jsme sem kdysi jezdívali na kolech cestou od pramene Vltavy a má to tady prostě svoje kouzlo. Jsou to opravdu pláně, jak název napovídá a navíc hodně malebné.

U hájenky stojí dětské hřiště, v hájence samotné funguje občerstvení s dostatečnou nabídkou jídla i pití. Dokonce jsme si tu moc pochutnali na svíčkové, takže žádné rychlé občerstvení, ale i poctivá kuchyně. Co tady oproti předchozím letům přibylo, tak je ikonické instafriendly okno, u kterého se můžete vyfotit, a také větší množství cyklistů, což přisuzuju rozšíření epidemie elektrokol. Zkrátka se sem teď dostane už kdekdo.

Nicméně Knížecí Pláně jsou pořád krásné a stojí za návštěvu, my jsme byli z tohoto výletu nadšení. Zpátky do Borové Lady jsme se vraceli úplně stejnou cestou, s dětmi a kočárky bohužel nejde být moc kreativní, ale v tomto případě nám to vůbec nevadilo.

Odpoledne jsme se vrátili do Borové Lady. Aleš s Alčou a dětmi šli napřed, my se Zdendou a Míšou jsme byli trošku pomalejší, takže když jsme dorazili dolů, Aleš a Alča už byli po kávičce a zákusku a chystali se jet zpátky na chatu. My jsme se ale ještě rozhodli, že se podíváme do Sovích voliér (tip na výlet s popisem trasy zde), kde jsme ještě nikdo nebyl, a tak jsme se rozdělili a my se vydali tam.

Od centrálního parkoviště v Borové Ladě je to kousíček po povalovém chodníčku, člověk se ani nenaděje a je u sovince. Je to pár voliér, ve kterých žijí sovy jinak žijící v šumavských lesích, viděli jsme tu třeba výra nebo puštíky. V samotných voliérách je musíte trošku hledat, ale jsou tam. Mezi voliérami vede pěkný dřevěný chodníček s několika domečky po cestě, pro děti jsou už tyhle chodníčky zábava.

Venku před sovími voliérami je dětské hřiště, kde jsme se samozřejmě museli zastavit. Když si děti dohrály, vrátili jsme se zpět do Borové Lady do cukrárny, kde jsme si dali kávičky, dortíčky, zmrzlinky, no zkrátka pohoda předtím, než jsme vyrazili zpět na chatu.

5. den – Vlčí výběh u Srní

Jak všechny dny byla předpověď počasí mizerná a pak se úplně nevyplnila, tak na čtvrtek předpověď doopravdy vyšla a pršelo už od středečního večera, celou noc a většinu dne. Nijak zvlášť nám to ale nevadilo, protože zabavení na chatě bylo dostatečné. Děti si hrály celkem poklidně v dětském koutku, dopoledne nechyběla krátká procházka po okolí a den rychle ubíhal.

Oběd jsme si dali na chatě, starší děti se chvilku dívaly na pohádku v televizi a my dospěláci jsme si dali kafe a prostě jen tak zevlovali. Mladší děti si daly postupně odpolední spánek a s nimi to zabalili také někteří dospělí. Prostě pohodový odpočinkový den.

Protože Barunka spala nebývale dlouho, na odpolední výletík jsme vyrazili trošku později, ale alespoň už nepršelo. Vydali jsme se do vlčího výběhu (tip na výlet s popisem trasy zde), který nebyl daleko, asi 3 kilometry chůze. Šli jsme Klostermannovou naučnou stezkou nejprve po louce a pak lesem. Moc hezká procházka to byla, nejprve do kopce, pak už jen z kopce až k vlčímu výběhu.

Šli jsme to s nosítkem, bez kočárku, protože některé úseky bychom s kočárem neprojeli. Zvlášť takové ty úzké hodně zarostlé části, to by bylo velké trápení. Kačenka nebyla úplně v dobrém rozpoložení, takže nám cesta trvala trochu déle, ale nakonec jsme dorazili až k vlčímu výběhu.

Cestičky jsou tam krásné, zpevněné, kamínkové, hezky se v nich chodí. Samotný výběh je ale dřevěný chodníček umístěný vysoko nad terénem, a to nás bavilo. Vypustili jsme tam i Barunku z nosítka, aby mohla šlapat sama. Cestou jsou nějaké lavičky s posezením a úplně na konci je vyhlídková plošina, ze které jsme viděli nakonec i celo vlčí smečku. Barunka tam pořád křičela: “haf, haf”, protože i ona viděla vlky, akorát pro ni to byli pejsci.

Zpátky na chatu jsme se vrátili stejnou cestou. Možností by bylo vrátit se trošku jinou trasou, ale ta cesta nebyla značená v mapách, pouze nám o ní říkala Alča, že tam je, tak jsme se rozhodli neriskovat. Lepší bylo vrátit se co nejdřív zpět na chatu, aby si děti ještě užily společnosti ostatních dětí. Naše děti totiž na rozdíl od ostatních chodily spát o takové dvě hodinky později.

6. den – Poledník a Prášilské jezero

Někdy v týdnu na Šumavě jsem si hrozně přála vylézt na Poledník (tip na výlet s popisem trasy zde). Péťa se toho nápadu také chytil, a tak jsme čekali na den s nejlepší předpovědí počasí. Volba padla na pátek. Takže v podstatě na konec týdne / pobytu. Vůbec jsme se nesnažili nikoho na výstup na Poledník přemluvit a vydali jsme se na výlet sami. Ostatní se nakonec rozhodli, že půjdou až odpoledne na Prášilské jezero (tip na výlet s popisem trasy zde), takže byla šance, že bychom se mohli u jezera nakonec potkat.

Plán to byl poměrně ambiciózní. Na Poledník vede sice pěkná šotolinová zpevněná cesta, ale je to asi 9 kilometrů do kopce, což ve výsledku dělá z výstupu na Poledník docela dlouhý výlet.

Dopoledne jsme se stavili v konzumu v Srní na nákupu. Dokoupili jsme pár surovin, co nám chyběly a také jsme si koupili sladké koláčky ke svačině, abychom doplnily cukry a energii před výstupem.

Pak jsme dojeli na parkoviště u Prášil, které je určené pro všechny návštěvníky Poledníku a Prášilského jezera. Je poměrně rozsáhlé, takže jsme neměli problém zde zaparkovat. Pojedli jsme koláčky a vyrazili jsme na cestu. Počasí bylo takové pod mrakem, ani horko, ani zima, zkrátka tak akorát pro výstup na kopec.

Zpočátku se šlapalo hodně pohodově, cesta vedla v podstatě po rovině. Barunka se nesla v nosítku, Kačenka šlapala po svých. Po nějaké době jsme potkali i turistický přístřešek, kde jsme se zastavili na svačinku. Ten je kousek před odbočkou k Prášilskému jezeru, kterou jsme pro tentokrát minuli a pokračovali přímo na horu Poledník. K Prášilskému jezeru jsme totiž plánovali dojít až po zpáteční cestě.

Kousek nad odbočkou k Prášilskému jezeru jsme přišli konečně na to, proč je Kačenka tak strašně rozladěná a nechce chodit. Chtělo se jí totiž na záchod. 🙂 Takže jsme zanedlouho dělali bobíka do šumavského křoví. Pak už nám cesta utíkala o poznání snadněji, rychleji a bez slziček.

Netrvalo dlouho a byli jsme Poledníku na dohled a záhy pak i u rozhledny samotné. Cestou jsme se kochali výhledy, trošku se zatáhla obloha, ale naštěstí moc nepršelo, jen lehce mrholilo.

Přímo pod rozhlednou je kiosek s rychlým občerstvením, kde jsme si dali něco dobrého k jídlu. Moc tam toho opravdu neměli, jen hodně základní nabídku, ale takový párek nebo domácí perník přišel vhod. Kačence jsme celou dobu slibovali bonbony, o kterých jsme věděli, že tam budou, neboť kamarád Peťa na Poledník vyjel někdy v týdnu na kole a říkal nám to.

Takže bonbony byly a pak jsme šli vystoupat na rozhlednu. Je opět přístupná (prý na nějakou dobu nebyla), takže se dá vylézt jak na jednotlivé ochozy, kde je vnitřní expozice, tak na horní vyhlídkovou plošinu. Na tuhle plošinu byl trošku komplikovanější výstup, museli jsme tam vylézt po žebříku, což bylo s holkama trochu adrenalinové, ale nakonec jsme to zvládli v pohodě i bez nosítka. Prostě jsme tam holky vynesli v ruce.

Výhledy jsme měli i přes zamračenou oblohu parádní. Kochačka jako blázen. Když jsme slezli dolu z rozhledny, vydali jsme se na sestupovou cestu. Chtěli jsme jít po neznačené, poněkud alternativní cestě přímo k Prášilskému jezeru, a tak jsme se po ní také vydali.

Zpočátku byla cesta krásná, romantická, popadané stromy nám přišly krásné, zarostlá cestička famózní, úplně jsem si zavzpomínala na svá bezdětná bezkočárková léta, kdy jsme takovými cestičkami mohli chodit často a bez omezení.

Ovšem brzy romantika skončila a vystřídaly ji stromy popadané přes cestu, které jsme měli kolikrát problém přelézt a co bylo horší, tak se k problémům přidalo také velké mokro. Tím, že celý den předem dost pršelo, tak to bylo asi horší, ale mokřady jsou tam možná na denním pořádku. Bylo potřeba hledat hodně alternativních obchozích cestiček, což se dvěma dětmi se ukázalo jako trošku výzva.

Barunku jsem měla v nosítku na zádech, Peťa měl Kačenku na zádech za krkem a s takovým nákladem jsme si klestili cestu směrem k Prášilskému jezeru. Boty jsme měli zanedlouho úplně durch, ale naštěstí jen my dva, holky byly v pohodě. K jezeru to bylo sice jen kousek, ale překonat nám ho trvalo docela dlouho. Naštěstí my dva jsme byli psychicky v pohodě, tak jsme to zvládli dobře, i když děti docela dost ječely.

Kačka jednou spadla Péťovi ze zad, když mu to uklouzlo, takže pak byla lehce hysterická (pochopitelně, nedivím se). Barunka zase hodně ječela, protože Kačenka ječela a taky proto, že ji šimraly do nohou smrkové větvičky. No zkrátka dost panoptikum. Ve výsledku si myslím, že ty ušetřené vzdálenostní metry jsme hodně vyrovnali neušetřenejma minutama, protože jak ví každý horal, není kilometr jako kilometr.

Naštěstí ten nejhorší úsek nebyl tak dlouhý a pak se cestička zase trošku zlepšila a k Prášilskému jezeru jsme nakonec došli ještě v relativní pohodě. Napojili jsme se na červenou turistickou značku a došli po kamenných schodech k jezeru. Tam jsme si dali pauzu a svačinku. Zaslouženě.

Od Prášilského jezera už to nebylo daleko k autu. Měli jsme na výběr ze dvou variant cest a nakonec jsme se rozhodli jít tou delší cestou, po červené turistické značce. Díky tomu jsme si udělali pěkný okruh a nešli zpátky stejnou cestou jako jsme dopoledne začínali. Ale trvalo to docela dlouho, a tak jsme byli hodně rádi, když už jsme došli podvečer k autu.

Nasedli jsme do auta a za chvilku jsme byli zpátky na chatě, kde už byli všichni ostatní. Nakonec jsme se s nimi u Prášilského jezera nepotkali, byli tam o něco dříve než se nám tam podařilo dorazit. Dali jsme si připravenou večeři a zbytek večera už trávili v poklidu na chatě jako všechny předchozí dny.

7. den – Pancíř

V sobotu jsme museli ráno všechno sbalit, uklidit chatu a vypravit se k odjezdu domu. Všichni jsme tedy tak nějak uklízeli a poklízeli, balili a pobíhali, aby se to všechno stihlo. Program na sobotu už jsme měli každý svůj vlastní. Většina lidí jela už domů nebo k někomu na návštěvu, my jsme se jednoznačně rozhodli pro výlet na Pancíř, kam jezdí historická jednomístná sedačková lanovka (tip na výlet s popisem trasy zde).

Na sobotu tedy připadlo i velké loučení. Loučili se dospělí, loučily se děti s tím, že se snad brzy potkáme. Tak uvidíme!

Vypadalo to celkem nereálně, ale nakonec se nám podařilo někdy kolem desáté hodiny dopoledne věci pobalit a naházet do auta. A asi v půl jedenácté jsme jako poslední vyráželi od chaty. Nutno podotknout, že jsme se asi po deseti minutách ještě museli vrátit, protože jsem si vzpomněla, že jsem v kuchyni zapomněla dětskou termosku, kterou jsem ani jednou nakonec nepoužila.

Takže když jsme vyráželi podruhé od chaty, bylo to už finální a vydali jsme se po silnici přes Prášily směr Železná Ruda. Trošku cestou poprchávalo, ale když jsme zastavili na parkovišti v obci Špičák, bylo už pěkně. Ideální počasí na výlet.

Pobalili jsme děti a věci, co jsme potřebovali, zkontrolovala jsem jízdní řád lanovky a ověřila, že zrovna mají polední pauzu, takže není kam spěchat. Pohodovým pomalým tempem jsme se vydali k dolní stanici lanovky na Pancíř. Kromě pokladny tam byl i stánek s rychlým občerstvením, který přišel vhod, hned jsme si tam koupili něco k jídlu a ve čtvrt na jednu už jsme nasedali na lanovku.

Tahle lanovka tu jezdí od roku 1970. To nám přišlo hodně wow. Já jsem jela s Barunkou v nosítku na břiše, Peťa si vzal na klín Kačenku, na samostatné lanovce jel náš batoh a vyrazili jsme. Lanovka má dva úseky. Nahoru se jede přes přestupní stanici na Hofmannových boudách, takže jsme si nasedání a vysedání zkusili hned dvakrát. A bylo to super. Bavilo mě to moc, byl to zážitek.

Nakonec nás ale lanovka nahoře vysadila, a to už jsme byli prakticky na vrcholu, kousek pod chatou Pancíř. Je to zároveň i rozhledna. Nejdřív jsme se pokochali výhledy do kraje, našli instafriendly dřevěné dveře, u kterých jsem se chtěla vyfotit a pak jsem vylezla sama s holkama nahoru na rozhlednu. Péťa se rozhledny zdržel a zůstal dole, tak jsme mu jen zamávaly zeshora.

Pod rozhlednou jsme si dali rychlou svačinku a pak už jsme se vydali na cestu zpět dolů. Protože jsme šli s nosítkem, tak jsme šli po značené cestě lesem a mohli jsme vynechat asfaltku. Netrvalo dlouho a byli jsme na Špičáckém sedle.

Kousek pod sedlem nás stihl trochu déšť, tak jsme se schovali v lese pod stromama, ale za chvíli jsme se rozhodli pokračovat zpátky směrem ke Špičáku, kde jsme měli auto a vyhlídnutou restauraci. Podle předpovědi a radaru mělo pak odpoledne kolem třetí hodiny začít pršet, a to už jsme chtěli být v autě na cestě domů.

Za chvíli jsme byli v restauraci a dali jsme si něco dobrého k jídlu. Holky se tu zabavily koukáním na projíždějící auta, takže i když tu nebyl dětský koutek, i tak tu byla pro ně zábava.

Po dobrém jídle jsme se vydali k autu, převlékli holky do pohodlnějšího oblečení a vydali se na delší cestu domu. Holky nám po chvíli v autě usnuly a my jsme pak už jen mohli zamávat Šumavě a konci naší další dovolené.

Těšíme se zase za rok!