Víkend v Janských Lázních a výstup na Sněžku

Hned po ukončení přechodu východních Krkonoš, který jsem absolvovala s holkama sama, se k nám v pátek přidal Péťa, který za námi přijel autobusem. Společně jsme pak strávili víkend přímo v Janských Lázních, kde jsme měli dopředu zamluvené ubytování v Apartmánech u Švýcarského dvora.

1. den – Příjezd Péti do Janských Lázní

Podařilo se mi s holkami dostat se v pátek do Janských Lázní dřív než měl přijet Péťův – navíc zpožděný – autobus z Prahy, a tak jsme si nejprve na kolonádě koupily zmrzlinu, následně se tam děti prolítaly na místním pódiu i s ostatními dětmi a čas rychle utíkal. Někdy kolem půl šesté přijel autobus z Prahy i s Péťou, a holky se tak po týdnu uvítaly s tátou, na kterého se samozřejmě celý týden těšily. Už cestou autem z Prahy jsem poslouchala, proč s náma táta nejede a každý den se mě Kačenka ptala, jestli už je pátek a jestli už přijede táta. 🙂

Z kolonády jsme se vydali už všichni společně zpátky do kopce k odstavnému parkovišti u Lesního domu, kde na nás čekalo zaparkované naše auto. Naložili jsme věci, sebe a popojeli k apartmánům, které byly od parkoviště kousíček. Byli jsme tam lehce před šestou hodinou, což byl příjezdový čas, který jsem dopředu nahlásila. Paní majitelka se tvářila tedy poněkud lehce zmateně, že jsme přijeli, ale nakonec se jí podařilo všechno si ověřit a pustila nás na pokoj. Ubytování jsme měli pěkné, apartmán měl dva pokoje a až luxusně dvě samostatné koupelny. Venku byla k dispozici zahrada s venkovním sezením, kterou jsme také hned ten večer využili.

Protože jsme měli ubytování bez stravování, rozhodovali jsme se mezi večeří v restauraci a nákupem jídla. Po týdnu stráveném s dětmi v restauracích jednoznačně vyhrál nákup jídla, a tak jsem se ještě autem sama vydala do Svobody nad Úpou (protože v Janských Lázních obchod s potravinami není) a nakoupila jsem pár drobností na večeři i na obě snídaně. Jídlo jsme si pak dali na zahradě při západu slunce, dětičky se u toho klouzaly na skluzavce a protože jsem při nákupu potkala bublifuk, vzala jsem ho a po večeři jsme dělali bubliny. Holky z toho byly samozřejmě nadšené, my dva spokojení, a byl to tak krásně strávený rodinný večer.

2. den – Stezka korunami stromů, farmapark a opékání buřtů

Na sobotu jsme měli sice poměrně ambiciozní plány, ale rozhodně jsem nečekala, že děti budou po celotýdenním přechodu vstávat nějak brzy. Hlavně Kačenka jsem myslela, že bude vyspávat, když jsem ji celý týden musela před osmou hodinou tahat z postele. Takže to bylo docela překvapení, že vstávala v půl osmé ráno. Nám se to ale hodilo do plánu, časného vstávání jsme využili a už před půl desátou jsme parkovali pod Stezkou korunami stromů, která přesně v 9:30 otevírala svoje brány (tip na výlet s popisem trasy zde).

Tyhlety stezky jsou samozřejmě bez debaty hrozná komerce, ale přiznávám se, že i my jsme jich už pár vymetli, a to nemáme jinak problém vydat se do přírody i bez takovýchto cílů. Nechtěli jsme vynechat ani tuhle stezku, navíc když jsme bydleli přímo v Janských Lázních. Stezka se mi nakonec ale hodně líbila. Už ze začátku bylo několik zábavných prvků pro děti, síť ve stezce vysoko nad zemí nebo chodníček s překážkami. Když jsme se pak dostali až ke šroubovici, tak dole je expozice popisující to, co najdete v půdě a pod ní (za mě celkem nezáživná, ale máme malé děti, takže tím se moc nezdržujeme), ale na šroubovici pak jsou cedulky se zábavným kvízem typu “kolik tun dřeva bylo použito na stavbu stezky”, které nás dva s Péťou tedy dost baví. Podobné jsou na Lipně.

Ze stezky se vám naskytnou pěkné výhledy na Janské Lázně nebo na Černou horu či na druhou stranu směrem do podkrkonoší. Pokud budete odvážní, tak dolů se můžete projet 80 metrů dlouhým tobogánem, my jsme s díky vynechali a šli dolu radši po svých. Pod stezkou je letos nově otevřeno dětské hřiště, které jsme samozřejmě nemohli vynechat a i mně se moc líbilo. Je na něm spousta dřevěných prvků, skluzavky, houpačky, prolejzací hrady…, prostě paráda. Součástí je i nafukovací trampolína, kterou Kačka miluje, já už o něco méně.

Nezdálo se to, ale strávili jsme tu určitě čtyři hodiny, možná i více. Tedy včetně oběda, který jsme si dávali v restauraci u stezky. Někdy po jedné hodině odpoledne jsme nasedali do auta a zamířili do Svobody nad Úpou, abychom zde nakoupili nějaké jídlo a pití na odpolední grilovačku, kterou jsme měli domluvenou s kamarádkou Míšou a její rodinou. Oni totiž přijeli na víkend do Horního Maršova (kousek od Janských Lázní), na čemž jsme se dopředu domluvili a měli jsme naplánované, že se v sobotu po obědě potkáme, něco podnikneme a večer si opečeme buřty u jejich apartmánu na zahradě.

Kolem druhé hodiny jsme se rychle stavili v apartmánu, Péťa dal do ledničky Birelly a už jsme frčeli pěšky do Farmaparku Muchomůrka, který byl v dochozí vzdálenosti (tip na výlet s popisem trasy zde). Už cestou k farmaparku jsme se potkali s Míšou a rodinou a dovnitř jsme pak šli společně. Farmapark mě mile potěšil. Těšila jsem se tam na zvířátka, ale nečekala jsem, že tam bude tolik vyžití pro děti. Vlastně se tam krásně zabavily všechny naše děti (ve věku 3 roky, 1 a 1 rok), které se tam mohly pohoupat na houpačkách, hrát si na písku nebo se sklouznout na skluzavce. Byla tam i trampolína nebo možnost zahrát si různé hry jako třeba kriket.

Ve farmaparku byla i originální kuličkodráha, hned u pokladny jsme si koupili dřevěnou kuličku (podobnou té z Herní krajiny Pecka, ale o něco menší), kterou jsme si tam pak pouštěli. To teda zabavilo asi hlavně nás dospělé, protože kuličkodráha byla docela ve výšce. Samozřejmě jsme viděli i nějaká zvířátka, třeba králíky a slepice (k těm se muselo přelízt po schůdcích do oploceného výběhu), za plotem pak krocana, husy a podobně. Přímo uvnitř se pak pásly ovečky, to bylo něco pro Barunku, která je aktuálně ze zvířátek nadšená.

Když už jsme měli pocit, že jsme si farmaparku dost užili, vydali jsme se všichni společně zpátky k autům a přejeli jsme z Janských Lázní do Horního Maršova. Tam jsme si udělali hezké pozdní odpoledne a večer. Opekli jsme si buřty, trochu jsme popili alko i nealko (samozřejmě jak kdo), děti si pohrály na trávníku (naše divoženky versus kamarádky citlivější chlapeček, to nešlo sice úplně dohromady, ale nějak jsme to ukočírovali), zabavily se umělou sekačkou na trávu, balonkama nebo bublinama z bublifuku. Celkově to bylo moc super odpoledne a dokonce i my dvě s Míšou jsme si stihly v rámci možností popovídat. Tak jsem opravdu ráda, že se nám podařilo se takhle domluvit a sejít.

Děti toho měly ale brzy večer už docela dost, takže jsme to před devátou hodinou zabalili a vrátili se do apartmánu, aby se pořádně vyspaly. Na další den jsme měli totiž další ambiciozní plán aneb jak vytřískat z víkendu v Krkonoších maximum. 🙂

3. den – Výstup na Sněžku

Když jsme v sobotu řešili, kam se v neděli vydáme, nabídla jsem Péťovi několik variant, které mi ještě zbývaly v pomyslném “to visit” listu. Kromě Rýchorské boudy jsem tam měla i výstup na Sněžku z východní strany, od Pomezních bud. Docela mě překvapilo, že se Péťa tohohle plánu – vylézt na Sněžku – chytl, prohlásil, že by to bylo super, že holky ještě na Sněžce nebyly, a že by si to tedy mohly odškrtnout ze svého seznamu míst, kde ještě nebyly. Já jsem rozhodně nebyla proti, protože výstup na nejvyšší horu České republiky jsem už hodně dlouho neabsolvovala a takhle v červnu (i když o víkendu) byla ještě relativní šance, že to tam nebude totální Václavák (tip na výlet s popisem trasy zde).

A tak jsme v neděli sbalili všechny potřebné věci, rozloučili se v ubytování a vydali se autem do Horní Malé Úpy, kde jsme zaparkovali. Parkování tady teda stálo kosmických 200 CZK, nicméně auto jsme tu dle plánu nechali a vydali se po žluté turistické směr Jelenka. Já patřím k těm, kdo se výstupům na Sněžku spíše vyhýbají, protože jsem srdcem horal a turista a dost mi vadí, kolik lidí se na Sněžku nechá vyvézt lanovkou. Je to tam pak strašně přeplněné a celkově se tam dostanou prostě lidi, kteří by tam jinak neměli co dělat. Takový ti paštikáři, kteří nemají úctu k přírodě. Takže já jsem naposledy byla na Sněžce v roce 2015, a to jsem shodou okolností šla v rámci přechodu Krkonoš také z východní strany, ale asi po červené. Žlutá je taková kočárková, ale nevím, kdo by tam s kočárkem šel, protože od Jelenky už se s kočárkem nedostanete nikam.

Po nějaké chvíli jsme se dostali až k Jelence. Něco málo jsme nastoupali, ale většina stoupání byla ještě před námi. Tak jsme se dlouho nezdržovali, děti pojedly nějaké sušenky a vydali jsme se na cestu. Šli jsme samozřejmě hlavní trasou po červené přes Svorovou horu a Obří hřeben. Na Svorovou horu vedou kamenné schody. Lidé si na ně stěžují, jak jsou nepříjemné, ale mně se po nich nahoru šlo dobře, paradoxně byly mnohem nepříjemnější při cestě dolů.

Na Svorové hoře jsme si dělali další pauzičku (holt turisti se dvěma malými dětmi) a byli jsme tu taková atrakce pro ostatní, protože na nás koukali buď obdivně, že táhneme dvě dětičky na Sněžku nebo jako na blázny, že táhneme dvě dětičky na Sněžku. To těžko říct. 🙂 Mně teda dost bavilo, když se nás ptali, jestli jako jdeme s dětma až na Sněžku? No já nevim, ale ta cesta nikam jinam nevede, tak asi jo?! 🙂

Ze Svorové hory už se stoupá příjemněji. Přes Obří hřeben je to jen takové zvlněné, teprve až na závěr se stoupání opět zhorší. Jsou tu také takové kamenné schody, ale nejsou tak příkré jako prvotní stoupání od Jelenky. Mně se ale celkově šlo ten den dobře, po celotýdenním přechodu s krosnou na zádech a Chariotem před sebou se mi šlo jen s Barunkou v nosítku jako bych šla na lehko. Takže moje hodnocení trasy bude asi trošku nesměrodatné. Faktem zůstává, že se tu na nějakých 7 km musí nastoupat přes 600 výškových metrů.

My jsme se za chvíli dostali až nad zmiňované schody a pak už vede pohodlná cesta kolem úbočí Sněžky, na které už jsme ale potkávali davy turistů. Sem už se totiž dostanou všichni, kdo přijeli na Sněžku jak z polské, tak české strany lanovkou. To poznáte snadno podle vybavení. Naštěstí to pořád s počtem lidí zde nebylo opravdu tak hrozné. Nahoře na Sněžce jsme si bez problému nechali udělat fotku, abychom měli důkaz, že jsme tam opravdu vylezli a pak jsme si šli dát oběd do bistra u lanovky.

Tam také nebylo vůbec plno (naštěstí), což bylo fajn a po občerstvení se jsme se vrátili zpět na vrcholek užít si nějakých výhledů. Lidí možná ještě malinko ubylo, protože my jsme se na Sněžku dostali asi ve dvě hodiny odpoledne a odcházeli jsme kolem třetí, což už asi nebude úplně ten nejfrekventovanější čas pro většinu návštěvníků.

Výhledy ze Sněžky jsou ale i přes její přelidněnost a popularitu famózní. Přecijen je to nejvyšší hora v Česku a okolní hory alespoň malinko připomínají pořádné hory, takže mně se ty výhledy opravdu moc líbí. Na polskou stranu jsou výhledy i o něco divočejší, má to tam prostě svoje kouzlo.

Ze Sněžky dolu jsme šli stejnou cestou až k Jelence, takže jsme věděli, co nás čeká. Sestupovali jsme pomalu, ale jistě, a tak jsme se tak nějak dle plánu dostali po nějaké době až k chatě Jelenka. Tady jsme ale udělali malinko změnu a na Pomezní boudy se nevraceli po žluté, ale tentokrát po červené turistické značce. Cesta tady byla také příjemná, vedla po úbočí lesem nejprve po pěkné kamenité lesní cestě, pak po asfaltu a končila na sjezdovce u Pomezních bud.

K autu jsme se dostali asi v půl šesté večer a s dobrý pocitem, že se nám výstup na Sněžku podařil a všichni jsme z toho měli zážitek. U auta jsme si protáhli kosti, hlavně Barunka, pro kterou byl ten den fakt nuda, protože se skoro celou cestu nesla v nosítku a tam se na rozdíl od kočáru prostě nemůže moc hýbat. Což nám teda dala náležitě cestou domu najevo, protože jsme si dovolili dost ji po celém dni v nosítku ještě uvázat do autosedačky. Navíc na své poměry dost vyspinkanou. Uznávám, a proto cesta domu měla své grády.

Ale zase se jelo moc hezky, jeli jsme opět přes Hradec Králové po D11 a cesta rychle ubíhala. Zvlášť když mamka jezdí svižně. V Praze jsme byli před osmou hodinou, ještě jsme stihli vrátit Chariot a kolem půl deváté jsme byli doma. Jedno dítě nadšené, že konečně nemusí sedět v autě, druhé dítě dvě hodinky jízdy vyspinkané, takže doma samozřejmě party party. 🙂 Veskrze to bylo ale parádní zakončení celého týdne v Krkonoších, v sobotu jsme se pěkně zrelaxovali a v neděli jsme absolvovali super výslap, který sice nebyl úplně zadarmo, ale z mého pohledu tedy předčil veškerá má očekávání. Jsem na nás hrdá a pyšná, že jsme na Sněžku vylezli a ne že jsme se tam nechali vyvézt lanovkou jak nějaká béčka! 🙂