Přechod východních Krkonoš

Plánování před odjezdem

Přechod Krkonoš jsem plánovala poctivě asi půl roku dopředu. Protože jsem se chystala jít sama se dvěma malými dětmi (v té době 3 a čtvrt roku a 16 měsíců), potřebovala jsem najít cesty sjízdné kočárkem. A protože vím, že v centrální nebo západní části Krkonoš by se hledaly takové cesty hůře, volba padla na východní část Krkonoš, kde je těch cyklostezek hodně a dá se po nich navíc udělat i okruh.

Trasu jsem plánovala s ohledem na následující:

• Chtěla jsem, aby to byl okruh. Na začátku nechat někde auto a na konci týdne se k němu vrátit.
• Vyjma dvou kabinkových lanovek jsem nechtěla využívat žádné dopravní prostředky, ale ujít to celé pěšky. Lanovky jsem chtěla využít hlavně kvůli dětem (Kačence), abychom si značně ušetřily stoupání.
• Jednotlivé trasy neměly být dlouhé, délka cca 8 km. Mým cílem bylo, aby úseky ušla Kačenka sama, nechtěla jsem ji příliš nosit ani vozit. I s ohledem na Barunku tedy úseky neměly být dlouhé, aby nemusela být celý den jen v kočáře.
• Respektovala jsem označení cyklostezek v KRNAPu a tam, kam nesmí kola, jsem nejela ani já s Chariotem. Upřímně nevím, jak je tohle upravované, ale vím, že lidé normálně chodí s kočárky i na ty stezky, kam kola nesmí, ale tím, že jsem měla s sebou Chariot, jsem tam s respektem k přírodě nešla.

Co se mi nepovedlo, tak bylo rozložení zátěže do jednotlivých dnů. Bohužel ten nejdelší a nejsložitější úsek připadl na čtvrtý a pátý den a zkraje přechodu se chodilo pozvolna. Na druhou stranu jsme se alespoň dobře rozešly a nepřepálily start.

Přechod Krkonoš jsem naplánovala na pět dní (všední dny) a na závěr za námi měl přijet Péťa (= náš táta) autobusem. Takže do startu / cíle měla být dobrá dopravní dostupnost z Prahy (ideálně bez přestupu). Nakonec naše volba padla na Janské Lázně, kde je navíc pěkné zázemí a vyžití pro celou rodinu. Já jsem tam sama nikdy předtím nebyla, o to víc mě následný pobyt zde lákal.

S čím jsem šla

Dlouho jsem řešila, do jak velkého batohu se zabalím a nakonec jsem vzala 50 litrovou krosnu. Upřímně bych se nejspíš zabalila do 60 litrového batohu, ale ten aktuálně nemám doma. Nakonec mi ale těch 50 l přijde optimálních. Měly jsme s sebou dost oblečení (podle předpovědi mělo být chladno a deštivo), dost jídla a také dost plenek. Hodně mi ulehčil úložný prostor v kočárku, protože věci jako nosítko, pláštěnky i část plenek jsem dala tam.

Poslední věc, kterou jsem řešila dopředu, byl vozík. I když máme doma celkem obstojně terénní kočárek, rozhodla jsem se vypůjčit si na týden Chariot. Jednak tedy díky velkým kolům se s ním lépe projíždí terény a jednak jsem do něj mohla naložit obě děti buď střídavě nebo i naráz. Původně jsem si chtěla vypůjčit vozík dvojmístný, abych měla jistotu, ale pak jsem to změnila na jednomístný, neboť jsem se bála, že bych se nevešla do lanovky. A dobře jsem udělala, protože bych se nejspíš fakt nevešla. My jsme jely lanovkami na Černou horu (tam se vešel vozík dobře i s předním kolem) a na Růžovou horu (tam jsem musela sundat přední kolo). Kabinky ale nejsou nijak velké a jednomístný vozík tak tak projel dveřmi v obou případech.

Měla jsem vypůjčený starší model Chariotu CX i s jogging setem (to je to přední kolo). Díky němu jsem se nikde netrápila, i když cesty byly skoro všechny nudný asfalt nebo dobře sjízdná šotolina, jen s výjimkou prvních úseků na Černé hoře, kde byl terén trošku drsnější (ale zase z kopce). Úložný prostor v Chariotu byl ale fenomenální, nacpala jsem tam toho dost. Jednu tašku s oblečením jsem měla i uvnitř pod nohama Barunky, a to mi šetřilo dost sil.

Ubytování

Ubytování jsem osobně hledala přes Booking. Původně jsem měla ambice dělat rezervace jednotlivě, ale nenašla jsem si na to tolik času (protože s dětma jsem to řešila buď brzo ráno nebo pozdě večer…) a narážela jsem hodně na to, že ubytování se mnou nekomunikovala nebo nás odmítala ubytovat pouze na jednu noc (což mě osobně zpětně přijde dost scestné, protože v červnu byly Krkonoše doslova liduprázdné a na všech ubytováních jsme bydlely samy, případně ještě s jedněmi hosty). Přes Booking to tedy bylo snazší, ale také asi i dražší.

Na rozdíl ode mne si můžete dát pozor na to, abyste všude neplatili zbytečně za tři osoby, protože já jsem skoro všude měla třílůžkový pokoj (což pro 16ti měsíční Barunku bylo fakt zbytečné, my spaly všude na manželské posteli ve třech). Také co se týče jídla (snídaně a večeře), tak moje děti rozhodně nesnědí plnohodnotnou porci, takže platit za tři lidi vlastně bylo zbytečné. Ale byla to spíš moje chyba, protože Booking vás do toho takto navede, že vám nabídne třílůžkový pokoj. Samotnému ubytovateli je to pak podle mě jedno, jak jsem se s nimi na místě bavila.

Na každém ubytování jsem platila přibližně 1800 CZK za jednu noc za tři osoby (1 dospělý a 2 malé děti), a to tedy včetně večeře a snídaně. Všechna ubytování až na jednu výjimku měla samostatné sociální zařízení. Mně osobně to přišlo drahé, ale jak je letos všechno drahé a dražší, tak jsem to nerozporovala, zase chápu, že úklid a všechny horské poplatky musíte zaplatit také, i když jste jen na jednu noc.

Popis trasy

Celková trasa vedla takto: Janské Lázně – Černá hora (1. den) – Lučiny – Pec pod Sněžkou (2. den) – Růžohorky – Portášovy Boudy – Janovy Boudy – Dolní Malá Úpa (3. den) – Lysečinská Bouda – Horní a Dolní Lysečiny – Horní Maršov (4. den) – Janské Lázně (5. den).

1. den – Janské Lázně -> Černá hora

Na první den jsem neměla velké ambice. Chtěla jsem se pouze s dětmi vypravit z bytu a dojet autem do Janských Lázní. Tam jsme byly za necelé dvě hodinky jízdy z Prahy (doporučuji jet po D11, která teď vede až za Jaroměř, je to pak moc příjemná cesta). Auto jsme nechaly na odstavném parkovišti P4 u Lesního domu. Je to na druhé straně Janských Lázní, než kde je dolní stanice lanovky, ale my jsme se k němu pak pátý den vracely a navíc jsme nedaleko od tohoto parkoviště měly ubytování v pátek, takže proto tady. Samozřejmě parkovacích ploch v Janských Lázní je mnohem více. Výhodou P4 byla nižší denní sazba, ale také už to není nic laciného, ceny od loňska stouply na 70 CZK za den.

Od parkoviště jsme prošly celými Janskými Lázněmi (je to tu až překvapivě z kopce / do kopce) až ke spodní stanici lanovky na Černou horu. Cestou jsme prošly kolem kolonády a zastavily se v restauraci na oběd. K lanovce jsme došly někdy po druhé hodině a koupily si lístek (280 CZK za dospělého, děti do 5 let zdarma, kočárek zdarma). Lanovka tady jezdí každou půlhodinu a s kočárkem máte speciální bezbariérový přístup až k nástupnímu místu. Kabinky Černohorského expresu jsou osmimístné a vejdete se sem dobře s vozíkem i s předním kolem, plus si můžete v pohodě v kabince s dětmi sednout.

Přímo u horní stanice lanovky se nachází dětský park Kabinka. Ten byl tedy v době našeho příjezdu zavřený, ale lezecká stěna je tam volně přístupná, takže jsme se na ní na chvíli zastavily, aby se obě děti vyřádily. Odtud jsme pak pokračovaly po žluté turistické značce až k hotelu Černá Bouda, kde jsme měly první ubytování. Je to asi 1 km cesty. Nedaleko horní stanice lanovky se nachází i rozhledna na Černé hoře, kde se můžete zastavit. My jsme tam nebyly, protože ještě byla zavřená a stejně by zrovna ten den nebylo asi nic vidět. 🙂 Můžete se také vydat k vysílači na Černé hoře. Není sice veřejnosti přístupný, ale je to taková dominanta, kterou uvidíte ze všech stran.

Ubytovaly jsme se v Černé Boudě a protože jsme měly ještě před večeří spoustu času, vydaly jsme se na procházku k Černohorskému rašeliništi (tip na výlet s popisem trasy zde). Kromě haťových chodníčků, které děti baví, je uprostřed rašeliniště postavená i dřevěná vyhlídková věž, ze které uvidíte část rašeliniště shora. Je to tu moc pěkné místo s výhledy do kraje a kolem rašeliniště se dá udělat i celý okruh.

Ubytování na Černé Boudě bylo moc příjemné. Měly jsme třílůžkový pokoj se samostatnou koupelnou a záchodem, v pokoji nechyběla televize. Personál hrozně milý a ochotný. Večeře nám připravili na míru, dětem nosili jídelní židličky, prostě servis se vším všudy. Kočár jsem měla v pohodě zaparkovaný dole na recepci. Na patře byla pak samostatná místnost s dětským koutkem, kterou děti objevily, takže je vám asi jasné, že tady jsme strávily hodně času.

Celkem jsme během prvního dne ušly: v Janských Lázních 1,5 km + od lanovky k Černé Boudě 1 km + procházka k Černohorskému rašeliništi 2,5 km = 5 km (180 ↑; 132 ↓). Na mapě níže konkrétně trasa Černohorského rašeliniště.

2. den – Černá hora -> Lučiny -> Pec pod Sněžkou

Druhý den ráno jsme startovaly do deštivého dne a měly jsme před sebou klesání z Černé hory přes Lučiny do Pece pod Sněžkou. Vyrazily jsme po červené turistické značce od Černé Boudy směr Václavák. Tam jsme šly už předchozího dne, protože zde se nachází Černohorské rašeliniště, ale tentokrát jsme pokračovaly po červené dále až ke Kolínské Boudě. Kolínská Bouda je moc pěkná chata a k ní patří i výběh s kozami. Tam jsme se samozřejmě zastavily, i když vzhledem k počasí jsme si ho neužily dostatečně. Za hezkého počasí bych se zde zastavila a nakrmila místní kozy, krmení pro ně se dá koupit přímo na Kolínské Boudě.

Lučiny jsou ale moc krásné i za nehezkého počasí. To se jim nedá upřít. Cestou potkáte Zvoničku i Pražskou Boudu. Všechny boudy tady jsou hezky udržované a je radost se na ně dívat. My jsme dále pokračovaly po žluté značce až na Husovu Boudu a tam se napojily na modrou, kterou jsme scházely až dolů do Pece pod Sněžkou. Tuhle krátkou alternativu jsme absolvovaly hlavně kvůli počasí, kdyby bylo hezky, dalo by se dojít na Hrnčířské Boudy nebo Lesní Boudu. Naše sestupová cesta po modré ale nabízela fenomenální výhledy.

Na jídlo jsme se zastavily v Žižkově Boudě. Byla tak akorát po cestě v čase oběda a také intenzita deště se začala dost zvyšovat, takže jsme tam zapluly a strávily tam asi dvě hodiny (protože tou dobou fakt lilo), daly jsme si tam nejen oběd, ale já i kávu. Děti se zabavily s hračkami v dětském koutku, což byla alespoň malá satisfakce, protože jinak si venkovních hřišť ten den nemohly užít vůbec.

Od Žižkovy Boudy jsme nakonec pokračovaly až do Pece, kde jsme z centra vystoupaly do Zeleného Dolu k Chatě Amor, kde jsme přespávaly další noc. Toto ubytování jsem rezervovala na základě doporučení, ale já bych ho s klidným srdcem nemohla doporučit dále. Jako zastávka při cestě je to super chata, umístěním je také skvělá, ale mně trochu zarazilo, jak je chata neudržovaná. Majitelé jsou rodiči pěti dětí, takže chápu, že je těžké se o chatu starat. Nejsem náročná. Ale když přijdu na pokoj, který mi pronajímají a na tom pokoji třeba z původních několika háčků na dveřích je tam jenom jeden, protože zbytek dávno vypadl, tak mě to moc nepotěší, když zrovna ten den celý propršel a já potřebuju někde usušit oblečení.

Jinak ale majitelé jsou velmi ochotní a velmi vstřícní. Kočár jsem si třeba mohla přivézt až na chodbu před pokoj, což se zase hodilo, protože jsem u topení ten kočár včetně pláštěnek sušila. Další nevýhodou je sdílené sociální zařízení, které jsme zrovna my měly na úplně opačné straně chodby (se dvěma takhle malými dětmi je to prostě blbé), přitom na ceně se to nijak neprojevilo, platila jsem tu stejně jako všude jinde, kde jsem měla vlastní sociální zařízení na pokoji.

Dole pod schody byl dětský koutek, který moje děti spolehlivě zabavil. Večeře byla moc dobrá, jídlo chutné a velmi vhodné pro děti. Veskrze tam bylo všechno hrozně baby friendly, za to patří určitě palec nahoru, ale jak jsem psala, už bych nedoporučovala se tam znovu ubytovat. Celá ta chata je neudržovaná, chápu to, ale pokud nemám sílu a energii na to nabízet ubytování, tak bych ho nabízet asi neměla.

Celkem jsme během druhého dne ušly: 7 km (98 ↑; 489 ↓) od Černé Boudy přes Lučiny a Pec pod Sněžkou až k Chatě Amor. Na mapě níže je konkrétně celá trasa.

3. den – Pec pod Sněžkou -> Růžohorky -> Portášovy Boudy -> Janovy Boudy -> Dolní Malá Úpa

Ve středu jsme se probudily do krásného počasí, které nám vynahrazovalo kompletně propršený předchozí den. Naším plánem bylo dostat se v Peci ke spodní stanici lanovky na Růžovou horu (lanovka na Sněžku) a tam pokračovat túru po hřebeni přes Růžohorky na Portášovy Boudy, kde je Herní krajina Pecka (tip na výlet s popisem trasy zde). Ta byla určitě highlightem toho dne. Proto jsem na lanovku celkem pospíchala, a tak jsem pro jednoduchost naložila obě děti do kočáru a odvezla je k lanovce sama.

U dolní stanice lanovky je k dispozici dětské hřiště. Takové obyčejné, plastové, ale děti zabaví. My jsme měly štěstí, že nebyla žádná fronta na lanovku, takže jsem tam děti nechala chvilku protáhnout si kosti, ale pak jsme pokračovaly k lanovce. Lanovka na Růžovou horu jezdí asi čtyřmístná, s Chariotem se tam bez skládání vejdete pouze pokud nemáte přední kolo. Pokud máte, tak ho musíte sundat. Už cestou k pokladně je to taková šikana se tam s tím kočárem vůbec dostat, protože tam mají udělané klikaté uličky, které mají usměrňovat frontu, no s kočárkem nebo nedejbože vozíčkem děkuju pěkně. 🙂

Za lanovku jsem platila 200 CZK za dospělého, děti do 5ti let zde byly také zdarma, ale na rozdíl od Černohorského expresu se tady platí i za kočárek, a to 100 CZK. Personál ale super ochotný, pomohli mi s nastupováním do lanovky i vystupováním na Růžové hoře, toho se nemusíte bát. Kluk dole nevěděl, jestli se tam s vozíkem vejdu, tak jsme to zkusili s kolečkem, nevyšlo to, tak jsme v pohodě vystoupily, nastoupili místo nás jiní a my pak nastoupily do další kabinky. Všechno v klidu a ochotně.

Když vystoupíte na Růžové hoře, tak je tam dokonce výtah, kterým se dostanete ven, což je super, nemusela jsem kočár tahat po schodech. Od mezistanice lanovky jsme pokračovaly dle plánu po žluté k chatě Růžohorky a k Portášovým Boudám. Na Růžohorkách se můžete zastavit na něco k jídlu, my jsme to neudělaly, byla tam zrovna velká skupina školy v přírodě, takže jsme pokračovaly pomalu dále.

U Portášek je umístěna již zmiňovaná Herní krajina Pecka. Nejdříve, když k ní budete přicházet směrem od Růžohorek, uvidíte dřevěné prolejzačky v lese a pod lesem větší prolejzačky pro větší děti. Zprvu jsem byla hodně skeptická k tomu, co tu budou moje děti dělat, protože mi to celé přišlo jakože krásné dřevěné konstrukce, ale málo připomínající herní prvky hřiště. Ale pak jsem si vzpomněla, že by tu někde měly být dřevěné lávky v lese, takže jsme šly hledat a našly jsme je blíže k horní stanici lanovky, u odbočky na Sagasserovy Boudy. A tam mě to začalo opravdu bavit a myslím, že děti také. Ty lávky jsou super, prošly jsme to párkrát všechny i s Barunkou, pro malé děti parádní a myslím, že se tu vyřádí i starší.

U horní stanice lanovky na Portášky jsme si koupily v automatu dřevěnou pecku za 50 CZK. Tu jsme potom použily na dvou dřevěných prvcích, kde se dala kulička pouštět. Děti to dost bavilo. Mě teda trochu mrzelo, že kulička jezdila jenom jednou trasou a moc kreativní to nebylo, ale pro děti to bylo fajn. Celkem jsme se vyřádily. Našly jsme tedy jen dva prvky, kde šla kulička využít, možná jich tam bylo více. Jeden prvek byl zřejmě ještě přímo u Portášových Bud, ale ten zrovna opravovali.

Herní krajina Pecka za mě ale nakonec super. Když jsme se rozkoukaly a děti (hlavně Barunka) přestaly být protivné, našly jsme tam i prvky vhodné pro malé děti jako třeba Zmije. To byl dlouhý dřevěný tunel, kde si vyhrála jak Barunka (mohla jsem tam teoreticky vlézt i já), tak Kačenka. Na ty větší herní prvky, které byly pod lesem, jsme ale nešly. Kačka do tobogánu nechtěla, že je moc velký, ale pro větší děti tak 5+ už to tam bude celkově zábavnější. Rozhodně návštěvu doporučuju a i když to tak možná nezní, i my jsme tam strávily s přehledem tři hodiny.

Jídlo si můžete dát přímo na Portáškách, ale my jsme zrovna měly smůlu, protože restaurace byla v omezeném provozu a nevařili tam. Nevím proč. Bohužel nevařili ani na Sagasserových Boudách, i když podle internetu měla být restaurace otevřená denně. Žel nebyla. Tím se nám stalo, že jsme byly bez jídla, což bylo poněkud nepříjemné, ale je pravda, že se dala koupit na Portáškách třeba zmrzlina, takže děti byly celkem spokojené (a samozřejmě jsme měly nějaké svačiny s sebou).

Z Portášek jsme pokračovaly po žluté na Janovy Boudy. Bez kočárku (nebo alespoň bez Chariotu) můžete jít Pěnkavčí cestou, což bude kratší cesta. Na Pěnkavčí cestu by se ale nemělo jet na kole, takže jsem se rozhodla s Chariotem tam nejet, i když podle obyvatelů Dolní Malé Úpy jsem tam s kočárem mohla klidně jít. Takže je to na zvážení.

Od Janových Bud jsme šly po modré ke Spálenému Mlýnu až k ubytování v Dolní Malé Úpě, kde jsme bydlely v Chatě Jonáš. Ubytování bylo úplně parádní, přímo v domě majitelů. Není tu sice možnost večeře a aktuálně nedělají ani snídaně, ale paní majitelka je super ochotná a vstřícná a ráno, když jela s dětmi do školy, mi nakoupila cestou pečivo, šunku a sýr, abychom si mohly udělat snídani vlastní. Moc se mi zde líbilo, dole byla společenská místnost s plně vybavenou kuchyní, kde si můžete uvařit, a spoustou hraček v dětském koutku. Děti opět nadšené. Kočár jsem si mohla nechat ve vstupní chodbě u akvária s rybičkami a nikomu to nevadilo. Pokoj byl úplně dostačující, za mě obrovská spokojenost.

Původně jsem myslela, že půjdeme na večeři do Chaty Rusalka, která byla poblíž a podle map tam měla být otevřena restaurace. Ale byla čerstvě v rekonstrukci, protože má chata nového majitele. Musely jsme tudíž jinam, a to do Hotelu Javor. Tím jsem ale chtěla hlavně říct, že se vám může stát, že informace, které vyčtete z mapy, nebudou pravdivé. Restaurace, která tam má být, nemusí být otevřena nebo tam nemusí být vůbec. Hřiště, které mělo být veřejné, patří pod nějakou chatu a nedá se na něj jít nebo realita neodpovídá loňským fotkám apod. Nám se tohle během přechodu Krkonoš stalo hned několikrát.

Celkem jsme během třetího dne ušly: v Peci pod Sněžkou k lanovce 2,5 km + trasa z Růžové hory do Dolní Malé Úpy 7,1 km = 9,6 km (97 ↑; 674 ↓). Na mapě níže je konkrétně trasa od lanovky na Růžovou horu do Dolní Malé Úpy.

4. den – Dolní Malá Úpa -> Lysečinská Bouda -> Horní a Dolní Lysečiny -> Horní Maršov

Na čtvrtek byla opět horší předpověď počasí a ráno v Dolní Malé Úpě pršelo. Čekal nás ten den nejdelší úsek, a to asi 12 km dlouhá trasa. Veškeré stoupání ale připadalo na první asi 4 km, zbytek už byl z kopce. Připravte se na to, že stoupání údolím Dolní Malé Úpy až ke kostelu bude náročnější. Vzhledem k aktuálnímu zamračenému počasí, nepříjemnému stoupání a délce celkové trasy jsem ráno hned u Chaty Jonáš naložila obě děti do kočárku a Dolní Malou Úpou jsem je vyvezla. Nahoře u kostela jsem myslela, že si uděláme zastávku na dětském hřišti, ale bohužel tu žádné veřejné nebylo.

A tak jsme pokračovaly po červené směrem na Cestník. Tam totiž dětské hřiště v lese bylo a ještě ke všemu takové pěkné, dřevěné a milé. Kromě herních prvků zde byl i přístřešek pro schování se před děštěm a také zastavení naučné pohádkové stezky, takže jsme si mohly jednu pohádku přečíst. Líbilo se nám tam prostě moc.

Od Cestníku už to bylo kousek z kopce k Lysečinské Boudě, kde jsme se zastavily na oběd. Naštěstí tu vařili, po zkušenostech z předchozího dne jsem měla malinko obavy, abychom nebyly bez jídla. Z Lysečinské Boudy jsme se vydaly po modré turistické značce směr Horní a Dolní Lysečiny. Cesta už vedla jen z kopce.

Alternativou bylo pokračovat po červené na Horní a Dolní Albeřice, také z kopce, ale cesta by byla o malinko delší. Vybraly jsme si proto cestu po modré. Zpočátku vedla prudce dolů po šotolině, což bylo pro děti zábavnější, Kačka se vždycky zabaví přeskakováním kanálů po cestě a pozorováním potůčků. Později šotolinu vystřídal nudnější asfalt a i když jsme šly pěkným údolím, bylo to klesání dlouhé, táhlé a pro děti prostě nudné. Ostatně i pro mě. 🙂

Cestou jsme procházely kolem přezimovací obory U Tygra, ale obora už byla otevřená, takže jsme žádné jeleny nepotkaly. Jinak zde v údolí není pro děti nic moc k vidění (samozřejmě kromě krásné přírody), takže jsem byla ráda, když jsme po několika hodinách došly do Dolních Lysečin. Tam jsem naložila obě děti do kočáru, protože tady začínala už frekventovanější silnice, a došla jsem s nimi za chvíli do Horního Maršova, kde jsme bydlely v Penzionu Honzík.

Možná bych příště volila alternativu přes Albeřice nebo to vzít po cyklotrase přes Dlouhý hřeben, kde by mohly být lepší výhledy (ale zase tam není kde se najíst). Údolí Lysečin bylo totiž poměrně uzavřené a výhledů moc neposkytovalo. Ale vzhledem k tomu, že trasy stále upravuju podle toho, aby toho Kačenka ušla co nejvíce sama, volila jsem tuhle nejkratší alternativu.

Ubytování v Penzionu Honzík bylo příjemné, pan domácí sice trochu svérázný, ale milý a ochotný. Docela mizerně se do ubytování dostávalo s kočárem, Chariot jsem musela rozebrat. Dovnitř se totiž šlo dolů po schodech a ještě trochu klikatou chodbou. Nebylo to tu celkově moc baby friendly, takže bych ubytování pro rodiny s malými dětmi dále nedoporučila. Zato to bylo ale ubytování levné a dost mě mile překvapilo, kolik jídel byl pan schopný uvařit, i když neměl restauraci a vařil jen on sám pro hotelové hosty. Velice vstřícný byl i při přípravě snídaně. Dětský koutek tu nebyl, ale na chodbě byly k dispozici nějaké hračky a knížky, moje děti si tam vybraly nějaká autíčka a s těmi si pak hrály jak v restauraci, tak na pokoji, a byly tak úplně spokojené.

Celkem jsme během čtvrtého dne ušly: 12,1 km (211 ↑; 456 ↓) z Dolní Malé Úpy přes Lysečinskou Boudu do Horního Maršova. Na mapě níže je konkrétně celá trasa.

5. den – Horní Maršov -> Janské Lázně

Poslední den bylo naším cílem dostat se z Horního Maršova do Janských Lázní zpět k autu (ve skutečnosti jsme se potřebovaly dostat do centra na kolonádu na autobusové nádraží, kde jsme chtěly počkat na našeho tátu, který za námi přijel autobusem). Tady moc alternativ nebylo. Z Horního Maršova jsme se vydaly po cyklostezce vedoucí po Rudolfově cestě nejprve mezi loukami prudce do kopce a poté mírnějším stoupáním lesem. Celkově nás poslední den čekalo největší stoupání, ale trasa nebyla dlouhá a vzhledem k nejhezčímu počasí celého týdne jsme vůbec nikam nespěchaly a šly to pomalu.

Z Rudolfovy cesty se nám naskytovaly krásné výhledy do údolí Temného Dolu a zanedlouho jsme vystoupaly až na rozcestí Pražačka. Tam jsme se po svačině napojily na modrou turistickou značku a pokračovaly dále lesem po Rudolfově cestě až k Modrokamenné Boudě. Trasa vede příjemným lesem, je tam klid, cestou několik potůčků, děti byly spokojené a dobře se tu šlapalo i Barunce.

Modrokamenná Bouda leží pod Modrými kameny, kde by měla být moc pěkná vyhlídka. My jsme na ni nešly, i když jsme měly čas, ale děti (obzvlášť Kačenka) toho měly dost, takže stoupání tam by bylo za trest a navíc bych musela nějak vyřešit odložení kočárku, protože na vyhlídku se s kočárkem jít nedá. Volný čas jsem se radši rozhodla strávit obědem na Modrokamence a děti si zde vyhrály na místním hřišti.

Od Modrokamenky už bylo klesání do Janských Lázní za odměnu. Prakticky hned od boudy bylo vidět přes sjezdovku na Janské Lázně, takže jsme viděly, jak se blížíme do cíle. Tam jsme byly opravdu dost rychle, takže nám zbylo dost času na to si na lázeňské kolonádě zpříjemnit čekání na tátu pojídáním zmrzliny.

Celkem jsme během pátého dne ušly: 7,5 km (247 ↑; 170 ↓) z Horního Maršova do Janských Lázní. Na mapě níže je konkrétně celá trasa.

Závěrem

Východní část Krkonoš je asi nejvhodnější částí Krkonoš pro přechod s kočárkem. Pohledem do mapy snadno zjistíte, že je tu nejvíce cyklotras, díky kterým se dá udělat navíc i okruh. V západní (Harrachov, Rokytnice nad Jizerou) nebo centrální části (Špindlerův Mlýn) Krkonoš byste takové možnosti hledali hůře. Zároveň se ve východní části nacházejí jediné dvě kabinkové lanovky v Krkonoších, a to Černohorský expres na Černou horu a pověstná lanová dráha na Sněžku. Obě lanovky doporučuji využít a upřímně si za sebe nedokážu představit, že bych využila lanovky sedačkové.

Určitou nevýhodou východní části je to, že tu nejsou skoro žádné obchody s potravinami. Ve srovnání s ostatními středisky Krkonoš je toho tady poskrovnu. Například Janské Lázně obchod nemají žádný (je tu snad jen večerka v bývalé knihovně), nejbližší obchody jsou pak dole ve Svobodě nad Úpou. Ani v Peci pod Sněžkou nejsou možnosti široké, je tu jeden obchod s potravinami. A v takové Dolní Malé Úpě si nenakoupíte vůbec. Na to je dobré myslet. Já jsem z toho důvodu uvítala to, že všechna ubytování nám nabízela snídani a téměř všechna i večeři. Během přechodu jsem nepotřebovala nakonec nakoupit vůbec nic (naštěstí), jídla bylo všude dostatek a pro děti jsem měla hodně kapsiček, tyčinek a sušenek z domova. I tak jsem ale možnosti obchodů měla dopředu zmapované.

Každý den jsme ale také měly možnost zastavit se na jedné z horských bud na oběd. Restaurací tu sice není mnoho, ale jsou tu. Konkrétně jsme zastavovaly v úterý na Žižkově Boudě nad Pecí pod Sněžkou (nahoře na Lučinách bylo restaurací více, my tam ale byly moc brzy dopoledne), ve středu byla možnost Růžohorky nebo Portášovy Boudy, ve čtvrtek Lysečinská Bouda a v pátek Modrokamenná Bouda. Výběr z jídel úplná klasika, já jsem dětem (a sobě) pořád kupovala nějaký řízek s hranolkama. Jednak proto, že Kačka nic jiného ani nesní a jednak pro to, že Barunka si tím alespoň nezakydá oblečení (bramborová kaše nebo brambory maštěné máslem jsou oproti tomu fakt peklo). Takže jsem sice matka roku, ale všechny jsme takhle byly spokojené.

Přechod po východní části Krkonoš byl veskrze úžasný. Hodně z míst, které jsme procházely, jsem neznala a byla jsem mile překvapena malebností zdejší krkonošské krajiny. Nevím, jestli to bylo tím, že byl červen a všední dny, ale bylo tam v podstatě liduprázdno. Vůbec nebylo nezvyklé, že jsme několik hodin nikoho nepotkaly. A když už jsme někoho potkaly, většinou to byly různé školy v přírodě. Turistů jako takových zde bylo opravdu poskrovnu.

Krkonoše nejsou žádný Fagaraš, takže se sem s dětmi nemusíte bát, ani když pojedete sami. Všude jsou rozcestníky a záchytné body pro horskou službu. Navíc každý den jsme došly do nějaké civilizace, odkud by se dalo případně dojet autobusem do cíle nebo do vedlejší obce nebo v nejhorším případě do zdravotnického zařízení. Tohle všechno jsem dopředu zvažovala, a proto jsem se nebála s dětmi vyrazit.

Ať už plánujete přechod Krkonoš s kočárkem nebo bez něj nebo byste jen rádi vyjeli do jedné destinace, východní část Krkonoš opravdu vřele doporučuju. Kopečků si tu užijete do sytosti, zároveň si můžete vybrat ze spousty kočárkových tras a u toho všeho se vám budou naskytovat božské výhledy nejen na dominantní Sněžku.