Zimní dovolená v Harrachově

Před odjezdem

Ve stejnou dobu před dvěma lety jsme se vydávali na naši první zimní dovolenou ve třech do Harrachova. Kačenka měla tehdy těsně před prvními narozeninami. A tak letos jdeme ve svých vlastních šlépějích a balíme se na další zimní dovolenou opět do Harrachova, tentokrát už ale ve čtyřech. Úplně shodně má tentokrát těsně před prvními narozeninami Barunka. 

Vlastně hodně věcí je podobných a v naší rodině se docela periodicky opakuje. Před dvěma lety jsme pořídili sáňky, abychom si tu zimní dovolenou užili v plné parádě. Letos jsme si pořídili sáňky další. Téměř shodně jsme si taky před odjezdem pořídili rýmu 🙂 , tentokrát jsme se z ní ale snad jakž takž vyléčili ještě před odjezdem. 

Jediný rozdíl je snad v tom, že před dvěma lety jsme jeli v únoru a letos v lednu. Jo a poučeni z předchozích nezdarů také necháváme kočárek doma 🙂 (on by se nám s těma sáňkama do auta stejně nejspíš nevešel).

Upřímně jsem až do poslední chvíle nevěřila, že někam vůbec pojedeme. Jednak ty naše věčné rýmičky a jednak pořád hrozilo, že nám to zařízne covid, ať už z jakékoli strany, ale nakonec to teda snad (ťuk ťuk) vypadá, že vyrazíme. Je jedna hodina ráno, dopoledne bychom chtěli vyjet, tak snad se už nic během noci nezmění. Jdu radši dobalit pár dalších věcí, ať jsme na ráno připravení. 🙂

1. den – Příjezd do Harrachova

Všechno klaplo, dobalili jsme se a úspěšně se naskládali v sobotu do auta. Původní ambiciozní plán vyrazit v deset dopoledne jsme těžce překonali tím, že jsme vyráželi asi ve dvanáct. Nechápu, co nám zase tak trvalo, když jsem měla všechno z noci víceméně připravené, ale asi to znáte všichni. Je pravda, že jsem dávala před odjezdem prát ještě jednu pračku plenek, ale stejně. No nic, vyrazili jsme. 

Cesta ubíhala příjemně. Neměli jsme v plánu nikde zastavovat, protože našim cílem byl sníh, takže jsme se chtěli zastavit až na místě. Překvapivě velice rychle, asi za hodinku a půl, jsme v cíli byli. Asi jsem trochu řezala zatáčky. 🙂 Každopádně ta vzdálenost Krkonoš z Prahy je opravdu příjemná ve srovnání třeba se Šumavou, kam se dostat se dvěma dětmi je někdy opravdu náročné.

Protože bylo dost hodin, chtěli jsme si dojít na jídlo a jelikož jsme si před dvěma lety velice oblíbili jednu moc příjemnou restauraci v místě našeho tehdejšího ubytování (Hotýlek u hraběte Harracha), tak jsme si to zamířili přímo tam. Restaurace je pořád super, zklamaní jsme nebyli. Zavzpomínali jsme, jak jsme tam sedávali tehdy s Kačenkou a s pohledem na Barunku to bylo trochu deja vu. 

Po jídle jsme si chtěli jít už ale zasáňkovat. Bylo méně hodin, než jsme nahlásili dopředu náš příjezdový čas do ubytování, ale stejně jsme se rozhodli, že zaparkujeme před barákem, protože mně osobně přišlo zbytečné parkovat někde na dvakrát. A když jsme zaparkovali, zkusila jsem zavolat ochotné paní majitelce, která nás hned ubytovala.

Ubytování jsme měli v Apartmánech Mamut a bylo to úplně top ubytování. Moc se nám tam líbilo, ochotní majitelé, všechno přizpůsobené i pro děti, perfektní vybavení (nic nám nechybělo) a společenská místnost s tolika možnostmi vyžití, že Kačenka by nejradši trávila dovolenou na baráku než venku. 🙂 

Ubytovali jsme se a vyrazili jsme sáňkovat! V našem případě to vždycky čítá tak hodinu čistého času, než přebalíme, nakrmíme, svlíkneme a oblíkneme obě dvě děti, které střídavě stávkují a jsou alespoň trochu nápomocné 🙂 , takže už se pomalu začínalo stmívat, než jsme vyrazili. 

Ale i to nás úplně nezastavilo, našli jsme si pěknou cestu v lese kousek od baráku, po které jsme sáňkovali (byla paradoxně na opačné straně údolíčka než je značená oficiální sáňkařská trasa, ale pro nás byla vhodnější, protože nebyla tak prudká) a to, že už začínala být tma, jsme vyřešili čelovkama, se kterýma se sáňkuje taky dobře a minimálně pro Kačku to bylo zpestření. Ta mi zabavila čelovku a říkala mi: “Mami, musíme ti koupit novou čelovku.” 🙂 Tak jo holka, to by šlo.

2. den – Mumlavské vodopády

Nebyla jsem v Harrachově sice tolikrát, ale když už jsem tam byla, tak jsem snad vždycky šla k Mumlavským vodopádům. To je taková klasika, kterou asi nikdo nevynechá. Nevynechali jsme ji ani my tentokrát a i když byl víkend a tím pádem ještě docela hodně lidí, vydali jsme se k němu (tip na výlet s popisem trasy zde). Vzali jsme si s sebou i oboje sáňky. Kačenka si na jedny sedla a Peťa ji táhnul skoro celou cestu (bylo hodně sněhu, tak to bylo super), Barunka je ještě malá na to, aby se na sáňkách udržela sama, takže tu jsem měla v nosítku na zádech a šli jsme. To byl takový náš klasický setup. 🙂 

U Mumlavských vodopádů jsme byli hned. Letos nás přivítaly krásně zasněžené, s rampouchy, no jako v zimní pohádce. Jak to bylo hezky zasněžené a zamrzlé, tak se dalo dostat až přímo k vodopádu, což mně osobně přišlo super, protože to jsem v zimě ještě neměla to štěstí zažít. No, já jsem si to užívala, Kačku zajímaly rampouchy, Peťa brblal, že je tam moc lidí a Barunce to bylo samozřejmě úplně jedno. Takže jsme si udělali povinnou fotku a šli jsme dál. 

V plánu bylo dojít po Harrachově cestě na sáňkařskou trasu, kterou jsme si před dvěma lety hrozně oblíbili a chodili na ní pořád. Bylo to tentokrát od našeho ubytování poměrně daleko, takže chvilku trvalo, než jsme tam došli. Barunka se mezitím prospala a my jsme díky tomu vystoupali asi do dvou třetin délky té sáňkařské trasy. Tam jsme zastavili na povinné občerstvení hlavně dětí 🙂 a pak jsme se chystali tu sáňkařskou trasu sjet. 

Jenže ono to skoro nejelo! Trasa nebyla (na rozdíl od jiných) protažená žádnou rolbou, byla jen trochu udupaná těmi, kdo tam šli nebo se šli zkusit sklouznout, a to bylo docela málo. No musím říct, že jsme byli zklamaní, protože to úplně nestálo za tu námahu, sáňky se bořily do hlubokého sněhu a člověk si s tím musel dát dost práce to sjet (ještě samozřejmě k tomu máme dvě malé děti, co na těch sáňkách sedí, žejo). 

Takže jsme to sjeli jednou a rozhodli se jít domů. Naštěstí to bylo z Harrachovy cesty přes lyžařský areál V Zákoutí dost z kopce, tak se dalo sklouznout cestou, což bylo super a urychlilo nás to (samozřejmě jsme nesáňkovali po sjezdovce, ale okolo ano). A překonávání sjezdovky se sáňkama a dvěma malými dětmi byl příjemnej trochu adrenalinovej bonus. 🙂

Převlíkli jsme se, doma nakrmili Barunku a vydali se do restaurace Roubenka, která byla kousek od ubytování. Vařili tam moooc dobře, obsluha byla příjemná, děti jim nevadily, no prostě to tam bylo tak super, že jsme tam pak chodili každý den. 

Po jídle už se začínalo pomalu stmívat a my jsme se rozhodli pro podvečerní procházku. Šli jsme přes střechu restaurace Skicentrum pod skokanskými můstky, kde vede oficiální cesta a je to pěkná atrakce se projít po střeše. Po levé straně byly ty malé skokanské můstky pěkně nasvícené, vypadalo to až vánočně. Pokračovali jsme po cestě kousek pod skokanské můstky, kde jsme měli pěkné výhledy na město. Většina cest tu byla krásně protažených, protože jsou to buď zimní pěší trasy nebo běžecké trasy a všechny jsou tu moc pěkně udržované.

3. den – Skokanské můstky

Skokanské můstky jsou další destinací, kam asi chodí každý, kdo se zrovna nachází v Harrachově. Minimálně já (teď už my) ano. Nebylo tomu jinak tedy ani tentokrát, a tak jsme se v pondělí vydali na můstky (tip na výlet s popisem trasy zde). Je jich tu celkem pět v jednom areálu (tři údajně střední a dva velké, mně osobně přijdou velké všechny, žejo) a pak jsou ještě dva můstky malé umístěné kousek bokem. My jsme se podívali na ten menší z větších můstků, u něj je nad tribunou přístupná vyhlídková plošina a je tu pěkný výhled na město. 

Jak jsem se dočetla, velké skokanské můstky jsou už delší dobu zavřené. Ten největší od roku 2014, což mi přijde opravdu škoda (shodou okolností jsem v Harrachově v roce 2014 byla a netušila jsem, že to byla poslední sezona můstku). Střední můstky jsou znovu zprovozněné od minulé sezony a letos jsme tam i skokany trénovat viděli. 

K můstkům jsme se doškrábali po Televizní cestě. Je to poměrně do kopce, ale je to krátký výstup. Alternativou je vystoupat na vyhlídkovou plošinu po schodech, to jsme ale se sáňkami vynechali. Došli jsme na vyhlídkovou věž a podívali se na město. Kačenku to samozřejmě úplně nebavilo, tak jsme se tam dlouho nezdržovali a nešli jsme se podívat ani výš. Jinak se dá po schodech dostat nad buben menšího můstku a pak podél většího můstku až nahoru. 

My jsme se vrátili zpátky na Televizní cestu a pokračovali po ní směrem do Rýžoviště. Je na ní značená oficiální sáňkařská trasa a někde v těch místech jsme i my sáňovali. A bylo to super. Trasa byla krásně upravená (utažená rolbou nebo skútry), takže to po ní svištělo parádně, a my si tak našli oblíbenou trasu pro tuto sezónu. Byla to docela satisfakce po tom zklamání ze sáňkařské trasy u Harrachovy cesty z předchozího dne.

Když jsme dosáňkovali, vrátili jsme se po zimní pěší trase zpět do našeho ubytování a dali jsme si jídlo. Respektive jsme nakrmili Barunku a Peťa nám došel do restaurace pro oběd. Bála jsem se totiž, že Baru bude unavená a bude chtít spát, což by v restauraci moc nešlo. Kouzlo možnosti “takeaway” jsme objevili loni na podzim v Jizerkách a občas je to příjemná volba pro jídlo s dětmi, když se vám nechce na veřejnosti řešit nespokojené děti a bordel, co po nich po jídle zůstává. 🙂

Po jídle jsme se vydali ven ještě jednou a šli jsme sáňkovat kousek od domu do lesa, kde jsme byli sáňkovat hned první den. Vzhledem k tomu, že už se stmívalo, užili jsme si ještě jednou sáňkování za svitu čelovek.

4. den – Liščí stezkou podél Mumlavy

V úterý jsme se rozhodli vydat se naučnou Liščí stezkou směrem k Mumlavským vodopádům a pak dojít zimní pěší trasou do Rýžoviště. Ono s tak malými dětmi se úplně nedá vydat někam daleko na hřebeny (nebo alespoň s těmi našimi to za to nestojí) a lanovky v Harrachově bohužel v zimě striktně turisty nepřepravují. Takže jsme zůstali při zemi, opět sbalili dvoje sáňky a vydali se na Liščí stezku. 

Já teda nejsem úplně ještě v naučných stezkách moc kovaná, ale pokud si chcete tuhle stezku užít, v zimě sem nechoďte. Z těch prvků, co tam byly, se toho moc využít nedalo. Navíc je to poměrně krátká stezka. Nicméně vede moc pěknou přístupovou cestou podél říčky Mumlavy až k Mumlavským vodopádům, což zase můžu jedině doporučit. 

My jsme pak od Mumlavských vodopádů odbočili na cestičku vedoucí až do Rýžoviště. Cestou jsme potkali pozůstatky bývalé důlní činnosti (vlastně mě dost překvapilo, že se tady něco těžilo, ale zřejmě budou celé Krkonoše poddolované), ale jinak cesta vedla krásným lesem, kde nešla kromě nás ani noha a bylo to tam strašně pěkné. Na závěr se cesta do Rýžoviště svažuje a ti odvážnější z nás nasedli na sáňky a zbytek cesty sjeli. 🙂 

V Rýžovišti jsme přešli přes silnici a okolo spodní stanice lanovky jsme se dostali opět na Televizní cestu, kde jsme sáňkovali úplně stejně jako předchozí den. Sáňkařská trasa byla pořád upravená a kromě nás na ní nikdo jiný nejezdil, takže jsme ji měli zcela pro sebe a zbyl i čas na nějaký ten piknik na sáňkách. 🙂

Po příchodu na ubytování jsme to tentokrát udělali jinak. Vzali jsme jídlo pro Barunku s sebou a vydali se rovnou do restaurace, kde jsme se najedli všichni.

Protože jsme úterý prohlásili za třetí, tedy krizový den, už jsme se vykašlali na další odpolední program a zbytek dne jsme strávili v ubytování. Kromě našeho pokoje jsme měli ještě k dispozici společenskou místnost, takže o vyžití opravdu nebyla nouze. Navíc si upřímně myslím, že dětičky byly mnohem radši, že už jsme nikam nešli. 🙂

5. den – Procházka Anenským údolím

Středa byl náš poslední den pobytu v Harrachově, takže jsme dopoledne museli opustit pokoj. Nicméně jsme ale dopoledne nechtěli úplně ještě odjíždět domu, a tak jsme to udělali tak, že jsme věci naházeli do auta, do jedné z tašek jsem připravila oblečení na převlečení a pak jsme se vydali na procházku přes centrum města do Anenského údolí v Harrachově. 

Já jsem tam nikdy nebyla, ani jsem netušila, že něco takového v Harrachově existuje, ale je to moc hezké údolíčko vlastně uprostřed města. Takhle v zimě tam vede i spousta běžkařských tras, po jedné z nich jsme se vydali a podél říčky Mumlavy došli až k Rybárně. To jsme byli vlastně kousek od hlavního tahu do Harrachova, který pokračuje až na hranice a do Polska, a nebylo to vůbec poznat. 

Od Rybárny jsme se vydali po zimní pěší trase přes les na kopci Hřebínek až nad skokanské můstky areálu Kaml. Tam jsou dva malé skokanské můstky, údajně dětské. 🙂 Jestli jsou využívané, to nevím, ale přístupné jsou. 

Pokračovali jsme kolem vrcholu Hřebínku, kde jsme se dostali nad dětský lyžařský vlek, a došli jsme po druhé straně Anenského údolí zpátky do Harrachova k hlavnímu lyžařskému areálu, čímž jsme vlastně uzavřeli náš okruh. Byla akorát doba oběda, a tak jsme to rovnou stočili do naší oblíbené restaurace a dali si tam oběd. 

Po jídle jsme se vrátili zpátky k autu, které jsme měli pořád zaparkované před naším ubytováním, vzali si druhé sáňky (dopolední procházku jsme absolvovali jen s jedněmi) a vydali se sáňkovat na námi oblíbenou lesní cestu kousek od ubytování. Několikrát jsme si to ještě sjeli, než to holky přestalo definitivně bavit a my dva s Péťou se shodli na tom, že to sáňkování je asi spíš zábava pro nás než pro ně. 🙂 

Návrat k autu znamenal jediné. Převlíknout se z kombinéz a lyžařských věcí do normálního oblečení, naskákat do auta a pomalu vyrazit směr domů… Nechtělo se nám, protože si myslím, že to byla letos velmi vydařená dovolená, kde jsme využili volného času na maximum. A věřím a doufám, že jsme si ji užili všichni, protože se jednak zábavou a pozorností dostalo snad na každého, ale hlavně – a to především – jsme ten čas strávili spolu a to je samozřejmě nejdůležitější.

Papa Harrachove, zase se někdy rádi vrátíme!